Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 1/2015)

15. 9. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

12. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 1/2015

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om5.jpg14. únor 1978

Sádhu Óm: (V odpovědi hledajícímu, jenž citoval a tázal se na některé myšlenky J. Krišnamurtiho). Zdá se, že Krišnamurti místy popisuje stav džňániho. Jaký užitek nám to však může přinést, pokud nám není též sděleno, jak tohoto stavu dosáhnout? Říká, že bychom měli utrpení, spor atd. ve světle skutečnosti přítomného okamžiku pozorovat. To však není možné, protože se utrpení a spor, jsoucí druhou a třetí osobou (věcmi různými od „Já“, první osoby), neustále mění v nepřetržitém proudu času od minulosti do budoucnosti. Ve skutečném přítomném okamžiku pro ně není tudíž místa. Skutečný přítomný okamžik je nekonečně krátký, neboť hranice mezi minulostí a budoucností je nekonečně úzká. Neexistuje v něm proto sebemenší prostor pro jakýkoli pohyb či změnu nebo dokonce i tu nejnepatrnější možnost vzniku první osoby (ega, pozn. překl.) Z tohoto důvodu může být ve skutečném přítomném okamžiku pozorováno pouze ryzí vědomí „Já jsem“. Ve skutečnosti nás Krišnamurti nabádá, abychom důkladně pozorovali druhou a třetí osobu, zatímco Bhagavan nám radí, abychom byli vůči jakékoli druhé a třetí osobě lhostejní (udasina bhavbba) – abychom si jich naprosto nevšímali a věnovali pozornost výhradně první osobě (Já, pozn. překl.)

Význam první věty prvního verše mangalam Ulladu Narpadu (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) může být vykládán několika mírně odlišnými způsoby, všechny však v podstatě vyjadřují totéž. Může tedy znamenat: „Kdyby nebylo něčeho, jež skutečně existuje [nazývané „Já“], mohlo by existovat nějaké vědomí bytí [nazývané „jsem“]? Nebo může znamenat: „Může být vědomí bytí [„jsem“] různé od toho, jež existuje [„Já“]?“ Slova ulla unarvu mohou znamenat buď „vědomí bytí“ či „vědomí, na které se má meditovat“, takže může tato věta též znamenat: „Může existovat nějaké vědomí jiné než to, které existuje [„Já“], na něž by se mělo meditovat?“

Bhagavan napsal tento verš, aby dokázal nesprávnost názoru, který je v Indii obecně rozšířen, že je na skutečnost možné meditovat (V tomto textu je meditací často myšleno pouhé přemýšlení, pozn. překl.). Původně napsal pouze tyto poslední dva řádky: „Jak [či kdo může] meditovat na to, jež [skutečně] existuje? Věz, že přebývat v Srdci samém a prožívat skutečnost takovou, jaká je, je meditací [na tuto skutečnost]“. Když však Kavyakantha spatřil, že má tento verš pouze dva řádky a všechny ostatní verše mají řádky čtyři, navrhl Bhagavanovi, aby k němu přidal ještě další dva. Bhagavan tedy následně složil i první dva řádky. Výsledný verš je následující:

Kdyby nebylo toho, jež existuje, mohlo by existovat nějaké vědomí bytí? Jelikož to, co existuje, existuje v Srdci a je prosté myšlenek, kdo může [či jak] meditovat na [tuto] skutečnost, jež se nazývá „Srdce“? Věz, že přebývat v Srdci samém a prožívat skutečnost takovou, jaká je [tzn. bez jediné myšlenky], je samo „meditací [na tuto skutečnost].

Celé Ulladu Narpadu je rozvedením této jediné základní myšlenky. Věnování pozornosti Já není meditací v běžném slova smyslu, jelikož není duševní činností. Může se zdát, že snaha o zaměření pozornosti na Já je činností, ve skutečnosti se však jednoduše jedná o úsilí vedoucí k utišení mysli. Věnujeme-li pozornost čemukoli jinému než Já, mysl vyvstává a nabývá na činnosti, snažíme-li se však věnovat pozornost pouze Já, mysl se utiší a její činnost ustává.

Vždy známe „Já jsem“ (ve smyslu, že víme, uvědomujeme si, že jsme, že existujeme a že jsme to my a nikdo jiný, pozn. překl.), takže jsme si jej neustále vědomi, a proto mu i věnujeme svou pozornost. Jeho uvědomění je však obvykle smíšeno s vědomím dalších věcí. Bhagavan nás proto nabádá, abychom se snažili věnovat pozornost pouze Já, poněvadž toto je jediným prostředkem, jak utišit mysl. Mysl se ve skutečnosti nedokáže nikdy zabývat pouze Já, neboť její přirozeností je věnovat se výhradně druhým a třetím osobám, které jsou ne-Já. Je-li však vyvíjena snaha o zaměření pozornosti na Já, splyne mysl se svým zdrojem, naším pravým Já. Následně zůstane pouze Já samé poznávající sebe sama tak, jak se děje neustále.

 

16. únor 1978

Sádhu Óm: Výraz ser padam ve verši 1 Ulladu Narpadu, jenž znamená promítací plátno, které spojuje, tvoří podklad či prostupuje, může být též považován za čas a prostor, které tvoří základ či podklad projeveného světa, jímž prostupují. Celý verš zní:

Jelikož zříme svět, přijetí toho, jež je jediné a prvotní, mající moc stát se mnohým, je jistě jediné správné rozhodnutí. Obraz jmen a tvarů [svět], ten, jenž [jej] vidí, promítací plátno, které tvoří podklad, [na kterém se objevuje] i prostupující světlo [vědomí, jenž jej osvětluje] – toto vše je on, [to jediné a prvotní], jímž je Já.

 

18. únor 1978

Sádhu Óm: Sloveso uruppadu obyčejně znamená tvořit či přetvářet, neboť prvotní význam uru je tvar či podoba. Uru však může vyjadřovat též svarúpa, naši „vlastní podobu“ či naše pravé Já. Výraz uruppadu viddai proto ve verši 33 Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu) nabývá významu átma-vidja, vědy a umění spočívat v Já. Na druhou stranu seppadi viddai znamená klamné umění či vědu, může tedy označovat jakoukoli světskou dovednost. Katru znamená buď „učení“ či „někdo, jenž je zdatný“ a ippadi buď „tento svět“ či „světský“ nebo „takovým způsobem“. Tento verš lze tudíž vyložit dvěma možnými způsoby:

1) Arunačálo, nauč mne umění spočívat jako Já a vzdát se falešných světských představ o nezbytnosti učení se klamným dovednostem.

2) Arunačálo, přestaň mne klamat tímto způsobem jako někdo, jenž je zdatný v umění klamu a místo toho mne nauč umění spočívat v Já.

Sádhu Óm: (V odpovědi na dopis). Cituji váš dopis: „Nebyl jsem schopen meditovat způsobem, jakým jsem byl vždy zvyklý. V minulosti pro mne byla meditace činností doprovázenou intenzivním úsilím, jímž ego hledalo nějaké nepostřehnutelné „Já-Já“. Nyní cítím, že jsem schopen soustředit se do nitra čím dál tím méně – tím myslím směrovat svůj duševní pohled dovnitř k nějakému jemnému středisku. Vlastně necítím, že bych vůbec rozuměl pojmu „sebedotazování“, který se tehdy, když jsem nastoupil na tuto stezku, zdál být naprosto jasný. Uvědomil jsem si to, když jednou někdo nadnesl téma krija jóga a vy jste řekl něco v tom smyslu, že nemůžete pochopit, jak může „konání“ vést ke stavu „nekonání“. Zdá se, že se nyní nalézám v podobné situaci. Starý koncept meditace jakožto činnosti doprovázené hledáním v nitru se zdá být nepatřičný – kdo má hledat a proč?“

Věnování pozornosti Já nemá být prováděno násilně.1 Jakékoli jiné soustředění může vyžadovat úsilí, třebaže však tuto praxi nazýváme věnováním pozornosti Já, není ničím jiným nežli duševním odpočinkem, uvolněním mysli od věnování se jiným věcem. Ačkoli se říká „obrať svou mysl směrem k Já“, nejedná se o činnost prováděnou myslí.2 Je-li mysl naprosto nečinná a jen udržuje sama sebe v klidu, jedná se o skutečné věnování pozornosti Já.3 Jelikož se jedná o stav, který je bezusilovný, jak by v něm mohlo docházet k jakémukoli násilí? Odezva mysli v podobě duševního onemocnění či rozpolcenosti je důsledkem právě jejího přílišného vypětí – neboli je-li nucena soustředit se na cokoli jiného, ať již ve jménu věnování pozornosti Já či jakékoli jiné meditace.

Mysl se na naší stezce spočívání v Já navrací do svého domova a odpočívá tak od svých dobrodružství v józe. Třebaže tuto praxi nazýváme „věnováním pozornosti Já“, není ničím jiným než naprostým klidem mysli. Je-li praktikována, nebude příčinou toho, na co si ve vašem dopise stěžujete, jmenovitě „na prudké výbuchy hněvu a hrubosti“. Až když se člověk po dlouhém období usilování a bojů o provádění duchovní praxe (sádhany) této duchovní praxe vzdá, tehdy a jedině tehdy opravdová duchovní praxe – věnování pozornosti Já – začíná.

_______________________

1 Pozn. překl.: Jakékoli věnování pozornosti vždy vytváří síly, které nás spojují s uvědomovaným. Tyto síly jsou pak úměrné síle a po jakou dobu tak činíme. Platí však i opak, čemu pozornost nevěnujeme, to zapomínáme, to pro nás přestává z hlediska našeho vědomí existovat.

Jelikož věnujeme naši pozornost výhradně zevním věcem, vytvořili jsme velmi mocné síly, díky kterým je nalezení Já a dosažení přirozeného spočívání v něm obvykle velmi obtížné. Vyžaduje obrovské úsilí, jež je nezbytné k překonání všech těchto odstředivých sil odvádějících naši pozornost od Já a k vytvoření sil dostředivých, které nás k němu, k jeho poznání a našemu spočívání v něm přibližují.

Podobně jako v hmotném světě platí, že změna jakéhokoli stavu např. skupenství látek apod. vyžaduje velké množství energie, tak i zde, v duchovním světě je pro dosažení stavu „nekonání“ patřičné úsilí zapotřebí.

 

2 Pozn. překl.: To, co věnuje pozornost, co se soustřeďuje, co si uvědomuje, ať již vědomí či cokoli jiného, je vždy výhradně vědomí a nikoli mysl. Mysl nemá schopnost pozornosti či uvědomování. Výrazem mysl označujeme:

a)schopnost přemýšlet, představovat si, cítit atd.

b)soubor myšlenek, citů, představ, paměti apod.

Lze mluvit o soustředění mysli, avšak jedině tehdy, jde-li o nějaký soustředěný, usměrněný tok myšlenek, o nějaké cílené přemýšlení. To se však odehrává opět jen ve vědomí samém, ve vědomí, které jakožto sebe si vědomý pozorovatel věnuje této činnosti pozornost a tím ji i oživuje.

 

3 Pozn. překl.: K tomu, aby bylo dosaženo uvědomění Já, nestačí jen dosáhnout klidu mysli, je třeba na ně obrátit i svou pozornost a tím si je i uvědomit. Vždy platí, že důležitější nežli klid mysli či cokoli předmětného je to, co si tento klid a vše předmětné uvědomuje.

 

Sádhu Óm: Bhagavan jednou prohlásil: „Říká se, že zastavit myšlenky je velice obtížné, a také, že prostřednictvím odříkání (tapas) není nic nemožné. Ať se však odříkání věnuji jakkoli usilovně, nemohu ve své mysli vytvořit jedinou myšlenku.“ Nyní se domníváme, že odtáhnout naši mysl (naši pozornost, pozn. překl.) od druhých a třetích osob je možné pouze s velikým úsilím. Ve skutečnosti však vynakládáme veliké úsilí, abychom jim pozornost sami věnovali. Spočívat v našem přirozeném stavu s pozorností zaměřenou na Já je bezusilovné, zdá se však, že vyžaduje úsilí, poněvadž dáváme přednost zájmu o jiné věci. Je tudíž nezbytné vzdát se této záliby věnovat naši pozornost čemukoli jinému. Pokud tak učiníme, nebudeme myšlenkami již nikdy více sužováni. Prostřednictvím studia Bhagavanova učení (sravana) a rozjímání o něm (manana) ztratíme zájem či staneme se vůči čemukoli jinému než vůči Já lhostejnými a pomocí soustředění na Já (nididhyasána) získáme lásku ke spočívání v něm. Ač se zdá, že se jedná o dvě různé praxe, obě vedou k témuž cíli.

Jedna z mnoha nových myšlenek, které nám Bhagavan předal, je, že skutečný mistr je mistrem pouze z pohledu žáka. Třebaže se jiní mohou prohlašovat za mistry, mezi Bhagavanem a jeho skutečnými žáky nenaleznete nikoho, kdo by říkal: „Já jsem mistr“. Bhagavan vždy chválil mistra jako Boha samého. Byl-li však tázán, kdo je mistr, ukázal na Arunačálu. Nikdy nepřijímal uctívání své vlastní osoby, místo toho vždy pobízel ostatní, aby nasměrovali svou lásku (bhakti) směrem k Arunačále. Když jej lidé velebili jakožto mistra (satguru), tázal se: „Kdo mne sem však přivedl? Byla to Arunačála.“

Jeho žáci budou rovněž vždy ukazovat pouze na Bhagavana jakožto na mistra a nikoliv na sebe. Nejenže budou říkat, že nejsou mistry, ale nebudou chovat dokonce ani ten nejmenší pocit, že by jimi byli – to je skutečný znak pravého žáka. Nedovolí egu vyvstat v jakékoli podobě a vytvářet tak překážku mezi jakýmkoli jiným hledajícím a Bhagavanem.

Když Alexandr Veliký napadl sever Indie, doslechl se o velikém mudrci žijícím v jeskyni na nedaleké hoře. Šel jej tedy jednoho časného rána navštívit. Nalezl zde postaršího muže oděného do starých hadrů, jak se krčí u vchodu jeskyně a vyhřívá v záři paprsků ranního slunce. Když se jej Alexandr otázal, co by pro něho mohl učinit, mudrc nechal jeho dotaz zprvu bez povšimnutí. Když však Alexandr pokračoval se slovy, že je nejmocnějším císařem na světě a že by mu proto mohl dát cokoli, co by si jen přál, pouze mávnutím ruky Alexandrovi naznačil, aby ukročil stranou a přestal stínit záři teplých paprsků ranního slunce. Kdybychom dali vzniknout egu, myslíce si: „Mohu vést ostatní“, působili bychom jakožto překážka mezi ostatními a září Bhagavanovy milosti, stejně jako Alexandr mezi starým mudrcem a teplými paprsky ranního slunce.

Bhagavan často říkával, že Já je mistr, takže mistr vždy byl a vždy bude s námi. Není tudíž třeba někde mistra hledat, neboť on již svou práci vykonává. Měli bychom se zabývat pouze hledáním našeho vlastního, skutečného Já. Jak Bhagavan říká v Maharshi’s Gospel (Mahárišiho evangeliu) [Kniha 2, kapitola 2]:

Hledáte-li buď [Boha či mistra] – oni vskutku nejsou dva, ale jen jeden a tentýž – buďte si jisti, že oni hledají vás s péčí větší, než si můžete vůbec představit.

[ ... ] Bůh či mistr neustále hledá upřímné hledající. Kdyby byla mince vadná, žena by ji nikdy tak dlouho nehledala. Víte, co to znamená? Hledající se musí stát způsobilým skrze oddanost atd.

Mysl nikdy nedokáže porozumět nebo si představit, jakou práci mistr uvnitř nás vykonává. Kdyby se o to pokusila, byla by jako někdo, jenž se snaží vzpomenout si, kde byl a co dělal během svatby svého dědečka. Když Bhagavan odpovídal na otázky, byl nesmírně citlivý. Zde se však snažíme o co největší jednoduchost. Jelikož byly jeho odpovědi tak citlivé, měli bychom být opatrní a nečinit unáhlené závěry o tom, co tím myslel. Odpovědi, které podával, nebyly vždy zaznamenány přesně, a i když byly, můžeme velmi snadno nesprávně porozumět významu toho, co řekl, či důvodu, proč odpověděl zrovna takto.

 

19. únor 1978

Sádhu Óm: Objasněním, že Já není svědkem, vnímajícím či poznávajícím čehokoli,4 provedl Bhagavan úpravy mnoha starobylých textů védanty (šáster). Kdybychom četli pouze tyto texty, nebylo by nám dostatečně jasné, že Já není svědkem, neboť tyto texty v tomto ohledu obsahují mnoho rozporuplných myšlenek. Například slovo átman [Já] je často používáno k vyjádření dživátman [individuality] a paramátman [konečné či svrchované Já] k vyjádření našeho pravého Já. V sanskrtských slovnících nalezneme, že slovo átman znamená Já či Jáství, je však používáno ve významu myšlenky já stejně tak jako i ve významu našeho pravého Já. Nejasný a nejednoznačný význam tohoto slova a nejrůznější smysl, v jakém se používá, vytvořilo mnoho sporů a stalo se hlavním bodem neshody mezi stoupenci buddhismu a védanty.

_______________________

4 Pozn. překl.: V advaistické literatuře se často setkáváme s tvrzením, že Já nemůže poznávat nic jiného než jen sama sebe. Tím je ovšem myšlen stav plného sebeuvědomění, kdy si vědomí plně uvědomuje pouze sebe samé, neboli kdy ono samo na sebe sama plně přivrací svou pozornost. Vědomí má samozřejmě schopnost odvrátit část pozornosti ze sebe sama a přivrátit ji na věci pozorované a dát tak svou pozorností vzniknout celému projevenému světu. Ono samo pak zůstává bez proměny, nedotčeno pozorovaným jako sebe si vědomý pozorovatel či svědek všeho projeveného i všech tří stavů – bdění, snění i spánku beze snů.

 

Bhagavan se vyhýbal všem těmto nejasnostem a následným sporům podáním vysvětlení, že smysl, v jakém tento pojem átman používá, je jediná skutečnost – vědomí bytí (sat-čit), jež září jako „Já jsem“ ve všech třech stavech – bdění, snění a spánku beze snů – a že ego, mysl či duše neboli individualita (džíva) je myšlenkou „já jsem tělo“ objevující se a působící pouze v bdělém stavu a stavech snění. Navíc podal vysvětlení, že viděné se svou přirozeností nemůže lišit od oka, které na viděné patří, a že Já tudíž poznává pouze bytí-vědomí-blaženost (sat-čit-ánanda) a nemůže nikdy poznávat jména a tvary. Jak říká ve verši 4 Ulladu Narpadu:

Kdyby mělo Jáství tvar, svět i Bůh by měl též tvar; jelikož však Jáství tvar nemá, kdo může spatřit jejich tvary a jak by tak mohl vůbec učinit? Mohl by být zrak [svou přirozeností] různý od oka, [jež na ně patří]? [Skutečné] oko je Já, oko, které je nekonečné.

Jelikož Já je beztvaré, nemůže tedy zřít jakékoli tvary, a proto nikdy nemůže poznávat různost. Různost se skládá z tvarů, takže může být poznávána jedině skrze tvar. Poznávajícím či svědkem, jenž poznává různost, může být tudíž jedině ego, myšlenka „já jsem tělo“.

Takto i mnoha jinými způsoby nám Bhagavan předal světlo, díky kterému můžeme pochopit i jiná učení a tak uzřít pravdu v nich obsaženou.

 

* * *

Pokračování příště.