Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

... Pozorovatel je naše taková pevnost.  Když jsme doopravdy v něm, tak na nás nic nemůže, protože tím, že si uvědomujeme, že nejsme ničím   pozorovaným,  tak to nad námi ztrácí  ve velké míře moc.  To je zejména důležité pro  ovládání mysli.  Dokud se s myslí, myšlenkami  ztotožňujeme  a neprožíváme ten rozdíl  vědomí, Já,  na straně jedné a myšlenka nebo  cit na straně druhé, tak nemůžeme tu mysl  účinně řídit.  Teprve, když mysl  zpředmětníme,  tak ji můžeme řídit...

Jiří Vacek

... Pozoruju, že  vzrůstá počet těch,  kteří necvičí střídavou pránájámu.  A marně přemýšlím proč?  To si myslíte, že jste tak vyspělí, že už to nepotřebujete?  A i kdybyste to nepotřebovali,  tak, když se cvičí, tak mají cvičit všichni společně a stejně! Nevidím opravdu důvod,  proč byste to neměli cvičit...

Jiří Vacek

... Když se nad tím zamyslíte, tak je to vlastně duchovní vtip.  Protože přesně tak je to v tomto světě.  Pořád se nám  prezentuje  jako něco  nesmírně žádoucího.  Pořád se honíme  za jevy z tohoto světa, které se nám  zdají velmi a velmi krásné,  přitažlivé, jenom abychom nakonec zjistili  to samé, co zjistil nebožtík, který si zvolil peklo...

Jiří Vacek

... Jakmile něčemu propůjčíme vědomí do té míry, že zapomeneme na sebe, na samo vědomí, tak se stáváme poddanými toho, čemu jsme moc vědomí propůjčili.  Zejména mysli.  Pak nás naše vlastní mysl dokáže doslova velmi a velmi týrat.  Protože tvořivým silám mysli, když jim propůjčíme vědomí, nedokážeme vzdorovat.  V tom případě jsme bezmocní.  My musíme být pány nad myslí.  To znamená všecko, doslova všecko, city, nálady, představy, musí být předmětem a neustále pozorováno jako ne-já, jako něco, co nejsme my, o čem my rozhodujeme, jestli to přijmeme nebo odmítneme.  Nesmíme si nechat myslí diktovat, protože nám pak diktuje ego...

Jiří Vacek

Jestliže Ramana Maháriši říká, že cesta je vlastně jenom odstraňování překážek, které brání vyzařování Já, tak má úplně pravdu. Já září vždycky, je tady stále, jsme to my sami, ale nežijeme ho právě pro ty překážky. Čili z tohoto pohledu, že Já je tady stále, není oč usilovat. Ale je moc a moc usilovat o to, abychom odstranili překážky, které brání tomu, že ho nežijeme a neznáme. A tyto překážky je dobře znát.

Jiří Vacek, Jiří Krutina

... Z toho co v knížce bylo, mě upoutala kapitola o odpouštění. Odpouštění a všecko ostatní je samozřejmě hlavně vždy vnitřní a ne zevní. To nemá vlastně s tím, komu odpouštíme, co dělat. Odpouštíme kvůli sobě. Protože pokud neodpustíme, tak je tady neustále pouto mezi námi a tím, kdo nám ublížil s tím skutkem ublížení. Buď  upadneme do větší nebo menší nenávisti vůči tomu, kdo nám ublížil, a nebo naopak se trápíme tím, že nám bylo ublíženo,  že je to nespravedlivé, že s tím nemůžeme nic udělat a podobně. To jsou všechno velmi nežádoucí stavy mysli, kterými si ubližujeme. Já s oblibou říkám, že to nejhorší, co nám může někdo udělat, je když nás naučí ho nenávidět...

Jiří Vacek

... Tou největší překážkou je, že nevěnujeme pozornost vědomí, našemu cíli, to znamená Bohu. To má doslova katastrofické účinky. To není jen prostě, že neobracíme pozornost k Bohu, k JÁ, a že děláme lokavičáru, že svou pozorností, která má oživující moc, oživujeme překážky na cestě k Bohu a tedy i zlo. Toto zlo je jednou z velkých překážek na cestě k Bohu. Takže tuto prvou překážkou  musíme odstranit, tím, že se začneme usilovně rozpomínat, obracet pozornost na Boha v nás, na naše Božství. Další velkou překážkou je, že v průběhu očisty nejsme dostatečně bdělí, nejsme v pozorovateli a necháváme se strhnout negacemi, zejména citovými, které se vynořují z našeho podvědomí...

Jiří Vacek

... Teď vezmeme tělo jako jeden předmět do vědomí, tělo bude ve vědomí a nikoliv vědomí v těle, jak je tomu běžně, ale nesprávně. Takže existujeme jako vědomí, ve kterém se nachází tělo i jeho osobní empirický pozorovatel. Teď jdeme ještě dál, pojmeme celý svět do vědomí, takže naše tělo, celý svět, všechno co kolem sebe vnímáme, bude ve vědomí. Ono to tam je pořád, jenom my si to neuvědomujeme a my si to uvědomíme a budeme to vědomí, které nemá hranice, ve kterém všecko projevené existuje a které samo je neprojevené. A to je  ten začátek stupně Jednoty, o které se tolik mluví...

Jiří Vacek

Velikonoce jsou jedním z období roku, kdy panují příznivé duchovní vlivy, které usnadňují meditaci. Proto se společně scházíme a meditujeme večer na velký pátek 10. dubna v klubovně 2 hodiny. V sobotu odpoledne pokračujeme ve Spolkovém domě ve Stodůlkách. V neděli a v pondělí je opět meditační maratón v klubovně. V klubovně je nás vždy asi 70, ve Spolkovém domě přes 100.

Jiří Vacek

Tak se s pomocí Boží pustíme do práce a ona to velká práce je a spočívá hlavně v odstraňování překážek poznání, nikoliv ve vytváření něčeho, co tu není, ale v uvědomění si toho, co tu je a v rozpuštění všeho, co tomu překáží. Překáží tomu i třeba naše nerozpuštěná karma. Všichni jsme v průběhu mnoha vtělení ublížili mnoha bytostem, způsobili jim větší či menší utrpení, proto je máme prosit každý den za odpuštění, vyjádřit svou lítost nad tím a poslat jim lásku a čistého vědomí, abychom  alespoň trochu ten svůj dluh splatili.

Jiří Vacek

... V tomto smyslu jsme stvořiteli svého světa nebo každý má svůj svět. To neznamená, že můžeme tvořit svět jako ho tvoří Bůh, ale učí nás to tu pravdu, kterou říkám, že svým způsobem myšlení a zaměřením pozornosti předurčujeme v jakém světě, zevním i vnitřním budeme žít. Nic není dáno rozhodnutím nějaké vyšší mocnosti, které říkáme Bůh, ten nám v tomto směru nic nepředepisuje. Existují však zákony, které vládnou tomuto světu a právě jejich dodržování nebo nedodržování nebo zneužívání rozhoduje o tom, jaký pak náš život je ve všech úrovních...

Jiří Vacek

... Vnitřní pránájáma je cesta, která tento pád napravuje a obrací tak, abychom žili v souladu s tvořivou mocí vědomí. Nejedná se o nějaké technické cvičení, ale o meditaci na Boha a o snahu spojit se s Bohem v tomto Jeho tvůrčím  existenčním aspektu. V denním životě znamená obnovovat moc Boží v nás a dosahovat toho, co se vyjadřuje v Otčenáši jednou větou: „Buď vůle tvá“. Aby se děla vůle boží, tak musí Bůh, Jeho moc, mít volnost působit. Tuto volnost působení jsme tvořivé moci vědomí, Bohu vzali tím, že jsme se oddělili  od Jeho vědomí, ale  i od toho základu této moci. Pokud se chceme k Bohu vrátit, musíme se vrátit k Němu ve všech aspektech, to znamená v aspektu vědomí, bytí i v lásce...

Jiří Vacek

Naše tělo je tvořeno božskou tvořivou silou je její činností, výtvorem a současně naším nástrojem k pobytu v této úrovni, a proto si nezaslouží žádné hany. Pokud se někdy mluví o těle v negativním slova smyslu, tak je to základní nepochopení, protože na tělu samotném není nic špatného, špatní jsme my, kteří ho nesprávně a ke škodě své a druhých používáme...

Jiří Vacek

... Tím, že duchovně nežijeme, tak se v nás usazuje spousta negativních energií, které brání postupu na stezce. Nádí jsou neprůchodné, božská síla nemůže proudit a nemůže proto docházet k vytváření světla a podobně. Vnitřních pránájám je několik variací, i když ten princip je stále stejný, takže každý dělá tu variantu, na kterou stačí, která mu vyhovuje. Měl by se samozřejmě snažit vždycky jít dál, to znamená od pouhého dýchání prány k jejímu zvedání vzhůru nad hlavou, k dýchání a dosažení světla a nakonec i spojení prány s vědomím Já jsem.

Jiří Vacek

... Kromě jiného se Duchu Svatému také říká Utěšitel, protože nás utěšuje, neboli pomáhá na stezce, když třeba nemáme Mistra nebo se nám nedaří a podobně. A jelikož je Utěšitel, tak je zřejmé, že se máme od něho nechat utěšovat, neboli obracet se k němu, aby nás Otec co nejvíce naplnil sám sebou, aby došlo k tomu spojení toho vnitřního a zevního. To je právě onen výstup, o kterém mluví Ježíš k Otci. Samozřejmě, že nešlapeme někam do kopce, to všechno je míněno vnitřně, duchovně, symbolicky, ale o to je to skutečnější...

Jiří Vacek

... Jelikož víme, že  my sami toho moc nezmůžeme pro své nedostatky a slabost, tak poprosíme o pomoc  shůry, abychom měli dostatek síly na naší praxi a dostatek světla k rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi spásným a nespásným. Právě tento postoj, vědomí našich omezených sil, je pravá pokora a je pro nás pro všechny nesmírně důležitá. Jsou lidé kteří říkají, že všechno je milost a zastírají tím jenom svou lenost, že se nechtějí na cestě k Bohu namáhat. Jiní zase spoléhají na sebe na své úsilí a vlastně spoléhají na ego a tím ho určitým způsobem dokonce posilují, místo aby ho zeslabovali a samozřejmě, že pokud jdou na stezku z ega, tak nemohou uspět. Takže obojí je nutné jak úsilí tak milost...

Jiří Vacek

... To znamená, že nejprve se o tuto pomoc přihlásíme do svého nitra. Neberme to jako formalitu, jako rutinu, zvyk a vezměme to docela vážně. Uvědomme si plně v jaké zoufalé situaci se nacházíme, jsme v egu, nevědomí o své pravé podstatě, ztratili jsme spojení s Bohem, jsme naprosto bezmocní, nevíme, co jsme si vytvořili za osud, jaká karma nás čeká, kdy na nás udeří, jak dlouho budeme mít tuto milost, abychom se mohli vracet jako marnotratný syn ke svému otci. Odhoďme tedy veškerou pýchu, namyšlenost, přiznejme si, že jsme slabí, bezmocní, že nic nevíme, ničemu pořádně nerozumíme, zbavme se takového přesvědčení, že my sami to dokážeme, že my sami víme nejlépe co a jak, že všechno, co nás napadne je správné a dobré...

Jiří Vacek

Za chvíli se rozejdeme, což vůbec není důvod k tomu, abychom přerušili soustředění na své pravé Já, ale právě naopak, abychom zbystřili svou pozornost  a uvědomili si, že v tom obracení pozornosti na sama sebe budeme pokračovat dál, že se nebudeme ztotožňovat ani s tělem, ani s myslí, ale budeme všechno nahlížet z pozorovatele, který není ničím, co pozoruje, ale vědomím, které pozoruje.

Jiří Vacek

... Začneme prosbou o milost. To je nesmírně důležité. Nesmíme si myslet, že to zvládneme sami. Takže prosme a velmi pokorně. Uvědomme si, že sami jsme nic, že vůbec nic nezmůžeme. Jakmile začneme spoléhat jenom sami na sebe, tak je to velká nevýhoda pro nás samé, protože se ukáže, že naše síly jsou víc než omezené. To je právě důležitost  pokory, že se vidíme takový jací jsme a protože se vidíme, jací jsme tak jsme ochotni přijímat pomoc zhůry. Kdo tuhle ochotu a otevřenost nemá, tak toho moc pěkných věcí na stezce nečeká. Bude se mu tak dlouho ukazovat v podobě různých nezdarů a utrpení, že nic není, že nic neumí, že nic nezná, dokud nepochopí. A to jsou drahé lekce, můžu vám to říct z vlastní zkušenosti...

Jiří Vacek

... Začneme jako vždy, každý ve svém nitru modlitbou za její zdar, za hojnost Ducha Svatého, pokoru, ta je zejména důležitá. Spousta duchoborců zachází na její nedostatek, když si začnou myslet, že nemají žádné nedostatky, že se nepotřebují čistit, že už všechno vědí nejlépe, že už jim nikdo nemůže nic říct, to pak je většinou konec cesty. Takže se modleme za pokoru a za odevzdanost, která je otevřením se těm Božským vlivům, ke kterým obracíme svou pozornost a soustřeďujeme se na ně...

Jiří Vacek

Nejlepší modlitbou je: odevzdat se Bohu celí, svěřit se celí do jeho péče, do jeho moci s důvěrou, že ví všechno lépe než my, otevřít své nitro, nechat se jím naplnit a nechat Ho v nás volně působit. To je ještě lepší než prosit za nejrůznější věci.

Jiří Vacek

Pokud chceme pochopit vnitřní pránájámu, tak si musíme uvědomit, že prána je Šakti, že je to božská tvořivá síla Já, z tohoto pohledu je stejně Bůh jako vědomí, že Šakti a Šiva tvoří jednotu, že nejsou dva, ale jedno, že to jsou dva pohledy na Boha, a to dva plnohodnotné pohledy. Ten třetí pohled je pohled lásky. Ono už je to skryto v té definici nejvyšší Skutečnosti, kde se nám říká, že je Sat, Čit a Ánanda. Sat odpovídá Šakti, protože to je existence, Šakti tvoří projev neboli vytváří existenci projevu, abych to řekl velmi neobratně. Vědomí je vědomí Já jsem, bez kterého projev neexistuje ani existovat nemůže, protože v tomto případě by existoval mimo Boha nebo Bůh by si ho nebyl vědom. Ánanda je láska.