O jedné zkušenosti…
Jiří Schmidt
Vážený a milý pane Vacku,
když jste nás dne 8. 5. 2012 v meditační klubovně informoval o tom, že vyjde nová kniha Ježíš Kristus a Ramana Maháriši, kde poukazujete na shodu v jejich učeních, vzpomněl jsem si na jednu zkušenost, která se mi stala při jedné z meditací, které předcházely právě výroky obou těchto duchovních mistrů.
Když provádím átmavičáru, občas se mi v mysli vybavují výroky mistrů, které mě pak táhnou do vědomí a meditace se ještě více prohloubí. Při jedné takové meditaci se mi vybavil výrok Ramany Mahárišiho „Buďto provádějte átmavičáru nebo se odevzdejte“. Chvilku jsem rozjímal o tomto výroku a nepřestával v átmavičáře, pak mě napadlo, co kdybych zkusil tu druhou část výroku Ramany Mahárišiho a „odevzdal se“? No, ale jak? Vzápětí, po této vnitřně položené otázce mi „probleskl“ v mysli výrok Ježíše Krista „Buďte jako malé děti“ a než mysl vůbec stačila na tento výrok zareagovat, sjela jemně z hlavy do Srdce a byl jsem TO.
Pokusím se slovy popsat některé okamžiky, které jsem si během „odevzdání se“ uvědomoval a některá pochopení, která mi z této zkušenosti vzešla.
Když se mi vybavil výrok Ježíše Krista „buďte jako malé děti“, neuměl jsem si vůbec představit, co to je to „odevzdání se“ a „být jako malé dítě“. Tady jsem pochopil, že se zkušenost dostavila právě proto, že si mysl najednou neuměla představit a nestačila se ztotožnit s žádným vymyšleným stavem odevzdání, prostě najednou jakoby mysl ztratila jakoukoli oporu ve světě a tvaru, což mělo za následek její vtažení zpět do Zdroje (Srdce). Stav „odevzdání se“ a „sjíždění mysli do Srdce“ byl provázen hlubokou vírou a důvěrou v Boha s úplným zapomenutím na sebe, skutečně jsem pociťoval onen stav „malého bezstarostného dítěte“, jak připodobnil Ježíš, které ještě vůbec „neumí myslet“, není poskvrněno žádnou myšlenkou ani představou o světě, jediné, co zbývalo byla naprostá víra a důvěra v Boha a v Jeho ochranu. Celé se to odehrálo při otevřených očích za jasného vědomí a plného vnímání světa.
Tento stav uvědomění trval jenom chvilku, ale i přesto jsem měl možnost se v něm trochu „rozkoukat“ a prožít ho. Co se týče toho sjíždění mysli z hlavy do Srdce, tak bych to popsal tak, že jsem si uvědomoval, jak mysl, jako jakýsi „obsah hlavy“ sjíždí nebo snad lépe „je vtahována“ z hlavy směrem „k pravé straně hrudi“, do jakéhosi „středu“ - prostoru označovaného jako „duchovní srdce“, ono to vlastně nebylo nějaké konkrétní místo, ale čisté Vědomí. Jakoby jakýsi „pomyslný magnet“ jemně vtáhnul mysl do tohoto Středu, kde úplně zmizela.
Když mysl takto sjela do Srdce, bylo to čisté probuzení se do vědomí Já Jsem, Sat-Čit-Ánanda, stav hlubokého Míru a Pokoje, ničím neomezený stav svobody, štěstí a blaženosti.
Pak se začalo dít přesně to, co popisujete ve svých knihách, „viděl“ jsem, jak se „vědomí“ začíná stále více a více ztotožňovat s tvarem a jak se jeho světlo začíná následkem ztotožňování se s tvarem pomalu zastírat a „tmavnout“, uvědomoval jsem si onen proces „vznikání“ ega-nevědomosti. Současně jsem vnímal, jak mysl pomalinku „vyjíždí“ zpět ze Srdce do hlavy tím směrem, jak vždy prodýcháváme „ze Srdce do sahasráry“. Nebylo to páteří, ale jakoby tam byl ještě jeden „průchod“ mírně „vpravo“ směrem vzhůru. Odstředivé a dostředivé síly začali existovat až poté, co se vědomí opětovně začalo ztotožňovat s tvarem těla a světa a vytvářet ego. Uvědomoval jsem si, že není v mé moci zabránit „unášení vědomí do projevu“ prostě proto, že odstředivé síly, které vědomí „unášely směrem ven“ byly silnější než Já.
Při této zkušenosti jsem si všimnul, že je „ticho a Ticho (Pokoj). To první „ticho“ pramenilo z utišení mysli při soustředění se na vědomí Já, ale právě pro existenci odstředivých sil, byť i nepatrných, vytvářejících jisté „duševní napětí“ - jakousi „mlhu“, nemohlo skrz ně Sat-Čit-Ananda plně zářit a dojít k opravdovému „spočinutí v Pokoji“, kde už neexistuje žádná odstředivá síla. Došlo mi, proč Ježíš pozdravil svoje učedníky „Pokoj s vámi“ a ne „ticho s vámi“ a proč Ramana Maháriši nazval tento stav Velkým Tichem, tedy, že hovořili ze stejného stavu Poznání. Proto se už velmi těším na novou knihu, také si myslím, že mnoha lidem otevře oči, no některým „monsignorům“ možná způsobí amok…
Zajímavé bylo, že i přesto, že jsem se odevzdal podle výroku Ježíše Krista “buďte jako malé děti“, proběhlo toto krátké spočinutí v JÁ přesně podle popisu Ramany Mahárišiho, mysl byla vtažena do Srdce průchodem na „pravé straně, kde „zanikla“… Ramana Maháriši a Ježíš Kristus tak určitě věděli o čem mluví, když mluvili o odevzdání, které nakonec vede ke vtažení mysli do Srdce-Vědomí a spočinutí v Já, ve Velkém Tichu či v Pokoji…. prostě v Bohu.
Vůbec nemám v úmyslu porovnávat učení Ramany Maharišiho a Ježíše Krista, impulsem k sepsání této zkušenosti je Vaše nová kniha a Vaše vybídnutí k tomu, že by bylo dobré, se o své zkušenosti podělit. Zmíněné souvislosti jsem v tu dobu chápal pouze v rozsahu této zkušenosti spojené s těmito dvěma mistry, když začátkem zkušenosti bylo provádění átmavičáry podle Ramany Mahárišiho, které po výroku Ježíše Krista skončilo vtažením mysli do JÁ.
V Lánově dne 16.05.2012
S úctou a láskou,
zdraví z Krakonošova Jiří Schmidt