Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 1/2013)

16. 5. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

4. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 1/2013

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om4.jpg31. prosinec 1977

Sádhu Óm: Oddanost Bohu nebo mistrovi jakožto druhé či třetí osobě nemůže nikdy přinést poznání (džňána); oddanost vede pouze k oddanosti. Jedině poznání samo přináší poznání. „Já jsem“ je jediné pravé poznání, tudíž k jeho dosažení vede pozornost věnovaná pouze jemu. Pozornost věnovaná Já je jediným skutečným prostředkem vedoucím ke konečnému cíli.

 

1. leden 1978

Sádhu Óm: Když se probouzíme ze spánku, před tím, než si začneme být vědomi těla a světa, zakoušíme poznání ve své původní čistotě. Praxe sádhany spočívá ve snaze udržovat se právě v tomto stavu čistoty.

Sedět ve „staré hale“ [v hale Ramanašrámu, kde žil Bhagavan] není nezbytné, jste-li si schopni uvědomovat tuto čistotu i jinde. Meditovat však v této „staré hale“ není vůbec škoda. Kdyby to nebylo vhodné, Bhagavan by vám v tom jistě zabránil; s tím si nemusíte dělat starosti. Ve „staré hale“ je cosi zvláštního, co nám samočinně připomíná naše vlastní bytí, našeho bytí si však můžeme být samozřejmě vědomi i kdekoli jinde.

Pro Já není úsilí nezbytné, jelikož k uvědomování Já dochází naprosto přirozeně a samovolně. Úsilí je potřebné pouze pro mysl. Uvědomovat si sama sebe je přirozeností Já, zatímco přirozeností mysli je zabývat se druhými a třetími osobami. Sádhana je nezbytná pouze pro mysl; snaha o uvědomování Já slouží jen k udržování mysli v klidu – v jejím přirozeném stavu ryzího vědomí Já.

Říci, že stezka sebedotazování začíná úsilím a končí bezúsilností, není pravda úplná, pro potřebu hledajícího (sádhaka) to však takto říci můžeme. Úsilí je nezbytné pouze do té doby, dokud mysl potřebuje být upomínána na svou pravou podstatu, jíž je „Já jsem“, připomíná-li však člověku i vědomí druhých a třetích osob samočinně jeho vlastní existenci „Já jsem“ [neboť to, co si tuto existenci uvědomuje, je Já], není úsilí již déle zapotřebí. Vidíme-li jen vlny, pak musíme o poznání, že jejich podstatou je oceán, usilovat, avšak pokud již víme, že vlny nejsou ničím jiným než oceánem, není úsilí déle zapotřebí.

Všechny myšlenky obsahují prvek minulosti nebo budoucnosti. Můžete snad vytvořit nějakou myšlenku o přítomném okamžiku? Pokud se o to vážně pokusíte, všechny myšlenky včetně myšlenky „já“ ustanou. Toto je další ze způsobů, jak si uvědomit své Já. Vidíte, existuje tolik možností.

Otázka: V praxi si vlastně Já nikdy doopravdy neuvědomujeme. Všechen ten čas, který trávíme ve „staré hale“, se o to jen snažíme. Kdybychom si opravdu jen na okamžik uvědomili Já, dosáhli bychom vysvobození, je tomu tak?

Sádhu Óm: Prosím? Chcete snad říci, že ani nyní nejste vysvobozen? Nejste si snad neustále vědom svého Já? Vy znáte „Já jsem“ a poznávat něco můžete přece jedině tehdy, jste-li si toho vědom. I když věnujete pozornost druhým a třetím osobám, je to Já, které jim věnuje pozornost, a toto Já si je vždy vědomo samo sebe.

Takovéto rozjímání či hluboká sebereflexe (manana) je nezbytná, dokud důkladně neporozumíte, že uvědomování Já je přirozené a věčné a že vše ostatní září světlem tohoto vědomí Já. Toto rozjímání vás dovede přímo až na hranici. Kontemplace neboli praxe naslouchání a rozjímání nad učením (nididhyasana) je však ve skutečnosti pouze krátkodobou záležitostí. Když pak opravdu praktikujete, co jste slyšeli a čemu jste porozuměli, překročíte tuto hranici a to je poznání (džňána).

Nevšímejte si mysli, není třeba se jí nechat znepokojovat. My nejsme mysl, takže ztratíme-li o ni zájem, zemře přirozenou smrtí. To je také důvod, proč Bhagavan neustále obrací naši pozornost na Já. Nikdy nám nedovolí, abychom se zajímali o mysl a její myšlenky či o cokoli jiného kromě Já.

Co je toto Já? Co je jeho zdrojem, ze kterého pochází? – Vše potřebné spočívá pouze v tom, aby rostl náš zájem o toto Já. To je láska (bhakti).

Mezi dotazováním, vírou a láskou neexistuje rozpor. Všechny tyto prvky jsou důležité. Dotazování začíná vírou. Pokud bychom nechovali víru v mistra, který nás učí, že prostředkem k dosažení pravého štěstí je pozornost věnovaná Já, nejevili bychom o tuto pozornost k první osobě zájem. A věnujeme-li pozornost Já, naše zkušenost vnitřní čistoty upevňuje naši víru, a tím roste i naše láska k mistrovi.

Někteří lidé si myslí, že pro praxi stezky sebedotazování není víra či láska důležitá. Takoví lidé nevědí, co láska ani co dotazování opravdu znamená.

Úkolem zevního mistra je přivést nás k porozumění, že věnovat pozornost Já je nezbytné, a vzbudit lásku k němu v našem srdci. K tomu však samozřejmě není žijící osoba zapotřebí. Bhagavanovy knihy mají stejný účel a on nám poskytne své následovníky a další vnější pomoc, bude-li třeba. Podmínky či okolnosti, ve kterých žijeme, jsou poskytovány naším mistrem, který ví, jaké prostředí je pro náš pokrok tím nejvhodnějším.

Začneme-li usilovat o obracení pozornosti na první osobu, mistr v našem nitru, jímž je Jáství, začne působit. Kdykoli se obrátíme k Já, jeho působení pokračuje. Byla-li nám jednou dána touha po uvědomění Já, naše láska k němu bude přirozeně sílit a zrát, podobně jako roste kinetická energie gumového míče poskakujícího po schodech směrem dolů.

Přemýšlet o skutečné velikosti džňániho je výborným prostředkem jak utišit mysl. Když byla na Ardžunova vnuka, krále Paríkšita, uvalena kletba, že zemře za sedm dní, navštívil svého mistra Suka Brahmarišiho. Suka mu sdělil, že má štěstí, jelikož má jistotu těchto sedmi dní, a poté mu začal vyprávět příběh o Kršnovi. Vyprávění o velikosti Kršny zaujalo Paríkšita natolik, že uplynulo šest dní, aniž by si toho všiml, a když mu Suka připomněl, že nadešel den jeho smrti, odpověděl: „Kdo zemře? Jen toto tělo!“ Nasloucháním příběhu o Kršnovi byl uveden do stavu poznání (džňány). Kdysi, když jsem přemýšlel o Bhagavanovi a jeho skutečné velikosti, ubíhaly hodiny naprosto bez povšimnutí. Velcí džňáninové jsou tací, že k utišení naší mysli dochází již při pouhém pomyšlení na ně.

 

2. leden 1978

Sádhu Óm: Pokud jsme přijali Bhagavana za svého mistra celým svým srdcem, pak se již nemusíme ničeho obávat: jsme jako dítě v náručí své matky. Nemůžeme nicméně očekávat, že nás Bhagavan přijme za své žáky, neboť z jeho pohledu druzí neexistují. Je tedy jen na nás, abychom se rozhodli, že on je naším jediným mistrem i ochráncem.

Jakmile jsme přijali toto rozhodnutí celým svým srdcem, pak jsme s ním skutečně navázali i spojení neboli vytvořili satsang. Toto je právě ten satsang, o kterém Bhagavan hovoří v prvních pěti verších Ulladu Narpadu Anubandham (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.). Když jsme již vytvořili tento satsang, on bude z nitra i zvenčí působit i nadále. Zevně bude vhodně utvářet naše fyzické podmínky, zatímco vnitřně bude působit hluboko v naší mysli (čittam), kde bude ničit její sklony (vasány) pálením, vysoušením, vířením či jakýmkoliv jiným vhodným způsobem. Je ovšem možné, že tyto změny zůstanou námi nepovšimnuty, jelikož mysl není vhodným nástrojem pro měření jejího vlastního pokroku.

Vliv jeho ticha je jistě závislý na nás [na naší ochotě jej přijímat] jakožto na přijímači a našem naladění se na ně. Jak uvádí v Nan Yar? (Kdo jsem já?), neustále musíme následovat stezku ukázanou mistrem. V naší lásce k němu musíme být upřímní. Uvádí, že září sám sebou v každém z nás jakožto naše Jáství, takže pokud jej skutečně milujeme, pak budeme tomuto Jáství věnovat pozornost přirozeně a s radostí. Nacházíme-li se takto v jeho rukou, pak nás přiměje učinit vše, čeho je třeba. Je-li třeba věnovat pozornost Já, přiměje nás k tomu, a potřebujeme-li nějaké jiné zkušenosti, poskytne nám je.

Pokud byl Bhagavan skutečně pravým mistrem (naším pravým Já) i tehdy, když měl tělo, pak musí být pravým mistrem i nyní. Tehdy měl ovšem všech pět aspektů brahman – bytí-vědomí-blaženost a jméno-a-tvar (sat-čit-ánanda-nama-rupa), zatímco nyní pozbývá jména a tvaru (nama-rupa), svých nepravých aspektů, a září bez omezení jako čisté bytí-vědomí-blaženost (sat-čit-ánanda). Jeho síla je proto nyní neomezená. Vždy říkával, že jeho tělo zakrývá jeho pravou podstatu a že ti, kteří považují toto tělo za mistra, budou zklamaní. Nyní je jeho tělo pryč, ponechal nás tu bez jakékoli zevní formy, na které bychom mohli ulpět, takže nemáme jinou možnost než přijmout skutečnost, že samo vědomí „Já jsem“ je mistrem. Zjistil jsem, že mnoho následovníků, kteří k němu přišli po odložení jeho fyzického těla, je upřímnějších a mají hlubší porozumění než většina těch, kteří přišli dříve [protože se připoutali právě k jeho fyzické podobě].

Nyní nás chrání před tím, abychom jej chybně nepovažovali za tělo, takže jaký prospěch bychom měli z vyhledávání jiných těl s pověstí velkých mahátmů? Říkával, že největší mahátma sídlí v našem nitru, tak proč raději nezapomenout na jiné mahátmy a nesetrvávat v míru jako tento mahátma (naše pravé Já)?

S využitím měřítka, jež nám bylo dáno Bhagavanem, můžeme nyní vidět, že všichni ti rádoby mistři, kteří pořádají přednášky a létají kolem světa v domnění, že vedou ostatní, nejsou pravými mistry, jelikož mistr nevidí nevědomé bytosti (džívy), které by potřebovaly vedení. Bhagavan se nikdy nesnažil někoho vést, jen spočíval v tichu, a vždy se velmi divil, když za ním přišli lidé a říkali: „Bhagavane, neznám sebe sama, prosím, ukaž mi cestu k mému Já“. Co na to mohl říci? Mohl pouze odvětit další otázkou: „Kdo nezná své Já? Kdo je toto Já?“

Mantra je seskupení posvátných slabik a v překladu doslova znamená „to, co poskytuje ochranu, když se o tom rozjímá“, a pochází ze stejného kořene slova jako mysl (manas) a rozjímání (manana). Kdo má být chráněn? Přece ego! Jméno boží nás alespoň přivádí k Bohu, zatímco mantra nás (naše ego, mysl či osobnost) před Bohem pouze chrání. V Indii se staly mantry natolik populární, že v současné době nejsou lidé spokojeni, dokud jim není předána mantra. Nicméně mantry slouží jen ke světským účelům, a proto Bhagavan ani Rámakrišna nikdy zasvěcení pomocí manter neposkytovali.

K provádění mantra-džapy nám dal Bhagavan pokyn, abychom sledovali zdroj, ve kterém zvuk mantry vzniká. Co tím myslel? Jelikož zvuk vzniká pouze v Já toho, kdo mantru opakuje, myslel tím, že bychom si neměli všímat mantry, ale že bychom místo toho měli pozornost obracet k Já.

Mysl musí být zaměřena do jediného bodu proto, aby přilnula jen k jediné věci. Pro tento účel však není nezbytné soustředit se na druhou či třetí osobu, jako např. na naše dýchání, mantru či nějakou podobu boží. S naším soustředěním můžeme začít již rovnou tak, že obracíme pozornost přímo na první osobu, na naše pravé Já. Chceme-li se naučit jezdit na kole, abychom navštívili Tirukoilur, není přece nutné učit se to zde, na tomto místě. Proč nezačít rovnou na cestě do Tirukoilur? Podobně, je-li naším cílem Já, proč tedy rovnou nezačít věnovat pozornost přímo jemu?

Někteří lidé mohou namítnout, že věnovat pozornost Já je obtížnější než věnovat pozornost jiným věcem. Jak však mohou dokázat pravdu svého tvrzení? V prvém díle Stezky Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana) jsem vysvětlil, co je obtížné a co snadné. Ať se snažíte věnovat pozornost čemukoli, když se vaše pozornost zatoulá, pak ji musíte nasměrovat zpět k jejímu cíli, a to je snadné, ať se jedná o Já nebo nějaký objekt. Věnovat pozornost první osobě je praxí, která je přímá, takže věnovat pozornost čemukoli jinému nemůže být o nic snazší. Ve skutečnosti soustředění na nějaký objekt jen posílí sklon naší mysli vycházet zevně k objektům, a tím nám bude bránit v obracení se zpět k Já.

Nan Yar? (Kdo jsem já?) Bhagavan říká: „ ... když tělo zemře, mysl se zmocní prány a odvede ji pryč“. To jednoduše znamená, že jakmile se mysl navrátí zpět do svého zdroje a její činnost ustane, sklon či zvyk dýchání také ustává. Jakmile mysl opět vyvstane a započne utvářet nové tělo, dýchací činnost se samočinně a okamžitě obnoví. Vědomí těla je tedy úzce spjato s dýcháním. Dýchání je hluboce zakořeněný zvyk mysli, a když se snažíme zjistit, jak dýchání vzniká, činnost mysli ustává. To je další ze způsobů, jak si uvědomit své Já [jelikož zdrojem dechu je právě Já].

Vědci hovoří o autonomním (vegetativním) nervovém systému, ale nic takového neexistuje. Kdyby se podívali, jak tyto „autonomní“ funkce vznikají, porozuměli by, že všechny tělesné funkce jsou pouze volními (vůlí řízenými) činnostmi mysli, takže mohou být ovládány, jsou-li pečlivě, pomocí ostré a očištěné mysli, prozkoumány.

Bhagavan říkával, že sen je činností napůl zmatené mysli, zatímco probuzení je činností mysli zmatené úplně. Ve skutečnosti je mysl sama zmatením. Chováme tak mnoho zmatených názorů – že jsme se narodili, že existuje nějaká minulost a budoucnost, atd. – prozkoumáme-li však všechny tyto věci pozorně, shledáme, že vznikají jedině tehdy, existujeme-li jako mysl. Prozkoumáme-li pečlivě mysl, abychom zjistili, jak a kdy všechny tyto myšlenky vznikají, shledáme, že pouze vědomí „Já jsem“ září samo bez přestání. Minulost a budoucnost jsou jen myšlenkami existujícími v této chvíli, v tomto přítomném okamžiku.

Z tohoto důvodu jsem zarytý (pukka) ateista. Vždy říkám: „Nevěřte tomu, co neznáte!“ Jedinou věc, kterou bezprostředně a zcela jistě známe, je „Já jsem“. O našem narození víme jen z doslechu od ostatních, tyto „ostatní“ však známe pouze proto, že známe sami sebe. Naše současné poznání minulosti je jen myšlenkou pocházející z paměti či vnějších zdrojů, kterými jsou druhé a třetí osoby, druhé a třetí osoby však známe pouze díky znalosti první osoby. Náš názor na budoucnost je také plně závislý na druhé a třetí osobě, jmenovitě na schopnostech a úsudcích našeho rozumu. Dokonce i k našemu prožívání přítomného okamžiku dochází pouze nepřímo – skrze naši mysl a naše smysly. Proto je všechno poznání jen odrazem našeho původního stavu poznání „Já jsem“. Toto vše je jen pouhý nekvalitní odraz našeho vlastního vědomí Já, a zdá se být reálné a podstatné pouze díky našemu duševnímu zmatení, které zmizí, prozkoumáme-li důkladně první osobu nebo tento přítomný okamžik.

Nan Yar? (Kdo jsem já?) Bhagavan uvádí, že ti, kteří si zaslouží milostivý pohled mistra, budou jistě spaseni, pohled mistra však není pouhým pohledem jeho očí. Přejeme-li si poznat, zda se na nás někdo dívá, musíme se na něj podívat, a protože Já je mistr, musíme se proto obrátit k Já, abychom viděli, zda se na nás Já dívá. Ve skutečnosti se na nás mistr dívá neustále, takže abychom byli spaseni, musíme mu, který září jako Já, jen věnovat svou pozornost.

Mnoho lidí mi říká: „Toto sebedotazování je obtížné, řekněte nám proto prosím, co je to odevzdanost“. V Nan Yar? (Kdo jsem já?) však Bhagavan říká, že pozornost věnovaná Já je sama odevzdaností:

Přebývání v naprostém pohroužení ve svrchovaném Jáství (átma-ništa) bez poskytnutí i sebemenšího prostoru pro vznik jakékoli myšlenky jiné než o Já (átma-čintana), je odevzdáním se Bohu.

Ptají-li se mne lidé, jakou meditaci Bhagavan vyučoval, odpovídám, že meditace znamená myšlení, zatímco Bhagavan nám dal pokyn, abychom nemysleli – abychom meditace zanechali. To je to, čemu nás učí v Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) v prvním verši mangalam:

... Jelikož skutečnost existuje v Srdci bez jediné myšlenky, kdo může [či jak] meditovat na [tuto] skutečnost, jež se nazývá „Srdce“? Přebývat v Srdci samém a prožívat skutečnost takovou, jaká je, je „meditace“.

Cílem všech směrů jógy je mysl zaměřená do jediného bodu, aby měla sílu pevně setrvávat ve svém zdroji. Proto lidem neustále doporučuji držet se jen jednoho jediného mistra a následovat jeho učení celým svým srdcem. I když je váš mistr nepravým mistrem, pokud je vaše láska k němu (guru-bhakti) upřímná, jednobodovost vaší mysli vás brzy očistí a vy prohlédnete, že je nepravý. Proto lidem Bhagavan vytýkal, když navštěvovali mnohé mahátmy. Například ve verši 121 Guru Vachaka Kovai říká:

Vy, kteří plni obdivu toužíte poznat tohoto a onoho mahátmu! Pokud prozkoumáte a prožijete podstatu vašeho vlastního mahátmy [Jáství] ve vašem nitru, [shledáte, že] všichni mahátmové jsou pouze [tímto] jedním [vaším vlastním Já].

Potkáte-li skutečného mahátmu, pak vás bude učit, že átman ve vás je totožný s átman všech mahátmů, a že proto chodit za jakýmikoli dalšími mahátmy je zbytečné. Pro upřímné provádění praxe poznání Já je tedy láska k jedinému mistrovi (guru-bhakti) nezbytná.

Další způsob, jak si uvědomit naše pravé Já, spočívá ve snaze rozpoznat přesně, kdy, jak a odkud myšlenky vznikají. Takovéto zaměření pozornosti samočinně utiší naši mysl. Myšlenky se objevují pouze tehdy, dochází-li k nedbalosti v uvědomování Já (pramada) neboli věnujeme-li pozornost čemukoli jinému než Já.

 

* * *

Pokračování příště.