Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Původně jsem o uvedené knize nechtěl psát. Jelikož si ani v ní Miloš nedá pokoj a nařkl mne opět ze lhaní, má, co  si vykoledoval.

Na straně 118 uvedené knihy se dočteme, cituji: „Copak by Ramana Maháriši učil, aby mu jeho žáci byli odevzdáni, oddáni? Pokud jste něco podobného četli, tak je to nebezpečná lež“. Konec citátu.

Jaká je pravda? Ramana Maháriši nejen učil, že máme být svému mistrovi oddáni a odevzdáni, ale od těch, kteří kráčeli stezkou odevzdanosti, oddanost a odevzdanost nesmlouvavě v osobním styku vyžadoval. Každý se o tom může přesvědčit, když si přečte knihu vzpomínek na Ramana Mahárišiho od D. Godmana - The Power of the Presence (Moc přítomnosti), díl třetí, str. 233 až 237. Od pracovníků kuchyně vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost. Jeho příkazy musely být plněny bez odmlouvání a ihned. Pojednání o tom, jak Maháriši takto vedl žáky stezkou odevzdanosti s příslušným vylíčením, jak taková práce pod jeho vedením vypadala, čtenář nalezne v knize Jiří Vacek „Život a učení Ramany Mahárišiho“. Jde o překlad příslušné části knihy „The Power of the Presence“. Ještě před vyjitím své  knihy jsem příslušnou stať zveřejnil na internetu.

Autor knihy dobře tuto skutečnost o tom, jak Maháriši osobně vedl žáky stezkou odevzdanosti, proto dobře znal a přesto tvrdí opak. On se nemýlí, ale přímo úmyslně lže, když popírá snadno ověřitelná a nesporná fakta. To je jeho běžný zvyk.

Co jiného můžeme očekávat od člověka, který mne bezdůvodně obviní ze spolupráce s StB a když zveřejním negativní lustrační osvědčení, místo, aby se omluvil pokračuje v těchto pomluvách dál? Jakou cenu mají jeho „duchovní“ výtvory, když je schopen takového chování? Když rozšiřuje lži nejen o mně, ale i o Ramanovi Mahárišim?

Stezka odevzdanosti mistrovi, někdy se jí říká guru jóga, je legitimní stezka a učilo ji mnoho mistrů. Nalezneme ji popsanou mnohokrát v literatuře. Všeobecně je znám případ Milarepův, který podle příkazů svého mistra postavil a opět zboural několik domů, a to ještě dříve než byl přijat za žáka. Obdobně někteří mistři zkouší uchazeče o postavení žáka tím, že mu přikazují splnit velmi obtížné úkoly. Sám Ramana Maháriši v jednom z rozhovorů tuto praxi zkoušet žáka, obhajoval, ač se dokonce jednalo o porušení zákona. Můžeme si o těchto zkouškách a o oddanosti a odevzdanosti myslet co chceme, ale taková je pravda. Kdo chce, aby jej mistr vedl, je na něm, aby se podřídil. Jinak  nemusí mistra získat. Představa, že žák bude si klást podmínky a vyhrazovat si neposlušnost ve věcech praxe, že se nebude chovat k mistrovi přátelsky, kterou nám autor předhazuje, je úděsná. Pokud mu uvěříme a budeme se chovat k mistrovi s jeho názory v souladu, jedno je jisté: nikdy mistra nezískáme.

Z českých  autorů moje stanovisko, které je stanoviskem všech pravých mistrů, v poslední době potvrzuje K. Minařík ve své knize „Praxe přímé stezky“, 2.díl. Doporučuji ji důkladně, aby si ji přečetl. K. Minařík tam rázně odmítá všechny nesmyslné a nesprávné představy o mistrech, které tak horlivě rozšiřovala např. Jitřní země i anonymové z KV. V pojetí těchto názorů je mistr něco jako sluha hledajícího, který jej nejen nemusí brát vážně, ale může si k němu bez ostychu vše dovolit.

Odevzdanost mistrovi učil i Ramana Maháriši a nejen pracovníky kuchyně. Vyprávění Annamalai Swamiho viz kniha „Život podle Bhagavana“, je celé právě o tom: o naprosté odevzdanosti a poslušnosti Bhagavanově osobě. Annamalai naprosto jasně říká, že bez rozmýšlení poslouchal Bhagavana a prováděl jeho příkazy s vírou, že tak slouží Bohu. A že nebylo lehké se tak chovat, o tom vypovídá celá kniha. Jen na okraj. Jednou si Annamalai Bhagavanovi ztěžoval na sexuelní touhu. Bhagavan mu poručil, aby se postavil bos na sluncem rozpálenou desku. Annamalai bez váhání poslechl a stál na ní několik hodin.

I jeho matka se mu plně, jeho osobě odevzdala. Svěřila do jeho rukou svůj osud a on tuto zodpovědnost za její spásu převzal a vedl ji nesmlouvavě přímo k ní. Byl na ni ve věcech stezky tak tvrdý, jak potvrzují mnohá svědectví, že neustále plakala. Maháriši ji zdánlivě necitelně říkal: „Jen plač, čím víc pláčeš, tím mám větší radost“. Výsledkem této slepé poslušnosti matky a tvrdostí syna, bylo matčino vykoupení v hodině smrti. Všichni, kteří se takto Bhagavanovi odevzdali, měli z toho vždy velký duchovní pokrok. Tím větší, čím víc se odevzdali. Právě oddanost a odevzdanost osobě mistra, jsou podstatné, pro přijetí jeho plné milosti.

Důvody zdánlivě až neetického jednání mistrů jsou zřejmé. Cílem je:

1) Odžití zlé karmy žáka

2) Jeho očista od neduchovních sklonů

3) Prověrka opravdovosti jeho touhy po poznání

Tam, kde žáci žijí pohromadě s rodinou mistra nebo ve společenství, které společně hospodaří, je prověření budoucího člena určitě značně oprávněné. S žákem, který by do takového společenství (ášramu, kláštera) nezapadl a neplnil to, co se od něho očekává, by byly jen obtíže a nic víc. Právě zkoušky mají žáka, který nemá nutné předpoklady, odhalit a odradit. Řeholnický noviciát, běžný v křesťanských klášterech má naprosto stejný účel. Je takovou dlouhodobou a současně i namáhavou zkouškou.

Tam kde, jako je pravidlem na západě, mistr žije odděleně od žáků, taková zkouška není tak naléhavá. Zdaleka to neznamená, že hledající nemusí mít žádné předpoklady, přijetí za žáka v přesném významu tohoto pojmu. Pokrok žáka na stezce je silně dán právě předpoklady žákovství, které splňuje. Věřit, že žákem může být bez rozdílu každý, je naprosto nepodložené. Stejně tak, jako že žák si vybírá mistra. Je tomu přesně naopak. Hlasité vykřikování svého žákovství zdaleka pravé žákovství netvoří. Je vnitřní, nikoliv zevní a duchovní. Děje se - což je správné slovo - v Duchu a Duchem.

Miloš Tomáš vědomě lže v případě vedení žáků Ramana Mahárišiho stezkou odevzdanosti. Navíc nám představuje svůj ideál žáka, který není mistrovi oddán a odevzdán. Tím popírá učení všech pravých mistrů. Ve světle těchto faktů by každý měl číst i jeho knihu. Není radno věřit těm, kteří učí neoddanosti a neodevzdanosti k mistrům a navíc ještě lžou, ač dobře znají pravdu.

Hodnotu tvrzení, že „ani ego není od Boha odpadlé“ (str. 31), není třeba rozebírat. Plně potvrzuje jeho dřívější vývody o božskosti ega. Jemu vůbec nevadí, že všechny duchovní autority tvrdí pravý opak. Od toho již je jen krok k tomu, co jeho celá skupina v nejrůznějších obměnách stále dokola opakuje: „Není oč usilovat!“ Domýšleno do konce, podle těchto znalců jsou všechna náboženství a jejich představitelé zcela zbyteční, když nás učí, jak se dá spasit a vrátit zpět k Bohu. Padlý Adam Starého zákona a jeho ztracený ráj, Ježíšův marnotratný syn vracející se k Bohu, buddhisté usilující o vymanění se ze samsáry, to vše je zbytečné a vlastně ani neexistuje. Miloš Tomáš ví vše lépe než bible, Ježíš, Buddha i Ramana Maháriši a všichni další. Co lepšího si může mára přát než takové své hlasatelé? V podání autora Hitler i Stalin byli včetně vrahů stovek nekomunistů Bohem a v Bohu. K tomu není třeba nic dodávat.

A co tvrzení autora, že vše i utrpení je milost? Staří mystici a bible vůbec nemluví v této souvislosti o milosti, ale naopak o hněvu božím. Jogíni opět o karmě, zákony příčiny a následku, podle kterého sklízíme, co jsme zaseli. Jestli nás někdo nelidsky vězní a pronásleduje, neprojevuje nám milost Bůh, ale zlí lidé jednají ve shodě se svou přirozeností a jsou pouze nevědomými vykonavateli naší karmy – v nejlepším případě. Odpovědnosti za spáchané zlo tím nejsou ani v nejmenším zbaveni.

Milost je úplně něco jiného. Je projevem boží síly, kterou nás Bůh přitahuje k sobě: z ega do pravého Já, ze světa pokleslého od Boha do světa božího, buddhisté říkají ze samsáry do nirvány.

Čtenář, který nemá dostatek duchovních znalostí a dobrou rozlišující schopnost, se vystavuje skutečnému nebezpečí. Když autorovi jeho duchovní nepravdy uvěří, jeho jediné skutečné dobro, jímž je Bůh sám, se mu velmi vzdálí. Proto je lépe takové knihy nečíst. Nevedou nás k Bohu, ale poutají nás k egu a do samsáry, které jsou nám představovány jako božské.

Trvalou snahou autora i jeho přátel je zpochybnit veškeré duchovní úsilí a nutnost rozpuštění ega. Neustále se je snaží obhajovat i jeho svět odpadlý od Boha. Ten není samsárou, ale krásný. Věty, ve kterých tvrdí, že svět ega a ego samo, nejsou mimo Boha, odpadlé, mají právě tento účel. Jsou stejně smysluplné jako tvrzení, že tma sklepa není oddělena od světla, které září na povrchu země. Je to totéž, jako by někdo říkal slepci, že není oddělen od viditelného světa. Problémem není Bůh a jeho přítomnost ve všem, ale neschopnost ega si jej uvědomit. Nic jiného než samo ego tomuto uvědomění nebrání, a proto musí zmizet. Dokud nezmizí, je od Boha odděleno jako tma od světla a jako nevidomý od viditelného světa. Tuto základní pravdu se nám tomášovci snaží neustále zastírat a vnucují nám představu, že nic jako oddělenost od Boha neexistuje, že ego a jeho svět jsou krásné, božské a není oč usilovat. Jinými slovy. Radí nám zůstat ve tmě sklepa nebo jako slepci a myslet si, že žijeme ve světle a vidíme. K tomu velmi usilovně směřují.