Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 1/2016)

10. 11. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

16. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 1/2016

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om2.jpg5. duben 1978

Sádhu Óm: Proč bychom se měli snažit třídit každou činnost za prarabdha či agamya?1 Nemůžeme vědět, která činnost je která, takže se jistě zmýlíme. Pokud bychom chtěli vykonat něco, o čem věříme, že je správné, jako například přijet do Tiruvannamalai a žít zde, měli bychom se o to pokusit a nedělat si starosti s tím, že to nemusí být v naší prarabdha karmě. Můžeme činit cokoli, co považujeme za vhodné – tou nejdůležitější věcí však je nedovolit ničemu, aby rozptýlilo naši mysl.

_______________________

1 Prarabdha karma jsou následky činností projevující se v tomto životě, zatímco agamya karma následky činností vykonaných v tomto životě, vedoucí ke vzniku života budoucího.

 

Niranjanananda Svámí jednou čelil závažnému problému. Tázal se proto Bhagavana, co by měl učinit. Bhagavan na to odvětil: „Učiňte cokoli, co považujete za nejlepší. Mějte však na paměti, že vaší hlavní povinností (dharma) je udržovat vaši mysl v klidu. Ať se rozhodnete učinit cokoli, či ať se přihodí cokoli, nedopusťte, aby to rozptýlilo vaši mysl.“ Přihodí-li se cokoli, měli bychom na to nahlížet tak, že je to v konečném důsledku pro nás to nejlepší.2

Měli bychom udržovat pravilapa dristi, což znamená postoj, ve kterém nahlížíme na vše jako na nás samé, neboť vše vzniká vlivem rozpínání se našeho ega, podobně jako vše, co vidíme ve snu. Vše, co prožíváme, je v souladu s božím plánem, jehož jediným cílem je, abychom se z tohoto snu co nejdříve probudili.

_______________________

2 Pozn. překl.: Přestože je to, co se děje, pro nás to nejlepší, neznamená to však, že bychom měli svůj osud trpně přijímat jako něco neměnného, co nemůžeme nijak ovlivnit. Právě naopak. Chceme-li předejít dalšímu utrpení, je nezbytné uchopit jej pevně do svých rukou a vědomě jej začít řídit. Velmi účinným způsobem, jak toho lze docílit, je udržovat se v postoji sebe si vědomého, od všeho pozorovaného různého pozorovatele.

 

22. duben 1978

Sádhu Óm: V našem nitru existuje síla poznávání či pozornosti, jež se nazývá čit-šakti, a která není ve skutečnosti ničím jiným než samotným čit [ryzím vědomím], jehož pravou přirozeností je být si vědomo sebe sama. Je-li tato síla nasměrována k jiným věcem, pak jí říkáme „mysl“, jejímž úkolem je myšlení. Je-li však nasměrována na nás samé, zůstává tak jako naše pravé Já, jehož přirozeností je prosté bytí. Proto je její [spočinutí] (ništa) na jakékoli druhé či třetí osobě myšlením, zatímco myšlení na nás samé (uvědomování si nás samých, pozn. překl.) je bytím či přebýváním jako to, čím ve skutečnosti jsme (ništa).

 

12. květen 1978

Sádhu Óm: Jednou jsem se snažil přijít na to, proč každá bytost, ať již lidská či jiná, dělá tutéž chybu a zaměňuje tělo za „Já“. V každé z bytostí lze nalézt tentýž nedostatek, jako je touha, chamtivost, chtíč a hněv, a každý z těchto nedostatků má kořen v této jediné falešné představě: „Já jsem tímto tělem“.3 Poté jsem se domníval, že kdyby existovalo mnoho bytostí, existovalo by pak i mnoho těchto falešných představ. Ona však existuje jen jedna jediná. Poněvadž považuji své tělo za „Já“, vidím pak toto ztotožnění „Já jsem tělo“ u každé bytosti, kterou svou projekcí vytvářím. Protože mám touhu po něčem, vidím tutéž touhu pak i u ostatních. Je to jako ve snu, kde u všech snových bytostí vidíme pouze naše vlastní touhy a strachy. Nedostatky, které vidíme na druhých, jsou jen našimi vlastními nedostatky. Přejeme-li si odstranit tuto představu „Já jsem tělem“ u ostatních bytostí, stačí tedy, odstraníme-li ji u sebe.4 Poté shledáme, že tuto falešnou představu nechová nikdo.

_______________________

3 Pozn. překl.: Představa „Já jsem tímto tělem“, je však pouze již důsledkem pokleslého stavu našeho vědomí, kdy se my, vědomí ztotožňujeme s tímto naším tělem a výtvory naší mysli.

4 Pozn. překl.: Abychom dosáhli změny našeho vnitřního postoje a ve všech bytostech viděli Já, musíme sebe sama, své vědomí přestat chybně ztotožňovat s naším tělem a výtvory naší mysli a uvědomit se ve své pravé podstatě jako toto od všeho pozorovaného různé vědomí.

 

Když jsem takto rozjímal, vzpomněl jsem si, že jednou Bhagavan řekl (v odkazu na jistého uctívatele, který požádal jiného uctívatele, aby získal Bhagavanův souhlas k výstavbě jisté budovy v ášramu s tím, že ji chce každý): „Kdo říká, že ji chce každý? Je to pouze on, kdo ji chce.“

Když nám Bhagavan říkal, že bychom neměli číst příliš mnoho knih, měl tím na mysli ty knihy, které pojednávají o ne-Já. Dokud nedosáhneme takové úrovně bezžádostivosti (vajrágja), abychom neustále věnovali pozornost nám samým, musíme pokračovat ve studiu takových knih, které její rozvoj podporují. Pro rozvoj bezžádostivosti, jejíž následkem je vzdání se věnování pozornosti druhým a třetím osobám, je Bhagavanovo vlastní dílo naprosto dostačující. Dokonce studium pouze jedné z jeho knih, jako je Nan Yar? (Kdo jsem já?), postačuje. Bezžádostivost je jedinou věcí, které máme nedostatek. Rozvine-li se v našem srdci, všechny problémy budou vyřešeny.

 

16. květen 1978

Sádhu Óm [rada na rozloučenou novým návštěvníkům]: Přemýšlejte pečlivě nad skutečností, že sebepoznání je základem všeho dalšího poznání, a že to nejdůležitější je získat pravé poznání toho, kdo jste vy sami. Čím více budete nad těmito slovy rozjímat, tím více budete poznávání sebe sama milovat. Rozvíjíte-li takovouto lásku, zcela jistě dosáhnete sebepoznání. Láska a poznání jsou neoddělitelné. Ve skutečnosti jsou jednou a toutéž věcí.

 

22. květen 1978

Sádhu Óm: Někteří lidé si stěžují na vznětlivost, emocionální výbuchy či podobné věci jakožto důsledek praxe sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáry). To ukazuje, že tuto praxi neprovádějí správně. Provádíme-li praxi obracení pozornosti na Já správně, zjistíme, že je to veliká úleva a odpočinek od našich běžných duševních činností.

Dokud jsou nicméně naše zevně směřující sklony naší mysli (vasány) silné, bude naše mysl (a naše pozornost, pozn. překl.) často přitahována k zevnímu světu. Naše opakovaná snaha o obracení naší pozornosti zpět do nitra bude proto vytvářet jakési napětí. To je důvod, proč se nepřetržitá praxe obracení pozornosti na Já (nididhyasána) nedoporučuje a proč se nám radí, abychom dělali krátké přestávky a věnovali se v nich studiu (sravana) či rozjímání (manana). Zevně směřující sklony naší mysli (vasány) jsou silné jedině kvůli naší silné připoutanosti k tomuto životu. Věnujeme-li se však studiu a rozjímání, neustále si tak připomínáme bezcennost tohoto života v egu, což nám pomáhá oslabit tyto zevně směřující sklony naší mysli. Provádění praxe obracení pozornosti na Já se díky tomu stává čím dál tím snadnější a přirozenější. A to je důvodem, proč je doporučováno věnovat se střídavě studiu (sravana), rozjímání (manana) a duchovní praxi (nididhyasána).5

_______________________

5 Pozn. překl.: Ať se věnujeme čemukoli, nikdy bychom však neměli dopustit, aby došlo k plnému pohlcení naší pozornosti v pozorovaném, ale vždy bychom měli její částí spočívat v Já nebo se o to alespoň snažit.

 

V odpovědi na otázku dvě ve druhé kapitole díla Upadéša Manjari (Zdroj duchovních pokynů)6 Bhagavan říká, že praxi této stezky dotazování (vičáry) mohou vykonávat pouze ti, kteří jsou duchovně vyspělí (pakvis). A že ostatní by měli provádět takovou duchovní praxi (sádhana), jež je vhodná pro daný stav té či oné mysli. V této souvislosti bychom za duchovně vyzrálou osobnost (pakvi) měli považovat každého, kdo se chce vzdát svého ega, své oddělené individuality. Duchovní praxe, o kterých Bhagavan říká, že jsou vhodné pro ostatní, neslouží k rozpuštění našeho ega (manonasa), nýbrž pouze vedou k dosažení jiných cílů, jako jsou čistota mysli (čitta-suddhi), vize Boha, zážitky nebes, světská potěšení či k dosažení čehokoli jiného, po čem touží. Praxe sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičára) je vhodná pouze pro ty, kteří, unaveni neustálým promítáním obrazů ega, světa a Boha, chtějí tuto kapitolu života uzavřít. Nepřitahuje-li někoho praxe sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáry), pak zjevně tuto kapitolu uzavřít nechce. V takovém případě by měl člověk následovat jakoukoli jinou stezku, která jej přitahuje. V díle Sadhanai Saram (Podstata duchovní praxe)7 se vyjadřuji jasně, že praxe sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáry) je určena pouze těm, kteří touží po rozpuštění svého ega, a že pouze takovíto lidé by jej měli číst.8

_______________________

6 Pozn. překl.: Upadéša Manjari, v anglickém jazyce Origin of Spiritual Instruction (Zdroj duchovních pokynů), bylo anglicky poprvé vydáno v roce 1939 pod názvem Catechism of Instruction (Souhrn pokynů). Jeho autorem je Šrí Natanananda. Jedná se o jednodenní záznam rozhovorů mezi Bhagavanem a jeho uctívateli.

7 Pozn. překl.: Sadhanai Saram, jehož původní název je v anglickém jazyce Essence of Spiritual Practice (Podstata duchovní praxe), vyšlo v roce 1985 pod názvem A Light on the Teaching of Bhagavan Sri Ramana Maharshi (Světlo na učení Bhagavana Šrí Ramany Mahárišiho). Je sbírkou několika stovek veršů o praxi sebezkoumání (átma-vičáry) a odevzdanosti (átma-samarpany), kterou sestavil Sádhu Óm.

8 Pozn. překl.: Je vhodné snažit se o provádění praxe átma-vičáry i tehdy, následujeme-li jinou stezku a praxe átma-vičáry nás přímo neoslovuje. Náš duchovní vývoj a tedy i nástup na tuto stezku tak bude značně urychlen.

 

26. květen 1978

Sádhu Óm: Naším cílem není pouze dosažení klidu mysli. Naším cílem je dosáhnout poznání našeho pravého „Já“. Klidu dosahuje naše mysl ve spánku, během celkové anesteze a všech druhů jejího dočasného zastavení (mano-laja). Poté však opět přechází v činnost. Zcela ji ničí pouze sebepoznání. Proto si naší mysli nevšímejme, nestarejme se o to, zda je klidná nebo činná, ale namísto toho nasměrujme veškerou naši pozornost výhradně k poznání „Já“. Učiníme-li tak, naše mysl nakonec splyne se svým zdrojem, s námi samými, a to navždy. Pak již zde nezbyde prostoru ani pro její klid, ani pro činnost.

Abychom odhalili tajemství třech stavů, z nichž se skládá celý náš současný život, musíme se naučit spočívat ve stavu mezi bděním a spánkem. Jediná skutečná cesta, jak toho docílit, je věnovat pozornost výhradně našemu pravému „Já“.

[V odpovědi někomu, kdo položil otázku: „Měli bychom se snažit věnovat pozornost nám samým během jídla, hovoru, chůze, atd.?]. Nemohu vám radit, abyste tak činili, poněvadž dle toho, co jsem se dozvěděl z rozhovorů na tento námět se svými přáteli, většina praktikujících to obecně nedělá ráda. Chcete-li, můžete se o to samozřejmě pokoušet, neboť tam, kde je vůle, je i cesta. Doporučuji vám však, abyste se snažili o provádění této praxe alespoň tehdy, když nejste zapojeni do jiných činností.9

_______________________

9 Pozn. překl.: Abychom dosáhli cíle stezky poznání, jímž je vysvobození, musí se stát naše duchovní praxe celistvou, neboli musí zahrnovat všechny části naší osobnosti včetně celého našeho života. Jedině tak může dojít k úplnému rozpuštění našeho ega a k trvalému uskutečnění jednoty neprojeveného statického a projeveného dynamického prvku nejvyšší skutečnosti – vědomí a jeho síly. V duchovní literatuře je stav jednoty vědomí a jeho síly často nazýván jako stav jednoty Šivy a Šakti, dosažení stavu Jednoty apod. Vyčerpávající podrobné návody vedoucí k dosažení cíle stezky včetně objasnění všech duchovních zákonitostí, kterými se naše úsilí řídí, nalezne čtenář v dílech Jiřího Vacka „Základy jógy a mystiky“, „Královská jóga“, „Učebnice átmavičáry“ a dalších.

 

Začněte tak, že v duchu vyslovíte slabiku „já“, a poté se pokuste udržovat ve stavu sebeuvědomění, jenž tato slabika vyvolává. Možná budete schopni takto činit pouze po několik málo vteřin, nicméně i to je prospěšné. Zpozorujete-li, že se vaše pozornost obrátila zevně, měli byste pokus zopakovat. Měli byste tak činit do té doby, dokud nezjistíte, že váš zájem o provádění této praxe slábne. Pak byste si měli na okamžik odpočinout.

Důležité je s těmito pokusy vůbec začít, i kdyby to mělo být jen několik minut denně. Účinnost těchto krátkých, ale vytrvalých pokusů může být znázorněna příběhem velblouda a stanu. V Arábii ve stanu spal muž a ten měl velblouda, který spal vedle venku. Bylo však velmi chladno. Velbloud proto strčil do stanu nejprve svůj čumák a muž mu to dovolil. Pomyslel si: „Ano, ubohý tvor. Venku je taková zima“. Velbloud pak pozvolna strčil do stanu celou svou hlavu a muž mu to opět dovolil. Velbloud postupně vsouval dovnitř větší a větší část svého těla, až nakonec obsadil celý stan, a muž si uvědomil, že leží venku. Podobně, snažíme-li být k našemu Já pozorní alespoň chvíli tu a tam v průběhu každého dne, naše snaha postupně vytlačí náš zájem o cokoli jiného, až nás nakonec dovede do našeho cíle.10

_______________________

10 Pozn. překl.: Abychom dosáhli na duchovní stezce pokroku, je nezbytné věnovat se její praxi nejen neformálně, ale též i formálně. Formální část by měla zahrnovat studium nauky a meditaci v klidu, v neformální části bychom se pak měli snažit přenést to, čeho jsme ve formální části dosáhli, do našeho běžného života. Nejrůznější návody pro praxi, její denní plán a vše potřebné nalezne čtenář v dílech Jiřího Vacka Základy jógy a mystiky“, „Královská jóga“, „Učebnice átmavičáry“ a dalších.

 

Důležité je, aby nám praxe věnování pozornosti Já působila radost. Skrze satsang, což znamená studium, debatování, rozjímání nad Bhagavanovým učením, provádění jeho praxe a nepřetržité připomínání si, že sebepoznání je jediným smysluplným cílem našeho života, nám bude tato praxe postupně působit větší a větší radost. A tato radost nás dovede k našemu cíli.

[V odpovědi někomu, kdo se tázal: „Znamená to tedy, že musíme rozvíjet naši sílu vůle?“] Nazývejte to silou vůle, láskou, bhakti či jakkoli jinak: je však již stoprocentně přítomna ve všech bytostech, nemusí být tudíž rozvíjena. I mravenec má takovou sílu vůle, aby dosáhl všeho, co chce. To, co musíme učinit, není rozvíjet naši sílu vůle, ale pouze ji nasměrovat správným směrem, a to takovým, abychom prožili to, čím ve skutečnosti jsme. Nyní toužíme po tolika věcech, avšak to jediné, po čem se musíme naučit toužit, je dosáhnout poznání toho, co je toto „Já“.

Problémem je, že ačkoli všichni říkáme, že chceme poznat sami sebe, jakmile začneme s obracením pozornosti na nás samé, objeví se v naší mysli něco zajímavého a naše pozornost se obrátí zevně. Musíme se proto naučit mít rádi své Já více než cokoli jiného. Bhagavan jednou řekl: „Všichni, kdož sem přicházejí, říkají, že touží po vysvobození (mókša) a jen po vysvobození a že nechovají světská ani jiná přání. A přesto, kdybych jim ukázal jen na okamžik záblesk stavu vysvobození, všichni by se rozlétli pryč jako vrány a mne by tu nechali sedět samotného.“

Nikdo nemusí mít strach ze smrti svého těla. Koneckonců všichni z naší zkušenosti víme, že můžeme toto tělo opustit a přijmout jiné, jak opakovaně činíme ve stavu spánku se sny každou noc. Opravdu jsme velkými realizátory (siddhy), protože na sebe ve stavech snění bereme podobu velkého množství nejrůznějších těl, poněvadž mysl může být činná jedině tehdy, prožívá-li sebe sama jako tělo (ztotožňujeme-li se, naše vědomí s naším tělem, pozn. překl.). Mnoho obyčejných lidí je připraveno vzdát se svého těla kvůli své rodině, zemi či jazyku, neboť všichni máme sklon ztotožňovat sebe sama s něčím více než jen s nějakým tělem, za které se nyní považujeme. Skutečnou smrtí je smrt našeho ega. Velký strach z takovéto smrti se však objevuje pouze u vyspělých duší, jak se stalo v případě Bhagavana.

 

* * *

Pokračování příště.