Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 1/2017)

22. 1. 2018

Mountain Path, Sádhu Óm

20. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 1/2017 (pozn. ročník 2017 zatím nebyl Ramanášramem uvolněn pro volné stahování)

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om6.jpg16. srpen 1978

Sádhu Óm: V této první kapitole Maharshi’s Gospel (Mahárišiho evangelia) Bhagavan naznačuje, že činnosti, které jsou našemu tělu a mysli předurčeny vykonat, budou pokračovat, ať jim věnujeme pozornost či nikoli. Důvodem je, aby nás povzbudil, abychom věnovali naši pozornost pouze nám samým a nezabývali se ničím jiným (což Bhagavan naznačuje též ve verši 31 díla Bhagavad Gíta Saram, které je jeho překladem Bhagavad Gíty 9.22). Neměli bychom z toho nicméně usoudit, že tělo a mysl a jejich činnosti jsou skutečné nebo že doopravdy existují, pokud jim nevěnujeme naši pozornost. Ony jsou pouze snem a věci, které se ve snu objevují, se zdají existovat jedině tehdy, pokud si je uvědomujeme. Tento celý svět je představou či duševním výtvorem (kalpana), proto přestane-li si naše mysl věci představovat či je promítat, přestanou pak i existovat.1

_______________________

1 Pozn. překl.: O tom, zda svět existuje či nikoli, však nerozhoduje, zda si jej uvědomujeme my, vědomí jedince, ale zda si jej uvědomuje Bůh. Svět není snem naším, ale snem Boha.

 

Toto by však mělo být sděleno pouze těm, kteří jsou dostatečně vyspělí, aby tuto skutečnost přijali. Ostatním by mělo být řečeno, že věnujeme-li pozornost sobě samým, svět bude existovat beze změny i nadále. Kdykoli se někdo tázal Bhagavana, zda by se měl vzdát svého zaměstnání či zda bude postaráno o jeho rodinu, zřekne-li se jí, obvykle odpovídal: „Kdo vás požádal, abyste tak učinil? Je-li vám předurčeno, abyste vykonal práci, ať již je jakákoli, budete nuceni ji vykonat“, protože pokládáním takovýchto otázek dávali najevo, že zříci se své rodiny nejsou ještě připraveni.

Když se jeden uctívatel tázal Bhagavana, zda je brahmačarja (obecně zdrženlivost, pozn. překl.) nezbytná – pod tímto výrazem měl na mysli sexuální zdrženlivost – Bhagavan odvětil: „Sexuální zdrženlivost není nezbytností. Spočíváte-li v brahman, to je skutečná brahmačarja“. Pokud by byl uctívatel dostatečně vyspělý, aby se zdržel sexuálního života, nepokládal by takovéto otázky. Lidé však takovéto otázky pokládají a pak píší knihy, ve kterých uvádí, že Bhagavan řekl, že brahmačarja a zříkání se rodinného života nejsou nezbytností pro ty, kteří následují stezku sebepoznání (átma-vičáry). Abychom porozuměli postoji Bhagavana, co se týče těchto záležitostí, neměli bychom klást otázky, ale měli bychom být pozorní k tomu, co odpovídá na dotazy ostatních. Pochopit jeho pohled není snadné, není-li mysl člověka dostatečně vyspělá.

Když jsem se rozhodoval odejít ze svého zaměstnání, poznala Janaki Mata mé úmysly a zeptala se proto Bhagavana, zda bych tak měl opravdu učinit. Bhagavan jako obvykle odvětil, že zevního zříkání není zapotřebí. Musel jsem tedy čekat více než rok. Když jsem se však nakonec rozhodl a napsal svou výpověď, vložil jsem ji do obálky se známkou a nezalepenou ji podal Bhagavanovi. Přečetl si ji, vložil ji zpět do obálky a vrátil mi ji bez jakéhokoli komentáře.

Z toho jsem se naučil, že bychom se o svých úmyslech neměli zmiňovat ani před svými přáteli, ale že bychom je měli jednoduše uskutečnit. Konáme-li s důvěrou, že celý tento život je jen snem a že to, co je podstatné, je pouze dosažení sebepoznání, milost se již postará o vše ostatní. Dokud však nedosáhneme dostatečné vyspělosti, abychom měli takovouto důvěru, pracovat, abychom si vydělali na své živobytí, se bude jevit jako nezbytné.

 

19. srpen 1978

Sádhu Óm: Mudrci (rišiové), kteří prováděli rituální obřady v lese Daruka (Daruka Vana), věřili, že neexistuje Bůh, ale jen zákon karmy. V prvním verši Upadesa Undiyar Bhagavan proto vysvětluje, že jelikož není karma vědomá, nemůže být Bohem a nemůže tedy rozhodovat o tom, kdy a jaká činnost má přinášet jaké ovoce. Čas i způsob, jakým má každá činnost přinést své ovoce, určuje proto výhradně Bůh. Ve druhém verši Bhagavan vysvětluje, že i poté, co ovoce činnosti pomine, zárodek této činnosti, jenž je sklonem (vasána) vykonávat stejný druh činnosti znovu, přetrvává. To má za následek, že se člověk ještě více noří do oceánu činností (karmy). Činnost proto nikdy nemůže přinést vysvobození.

Ve třetím verši však Bhagavan vysvětluje, že vykonáváme-li činnost bez touhy po jejím ovoci, ale jednoduše jen z lásky k Bohu, a nabízíme-li toto ovoce jemu, očistí takováto činnost naši mysl a ukáže nám cestu k vysvobození. To však neznamená, že činnost vykonávaná v takovémto duchu je sama o sobě cestou k vysvobození, ale že nás může očištěním naší mysli na tuto stezku přivést. Jedině očištěná mysl je schopna pochopit skutečnost, že vysvobození nemůže být dosaženo jakoukoli činností, ale pouze naprostým odevzdáním se Bohu, a že se člověk může odevzdat jedině tehdy, obrátí-li se do nitra a bdělým pozorováním svého ega zamezí, aby vznikalo a vytvářelo tak jakoukoli karmu.

Ve verších 4 až 7 pak Bhagavan osvětluje poměrnou účinnost různých druhů činností, které může člověk vykonávat z lásky k Bohu. Ve verši 4 říká, že obřadní uctívání (púdža), opakování božího jména (džapa) a meditace (dhjána) jsou jednotlivě činnosti těla, řeči a mysli a že v uvedeném pořadí roste jejich důležitost, čímž je myšleno, že jsou v očistě naší mysli účinnější.

Ve verši 5 říká, že pohlíží-li člověk na všechny věci jako na tvar samotného Boha a v souladu s tím je i chová v úctě, je to správným uctíváním Boha (púdža).

Ve verši 6 popisuje různé druhy uctívání pomocí hlasu a opakování božího jména či posvátné mantry (džapa). Uvádí, že lepší (v očistě mysli) nežli velebení Boha chvalozpěvem je hlasité opakování božího jména, ještě lepší že je opakování božího jména šeptem tiše uvnitř úst a že opakování božího jména myslí je nejlepší ze všeho a je druhem meditace (dhjána).2

_______________________

2 Pozn. překl.: Chadwick ve svém překladu uvádí: „... nakonec přecházíme k tichému opakování v Srdci a tímto způsobem se naučíme meditovat“. Major A. W. Chadwick, známý též pod jménem Sádhu Arunačála, byl přímým žákem Ramany Mahárišiho, který se mezi prvními zasloužil o rozšíření Mahárišiho učení na západ. V Ramanašramu žil od roku 1935 až do své smrti roku 1962.

 

A ve verši 7 uvádí, že pevná a nepřerušovaná meditace na Boha, která se podobá plynulému proudu přepuštěného másla, je lepší nežli meditace často přerušovaná jinými myšlenkami. Tak je tomu proto, že čím více Boha milujeme, tím více je naše mysl přitahována myslet pouze na něho. To, co očišťuje naši mysl, není však činnost sama o sobě, nýbrž láska, se kterou ji vykonáváme.

Až do verše 7 pojednával Bhagavan o činnostech, které všechny vyžadují zevní zaměření toku naší mysli (a naší pozornosti, pozn. překl.). Ve verších 8 a 9 nám však ukazuje, jak lze naši lásku k Bohu přesměrovat, abychom se dostali za činnost k našemu přirozenému stavu prostého bytí, jenž je stavem naprostého odevzdání a tudíž nejdokonalejším vyjádřením lásky k Bohu.

Ve verši 8 říká, že lepší nežli meditace na Boha jakožto na něco jiného než na nás samé (anya-bhava) je meditace na něho jakožto na nás samé (ananya-bhava), což je i „nejlepší meditací ze všech“. Tím měl na mysli, že tato meditace je nejlepší ze všech praxí stezky lásky (bhakti) i všech druhů meditace. Ve verši 9 pak říká, že takovouto usilovnou meditací na Boha jakožto na nás samé (ananya-bhava) dosáhneme spočívání v našem přirozeném stavu bytí (sat-bhava) přesahujícím jakoukoli meditaci, což je pravým stavem nejvyšší oddanosti (para-bhakti tattva).

Pokud považujeme Boha za něco jiného než za nás samé, meditujeme-li na něho, naše pozornost směřuje pryč od nás samých k naší myšlence o něm. Tento zevní pohyb naší mysli je činností (karma).

Na druhou stranu, budeme-li jej považovat za nás samé a v souladu s tím na něj i meditovat, nebudeme již meditovat na pouhou myšlenku o něm, nýbrž pouze na nás samé. Naše pozornost pak již nebude směřovat někam mimo nás, ale bude jen nehybně spočívat v nás samých, ve svém zdroji. Tato pozornost k nám samým pak již není činností (karma), ale naším přirozeným stavem prostého bytí (summa iruppadu).

Proto Bhagavan ve verši 9 říká, že usilovnou a pevnou meditací na Boha jakožto na nás samé (ananya-bhava) dosáhneme spočívání v našem přirozeném stavu bytí (sat-bhava) a že spočíváním takto překročíme veškerý náš duševní vývoj (bhavana), představivost, meditaci i myšlení.

Čili to, co Bhagavan v těchto prvních devíti verších naznačuje, je:

1) ačkoli nemůžeme dosáhnout vysvobození pomocí jakékoli činnosti (karma), jsou-li naše činy vedeny pouze láskou k Bohu a ne touhou po dočasném zisku, očistí tato činnost postupně naši mysl a umožní nám porozumět, že Bůh je to, co v nás září jako „Já“. Nejlepším způsobem, jak na něho meditovat, je proto nemeditovat na nic jiného než na nás samé; 2) meditujeme-li pouze na nás samé, veškerá činnost ustane, díky čemuž se navrátíme zpět do zdroje, ze kterého jsme vzešli.

Ve verši 10 Bhagavan proto říká, že pohlcení ve zdroji, ze kterého jsme vzešli (což jsme my sami tací, jací ve skutečnosti jsme), a setrvávání v něm je samo činností (karma), láskou (bhakti), jógou i poznáním (džňána). Tím měl Bhagavan na mysli, že toto je nejdokonalejší praxí všech duchovních stezek, obecně rozčleněných do čtyř skupin, jmenovitě: 1) praxe činnosti bez touhy po jejím ovoci (karma jóga), 2) praxe lásky či oddanosti (bhakti jóga), 3) praxe meditačních cvičení jako například řízení dechu jakožto prostředku k ovládnutí a utišení mysli (rádža jóga) a 4) praxe poznání (džňána jóga), k níž Bhagavan podal vysvětlení, že není ničím jiným než praxí sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičára).

Do verše 8 začlenil Bhagavan vztažnou větu, aby meditaci na Boha jakožto na nás samé (ananya-bhava) popsal lépe, a to „avan aham ahum“, což znamená „ve které On je Já“. Z ní vyplývá, že jelikož On (Bůh) je „Já“, meditací na „Já“ (což není „nic jiného“ než my sami, ananya) meditujeme právě na Něho.

V sanskrtu však Bhagavan tuto vztažnou větu přeložil jako „soham iti“, což znamená „čili: On je Já“. Díky tomu někteří lidé větný celek „avan aham ahum ananya-bhava“ překládají jako soham bhavana, meditaci na myšlenku „On je Já“. Tento výklad však není správný, protože ananya-bhava znamená „meditaci prostou různosti“ či „meditaci na to, co není jiné“. Tento větný celek nemůže tudíž znamenat meditaci na myšlenku „On je Já“, neboť myšlenka je něčím jiným než námi samými.

Ve verši 9 Bhagavan navíc vysvětluje, že usilovnou meditací na Boha jakožto na nás samé (ananya-bhava) bude člověk uveden do stavu bytí (sat-bhava), který pak popisuje jako bhavanatita, neboli jako stav „překračující meditaci“ či „nacházející se za meditací“. To tedy znamená, že se jedná o stav bytí za veškerým myšlením. Z toho bychom měli vyvodit, že to, co Bhagavan míní větným celkem „avan aham ahum ananya-bhava“, není proto meditace na myšlenku „On je Já“ (soham bhavana), neboť meditace na jakoukoli myšlenku je duševní činností, a podobně jako každá jiná činnost by tedy směřovala k udržení své vlastní existence, jak Bhagavan nepřímo říká ve verši 2.

Abychom se dostali za myšlení, musí se naše mysl utišit. A protože vyvstává, udržuje se a vyživuje pozorností k čemukoli jinému než k sobě samé, utiší se proto pouze tehdy, věnuje-li pozornost sobě samé, tomu, kdo vyvstává, aby myslel.3

_______________________

3 Pozn. překl: Výrazem mysl označujeme:

a) schopnost přemýšlet, představovat si, cítit atd.,

b) soubor myšlenek, citů, představ, paměti apod.

Schopnost pozorovat či uvědomovat si není schopností naší mysli, ale výhradně naší, našeho vědomí Já jsem, které si naši mysl včetně jejích výtvorů uvědomuje. Naše mysl se pak utiší tehdy, pokud:

a) vytáhneme naše vědomí Já jsem z pohlcení v ní,

b) obrátíme zpět na naše vědomí Já jsem naši pozornost.

 

Když hledající nastoupí na stezku lásky (bhakti), obyčejně tak činí s myšlenkou, že Bůh je něčím jiným než námi samými. Proto jej uctívají, modlí se k němu a meditují na něj, jako kdyby byl něčím odlišným. Jelikož však není Bůh odlišný od nás samých, nikdy jej proto nedosáhneme, dokud jej za odlišného považujeme. Nakonec nám proto musí být řečeno, že on je ve skutečnosti právě „Já“, o čemž se Bhagavan zmiňuje, když ve verši 8 říká „avan aham ahum“, „ve které On je Já“. Nicméně je-li nám řečeno, že On je „Já“, to, co bychom z toho měli vyvodit, není, že bychom měli meditovat na myšlenku „On je Já“, nýbrž že bychom měli meditovat pouze na nás samé.

Jak Bhagavan často říkával, proč bychom měli meditovat na Boha jako na někoho vzdáleného a neznámého, když ve skutečnosti neustále existuje v nás a je námi jasně poznáván jako „Já“, jako naše vlastní Jáství? Protože je nám „Já“ nejbližší a nejdražší a jelikož jsme si jej neustále jasně vědomi, nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem, jak Boha milovat a meditovat na něj je proto milovat jej a meditovat na něj pouze jako na „Já“.

 

* * *

Pokračování příště.