Návrat marnotratného syna k Otci
Pavel Kubeš
Vážený pane Vacek, (Krnov 1.3.2006)
Srdečný pozdrav a sdělení jaký dopad v praxi mělo to, že jsem Vám přiznal své ego!
Vždy jsem prosil – a stále prosím o pomoc, ale v této době jsem se dostal do tohoto stavu: „Otče – Bože Všemohoucí – já opravdu chci, ať mi pomáháš. OPRAVDU O TVOU POMOC STOJÍM!“
Dříve, kromě chvil opravdového zoufalství tento zásadní prvek v mé prosbě chyběl. Prosil jsem, jako by to byla povinnost Boha nám pomáhat, aniž jsem skutečně – pod vlivem domýšlivého ega – o pomoc stál! A tak se mi náhle otevřel zrak a já uviděl, co se píše v evangeliu o návratu ztraceného syna.
Když se otec dozvěděl, že se jeho syn vrací, šel mu naproti. Tady je vyjádřena ona podmínka, KDY – nám jde Otec naproti!
Musím se opravdovou sádhanou vracet odkud jsem vyšel, - tj. z otcovského domu. Opravdovou snahou a prosbou se vrátit vytvářím podmínky, pro pomoc Boha a návratu – a to – je ono, Otec se dozvěděl, že syn se vrací! Teprve pak, tj. až se to otec dozví, jde synovi naproti.
A já si myslel, že provádět sádhanu stačí – a že tím mi Bůh MUSÍ pomáhat! Nemusí! V egu asi dožívalo socialistické myšlení, kdy každý chodil do práce a ZA TO – dostával plat, i když třeba v práci lajdačil. Soukromý podnikatel dnes, kdy social. režim padl, bez milosti flákače propustí, ať se stará sám, když se tak chová! Že toto přesně platí i v duchovní práci, je vidět na těch, kteří od Vás odešli – nestáli o Boha a jeho pomoc doopravdy. Chybí jim totiž prožití opravdového utrpení tohoto světa, a že zde nalézt štěstí nelze. A to je to, co se mi vždy připomene, když začnu být vlažný: utrpení.
Když jsem před asi dvaceti léty v duchovní trýzni začínal s modlitbami – bylo mi sděleno z nitra, že to - nestačí. Až teď – mi došlo proč! Je třeba praktikovat OBSAH modlitby – a to je pro mne sádhana Vámi podaná. Proto jsem „našel“ Hynka – a ten mne k Vám přivedl. Má první slova na Lávce v Praze, kdy jsem Vás prvně uviděl, nemohu zapomenout – „Pane Vacek – Vy hřejete!“ A cítil jsem teplo v Srdci.
Váš Pavel Kubeš