Dopis J. Vackovi 1. 12. 2015
Tereza K.
Nejdražší pane Vacku,
poslední dny přichází příliv vzácného Požehnání, které vede silněji srdce a mysl k Vám, k Bohu… tolik děkuji.
Na jaře, na mé narozeniny (o kterých jste nemohl vědět), jste mi poslal slova podpory a vzácnou Bhagavad Gítu. Byl to nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala. Často se k těm řádkům vracím pro povzbuzení a opakovaně žasnu nad mocnou silou, která vyzařuje z Boží písně. Nejvíce mě přitahuje tato sloka, kapitola V.:
Moudrý, soustředěný ve vlastním Já, by si měl myslet: „já nedělám vůbec nic“. I když vidí, slyší, dotýká se, cítí, jí, chodí, spí, dýchá, hovoří, vyprazdňuje, zadržuje, otevírá a zavírá oči, měl by se pevně držet myšlenky, že jsou to smysly, které se pohybují mezi smyslovými objekty.
Je pro mě až k neuvěření, že při čtení těchto slov, stejně jako při čtení Vašich textů doslova „vystupuje – ožívá“ ve vědomí to, co je popisováno…
Přestože teď potřebujete mnoho energie na uzdravení, stále přibývají články, které nás vedou k pochopení, připomínají, co je nejdůležitější, udržují nás „ve spojení“…
Milovaný pane Vacku, vlastně ani nevím, jak je možné, že se mi dostává tolik Milosti a cítím, že nikdy nebudu moci dost poděkovat…
Moc na Vás a paní Milušku myslím, kéž se všechny bolístky zahojí a můžete jít zase brzy domů.
Z celého srdce děkuji za všechnu laskavou podporu,
Vaše Tereza K.