Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nauka - praxe

Příspěvky

Několik myšlenek

18. 12. 2015

Jiří Vacek

... Ztotožňování s tím, co nejsme, nám zakrývá pravdu o tom, co skutečně jsme. Jediné, co opravdu máme, jsme my sami, naše Já jsem. Cokoliv vlastníme není nikdy naše, tím méně my sami. To, čím si uvědomujeme svět, je k němu přivrácená pozornost vědomí. Přesně vzato, my si uvědomujeme svět...

 

Pohled na svět

18. 12. 2015

Jiří Vacek

Svět a jeho bytosti jsou projevem Boha a nikoliv Bohem samým, neprojeveným absolutním vědomím Já jsem. Takto si proto máme projev uvědomovat: jako nedílnou část nejvyšší Skutečnosti, ale neztotožňovat jej přímo s Bohem Já jsem.

 

Hledání zdroje mysli

17. 12. 2015

Jiří Vacek

Mysl i dech mají společný zdroj, jímž je vědomí Já. Proto je možné jej nalézt oběma způsoby – jak hledáním zdroje dechu, tak mysli. Myslí, se kterou pracujeme v tomto případě, jsou všechny výtvory mysli: myšlenky, city, představy. V tomto hledání bděle pozorujeme mysl a jakmile se objeví některá myšlenka, cit, představa, tak se tážeme: „Odkud, z čeho vzniká?“ S myšlenkami se neztotožňujeme, ale obracíme pozornost na jejich společný zdroj.

 

K terminologii Já

17. 12. 2015

Jiří Vacek

Ústředním učením Ramany Mahárišiho je vědomí Já jsem, které je nestvořené, neomezené nejvyšší Jsoucno. Maháriši pro ně používá střídavě několik pojmů, což jsou synonyma vědomí Já jsem.

 

Tři způsoby poznání Sebe

17. 12. 2015

Jiří Vacek

Ramana Maháriši uvádí, že jsou tři způsoby jak dosáhnout poznání Sebe:

1) Zkoumání sama sebe neboli átmavičára.

2) Pátrání po tom, kde vzniká dech.

3) Ponoření do Srdce.

Átmavičára je způsobem nejpřímějším, ale také nejobtížnějším. V něm se pozorností upneme na nějaký projev Já, jako je například pozorovatel a s jeho pomocí si Já uvědomíme.

 

Neztotožňování s myslí

17. 12. 2015

Jiří Vacek

Nejsem dostředivými výtvory mysli ani odstředivými, ale vědomím, které si je uvědomuje a ve kterém vznikají a trvají. Odstředivé sklony musíme rozpouštět pomocí rozlišující moudrosti. Dostředivé síly rozvíjíme s rozlišující moudrostí v souladu. Ani s dostředivými ani s odstředivými sklony se nesmíme ztotožňovat, ale stále se od nich rozlišovat v je pozorujícím vědomí.

 

Nevezmeš jméno boží nadarmo!

16. 12. 2015

Jiří Vacek

Tak zní jedno z hlavních přikázání. Braní jména božího nadarmo má dvě složky: zevní a vnitřní, duchovní. Zevně se jedná o neúctu k Bohu obecně a nevhodného až urážlivého používání různých jmen božích. Vnitřní význam přikázání je mnohem hlubší. Co je pravé a nejvyšší, ještě vyslovitelné jméno boží? Židé je měli v takové úctě, že je nesměli ani napsat ani vyslovit. Snad proto, že toto jméno boží vystihuje samu boží podstatu. Je-li vysloveno nebo napsáno, přestává být božské, ale je jen božím stvořeným projevem. Sám Bůh je nestvořený. Toto tajemné jméno boží prozradil Mojžíšovi sám Bůh: „Já jsem ten, který jsem. Já jsem je jméno mé!“

 

Kdo existuje?

16. 12. 2015

Jiří Vacek

Každá vědomá bytost ví, že je, že existuje. Proto můžeme otázku „Co je mé Já?“ obměnit za zkoumání své existence a jejího zdroje. Já jsem je jednota vědomí a bytí. V otázce: „Kdo existuje?“ se obracíme k našemu ryzímu bytí bez přívlastků. Zkoumáme, kdo existuje a jak ví, že existuje, co je zdrojem naší existence?

 

O duchovním poučení

16. 12. 2015

Jiří Vacek

Každé správné duchovní poučení je cenné a účinné. Ne všechna poučení jsou však ve svých účincích stejná. Vždy záleží na tom:

  1) Kdo poučení dává.

  2) Kdo je přijímá.

Pokud je příjemce poučení pod vládou zlých a odstředivých sklonů, pak poučení není schopen přijmout, tím méně se jím řídit. Čistota mysli, stupeň jejího dosažení určuje, jak a zda vůbec poučení přijmeme a jak s ním naložíme i jak v nás zapůsobí.

 

Cesta k jednotě

16. 12. 2015

Jiří Vacek

Annamalai Swami nám radí: „Odporujte omezujícím myšlenkám, ale pěstujte takové, jako že vše je mnou, každý je mnou. Všechna zvířata a všechny věci jsou mnou“. Jinde naproti tomu říká, že máme rozlišovat: nejsem tělo, mysl, špatnou společnost a myšlenky. Máme se vyhýbat jakémukoliv klamnému ztotožňování. Na prvý pohled si obě rady odporují, pokud je vezmeme doslova. Není důvod se ztotožňovat se zvířaty, když se nesmíme ztotožňovat ani se svým tělem. Máme však udržovat vědomí jednoty. Nikoliv tak, že se vžíváme do těl druhých lidí nebo dokonce zvířat. Jednota není zevní totožností těl osob a zvířat. Není totožností všeho se vším, ale rozlišenou jednotou. Jejím základem je neprojevené vědomí Já jsem, které v sobě obsahuje veškeré stvořené světy i jejich obyvatele a také je proniká. Této rozlišené jednoty stvoření a nerozlišené jednoty vše spojujícího základu vědomí si máme být vědomi.

 

Duch svatý je Duch svítící

15. 12. 2015

Jiří Vacek

Duch svatý neboli Duch svítící nemůže být ve své podstatě nic jiného, než vědomí Já jsem. Odtud Ježíš: „Já jsem, vědomí Já jsem, je světlo světa“. Tím světem se spíše míní nikoliv svět hmotný, ale svět prvotního, ještě božského stavu bezprostředně po jeho stvoření. Prvé stvoření je nutně duchovní. Není ani jemnohmotné, natož hmotné podstaty, ale ryze duchovní, světelné.

 

Bůh vědomí Já jsem není daleko

15. 12. 2015

Jiří Vacek

Pozorovatelem, částí svého vědomí, která je pozorností přivrácena ke stvoření, si vědomí Já jsem uvědomuje jedince i jejich svět. Tak nahlíží výtvor své tvořivé moci. Bůh, vědomí Já jsem je skrze pozorovatele neustále přítomen ve světě. Není mimo svět, ale svět je tímto způsobem neustále v Bohu, ve vědomí Já jsem. Navíc pozorovatel sídlí ve stvořených bytostech, jím tyto bytosti žijí sebe i svět. Tak nám Bůh nejen není daleko, ale je stále přítomen v nás i ve světě, ale nevědomými není uvědomován, protože jej nehledají. Když jej přece hledají, činí tak někde v dalekém nebi za mraky. Pravda je, že Bůh je vždy přítomný a není a neexistuje místo, kde by nebyl.

 

Prošení v mém – božím – jméně

15. 12. 2015

Jiří Vacek

Evangelium, Ježíš nám říká: „Za cokoliv budete prosit v mém jménu, to i dostanete. Proste tak, jako by vaše přání již bylo vyslyšeno“. Ježíš neříká, abychom prosili v jeho zevním jménu, ač i to je možné, ale v jeho pravém božském jménu, ve vědomí Já jsem, které je Bohem, naším nebeským Otcem. Pravdu, že Ježíšovo pravé jméno je vědomí Já jsem, dosvědčují jeho výroky: „Já jsem cesta, Pravda, láska“ a další. Ježíš, stejně jako Otec, Bůh jsou stejné podstaty, vědomí Já jsem.

 

Jsme stále Já

15. 12. 2015

Jiří Vacek

Některé výroky samy o sobě bez návaznosti na celou nauku mohou být matoucí. Například Maháriši říká: „Jste neustále átman, Já. Je to jen vaše myšlenka, že nejste átman a té se musíte zbavit“. Je pravda, že všichni jsme neustále Já, átman, ale nevědomě. Vědomě naopak žijeme jako ego, opak Já. Abychom si opravdu uvědomovali átman, musíme si jej nejprve uvědomit a poznat. Máme odstranit přesvědčení, že nejsme átman, ale samotné přesvědčení „Já jsem átman“ bez dotazování po Já jeho uvědomění nepřinese.

 

Rozpuštění omylu „já konám“

15. 12. 2015

Jiří Vacek

Chceme-li rozpustit klamný názor „já konám, jsem konatelem“, ptejme se vždy při každé činnosti: „Kdo toto koná?“ Zjistíme, že je činné tělo nebo mysl, ale těmi my nejsme. Tak si uvědomíme, že my nejsme činní nebo činitelem.

 

Důležitost duchovní společnosti

14. 12. 2015

Jiří Vacek

Všichni učitelé a mistři se shodují na důležitosti výběru lidí, se kterými se stýkáme. Rámakršna říká naprosto jasně: „Pravý hledající se vyhýbá i příbuzným, kteří jsou světští, jako jedovatým hadům“. Škodí nám i zevní styk s neduchovními lidmi již proto, že obracejí naši pozornost i mysl ke světským záležitostem. Ty máme plně věnovat stezce. Daleko horší účinky má vnitřní vyzařování zevních lidí. Opravdu vyzařují odstředivé nebo dokonce zlé tvořivé síly, které musíme, jejich působení na nás s velkou silou rozpouštět.

 

Já jsem tělo

14. 12. 2015

Jiří Vacek

Vzkříšení těla

Poučku „Já jsem tělo“ chápejme správně, jako jí podobné, například „Já jsem cesta, pravda“ a další. Neučí nás, že vědomí Já jsem je totožné s cestou, pravdou, ale tvoří rozlišenou jednotu. Vědomí Já jsem není totožné s tělem a nemáme se proto s ním ztotožňovat, ale ani je brát jako neživou hmotu, od vědomí a od nejvyšší Skutečnosti oddělenou.

 

Nebýt činitelem

14. 12. 2015

Jiří Vacek

Být přesvědčen „já konám, já myslím“, je nevědomost. Koná tělo, myslí mysl, ale my nejsme ani tělo ani mysl, ale vědomí Já jsem. Proto nejsme činní. Nemáme být činitelem, protože tento pocit vzniká ze ztotožnění s tělem a s myslí. Máme pouze pozorovat činnost těla a výtvory a dění v mysli bez ztotožňování s nimi. To není totéž, co nečinnost, ale neztotožňování se s činnostmi těla a mysli. Musíme se i rozhodovat, co dělat, co nedělat i střežit mysl před nespásnými myšlenkami, ale to vše pozorovat bez ztotožňování s tím.

 

O mysli

14. 12. 2015

Jiří Vacek

Mysl je soubor schopností myslet, cítit, představovat si a pamatovat si. Patří sem i některé další schopnosti jako je vnímání. Proto rozlišujme dobře samy tyto schopnosti od jednotlivých výtvorů mysli, jako jsou myšlenky, city a další. To jsou samostatné výtvory, tvořivé síly mysli. Mysl jako soubor těchto schopností může být v klidu nebo v činnosti. Myšlenky a všechny výtvory mysli se objevují ve vědomí, v něm vznikají, trvají a zanikají. Proto mysl, její uvedené schopnosti jsou jednou z vlastností vědomí, jeho tvořivé moci, šakti. Ta tvoří celý projev i dává vznik svou činností všem výtvorům mysli, jako jsou myšlenky, city, přání a další.

 

Moje, mé a svoje

14. 12. 2015

Jiří Vacek

... Ztotožnění s myslí i s tělem začíná přivlastněním, pěstováním pocitu mé, moje, svoje. Tyto nežádoucí vlastnické sklony nesmíme pěstovat. Pocity „moje tělo, moje mysl“ a vše co zahrnují, musí být vědomě rozpouštěny, až zmizí. Přivlastňováním si naší mysli, těla a předmětů jako „mé a moje“ se s nimi spojujeme a tak nad námi získávají moc, až se s nimi nevědomě ztotožníme. Tak vzniká ego, vědomí, které se ztotožňuje s tělem a s myslí a je pohlcené v předmětech světa. Právě toto přivlastnění až do ztotožnění je základem nesvobody a utrpení. Bez jejich rozpuštění nelze vysvobození dosáhnout...

 

Hovory k Bohu Já jsem a pozorovatel

8. 12. 2015

Jiří Vacek

... Vědomí Já jsem, jehož je pozorovatel částí a činností, si v nás uvědomuje i vše, co si myslíme. Pokud si tuto pravdu, že nás vědomí Já jsem stále pozoruje a také stále nás slyší a naslouchá nám, uvědomíme, dostáváme tím možnost přímo oslovovat vědomí Já jsem Boha. Tak můžeme obráceni k tomuto nám naslouchajícímu vědomí Já jsem s ním přímo promlouvat s pochopením, že jsme slyšeni. To je opravdu přímá rozmluva s vědomím z naší strany. Naše mysl promlouvá k Bohu, k vědomí pozorovatele a ví, že je slyšena i když pochopitelně vědomí samo nemluví...

 

O šakti

8. 12. 2015

Jiří Vacek

Součástí učení o vědomí Já jsem je tvrzení, že má svou šakti, což je inteligentní tvořivá energie, moc a síla. Jejím zdrojem je samo vědomí, se kterým tvoří nedílnou jednotu...

... Nemyslím si, že by vědomí Já jsem Pravdu zahalovalo plánovitě nějakou svou mocí. Podle mne zahalení Pravdy se vztahuje na každou stvořenou bytost osobně a zvlášť a je výsledkem uplatnění její svobodné vůle, kterou nás Stvořitel obdařil. Zahalení Pravdy, odloučení od Boha je následek příčin, které si každá bytost sama vytvořila neboli je její karmou a nikoliv působením vůle Já jsem a jeho zahalující moci...

 

Já jsem Já jsem

30. 11. 2015

Jiří Vacek

Každý člověk ví, neboli uvědomuje si, že existuje a ještě ví, že je to on, kdo existuje, že není někým jiným. Uvědomuje si svou existenci sám sebou. Je svým vlastním bytím, existencí a současně i vědomím, kterým se uvědomuje. Jinými slovy, každý člověk je jednotou Já jsem, existuje jako vědomí, kterým si uvědomuje sám sebe, své bytí. Je sebe si vědomým bytím. Jeho bytí je vědomí sama sebe, neboli je Já jsem. Já je v těchto slovech vědomí, kterým si své bytí uvědomuje, jsem je vědomím uvědomovaná existence. Je jeho bytí, které si uvědomuje sám sebou, vědomím, kterým je. Tímto vědomím si uvědomuje i svou stvořenou část bytosti neboli osobnost včetně své mysli i svět, ve kterém tělem a myslí žije.

 

Pozorujme pozorovatele

30. 11. 2015

Jiří Vacek

Je z mnoha důvodů pro nás dobré být pozorovatelem světa a to zásadně sebe si vědomým pozorujícím vědomím, které není ničím z tohoto světa, který si sebou, svým vědomím, uvědomuje. Ještě lépe je být pozorovatelem, přesně uvědomovatelem nekonečného prostoru vědomí Já jsem a uvědomovat si jednotu soupodstatnosti našeho pravého Já, vědomí Já jsem a téhož všezahrnujícího a všepronikajícího vědomí Já jsem absolutního.

 

Pravda je láska

29. 11. 2015

Jiří Vacek

Na otázku: „Co je pravda?“ Ježíš správně odpověděl mlčením. Naznačil tím, že absolutní pravda je myslí neuchopitelná a nevyjádřitelná. Je však poznatelná přímým uvědomováním vědomím. Z tohoto přímého zážitku Pravdy pak mysl vytváří své názory o pravdě, které jsou mimo její dosah. Názory nikdy nejsou sama pravda, ale pouze jejím nevyčerpávajícím pohledem mysli na ni.

 

Posvěť se jméno tvé!

29. 11. 2015

Jiří Vacek

„Posvěť se jméno tvé“, je jedna z proseb Otčenáše. Jak tomu máme rozumět, co je božím jménem, které máme posvětit, když již je přece jako Bůh svaté? Není ničím jiným než Já jsem. Vědomí Já jsem jako takové je nejvyšším a nejvýstižnějším jménem božím. Co to znamená posvětit? Učinit něco svatým neboli svítit božsky. Není tím míněno uctívání tohoto jména, ale jeho odhalení a uvědomění v nás jeho vzýváním. To se neděje jinak než podle rady: „Buď tich a uvědomuj si Já jsem“.

 

Překážky poznání Sebe – vědomí Já jsem

29. 11. 2015

Jiří Vacek

To, co nám brání poznat vědomí Já jsem, jsou zejména tyto překážky:

1) Pozornost tohoto vědomí namířená mimo ně.

2) Ztotožňování tohoto vědomí – nás – s tím, co není: s tělem a výtvory mysli. To zahrnuje přesvědčení „já konám“.

3) Moc zlých a od Boha pryč směřujících tvořivých sil mysli.

4) Špatná karma.

 

Projev není sám Bůh

28. 11. 2015

Jiří Vacek

... Svět existuje, ale není existencí absolutní. Neexistuje sám o sobě, ale pouze ve vědomí a také není si sám sebe, své existence, vědom. Proto vědomí je prvotní, stvoření druhotné. Vědomí existuje, ať svět existuje nebo nikoliv. Svět existuje pouze tehdy, je-li uvědomován. Jeho uvědomování vědomím je zásadní podmínkou jeho existence, bez které nemůže existovat.

 

Podmínka spásy

22. 11. 2015

Jiří Vacek

Jednou z podmínek vysvobození z nebožského světa je naprosté a bezvýhradné odpuštění všem našim viníkům, jedno zda skutečným nebo domnělým. Kdo takto neodpustí, tomu není odpuštěno a nemůže být spasen. Kdo žádá spravedlnost a potrestání svých viníků, protiví se Bohu: „Má je pomsta – karma, praví Hospodin!“ Kdo neodpouští, hledá spravedlnost nebo dokonce pomstu, v tom není Bůh lásky a jen roztáčí svou neláskou do nekonečna kolo karmy. Chová v sobě nelásku a proto se vylučuje z Boha a tím i ze spásy. Je jen jediný spasitel a tím je Bůh ve svém aspektu lásky. Kdo jej nežije, nemůže být spasen. Musíme nejen odpustit naším viníkům, ale také prosit vnitřně a pokud je to možné i zevně, o odpuštění všech, kterým jsme ublížili.

 

Zevní a vnitřní uplatňování duchovních pravd

22. 11. 2015

Jiří Vacek

Duchovní pravdy platí vždy a výhradně vnitřně, v duchu a nikoliv zevně. Mají vést a podporovat na prvém místě náš duchovní život, což je opravdu život v Duchu a nikoliv pouze zevní zbožnost a její projevy. Duchovní pravdy máme proto vždy a na prvém místě uplatňovat vnitřně na nás samé, na naše jednání, na naše myšlení a na to, čemu věnujeme pozornost. Právě toto je rozhodující. Bez tohoto vnitřního uplatňování duchovních pravd skutečný pravý zevní duchovní život, veškerá zbožnost a její zevní skutky neexistuje ani existovat nemůže, protože to hlavní, co ji činí duchovní, Duch, se v něm nenachází. Pak náboženství se často stává nenábožné, náboženstvím bez Boha, bez božího ducha.

 

« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26

následující »