Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 1/2014)

2. 7. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

8. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 1/2014

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om.jpg13. leden 1978

Sádhu Óm: Neexistují vnější znaky, které by umožnily rozpoznat studenta pátého stupně [usilujícího o dosažení nedvojné lásky k Já (svatma-bhakti), jež je nejvyšším stupněm školy bhakti jógy popsané v druhé kapitole druhé části díla Stezka Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana)]. Obvykle se zdá, že se chovají jako velcí (pukka) uctívatelé čtvrtého stupně [usilující o dosažení pravé lásky k mistrovi (guru-bhakti)].

Čtyři mistři Saiva Siddhanty, Appar, Jnanasambandhar, Manickavachagar a Sundaramurthi byli všichni džňáninové, když začali skládat verše. Celé své životy však trávili jako studenti druhého stupně [stoupenci, kteří uctívají či se modlí k mnoha různým jménům a podobám Boha] – navštěvovali mnohé chrámy a skládali verše oslavující chrámová božstva.

I Bhagavan se choval jako oddaný uctívatel Arunačály. Prováděl giri-pradakšinu (obcházení kolem osoby, posvátného objektu či božstva ve směru hodinových ručiček jakožto vzdání úcty, v tomto případě tedy kolem hory, neboť giri = hora pozn. překl.) a pobízel ostatní, aby činili taktéž. Nikdy nedovolil nikomu, aby jej obcházel, ověnčil nebo uctíval (púdža). Místo toho vždy poukazoval na Arunačálu jako na podobu mistra se slovy, že toto je skutečný „Ramana Satguru“ a často býval při četbě či poslechu náboženských písní (stotry) dojat až k slzám. Během jeho posledního večera neotevřel své oči po dobu dvou hodin. Až kolem osmé hodiny, kdy jsme začali zpívat refrén Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu) „Arunačála Šiva“, otevřel na několik okamžiků své oči a od té doby až do 20:47 stékaly po jeho tvářích slzy oddanosti. Své tělo opustil, když jsme zpívali verš 72:

Ochraňuj [mne], Arunačálo a buď mi oporou, ke které mohu lnout, abych neuvadl jako křehká rostlinka, jež se nemá po čem pnout.

Jednou, když se Bhagavan procházel kolem hory, prováděl pradakšinu svatyně mudrce Durvasy, aby dal příklad ostatním, zatímco žertem prohlásil: „I když budeme opomíjet jiné svatyně, neměli bychom opomíjet svatyni Durvasy [jelikož Durvasa byl dávný mudrc známý svou výbušnou povahou]. Nikdy však nepadl na kolena před jakýmkoli božstvem či osobou.

Muruganar byl též příkladem čtvrtého stupně bhakti. Neustále Bhagavanovi prokazoval velikou úctu jakýmkoli možným způsobem jako např. tím, že jeho obraz velmi dobře opatroval a nikdy v blízkosti jakéhokoli jeho obrazu nechodil s botami na nohou. Při pouhé zmínce Bhagavanova jména ronil slzy. Byl proto příkladem učení, které Bhagavan předal ve verši 39 Ulladu Narpadu Anubandham (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.):

Udržujte myšlenku nedvojnosti (advaita), avšak nejednejte podle ní. Postoj nedvojnosti lze uplatňovat ke třem světům, avšak nikoliv ve vztahu k mistrovi.

Když se mě lidé táží, proč provádím pradakšinu a klaním se až k zemi Arunačále, odpovídám: „Považujete-li mne za ego, pak je pravdou, že tak činím. Považujete-li mne za Já, pak nikoliv Já, nýbrž pouze toto tělo tak činí.“ Nedvojnost (advaitu) nelze spojovat s činností, jelikož ona je stavem prostým jakékoli činnosti, neboť činnost, ať už je jakákoli, v sobě zahrnuje vždy i dvojnost. Činnost tedy nemůže změnit nic na skutečnosti, že nedvojnost je nejvyšší pravdou.

Jednou se někdo tázal Bhagavana: „Bhagavane, tato stezka sebedotazování je velmi obtížná. Mohu místo toho praktikovat tuto a tamtu jógu či meditaci?“ Bhagavan na tuto otázku souhlasně přikývl. Poté, co tato osoba odešla, se někteří uctívatelé divili, proč Bhagavan dává svůj souhlas k takovéto praxi. Bhagavan na to odvětil:

„On říká: „Sebedotazování je obtížné“, což znamená, že jej nechce praktikovat, co mohu tedy dělat? I když mu řeknu, aby nepraktikoval tento jiný druh jógy či meditace, nebude stejně provádět sebedotazování. Za několik měsíců se vrátí a řekne, že meditace je obtížná a zeptá se, zda místo toho může opakovat mantru (džapa). A poté, co bude nějaký čas opakovat mantru, zjistí, že je jeho mysl stále neklidná, tak přijde a zeptá se, zda může zpívat náboženské písně (stotry). Vše toto bude znamenat, že není připraven provádět cokoli. Je-li člověk schopen vyvinout byť i malou snahu, aby zpíval náboženské písně (stotry) či opakoval mantru (džapa) nebo prováděl jakoukoli jinou duchovní praxi (sádhanu), může člověk vyvinout totéž úsilí, aby věnoval svou pozornost pocitu „Já jsem“.“

Při jiné příležitosti řekli nějací lidé Bhagavanovi, že se obávají, zda nebudou plýtvat svým časem, budou-li provádět sebedotazování, poněvadž přes své opakované snahy zjišťují, že jsou stále roztěkaní. Zeptali se proto, zda by nebylo lépe, kdyby místo toho opakovali mantru (džapa). Bhagavan odpověděl: „Nemusíte se ničeho obávat. Jste jako osoba, která se bojí pustit větve, i když stojí pevně na zemi. Předpokládáte, že přestanete-li držet Já, že by Já někdy mohlo přestat držet vás?“

 

14. leden 1978

Sádhu Óm: Když byl jednou Muruganar tázán ohledně dalších mistrů, odvětil: „Byl jsem oslněn sluncem, nevidím tedy již nic jiného“.

Jak Bhagavan vysvětluje ve verších 17 a 18 Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.), adžňáni omezuje Já hranicemi (tvarem) těla a skutečnost hranicemi světa. Výsledkem je, že adžňáni nepovažuje Já a skutečnost za jedno jediné a totožné. Džňáni napoak nazírá, že Já září jako Jáství bez hranic a skutečnost jako beztvará podstata světa, a tudíž ví, že skutečnost je Já.

Jelikož džňáni zakouší, že ve skutečnosti existuje pouze Já1, nevidí nic jako ne-Já a proto zakouší, že i tělo je Já a že i svět je skutečný. Nicméně, měli bychom být opatrní, abychom chybně neporozuměli výroku džňániho, že svět je skutečný. Co džňáni zří jako skutečné, je pouze „bytí“ světa. Jak džňáni, tak i adžňáni řekne: „Toto je stůl“, avšak adžňáni vidí pouze jeho tvar a tudíž chybně považuje jeho „bytí“ za vlastnost tohoto tvaru, zatímco z pohledu džňániho je skutečné pouze „bytí“ [bytí či sat]. Takže stůl není nic jiného než nekonečné, nedělitelné a proto beztvaré „bytí“.

Protože džňáni zakouší tělo jako Já a svět jako skutečný, zdá se proto, že se chová stejně jako adžňáni. Rozdíl mezi nimi nicméně spočívá v jejich pochopení Já a skutečnosti. Třebaže je tento rozdíl jejich pohledů sotva patrný, je ve skutečnosti obrovský podobně jako rozdíl mezi vrcholem hory a údolím.

Během duchovní praxe (sádhany) musíme odmítat vše, co je různé od Já a považovat toto vše za ne-Já (anátma). Když však prožijeme Já takové, jaké ve skutečnosti je, shledáme, že neexistuje nic, co by bylo různé od tohoto Já. Praxe odmítání všeho, jež je různé od Já, tím, že tomu není věnována pozornost, je někdy popisována jako vzestupný postup, zatímco stav pravého sebepoznání, ve kterém je vše zakoušeno jako totožné s Já, je někdy popisován jako sestupný postup, třebaže to ve skutečnosti není „postup“, ale náš přirozený stav bytí.

Tudíž to, co Bhagavan popisuje ve verších 17 a 18 Ulladu Narpadu, je tímto „sestupným postupem“, stavem „sahadža samádhi“, ve kterém je vše zakoušeno jako Já. Tento stav je to, co je v písmech (šástrách) označováno výroky jako: „Vše je brahman“. Jelikož však učitelé (pandité) smýšlí o brahman, jako by to byla třetí osoba, uniká jim proto pravý význam takovýchto pokynů.

Brahman by vždy mělo být považováno za první osobu, za Já, jelikož je naším přirozeným stavem ryzího sebeuvědomění prostého jakékoli dvojnosti. Čili jedině tehdy, je-li brahman chápáno jako jedno jediné Já, může člověk získat správný náhled (dristi), který je nezbytný pro praxi sahadža samádhi a jehož vštěpování je právě účelem takovýchto posvátných výroků. Tento náhled vychází z postoje: „Vše existuje jedině proto, že Já jsem“ – je tedy pevným přesvědčením, že vše, co zakouším, jmenovitě mysl, tělo a svět včetně všeho, jež se v nich odehrává, by nemohlo existovat, kdybych neexistoval Já, který toto vše zakouším. Takže toto vše je naprosto závislé na mém bytí-vědomí, „Já jsem“. Pevným udržováním tohoto postoje může člověk provádět praxi věnování pozornosti Já i při vykonávání zevních činností.

_______________________

1 Ačkoli v této souvislosti zájmeno „self“ (zde překládané jako Já, pozn. překl.) jasně vyjadřuje pouze to, čím ve skutečnosti jsme a nikoliv ego, za které se nyní považujeme, tak se zde, jako i v jiných souvislostech, záměrně vyhýbám rozšířenému zvyku v tomto zájmenu používat velké počáteční písmeno „S“. Důvodem je, že rozlišování mezi velkým „Self“ a malým „self“ v sobě obsahuje jakousi dvojnost, zatímco Bhagavan nás učil, že dvě „self“ ve skutečnosti neexistují. Považujeme-li se za to, čím skutečně jsme, či za něco jiného (jako např. za tělo, mysl či osobu), vždy jsme jedním a tímtéž „self“. V jiné souvislosti může „self“ jasně poukazovat na to, čím ve skutečnosti jsme, zatímco jindy může jasně poukazovat na to, čím se nám nyní zdá, že jsme. Často je však vytváření takovéhoto rozdílu neužitečné a může být ve skutečnosti i překážkou. Bhagavan v tamilštině někdy užíval slova tan, což znamená „self“, aby vyjádřil naše pravé „self“ (Já) v jedné části věty a naše nepravé „self“ (ego) v další části téže věty. A jelikož v tamilštině velká písmena neexistují, ponechal na nás, abychom ze souvislostí porozuměli, co tím myslel. (Michael James)

 

18. leden 1978

Sádhu Óm: Pozornost, kterou Já věnujeme při vykonávání jiných činností, nebude dosahovat veliké hloubky či síly, proto bychom si měli také vyčlenit určitý čas, ve kterém se této praxi budeme věnovat s větším úsilím. Pokud tak činíme, naším cílem by mělo být obrácení naší pozornosti o 180° od zevních předmětů směrem k Já. Podaří-li se nám jednou úspěšně obrátit naši pozornost o 180° směrem k Já, prožijeme dokonalou čistotu sebeuvědomění neposkvrněnou ani tím nejslabším uvědomováním jakéhokoli předmětu. Toto je stavem pravého sebepoznání, jenž naprosto zničí klam, že jsme myslí, takže klam zakoušení čehokoli jiného kromě Já se poté již nikdy nevrátí. (Maháriši nicméně uvádí, že i u džňániho vyvstává ego znovu a znovu, pozn. překl.)

Zatímco se snažíte obrátit vaši pozornost o 180° směrem k Já, kdykoli pocítíte, že vaše pozornost k Já slábne, nesnažte se vyvíjet násilí. Je lépe dovolit vaší pozornosti vrátit se na chvíli zpět do bodu 0° a poté se o to pokusit znovu. Přejete-li si do něčeho udeřit, je nejlépe, stáhnete-li vaši pěst nejprve přímo zpět, jelikož poté bude mít váš úder největší účinek. Podobně, pokusíte-li se provést váš pokus o obrácení vaší pozornosti směrem k Já od bodu 0°, vaše úsilí bude nejúčinnější.

Nepřetržitým opakováním takovýchto pokusů budete postupně schopni obrátit vaši pozornost více a více směrem k Já: o 40°, 60°, 75° a ještě více. Mezi každým novým pokusem, kdy odpočíváte v bodě 0° (to znamená, věnujete-li pozornost druhé a třetí osobě), můžete čas využít k rozjímání o Bhagavanově učení (manana) či k jeho studiu (sravana). Vždy byste však měli být mezi takovýmito pokusy pozorní, abyste zůstávali nezaujatí vůči jakýmkoli prožitkům, které se mohou objevit. Tím vytváříte pevný základ nepřipoutanosti neboli oproštění se od touhy věnovat pozornost čemukoli jinému než Já (vajragja) a lásce k věnování pozornosti pouze Já (bhakti), díky kterým budete dříve či později schopni udělat váš poslední krok – obrátit vaši pozornost plně o 180° na Já.

Někteří zralí hledající ani nepotřebují vyvíjet takovouto nepřetržitou snahu o obracení pozornosti na Já, jelikož si jej zůstávají bděle vědomi neustále. Pouze čekají na okamžik, kdy budou moci udělat svůj poslední krok – obrátit svou pozornost na Já plně o 180°. Jejich praxe je podobna houpání koulaře připravujícího se k vrhu své koule.

Když jsem byl Janaki Mathou nejprve vyučován meditačním praxím obsahujícím dvojnost, jako např. meditaci na podobu Boha (murti-dhyana), zjistil jsem, že mi nepřetržitá praxe takovéto meditace přináší vize a jiné podobné duchovní zkušenosti. Brzy jsem však pochopil, že toto není cesta ke zkušenosti Já. Jedině meditace na Já (svarúpa-dhyana) [svarúpa-dhyana je jiný výraz, jenž Bhagavan užíval k  popisu praxe átma-vičáry] může člověku umožnit, aby prožil Já takové, jaké ve skutečnosti je.

 

19. leden 1978

Sádhu Óm: Je pro nás obtížné stýkat se s praktikujícími (sádhaky), kteří jsou v jiném myšlenkovém proudu. Naslouchání jejich představám a názorům na jiné mistry v nás přirozeně vzbuzuje pocity osamělosti, neboť Bhagavana milujeme a rádi myslíme jen na něho a jeho učení. Měli bychom být nicméně opatrní, abychom nikomu své učení nevnucovali. Neměli bychom vyjadřovat názory Bhagavana před nikým, nejsme-li tázáni.

Další mistři, jako byl Buddha a Šankara, přišli na svět šířit své myšlenky. Bhagavan nám však ukázal, že tomu není vůbec třeba. Svět je jako váš stín, takže vyjdete-li ven směrem k němu, abyste jej vyučovali, unikne vám z vašeho sevření, zatímco stáhnete-li se do sebe, bude vás následovat a ve vás i zmizí. Udržujete-li tiše oheň oddanosti Já, jenž ve vás Bhagavan zažehl a který hoří ve vašem vlastním srdci díky opětovnému studiu (sravana), rozjímání (manana) a praxi jeho učení (nididhyasána), je to nejlepší způsob, jak učit svět, aby jej následoval.

„Jednej bez touhy po ovoci,“ říká Bhagavad Gíta. Věnování pozornosti Já není ve skutečnosti činem či karmou2, jelikož je stavem pouhého bytí, nečinnosti. Nicméně tak dlouho, dokud jej považujeme za něco, co musíme činit, je tou jedinou „činností“, která neplodí ovoce (karma-phala). Věnování pozornosti Já je proto jedinou pravou karma-jógou. Proto Bhagavan ve verších 10 Upadesa Undiyar a 14 Ulladu Narpadu Anubandham říká:

Pohlcení ve zdroji neboli v jádru existence, v Srdci, je cílem učení všech cest, karmy, bhakti, jógy i džňány.

Pátrání po tom, ke komu se vztahuje činnost (karma), nedostatek lásky k Bohu (vibhakti), různost (vijóga, nejednota) a nevědomost (adžňána), je pravou činností, uctíváním, jógou (jednotou) a poznáním. Když pátráme tímto způsobem, ego zmizí a dosáhneme stavu, ve kterém spočíváme v Jáství a kde se nic z výše uvedeného nenachází. To je pravda.

Začneme-li existovat jako ego, pocítíme, že jsme zapleteni do činnosti (karma) a že trpíme nedostatkem zbožnosti neboli pravé lásky k Bohu (vibhakti), nacházíme se ve stavu oddělenosti od Boha (vijóga) a nevědomosti o naší pravé podstatě (adžňána). Proto návrat zpět do Já, do zdroje, ze kterého pocházíme, skrze zkoumání „Kdo jsem Já, který zakouším tuto činnost, nedostatek lásky, oddělenost a nevědomost?“ je správnou praxí čtyř jóg či prostředků k opětnému sjednocení: činnosti bez touhy po osobním prospěchu (nishkamja karma), lásky (bhakti), rádža jógy a sebepoznání (džňána). Provádíme-li zkoumání, naše nepravé já (ego) zmizí a v jeho nepřítomnosti nebude existovat nikdo, kdo by zakoušel jakoukoli činnost, nedostatek lásky, oddělenost či nevědomost. To jediné, co pak zůstane, je skutečnost, jež je stavem, ve kterém nepřetržitě setrváváme jako Já, aniž bychom kdy byli čímkoli jiným či zakoušeli cokoli jiného. (Rádža je král, proto je též rádža jóga často označována jako královská cesta jógy, jejíž výklad najdeme např. v Královské józe od Ing. Jiřího Vacka či ve starém indickém díle – v Pataňdžaliho Jógasútrách, pozn. překl.)

Kunju Svámí: Ve svých pozdějších letech přišel Perumal Svámí po všech těch soudních sporech, které proti ášramu vedl, k Bhagavanovi a stěžoval si: „Když jsem byl mladý, přišel jsem k vám pro vysvobození (mókša), vy jste však dopustil, abych byl sveden z cesty mou slabou myslí (buddhi). Nyní zcela jistě půjdu do pekel“. Na to Bhagavan odvětil: „Myslíte, že nejsem i tam?“ 3

Jindy se jeden nový uctívatel po přečtení Bhagavanova životopisu Bhagavana rozzlobeně otázal: „Kdo je tento chlapík Perumal Svámí?“, Bhagavan však láskyplně odvětil: „To je namma [náš] Perumal“ a pokračoval v jeho chvále výčtem všech dobrých činů, které pro ášram vykonal. Nejenže Bhagavan necítil jakékoli nepřátelství vůči komukoli, on však nedovolil cítit jej ani nám.

_______________________

2 Pozornost je vlastností vědomí a sama o sobě vždy přináší i to, čemu je věnována, ať už se jedná o samo vědomí, kdy přináší vědomí, Boha a jeho božský svět či o cokoli jiného. Věnování pozornosti je pak proto vždy i činností, avšak nikoli činností v běžném slova smyslu, kdy se mluví o činnosti ega, neboli kdy se my, vědomí ztotožňujeme s tělem a myslí. Proto je v textu uvedeno, že pozornost věnovaná Já není ve skutečnosti činem a že neplodí ovoce, čili ovoce poutající do nebožských světů, pozn. překl.

3 Jednou mi Kunju Svámí vyprávěl podobný příběh: Poté, co ášram vyhrál případ, který proti ášramu a Bhagavanovi vedl u místního soudu Perumal Svámí, přišel Svámí k Bhagavanovi a rozzlobeně prohlásil: „Třebažes vyhrál tento případ, nedám ti pokoje. Předám jej k vyššímu soudu a budu pokračovat v boji, dokud nevyhraji. Jsi-li Bůh, jak oni prohlašují, můžeš mě poslat třeba do pekel, ale ani tehdy ti nedám pokoje“, načež Bhagavan jemně odvětil: „I když půjdete do pekla, já vás neopustím“. Zda Perumal Svámí rozuměl Bhagavanovi či nikoli, tato jeho slova byla zdvořilým ubezpečením, že jej nikdy neopustí a že jej zcela jistě zachrání. Tento příběh jsem slyšel též z jiných zdrojů, proto věřím, že je spolehlivý. (Michael James)

 

* * *

Pokračování příště.