Pozorovatel je naše bezpečné útočiště
Hana Janoszowská
Vážený pane Vacek,
Srdečně zdravím Vás i paní Milušku. Už jen myšlenka na Vás mě přivádí do nádherného uvnitřnění.
Chtěla bych napsat o mé zkušenosti, jak mě to málem smetlo. Zdá se, že jsem nebyla dost ostražitá. Na lehký zevní popud mě ovládl strach. V těch prvních chvilkách jsem ho uchopila, a i když pak jsem se snažila jen pozorovat, nic nepomáhalo. Ten strach byl stále „rozsáhlejší“. Po dvou hodinách zápasu s ním jsem už byla zralá na psychiatrii. Ten strach „obarvil“ celé to gigantické vědomí, kterým jsem byla. Přiznám se, že až teď jsem teprve prosila Ducha svatého o pomoc. Bylo mi sděleno, abych ten strach popsala. Dobře, říkám, je to jak žiravina. A tehdy jsem se asi do pěti minut konečně vyčistila. Byl to pro mě nesmírně poučný zážitek:
V prvních sekundách, kdy jsem odhodila pozorovatele a uchopila strach, jsem to měla udělat právě opačně. V těchto chvílích je jediná záchrana naprosté neztotožnění se s tělem, nelpění na těle. Vnímám, že mě tento zážitek přímo dokopl k umenšení ega. Jak totiž jde do „tuhého“, tak na těle nesmí vůbec záležet, jen se držet ve vědomí.
Jak nesmírně nutné je prosit Boha o pomoc. Duch svatý mě z této situace vyvedl do pěti minut.
Abych si opravdu ponaučení vzala důkladně k srdci, měla jsem ještě sen:
„Ve svém bytě chovám v kleci krokodýla. Najednou se krokodýl nečekaně dostal z klece ven a útočil na mě. Bojovala jsem s ním o holý život. Podařilo se mi železnou tyčí rozdrtit mu hlavu. Až byl mrtvý, tak najednou se jeho tělo obnovilo, jeho smrtelné zranění zmizelo a krokodýl se krotce odplazil sám do klece“.
Tak jsem si víc jak doposud uvědomila, že nebezpečí (a smrtelné nebezpečí) číhá neustále. Proto je třeba ještě víc bdít nad myslí a vymaňovat se z ega úplně ven.
Pane Vacek, o tom všem neustále píšete a přesto jsem si „odřela uši“. Byla jsem nedostatečně bdělá.
S láskou a úctou Hana Janoszowská
V Bohumíně 29.4.2007