Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 2/2013)

21. 5. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

5. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 2/2013

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om5.jpg3. leden 1978

Otázka: Je věnování pozornosti přítomnému okamžiku totéž, co věnování pozornosti Já?

Sádhu Óm: Ano, nebo lépe řečeno, je klíčem vedoucím k pozornosti zaměřené na Já. Věnovat pozornost jakékoli druhé či třetí osobě není v přítomném okamžiku možné (jelikož přítomný okamžik je neměnný – pozn. překl.), zatímco myšlenky, které jsou pozorností věnovanou druhým a třetím osobám, se neustále mění. Takto těkající pozornost by nikdy nemohla přinést poznání toho, co je skutečné, neboť abychom poznali, co je skutečné, musí se naše pozornost ustálit na Já [protože nehybnost je přirozeností skutečnosti].

Hledáte-li přítomný okamžik mezi druhými a třetími osobami, pak skončíte bezúspěšně, naleznete jen neustálý pohyb z minulosti do budoucnosti. Věnujete-li však pozornost první osobě, vaše pozornost se soustředí a je-li vaše pozornost ustálena, pak se navrátí zpět do svého zdroje. Poté budete vědět, že Já je přítomno neustále a „nyní“, a že nic jiného neexistuje.

Říká-li se lidem, aby věnovali pozornost tomuto „nyní“, zjišťují, že toho nejsou schopni, jelikož mají sklon věnovat pozornost pouze druhým a třetím osobám. Praxe věnování pozornosti Já je nezbytná, neboť jedině tehdy jsme schopni porozumět, co přítomný okamžik vlastně je.

V Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) v první větě prvního verše mangalam se Bhagavan táže: „Mohlo by být bytí poznáno, pokud by neexistovalo vědomí?“ To znamená, mohlo by být poznáno „jsem“, pokud by neexistovalo „Já“? Toto vědomí „jsem“, které je samozářící, jasně poukazuje na to, že „něco“ skutečného opravdu existuje a že toto skutečné „něco“ nemůže být ničím jiným než tímto vědomím „Já“ [jelikož vědomí „jsem“ je vědomím první osoby – vědomím „Já“ a ničeho jiného]. Tato věta jasně poukazuje na existenci vědomí „Já“ a nikoliv jakýchkoli objektů, jelikož poznávané objekty jsou závislé na vědomí „Já“.

Jelikož tato skutečnost „Já“ existuje za myslí – v Srdci, a je proto nazývána „Srdcem“, jak je tedy možné na ni vůbec meditovat? Toto jasně poukazuje na nesmyslnost meditace. Všechna náboženství nás učí, abychom mysleli či meditovali na nejvyšší skutečnost či na Boha; jak na něj však můžeme myslet či meditovat, když se nachází za myslí? Bhagavan nás proto učí, že přebývání v Srdci a prožívání skutečnosti takové, jaká je – to znamená jako „Já jsem“ – je sama pravá „meditace“. Tudíž jediný způsob, jak můžeme opravdu „meditovat“ na to, co je skutečné, spočívá v setrvávání ve stavu bez myšlenek jako to, čím ve skutečnosti jsme. Jelikož se to, co je skutečné, nachází za myslí, nemůže nás proto k tomu mysl nikdy dovést. Abychom toho dosáhli, musíme se vzdát všech myšlenek [včetně prvotní myšlenky, toho „já“, které myslí] a jen zůstat tím, čím ve skutečnosti jsme.

 

4. leden 1978

Sádhu Óm: Nyní, v bdělém stavu, se o [hlubokém] spánku říká tak mnoho věcí, neboť nám chybí jasná představa, co spánek ve skutečnosti je. Prozkoumáme-li jej však důkladně, shledáme, že mezi stavem spánku a poznání (džňána) neexistuje rozdíl. Například štěstí, které zakoušíme ve spánku, je štěstím pocházejícím z nepřítomnosti ega, světa i Boha. Naše láska ke spánku jen dokazuje naši lásku ke stavu bez ega, jak vyplývá z Bhagavanova verše 3 Ulladu Narpadu: „[...] tento stav prostý ega je příjemný každému“. Stav, který nyní nazýváme spánkem, se však zdá být omezený, jelikož po probuzení vyvstává naše ego znovu, zatímco džňána takováto omezení nemá, takže štěstí, které přináší, je neomezené.

V současné době lidé Bhagavana často oslavují. Říkají, že je veliký, jelikož řekl něco, co Buddha, nebo něco dalšího, co Kristus, a tak dále, jako kdyby jeho velikost nemohla existovat sama o sobě. Kristus, Buddha, Šankara, Rámakrišna a další byli všichni příkladem velkých džňáninů, avšak navenek diskutovali, vyučovali a zakládali náboženství, zatímco Bhagavan je džňánou samou, takže jen spočíval v tichu. Snažit se poukazovat na jeho velikost ve světle těchto džňáninů je nesmyslné, neboť ta spočívá v tom, že on je samozářícím zdrojem všech světel. Takto činit je jako opírat bambus o Arunačálu a tvrdit, že podpíráme horu, aby mohla stát, přitom ve skutečnosti mnoho bambusu roste na ní.

Říká se nám, že svět je naší projekcí, to však neznamená, že vidoucí je projektorem. My, vidoucí (mysl nebo ego) jsme částí projekce, jak Bhagavan uvádí v Guru Vachaka Kovai, verš 160:

Nepravá osobnost, [či duše] chovající se jako ego, je jako jeden z mnoha stínových obrazů [v obraze tohoto světa, jenž je jako filmové představení promítané v kině].

Co je toto ego, o kterém říkáme, že je projektor? Zkoumáme-li „kdo jsem Já?“, shledáme, že neexistuje ani projektor ani jeho projekce.

Úvahy o světě a Bohu nemají význam, jak nás Bhagavan učí ve verších 2 a 3 Ulladu Narpadu. Mnohost světa dává vzniknout dvojnosti, párům opozic jako skutečné či neskutečné, vědomé či nevědomé, šťastné či nešťastné. Kde existuje dvojnost, existuje však i pochybnost. Jáství je jedno jediné, prosté dvojnosti, takže jeho poznání nedává prostor pro vznik dvojnosti či jakýchkoli pochybností. Měli bychom se tedy vyvarovat zkoumání Boha či světa a místo toho zkoumat pouze Já. Naše ego spolu s Bohem a světem poté zmizí. Tento výsledný „stav prostý ega je příjemný každému“ (Ulladu Narpadu, verš 3), jak dokazuje naše zkušenost spánku.

 

5. leden 1978

Sádhu Óm: Pokud je Já považováno za tvar, svět i Bůh jsou též zakoušeni jako tvary (Ulladu Narpadu, verš 4). I představa „beztvarého“ Boha je jen myšlenkovým útvarem či obrazem. Uctívání Boha bez tvaru (nirguna dhyana) je zbytečným úsilím, podobně jako úsilí člověka pronásledujícího horizont, aby se dotkl všeprostupujícího prostoru (Sri Arunachala Ashtakam, verš 3) (Sri Arunachala Ashtakam uveřejněno v Mountain Path 1/2014, str. 78, pozn. překl.).

Skutečnost nelze nalézt pomocí meditace, jelikož během ní je pozornost věnována mysli a jejím obrazům. Může být nalezena pouze ne-meditací, která spočívá v obracení pozornosti na Já. Bhagavan však říkal, abychom uctívání Boha ve tvaru (saguna) nepovažovali za zbytečné. Měli bychom praktikovat buď uctívání Boha ve tvaru nebo věnovat pozornost Já.

Ve verši 4 Ulladu Narpadu se Bhagavan táže: „Může být to, co je viděno, různé od oka [jež na viděné patří]?“ To znamená, že povaha zakoušeného nemůže být různá od povahy zakusitele. Podoba světa a Boha je tedy závislá na podobě vidoucího, ega, a stejně tak jejich tvar je závislý na jeho tvaru.

„Oko“ je v tamilštině též používáno ve významu vědomí či poznání (džňána), čili „nekonečné [neomezené] oko“ je Jástvím, jež – prosté omezení a tvaru – vidí pouze neomezenost a beztvarost. Já proto nevidí jméno či tvar ani nic jiného než samo sebe. Zakouší, uvědomuje si pouze sebe jakožto beztvaré vědomí „Já jsem“.

Toto je Bhagavanem vyjádřeno ve verši 27 Sri Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu): „Ó Arunačálo, slunce zářivých paprsků, které polykají vše [celý vesmír] ...“ (viz. též Sri Arunachala Pancharatnam, verš 1). To znamená, že ve světle ryzího vědomí Já, jímž je Arunačála, vše – ego, svět i Bůh mizí.

Existuje-li vědomí těla, pak existuje i vědomí světa. Pokud by nedocházelo ke ztotožňování Já ani s jedním z pěti tělesných obalů, svět ani Bůh by nemohli existovat (Ulladu Narpadu, verš 5). Svět i Bůh jsou tedy vytvářeny naším chybným ztotožňováním Já s tělem. Proto je stvořitelem světa i Boha právě Já, jež se chybně považuje za tělo. Měli bychom tedy prozkoumat „Kdo je toto Já?“ Z toho, co bylo řečeno, můžeme vyvodit, že svět i Bůh jsou jen natolik skutečnými, jako myšlenka „Já jsem toto tělo“. A protože toto ztotožnění s tělem je neskutečné, jsou tento svět i Bůh též neskutečnými.

Jak je možné zbavit se sklonů naší mysli (vasán)? Nyní považujeme tyto sklony mysli za „já“ či za „své“. Toto hmotné tělo je samo jejich projevem. Ve spánku (v hlubokém spánku či spánku beze snů pozn. překl.) však nejsou tyto sklony zakoušeny, proto předpokládáme, že přetrvávají ve svém zárodečném stavu i nadále. A abychom vysvětlili zdánlivou nevědomost spánku (která existuje jen z hlediska naší mysli v bdělém stavu), předpokládáme existenci příčinného těla, za jehož tvar považujeme souhrn všech těchto sklonů. Zdá se, že nám toto příčinné tělo zakrývá naši pravou podstatu a tím dává vzniknout stavu nevědomosti.

Nicméně díky praxi obracení pozornosti na Já prováděné v bdělém stavu si jej budeme jasněji vědomi a to i navzdory hře sklonů naší mysli, čímž dojde k jeho uvědomění i během spánku. Na naše sklony budeme poté nahlížet jako na stíny tvořené tlumeným světlem naší mysli, které je odrazem jasného světla vědomí Já.

Dokud budeme věnovat pozornost sklonům naší mysli a jejich výtvorům (našim myšlenkám, přáním a předmětům světa), do té doby je také budeme považovat za „já“ či za „své“ a do té doby jimi budeme i omezeni. Pokud však našim sklonům nebudeme věnovat pozornost a místo toho budeme věnovat pozornost pouze Já, poté je zničíme – to znamená, odhalíme jejich neexistenci.

Silou sklonů naší mysli (vasán) a jejich hrou, která vzbuzuje zdání, že nemá konce, bychom se neměli nechat odradit. Měli bychom pamatovat na to, že se objevují, protože Já jsem, ale že nás ve spánku neobtěžují, třebaže existujeme i nadále. Já jsem proto skutečný, zatímco sklony mé mysli jsou neskutečné. Díky tomuto pevnému přesvědčení bychom měli být stateční a zůstávat vůči těmto sklonům lhostejní, což nám umožní nerušeně pokračovat v praxi obracení pozornosti na Já.

Bhagavan vymezuje skutečnost následujícím způsobem: jedině to, co je trvalé, neměnné a poznávající samo sebe, je skutečné. [Tudíž nic jiného kromě Já není skutečné, jelikož je to vše pomíjející, proměnlivé a poznáváno nikoliv samo sebou, nýbrž skrze Já.]

Přijmeme-li existenci světa, který vidíme, měli bychom přijmout i existenci síly – kterou můžeme nazývat Bohem – která je za něj odpovědná, a která určuje i naši prarabdha karmu (prarabdha), jež je vším, co máme v tomto světě zakusit. Jak Bhagavan uvádí ve verši 1 Upadéša Undijar (Upadesa Undiyar):

Zákon karmy, díky kterému sklízíme ovoce svých činů, ustanovil Bůh. Když je zákon karmy nevědomý (džada), může být tedy Bohem?1

Jelikož Bůh není objektem, který lze vnímat skrze pět smyslů, říkáme, že v něj nevěříme. To je jako tvrdit, že vidíme obraz na filmovém plátně, ale nevidíme světlo, které jej vytváří. Svět je tímto obrazem a Bůh sebe si uvědomujícím světlem, vědomím „Já jsem“, které dává vznik světu i zákonu karmy.

Svět neexistuje odděleně od těla či mysli, jak Bhagavan říká ve verších 5 a 6 Ulladu Narpadu. Svět je pouze výtvorem mysli promítaným skrze pět tělesných smyslů. Obraz světa je promítán na plátno, jímž je mysl; je osvětlován myslí; a je viděn myslí. Jelikož tato mysl není ničím jiným než Já, říká proto Bhagavan ve verši 1 Ulladu Narpadu následující:

[...] Obraz jmen a tvarů [svět], ten, kdo [jej] vidí, plátno, na němž je závislý i vše prostupující světlo [vědomí, jež vše osvětluje] – vše toto je On [podklad či základ všeho], vědomí „Já jsem“.

Považovat tělo jakožto jeden z obrazů za Já, a tak vnímat obraz světa, v němž se tělo nachází, jako odlišný od Já a nacházející se vně Já, je klamem (mája). Bez tohoto klamu „Já jsem toto tělo“ by obraz světa nemohl být viděn. Tím, že Já takto omezujeme na prostor uvnitř těla, dochází ke vzniku pojmů „uvnitř“ a „vně“.

Dokud je klam „Já jsem toto tělo“ považován za skutečný, bude za skutečný považován i tento svět. Proto jediný způsob, jak prožít neskutečnost a neexistenci světa, vede skrze zkoumání tohoto pocitu „Já jsem tělo“. Pokud tak učiníme, tento klam zmizí a my nebudeme chybným nazíráním tohoto světa již déle sužováni.

_______________________

1 Pozn. překl.: V anglickém překladu Upadéša Undijar (Upadesa Undiyar), který přeložil a poznámkami opatřil Sádhu Óm, je k tomuto verši 1 podáno následující vysvětlení:

Čin či karmický zákon nenese své ovoce sám o sobě, nýbrž pouze na základě božího ustanovení. To znamená, čas – kdy, i způsob, jakým každý čin své ovoce přinese, není rozhodnuto činem samotným, ale pouze Bohem.

V tomto verši tedy Šrí Bhagavan důrazně odmítá filozofii Purva Mimamsa, se kterou se ztotožnili asketové v lese Daruka a která zastává názor, že čas i způsob, jakým čin své ovoce ponese, je nezávislý na Bohu a že neexistuje Bůh, nýbrž jen čin (zákon karmy). Když je zákon karmy nevědomý [či neživý] (džada), jak by mohl být tedy Bohem?

 

6. leden 1978

Swámí Natanananda: Co je to meditace? Kdo medituje? Medituje tělo? Medituje Já? Meditace je pouze potravou pro neexistující ego. Pravá duchovní praxe (sádhana) znamená být neustále bdělý a pozorný, aby ego nevznikalo.

Jedním ze způsobů jak zabránit egu, aby nevznikalo, je snažit se chovat v každé situaci [vnitřně i zevně] tak, jak se domníváme, že by se choval i Bhagavan. Praktikujeme-li to, našeho ega bude postupně ubývat, zatímco Bhagavana přibývat, až jím nakonec budeme zcela pohlceni.

Kdykoli je narušen náš vnitřní mír, je příčinou naše ego. Je-li ego přítomno, je prožívání míru nemožné. Jedinou možností, jak mír proto udržet, je být bdělý k Já a tak se nenechat vyrušovat nežádoucími myšlenkami. Věnování pozornosti Já není činností, nýbrž klidným stavem bdělosti, horlivým patřením na Já, které brání duševní činnosti, aby nás mohla vyrušovat.

Meditace, jež je duševní činností, je neskutečná, takže nemůže nikdy odhalit, co je skutečné. Skutečnost může být odhalena jedině skrze meditaci, která spočívá ve vyhýbání se duševní činnosti. V prvním verši mangalam Ulladu Narpadu Bhagavan říká:

Jelikož skutečnost (vědomí „Já jsem“) existuje v Srdci bez jediné myšlenky, jak je tedy možné na [tuto] skutečnost, jež se nazývá „Srdce“, meditovat? Přebývat v Srdci a prožívat skutečnost takovou, jaká je [tzn. jako vědomí „Já jsem“], je samo [pravou] meditací [na tuto skutečnost].

Jelikož myšlení je věnováním pozornosti druhým a třetím osobám, jediný účinný prostředek, jak se myšlení vyvarovat, spočívá v obrácení pozornosti na Já. Ego vzniká pozorností ke druhým a třetím osobám, tudíž jedině tehdy, je-li pozornost věnována první osobě, ego zaniká.

Důvodem, proč Bhagavan zdůrazňuje, že vnímání světa je závislé na chybném přesvědčení „Já jsem toto tělo“, je podnítit nás k nepřipoutanosti či bezžádostivosti (vajragja) skrze porozumění, že tento klam „Já jsem tělo“ je příčinou veškerého utrpení, a že musí být proto vykořeněn.

Sekání větví či dokonce kmene tohoto stromu klamu je neúčinné, neboť to, co musí být zničeno, je jeho kořen – chybné přesvědčení „Já jsem tělo“. Ten může být zničen jedině věnováním pozornosti Já. Proto Bhagavan ve verši 26 Ulladu Narpadu říká:

Existuje-li ego jakožto zárodek [či kořen], existuje i vše ostatní. Neexistuje-li ego, neexistuje nic. Ego samo je vším. Proto věz, že toto zkoumání „co je to [ego]?“ je samo vzdáním se všeho.

Letět musíme za pomoci obou křídel – na křídle rozlišování (vivéka) a bezžádostivosti (vajragja).

Sádhu Óm: Každý z nás máme jasnou zkušenost své vlastní existence, vědomí „Já jsem“. Považujeme-li za důležité pouze toto a snažíme-li se setrvávat jako ono, poté věnujeme pozornost Já, čímž bráníme vzniku ega, řídíme svou pozornost, aby nesměřovala ke druhým a třetím osobám, a jsme bdělí, aby nás myšlenky nevyrušovaly.

Ve vyjádřeních o nás samých je vždy přítomno „jsem“: Já jsem takový, já jsem onaký atd. Je postačující, věnujeme-li pozornost pouze tomuto „jsem“ a snažíme-li se setrvávat jako ono. Není třeba se zajímat o myšlenky: nechme je přicházet a odcházet. Myšlenky se stávají myšlenkami jedině tehdy, věnujeme-li jim pozornost. Pokud si jich nevšímáme, neexistují. Náš pocit „jsem“ či „existuji“ (asmitva) poukazuje na naše vědomí Já či prosté bytí. Prosté bytí je naším konečným cílem. Proto Natananandar říkal, že se našemu současnému úsilí jednoho dne zasmějeme..

 

* * *

Pokračování příště.