Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zjistil jsem ohromující pravdu. Většina hledajících chce mistra, ale skoro nikdo nechce být jeho žákem. Chtějí mistra vlastnit a na svém mistrovi, kterého si přivlastnili, budují svou duchovní výši neboli takový mistr jim slouží nikoliv k dosažení cíle stezky, ale k posilování jejich duchovní pýchy a ega.

Takoví žáci nechtějí pomocí mistra dosáhnout, ale pyšnit se tím, jak velkého mistra mají. Proto neposlouchají jeho rady a neusilují na stezce, ale  naopak manipulují s mistrem podle svých přání. To je také vysvětlení, proč je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Jiří Vacek

Mistr má vždy pravdu, i když ji nemá - to je přece nesmysl - ale není.

Mistr nejen má pravdu, ale on je dokonce pravdou, protože nejvyšší pravda je:

Já jsem je Pravda.

Jiří Vacek

... Jen správná metodika praxe může zabezpečit správné a dobré výsledky na stezce. Jistě, metodika také sama o sobě nestačí, ale je velmi důležitá. Vědět „jak na TO“, platí i v duchovnu. Například až v dnešních dnech jsem si uvědomil, jak obtížné až nemožné je dosáhnout poznání Já, aniž bychom dříve nerozpustili totožnost hlavně s tělem, ale i s myslí. Také jsem přišel na něco, co může být zádrhelem na stezce. Je to záměna běžného pozorujícího vědomí za sebe si vědomé vědomí Já jsem. Pozorovatel není Já, ale je vědomí, které je vybaveno smysly, ale není sebe, své existence si vědomým vědomím...

Jiří Vacek

Mistr je člověk, který v sobě objevil své pravé Já, vědomí Já jsem, spočívá v něm a ono doslova z něho vyzařuje svou silou. Pokud žák tuto sílu zachytí tím, že se na ni naladí a soustředí, mistrova síla v žákovi koná svou božskou práci. Vyhání z žáka vše, co nesměřuje k Bohu a tak mu pomáhá dosáhnout uvědomění jeho Já. Meditace s mistrem je proto pro hledající Já nezastupitelná a ničím nenahraditelná. Proto čím déle žák s mistrem medituje, tím lépe. Není na stezce nic lepšího než tato meditace.

Jiří Vacek

... Základem vztahu mistr-žák je vzájemná důvěra a ti, kdo ji narušují, zbavují tak žáka možnosti vedení mistrem, které je tolik potřebné. Každý „maličký“ má svých překážek na stezce víc než dost a „vševědoucí kritici“ jim jen další vytvářejí.

Proto by si měl každý velmi dobře rozmyslet, než začne mistry kritizovat. Dostává se tím na velmi tenký led, který se pod ním prolomí a jejich činnost rázně ukončí. Uškodí jen nesmírně sobě i druhým.

Jiří Vacek

Poznání Já a proto i vysvobození nelze bez pomoci mistra dosáhnout. Toto je pravda na východě dobře známá a mistr se tam těší úctě a vážnosti, jaká mu přísluší. Na západě je v tomto smyslu situace značně neutěšená. Západní výchova se mistrově postavení pod vlivem demokratických představ, které ovšem v duchovnu neplatí, vzpírá a žáci jednostranně prosazuji ve vztahu k mistrovi rovnost neboli své ego a proto si duchovně škodí. I když je napsáno podobné pojednání o vztahu mistr a žák, aby si žáci neuškodili a nepřicházeli o nedocenitelnou mistrovu pomoc, zdá se, že mnozí stále nechápou, oč běží.

Jiří Vacek

Cíl mistrova i žákova snažení je společný a jediný: aby žák dosáhl mistrovství neboli poznání sebe a plný návrat k Bohu.

Samo uctívání mistra cílem není, ač mu za jeho činnost náleží velké poděkování a vděčnost. Obdobu působení mistra nalezneme například ve sportu. Trenérovým úkolem je vést své svěřence k úspěchu ve sportu a nikoliv uctívání trenéra, ač si určitě za svou práci poděkování a úctu zaslouží. Budování slávy trenéra rozhodně není smyslem jeho postavení. Často jsme však svědky nepochopení úlohy mistra a jeho uctívání se stává samoúčelné. Žáci se mnohdy více než praxi dosažení poznání věnují vytváření kultu mistra. Dokonce se chovají k těm, kteří pod vedením mistra skutečně usilují o dosažení, nepřátelsky. Vůbec nepřipouštějí, že by pravý žák mistra mohl dosáhnout s jeho pomocí poznání, jaké má mistr. Zapomínají, že i mistr byl žákem, když začínal se stezkou.

Jiří Vacek

V duchovním světě platí nejen kvalita, duchovní úroveň, ale i kvantita, velikost a množství. Pravda a láska zvítězí jen tehdy, jsou-li silnější než opačné, neduchovní, zlé síly. Očekávat vítězství lásky a pravdy bez úsilí je proto neoprávněné. Je určitě dobré se modlit nebo soustřeďovat na Boha, ale je také nezbytné činit tak co nejvíce až trvale a skutečně s velkou silou.

Jiří Vacek

Jednou přišel k Mahárišimu jeho uctívatel a tázal se jej, co má dělat. Astrolog mu předpovědel rok plný neštěstí. Maháriši mu slíbil ochranu, ale za jedné podmínky: „Nesmíš se vzdálit ode mne dále, než na zdejší nádraží“. Každý mistr skutečně své žáky chrání, ale za určitých podmínek. Jedna z nich je tělesná blízkost mistrova. Na této úrovni i působení mistra je omezené na okruh jeho tělesné přítomnosti.

Jiří Vacek

Mistr není hmotným tělem, ale neviditelným Duchem, vědomím Já jsem. Toto božské vědomí vyzařuje všude, kde pobývá a tak všem a všemu silou tohoto vědomí pomáhá. Je velkou nevědomostí neznat toto mistrovo působení a považovat setkání s ním za běžný společenský styk. Kdo tuto pomoc správně nevyužívá, ochuzuje o ni svůj duchovní život. Vše, co vstoupí do mistrova vědomí Já jsem, v tom vědomí mistra i svou silou působí. Proto je vždy dobré, aby se žák mistrovi připomínal a také se mu svěřoval se svými záležitostmi.

Jiří Vacek

Pomoc od mistrů a světců získáváme tak, že se k nim obracíme s důvěrou a láskou, že budeme slyšeni a dostane se nám pomoci. Představa, že nám pomohou, kdykoliv se chvilku na ně obrátíme, není však opodstatněná. Sám Ježíš v příměru chudé ženy a soudce tuto pravdu ukazuje. Musíme často prosit dlouho, abychom byli vyslyšeni. Také je důležité chápat, kdo světci a mudrci jsou, k čemu se obracíme. Tak jako my nejsme tělo, ve kterém zde na zemi sídlíme, tím méně světci a mudrci jsou zevní, tělesné bytosti. Světci jsou bytosti, které dosáhly stupně duchovního světla. Mistři jsou v duchovní stupnici ještě výš, protože dosáhli uvědomění své božské podstaty, vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Mnoho hledajících na stezce poznání má potíže s átmavičárou a nedaří se jim uvědomit si jejich pravé Já. Nejen, že se jim átmavičára nedaří, ale často ani nechápou, co se od nich žádá, jak mají pracovat s pozorností svého vědomí, aby dosáhli poznání Sebe.

Důvodem je zřejmě nedostatečná očista, která jim zatemňuje mysl. Nejhorší z těchto překážek je ego, totožnost s tělem, kterým nejsou a proto nemohou poznat to, čím jsou: ryzím vědomím Já jsem. Pro zdar v provádění átmavičáry je proto nutné totožnost s tělem silně rozpustit až nakonec plně odstranit. Proto radím každému, kdo s praxí stezky poznání začíná, aby se nejprve věnoval očistě mysli a rozpouštění totožnosti s tělem, než s átmavičárou začne.

Přátelé Jiřího Vacka

Jak jsme již avizovali, právě vyšla knížka: Z. Nešpor a kol.: Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století. Pochopitelně v tomto přehledu významných českých náboženských učitelů nechybí ani Jiří Vacek – příslušné heslo ze strany 395-396 výše jmenované knížky pro zajímavost přetiskujeme,

Jiří Vacek

Co je dovoleno Jovovi (bohočlověku) není dovoleno volovi, neboli zevnímu člověku, žákovi stezky. Tak zní jedna dobrá antická moudrost. Snad by bylo lépe tuto moudrost obrátit a tak ji přiblížit lepšímu pochopení: Co je dovoleno pouze učiteli na základní škole, to není dovoleno žákovi základní školy. Chápejme dobře: co je zlé a nedobré není dovoleno nikomu ani mistrovi. Právě naopak, zde jsou požadavky ještě přísnější. Každé porušení pravidel je vážné klopýtnutí, které může přejít až v pád, pokud se včas nevzpamatujeme. Jelikož žáci většinou nejsou schopni ještě správně chápat, neměli by si dovolovat nic, aby si svou nevědomostí nezpůsobili na stezce vážnou újmu a nepadli...

... Mistr je vnitřně ke správným žákům otevřen, což znamená, že je bere do vědomí a duchovně posiluje, což podstatně přispívá k jejich úspěchu na stezce. Nesprávní žáci tuto pomoc svou namyšleností, ve které se považují za rovné mistrovi, ztrácí. Jsou ještě tak zmatení, že ani nechápou, o co se svou namyšlenou nevědomostí připravili. Proto je tak důležitá pokora a upřímná láska, aby si žák ve své namyšlené hlouposti neuškodil. Ztráta mistra je vždy duchovní katastrofa a další promarněný život v bídě a utrpení nebožského světa, protože platí naprosto tvrdě: Bez mistra není ani poznání ani spása z nebožského světa možná...

Jiří Vacek

Soustředění pozornosti vědomí, jak bylo uvedeno, je obecně přímý způsob poznání čehokoliv a proto i Boha. Nejedná se o poznání rozumové, ale přímé, zkušenostní. V průběhu této meditace je postupně zakoušen Bůh ve své podstatě i v principech, které v sobě má, což jsou hlavně láska, moudrost, tvořivá moc a další. Tyto zkušenosti božské podstaty samozřejmě v průběhu praxe jsou i zpracovávány osvíceným rozumem. Je však nutné zdůraznit, že prvotní je přímá zkušenost, sdílení se Boha takového, jaký jest. Podstatou přímého poznání Boha je obrácení pozornosti vědomí na Něho, které zažehuje jeho oživování v nás a později tuto zkušenost dále posiluje. Poznání nebo lépe poznávání Boha je postup, který musí probíhat trvale, pokud má mít naději na zásadní úspěch. Je vlastně vracením se tam, odkud jsme odešli a současně odvracením se od způsobu života v zevním, nebožském světě bez Boha.

Jiří Vacek

Někteří lidé touží po Bohu, ale nejsou schopni provádět jakoukoliv meditaci na Boha včetně átmavičáry. S využitím zákonitosti působení moci vědomí, která byla vyložena v kapitole „Zákonitost všeho stvoření i dění“, je možné dosáhnout poznání Boha nebo své podstaty i když cílevědomě nemeditujeme. To, co vede pozornost vědomí a proto i jeho tvořivou moc, je mysl. Proto čím se v mysli zabýváme, to mocí vědomí oživujeme a posilujeme a tak se s tím spojujeme a to poznáváme. Takže kdo opravdu touží po Bohu, ať na něho začne nepřetržitě a jasně myslet a všemi způsoby se jím zabývat. Musí tak činit opravdu po celý den a co nejdéle a to ať pracuje nebo má volno. Tím vede k Bohu dostředivý proud oživující moci vědomí, který jej s Bohem spojuje a postupně i sjednocuje.

Jiří Vacek

Já jsem je moje vše: sebe si vědomým bytím, životem, i božskou rozumnou silou. Je mou cestou ve světě i dveřmi k mému božství a životu v něm. Je mou láskou, jejím štěstím a blažeností.

Je mým věčným božským životem, který pramení a tryská z mého božského Otce i Matky.

Já jsem je základ mé božské rodiny, jejímž jsem členem. V něm se podílím na všem božském, moudrém a krásném, co existuje.

Já jsem je můj Bůh a Já jsem členem jeho božské rodiny Já jsem.

Jiří Vacek

Stále znovu a znovu se setkáváme s velmi svévolným a nezodpovědným chováním některých spíše nepravých než pravých hledajících. Myslí si, že si v duchovní oblasti mohou dovolit, cokoliv je napadne a to bez jakýchkoli následků. Nevěří, že ve všem působí jasná zákonitost nebo myslí, že oni jsou z jejího dosahu vyjmuti a nesklidí následky svého chování. Ježíš a ostatní praví mistři soudí přesně opačně a velmi nás varují před následky našeho zlého a nezodpovědného jednání. „Maličcí“ v Ježíšově výroku jsou začátečníci na stezce. Kdo je pohorší tím, že mluví špatně o mistrovi nebo o nauce, kterou učí, pro toho, říká Ježíš, by bylo lépe, kdyby jej hned utopili, aby unikl těžkým trestům za své neuvážené výroky.

Jiří Vacek

Mistr a Bůh jsou soupodstatní. Mistr není tělem, ale duchem, vědomím Já jsem. Z mistra vyzařuje Bůh, vědomí Já jsem a jeho moc, která rozpouští žákovy odstředivé síly a ego. Ty, kteří se k mistrovi obracejí o pomoc, chrání, vede k poznání a k vysvobození. Bez pomoci mistra nelze dosáhnout poznání Sebe ani Boha ani vysvobození. Žák se musí k mistrovi správně chovat, aby mohl mistrovu pomoc a milost přijímat.

Jiří Vacek

Vážení a milí, děkuji vám všem, kteří jste mně přáli k výročí narození v tomto světě.

Přeji vám mnoho lásky a moudrosti, abyste se tohoto omylu již nedopouštěli.

Jiří Vacek

... Proč je trvalý zájem o Já tak důležitý, to vyplývá ze zákona moci vědomí Já jsem. Kam upřeme pozornost svého vědomí, to oživujeme a posilujeme a platí i opak. Čemu pozornost nevěnujeme, tomu odebíráme silu Já jsem a to zeslabujeme až do úplné ztráty a vymizení. Když bdíme, svou pozornost stále něčemu věnujeme a to také zesilujeme v souladu s platností zákona pozornosti vědomí. Čemu ji nevěnujeme, to mizí, to ztrácíme. Proto nejsme, ani nemůžeme být ani chvilku nečinní, ale stále svou pozornost i tím, čemu ji věnujeme nebo nevěnujeme, něco tvoříme nebo ztrácíme. Kdo chce dosáhnout Boha, nemá jinou možnost, než neustále se na něj soustřeďovat pozorností své mysli, svého vědomí a současně nevěnovat se ničemu, co je s dosažením cíle naší stezky v rozporu. Uvedený zákon moci pozornosti vědomí platí a působí stále, ať o tom víme nebo nikoliv a tak stále vytváří náš příští osud...

Jiří Vacek

... Žák nesmí v žádném případě propadnout pýše, že dosáhl on sám svým úsilím a že nikomu za své dosažení nevděčí. Musí vědět, že bez pomoci mistra by nedosáhl a tím, že s jeho pomocí dosáhl, získal možnost záchrany z nebožského světa. Ať jsme si toho vědomi nebo nikoliv, pokud přijímáme mistrovu pomoc, tak se tím zavazujeme k vzájemnosti našeho vztahu. Nelze jen brát a nic podle svých sil a možností neposkytovat. Společné meditace s mistrem nejsou nezávazná společenská setkání pro zábavu. Taková setkání jsou vždy osudová a nikdy nahodilá. Zevním rodičům jistě patří velký dík, že nás vychovají a připraví pro život ve světě. Úloha mistra je však ještě mnohem důležitější než zevních rodičů. Můžeme v tomto případě mluvit směle o duchovním rodičovství. Žákovo dosažení není nikdy důvodem k opuštění mistra nebo dokonce k udělání se pro sebe a to hned z více důvodů...

Jiří Vacek, Přátelé JV

Děkuji všem přátelům za přání k mému svátku.

Jiří Vacek

* * *

Několik přátel se nám nezávisle na sobě svěřilo, že poté, co poslali Jiřímu Vackovi přání k svátku, zaznamenali velký příliv duchovního světla. Kdo máš uši k slyšení, slyš!

Přátelé JV

Jiří Vacek

Přemoudřelí hledající naříkají, že píši pořád to samé. To proto, že tito lidé vše znají, ale nic z toho pořádně nepraktikují. Navíc opakování je matka moudrosti. V základní škole se ovládnutí malé násobilky cvičí tak, že se až do nekonečna stále opakuje. I tak se ji někteří žáci nenaučí. Znalost duchovní nauky, aby byla účelně používána, vyžaduje stejný druh učení, jako je zapamatování násobilky. Máme ji znát nazpaměť. Kde tomu tak není, ani není možné nauku správně používat a využívat, a proto jednáme proti duchu nauky. Takže znovu a po x-té: Kdo opravdu chce dosáhnout poznání Já jsem, ten se bez pomoci mistra neobejde.

Jiří Vacek

Tak si stěžoval i Ježíš. Jeho okolí jej nejen neuznávalo, ale dlouho jej podezíralo z pomatení rozumu a kacířství. Tato zlá nevědomost, která hledajícím brání v čerpání pomoci na stezce od našich bližních, kteří dosáhli poznání Já, trvá dodnes a škodí všem. Někteří z těch, kteří s námi meditují, si nějak neuvědomují, jaká možnost se jim ve společné meditaci s námi nabízí. Aniž by cokoliv řekli, odjíždí do Indie nebo Tibetu a hledají mistry tam, ač je mají doma. Z jejich názorů vyplývá, že své chování nepovažují za nic závadného a meditace u nás berou jako běžné návštěvy. Opak je pravdou.

Jiří Vacek

Kdo chce na stezce opravdu uspět, musí v souladu s tím přijmout tomu odpovídající stupnici hodnot, která před jeho zájmy ve světě staví úspěch stezky. To hledající mnohdy nechápou a často se chovají přesně opačně... Úspěch na stezce je vždy zpravidla podmíněn určitým omezením ve vztahu ke světu a našemu postavení v něm. Proto musíme důležitá životní rozhodnutí zvažovat na prvém místě ke vztahu ke stezce. Jinak si nesprávnou volbou zpomalíme pokrok na stezce na velmi dlouho.

Jiří Vacek

... Mistr pomáhá těm, kteří mu uvěří, mnoha způsoby. Ty často nejsou ani vidět, což zdaleka neznamená, že nepůsobí. Tam, kde vidí skutečný zájem a žák se k mistrovi správně chová, tak mu například při společné meditaci věnuje zvláštní pozornost. Zaměří se svým vědomím Já jsem na žákovo Já jsem a tak je doslova křísí, aby si je žák uvědomil. To je ono pravé „vzkříšení“, které se zevní oslavou nemá nic společného. Tam, kde mistr naopak vidí nedůvěru, nezájem a nedostatek pravé touhy spolu s nesprávným chováním k mistrovi, tam se nenamáhá a takto v žákovi nemedituje. Jeho pomoc by zůstala nevyužita a mistrova námaha by byla marná. Veškeré chytračení žáků a předstírání, kterého se žáci dopouštějí, se vždy obrátí proti nim...

Jiří Vacek

Dříve než koan, je zde jeho řešitel. Proto koan „Kdo řeší koany?“ neboli „Kdo jsem Já?“ je král všech koanů. Není koan jako koan. Nejvýbornější je ten, který odstraňuje nevědomost o Sobě. Pokud jej někdo řadí do stejné úrovně jako ostatní koany, prozrazuje základní nevědomost o nás samých. Znát řešení všech koanů a neznat jejich řešitele, je jen nevědomost. Dříve než koan Já jsem. Koan není Já, jeho řešitel ano. Koan je nevědomý, jeho řešitel je sebe si vědomé vědomí Já jsem. Řešený koan i neřešený koan, já stále jsem neměnné jediné Já jsem.

Jiří Vacek

Pravá odevzdanost je vždy do Boha a nic jiného. Není také nečinností ani postojem, ve kterém je nám vše jedno, ať se stane, co se stane. Poslední není odevzdanost do moci boží, ale do moci karmy. Bůh, kterému se odevzdáváme, je něco jiného. Je Bohem Já jsem, které je jak láskou, tak boží mocí. Toto musíme dobře vědět a také Bohu plně důvěřovat. Jednak že chce vždy naše nejvyšší dobro a také že má dostatek moci, ale i vůle, aby nás vyslyšel. Pravá odevzdanost je proto do boží vůle, moudrosti, která ví, co je pro nás nejlepší i v ochotě a moci nám pomoci.

Jiří Vacek

--- Podle mého soudu to, co činí víru tak mocnou, není nic jiného, než zákonitost oživující a posilující moci vědomí. Víra například v uzdravení nebo v úspěch na stezce k Bohu je výsledkem neustálého vytváření proudu mysli, který je zaměřen na cíl víry. Tím dochází k obrácení proudu pozornosti vědomí na cíl víry, který je tak tím víc posilován tvořivou mocí vědomí, čím víc a s větší silou cíl víry udržujeme v naší pozornosti. Výsledky víry jsou tím mocnější, čím víc na ni spoléháme. Jakékoliv pochyby zákonitě působí proti víře a ruší její moc a působení. Příznivé výsledky opakování prosby: „Děkuji ti, božská sílo, že se nám daří den ze dne ve všech směrech stále lépe a lépe“, jsou zřejmě také dány využitím zákona posilující moci vědomí. Je vytvářením proudu síly víry, která přináší naplnění...