Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 2/2014)

14. 7. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

9. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 2/2014

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om2.jpg20. leden 1978

Sádhu Óm: Pocítíte-li kdykoli v bdělém stavu nedostatek lásky k Já, abyste mu věnovali pozornost, pak vám nezbývá nic jiného než věnovat vaši pozornost druhé a třetí osobě [předmětům, které jsou různé od Já, první osoby]. V těchto chvílích je nejlépe provádět studium Bhagavanova učení (sravana) a rozjímat o něm (manana).

Pokoušet se o přerušované, opakované obracení pozornosti na Já je nejúčinnějším způsobem, jak postupovat. Je neužitečné s pozorností neustále bojovat a snažit se ji obrátit na Já. Bylo by to jako stát hluboko v bahně a snažit se zvednout nějakou z částí těla a tak se dostat ven: čím více byste se o to snažili, tím více byste se zabořili. Je nezbytné mít pevnou oporu tvořenou nepřipoutaností (vajragja), jež spočívá v oproštění se od touhy věnovat pozornost druhé či třetí osobě, neboli jakémukoli předmětu, a láskou k obracení pozornosti pouze na první osobu (bhakti). Tato opora je zprostředkována studiem (sravana) a rozjímáním (manana).1

Základem je: 1) vajragja (odpoutanost, bezžádostivost), což je svoboda od potřeby či touhy věnovat se jakémukoliv objektu či druhé a třetí osobě. 2) bhakti (oddanost, uctívání), což je láska věnovaná pouze první osobě, našemu Já.

Celý náš život by měl probíhat tímto způsobem s myslí neustále se zabývající studiem (sravana), rozjímáním (manana) a soustředěním na Já (nididhyasána).2

_______________________

1 Autor radí, abychom chvíle usilovného hledání Já střídali s chvílemi, ve kterých soustředění na ně povolíme. Někteří hledající říkají, že tento způsob je účinnější. Tento postup souhlasí i s poznatkem současné psychologie, která uvádí, že člověk vydrží být plně soustředěn pouze asi 45 minut. Víc nesvede. To ovšem neznamená, že v čase, kdy se na Já nesoustřeďujeme, můžeme věnovat pozornost vědomí čemukoliv. Připomeňme také, že základním předpokladem úspěchu v uvědomění Já je čistá mysl, to jest mysl prázdná od všech odstředivých sil. Jejich existence nám účinně brání v uvědomění Já. Pozn. Jiří Vacek.

2 Výraz nididhyasána je v literatuře překládán různými způsoby. Např. dle Surešvary, indického filozofa, žáka Šankary znamená poznání, vidžňánu či vědomí. Dle Michaela Jamese, jenž podává výklad advaita védanty tak, jak ji učil Ramana Maháriši, znamená nididhyasána totéž, co sebedotazování neboli átma-vičára. Vždy se však jedná o vědomí či soustředění pozornosti vědomí a nikoli mysli. Pozn. překl.

 

Studium a rozjímání mohou být v závislosti na mysli jednotlivce časově náročné, dosažení správného soustředění na Já či jeho správné uvědomění zabere však jen zlomek vteřiny. Můžeme být schopni odvrátit naši pozornost o 179° od všeho předmětného a přivrátit ji na Já, avšak ani to není dokonalým soustředěním či uvědoměním Já: je pouze pokusem o něj a je podobno skoku dlouhému 2,9 m přes studnu o průměru tři metry. Abychom bezpečně dopadli na druhé straně, musíme skočit plné tři metry. Podobně, abychom prožili, jací ve skutečnosti jsme, musíme obrátit naši pozornost na Já plně o 180°.

Je též důležité vědět, jak studium (sravana) provádět, aby bylo účinné. Nejlépe je provádět je soustředěně s pevným zaměřením pouze jedním směrem. Čtení všeho možného od velkého počtu nejrůznějších mistrů proto řádným studiem není. Nejprve musíte nalézt mistra, s jehož myšlenkovým proudem jste v souladu, poté se plně seznámit s jeho učením a následně praktikovat pouze je. Ač existuje mnoho knih, ve kterých jsou zaznamenány Bhagavanovy odpovědi na nejrůznější otázky návštěvníků, a tudíž obsahují i mnoho užitečných myšlenek, čtení jich samotných není však samo o sobě postačující. Důvodem je, že mnoho myšlenek v nich obsažených jsou odpovědi, které Bhagavan podal na otázky nejrůznějších typů lidí, kteří se jej tázali z nejrůznějších úhlů pohledu. Proto často nepředstavují jádro jeho učení, neboť své odpovědi neustále přizpůsoboval, aby vyhověl potřebám, zájmům a touhám každého z tazatelů a jeho schopnosti či ochotě porozumět tomu, co mělo být sděleno.

Abychom proto správně porozuměli takovýmto odpovědím, musíme na ně nahlížet v jasném světle jeho skutečného učení. Kdokoli, kdo ještě nemá jasné a důkladné porozumění jeho podstaty, bude vystaven nebezpečí chybného porozumění či zmatení některými z odpovědí zaznamenanými v takovýchto knihách. Přejeme-li si proto, aby naše studium bylo správné a účinné, musíme pečlivě a opakovaně studovat původní Bhagavanova díla, jako jsou Nan Yar? (Kdo jsem já?), Upadesa Undiyar (též známé pod názvem Upadéša Saram neboli Instrukce k vysvobození pozn. překl.), Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších), Anma Viddai (Věda o Já), a Ekatma Panchakam (Pět veršů na Já) (tato 3 díla jsou součást sbírky Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.).

Kromě těchto několika krátkých textů není studium dalších děl opravdu nezbytné k tomu, aby hledající správně porozuměl podstatě Bhagavanova učení. Studium Stezky Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana) by též nemělo být potřebné, zařadil jsem jej však mezi nezbytná díla jen proto, jelikož jsem zjistil, v jakém rozsahu lidé chybně porozuměli jeho učení. Stalo se tak částečně díky tomu, že nestudovali jeho původní díla dostatečně pečlivě, také však proto, že byli zmateni. To bylo způsobeno buď četbou jiných knih či jejich spoléháním se na nepřesné překlady a výklady jeho učení.

Někteří spisovatelé si například představují sphuranu jako nějaký druh „chvění“, „tepu“ či „vibrace“ v srdci, a proto píší, že toto je to, čeho bychom se měli držet. Nicméně cokoli, co se chvěje, tepe či vibruje, je zjevně něco jiného než Já, které toto zakouší, takže je pouze druhou osobou. Zkušenost Já, první osoby je taková, že nemůže být popsána jakýmkoli způsobem.3

_______________________

3 Zkušenost prožitku Já nemůže být popsána jakýmkoli způsobem, první prožitky Já však opravdu často bývají doprovázeny vibracemi v oblasti duchovního srdce. Pozn. překl.

 

Když Bhagavan užíval výrazu sphurana, myslel tím pouze aham-sphuranu (vyzařování ryzího vědomí Já), jež není nějakým novým poznáním něčeho, co je různé od Já, ale pouze novým poznáním Já, nás samých. Čili je uvědoměním našeho pravého Já v jeho ryzosti a čistotě. Je uvědoměním téhož Já, které neustále zakoušíme, nyní je však zakoušeno na novém, vyšším stupni čistoty. Dosáhne-li zkušenost Já takovéhoto stupně čistoty, nevyvstanou o něm již jakékoli pochyby, podobně jako nevyvstanou ve vaší mysli jakékoli pochyby, zda máte či nemáte ještě hlad poté, co jste naprosto spokojeni po snědení velmi dobrého jídla. Bylo-li vyzařování ryzího vědomí Já nazývané sphurana jednou takto prožito ve své ryzosti a čistotě, nemůže být již nikdy zapomenuto. Budeme-li se jej pevně držet, samočinně nás dovede do našeho přirozeného stavu (sahadža sthiti).

Přestože provádíme naše pokusy o sebeuvědomění přerušovaně, musíme mezi nimi též zůstávat neustále bdělí, abychom se vyvarovali rozptylování naší pozornosti jakýmikoli zbytečnými myšlenkami. Většina našich myšlenek, kterými se každý den zabýváme, nejsou ve skutečnosti nezbytné a vedou jen k vyrušování a odvádění naší pozornosti od Já. Proto musíme postupně vytvářet návyk věnovat pozornost pouze Já místo čemukoli jinému, o čem lze přemýšlet. Kdyby byl každý okamžik, který věnujeme zbytečným myšlenkám, věnován Já, většina našeho času a pozornosti by během každého dne směřovala k našemu sebepoznání. Proto je lhostejnost k myšlenkám o čemkoli jiném než o Já mocnou pomůckou v naší praxi věnování pozornosti Já.

Bhagavan byl natolik lhostejný ke všemu, že dokonce ani činnosti své mysli, řeči či těla nezakoušel jako své vlastní, proto nikdy nepociťoval: „já myslím“, „já mluvím“ či „já konám“. Na základě naprosté nepřítomnosti pocitu „já konám“ napsal jménem Perumala Svámího verš ke chvále sebe sama jakožto Lorda Subrahmanyi a podepsal jej „Perumal“4 a jménem Jagadiswara Sastri verš hridaja kuhara madhje ... (ve středu jeskyně srdce)5 , jenž podepsal zase jako „Jagadisa“.

V tiché mysli mohou být poznávány mnohé pravdy o minulých a budoucích událostech, toto však není dosažením vytoužených nadpřirozených schopností (siddhi). Toto se může přihodit jedině tehdy, není-li přítomna jakákoli vůle či touha po takovéto zkušenosti. Podobně je to i s tichým Bhagavanovým učením, které může být přijímáno jedině tehdy, je-li mysl tichá a klidná. Ono není přijímáno slovy, ale jen jako vnitřní hluboké porozumění, které v nás probouzí tak silné přesvědčení, že nikdo nikdy nedokáže otřást naší vírou v to, co skrze ně objevujeme. Nicméně, i kdybychom se snažili sebevíce, nebudeme schopni nalézt slova, která by vyjádřila to, jež se nám skrze moc jeho ticha dostává.

_______________________

4 K tomuto verši se vztahuje konec oddílu 291 Talks (Rozhovorů), kde je uvedeno, že Bhagaven řekl, že jej napsal svou vlastní rukou, zatímco myšlenky v něm obsažené patřily Perumalovi Svámímu. Když se jej poté tázal, zda souhlasí s jeho obsahem, odvětil: „Stejně, jako když je soška velebena jakožto Subrahmanya“. (Michael James)

5 Bhagavanův tamilský překlad tohoto verše je zahrnut v Ulladu Narpadu Anubandham (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) jako verš 8. (Michael James)

 

21. leden 1978

Sádhu Óm: Skrze nespravedlnost a bezpráví, které hojně ve světě působí, a potlačování pravdy a spravedlnosti, nás Bhagavan podrobuje zkoušce. Dovolíme-li, aby ego vyvstalo a vzneslo námitky, on se nám z nitra bude smát: „Takže ty stále ještě věříš, že je tento svět skutečný?“6 Naše povinnost je proto zůstávat tiší. Jsme-li doopravdy napadeni, musíme jednat tak, jako bychom odháněli vosu. Ať však provedeme jakékoli nezbytné kroky, měli bychom zůstávat tiší jak vnitřně tak i zevně. Neměli bychom nad záležitostí příliš přemýšlet nebo cítit nevraživost vůči každému, kdo se k nám chová nesprávně.

_______________________

6 Ať je svět skutečný nebo neskutečný, utrpení z něho je až příliš skutečné. Nesnesitelnou bolest z rakoviny paže cítil i Ramana Maháriši. Pouhé prohlášení světa za neskutečný otázku utrpení neřeší. Pozn. Jiří Vacek.

 

26. leden 1978

Sádhu Óm: Podobně jako Bhagavan i Šrí Rámakrišna učil, že Boha poznáme jedině tak, snažíme-li se zjistit, kdo je toto „já“, které chce poznat Boha.7

_______________________

7 Ke konci kapitoly 7 díla The Gospel of Sri Ramakrishna (Rámakrišnovo evangelium) je uvedeno, že v pondělí 1. ledna 1883 Šrí Rámakrišna řekl: „Každý nakonec nalezne Boha, snaží-li se zjistit, kdo je toto „já“. (1942 Americké vydání, str. 180). (Michael James)

 

To, co je při odevzdání se důležité, je, že bychom si měli přát pouze to, co si pro nás přeje Bhagavan. Jsou-li naše přání v rozporu s tím, co pro nás chce on, jak by nás pak mohl dovést do stavu vysvobození (mókša)? To, co pro nás chce Bhagavan, je dovést nás právě do stavu vysvobození a vysvobození znamená oproštění se od přání. Takže pokud nebudeme ochotni vzdát se všech našich přání, do stavu vysvobození nás nedovede, jelikož nás nemůže nijak přimět k tomu, abychom přijali něco, co nechceme.

Přejeme-li si jen to, co nám dává on, ať už je to cokoli, poté, počínaje tímto okamžikem, můžeme žít svobodně, oproštěni ode všech starostí a strastí – poněvadž není možné, aby se někdy přihodilo něco, co není jeho vůlí – takže budeme s radostí přijímat vše, co se přihodí. Čili, mezi spočíváním v Já a naprostým odevzdáním se do Já není rozdíl. Spočíváme-li jako Já, nebudeme zakoušet nic jiného než Já a tudíž ke ztotožňování s tělem nebude docházet. Jak bychom tedy mohli toužit či modlit se za odstranění bolesti či za cokoli jiného? Rovněž tehdy, když se mu odevzdáme, nebudou již starosti či obavy existovat. Jak bychom se pak tedy mohli modlit za cokoli?

Jsou-li naše vůle a přání naprosto v souladu s jeho vůlí, jak by mu pak mohly sklony či vlastnosti naší mysli (vasány) jakkoli v jeho práci překážet? Opravdová ochota odevzdat se do jeho vůle účinně zbaví síly všechny další sklony naší mysli.

Proto bychom mu měli dát bez nejmenšího váhání plnou svobodu či souhlas (v anglickém jazyce je použit ustálený slovní obrat „vypsat prázdný šek“, pozn. překl.), aby vše činil tak, jak si přeje on – to znamená, že bychom mu měli plně odevzdat naši původní svobodu vůle a konání – jelikož neexistuje nikdo, kdo by nás miloval či staral se o nás více než on. On nás miluje jako své vlastní Já, takže jeho láska k nám je dokonce ještě větší než naše láska k nám samým. To proto, že on nás miluje takové, jací ve skutečnosti jsme, zatímco my se milujeme jen jako osoba, což ve skutečnosti nejsme.

Čím je naše víra v jeho lásku a moc silnější, o to je naše mysl tišší a náš život proto pokojnější a radostnější. On pracuje stejně pečlivě a účinně ve všech, v každém z nás, aby nás vysvobodil z otroctví našeho ega. Tímto jsem tak neochvějně přesvědčen, že nemám starosti o nikoho. On pracuje v každém z nás jako naše pravé Já a ví, co je pro každého z nás nejlepší, aby nás zachránil.

 

30. leden 1978

Sádhu Óm: Bhagavan má zvláštní způsob, jak vést své uctívatele: nikdy nám nedá poznat, jak jsme v naší praxi spočívání v Já pokročilí. Jeho mistrovství je tak velké, že egu nedovolí nikdy, aby bylo pyšné a myslelo si: „Dosahuji na této stezce pokroku“. Ač můžeme být velmi pokročilí, budeme se cítit jako nejméně schopní ze všech, jak Bhagavan vyjadřuje ve verši 39 Šrí Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu):

Ó Arunačálo, jak bych tě já, horší nežli pes, mohl vůbec hledat a nějak nalézt?

Ač se můžeme často úspěšně obrátit o 130° či 140° ode všech dalších věcí směrem k Já, budeme stále cítit, že jsou naše pokusy žalostně nedostačující. Jsme jako malé děti, jejichž růst je sotva patrný pro ně samé či dokonce i pro jejich rodiče, kteří je denně vídají, přesto však rosteme. Třebaže nevíme, co je pro nás nejlepší, Bhagavan to ví, a proto nás nechává dospívat tak, jak je pro nás nejvhodnější z hlediska současného stupně našeho duchovního vývoje.

Když nastoupíme na stezku Šrí Ramany, je jistá dávka uvažování zpočátku zapotřebí proto, abychom získali pevnou víru v pravdu jeho učení. Je-li však již jednou naše víra pevná, můžeme se slepě svěřit do jeho rukou. Víme-li jednou, že se nacházíme na široké silnici s pevnými svodidly na obou stranách bránícími, abychom sešli z cesty, můžeme zavřít oči a slepě běžet vpřed! Proto v druhé části The Path of Sri Ramana (Stezka Šrí Ramany) zdůrazňuji, že člověk nemůže sejít ze stezky jógy (jóga-bhrasta) poté, kdy dosáhl třetího či čtvrtého stupně školy bhakti jógy [úrovně, na kterých si žák osvojil naprostou oddanost Bohu či mistrovi]. Stali jsme se kořistí lapenou v čelistech mocného tygra, proto nebudeme již nikdy opuštěni.

I když nemůžeme nijak změřit náš duchovní pokrok v praxi spočívání v Já, vzhledem k našim vlastním touhám můžeme nezaujatě posoudit, na jakém stupni školy bhakti jógy se nacházíme. Poměrně málo lidí se skutečně nachází na třetím či čtvrtém stupni. Aby se člověk stal pro tyto stupně způsobilý, musí být naprosto oddán buď Bohu nebo mistrovi jen kvůli nim samým a nikoli z důvodu jakéhokoli osobního prospěchu, jenž lze od nich získat. I mnoho z Bhagavanových uctívatelů se nachází v nejlepším případě na třetím stupni. Přestože je jejich oddanost naprostá (což je základní předpoklad pro třetí stupeň), neustále od něho očekávají, že jim poskytne naplnění jejich osobních přání a v souladu s tím se i modlí. Jejich láska k Bhagavanovi není tudíž čistá, jelikož je smíšena s jejich láskou k tomu, co od něho žádají.

Přestože může být mnoho sklonů naší mysli (vasán) našemu pohledu skryto, dokud je naším největším přáním pouze rozpuštění ega, pak se již nacházíme na čtvrtém stupni. Jedině tehdy jsme opravdu chyceni mistrovým pohledem milosti. Když jsme jím takto chyceni, nemusíme si s našimi skrytými sklony naší mysli již dále dělat starosti, neboť pokud se naše skrytá přání v naší mysli objeví, jeho milost zcela jistě zasáhne, aby nás ochránila.

Studium (sravana), rozjímání (manana) a soustředění na Já (nididhyasána) by měly být vždy prováděny společně. Věnujete-li se nějakému umění či činnosti, tak jedině díky jejímu provádění můžete odhalit všechny obtíže, které jsou s ní spojené. Takovéto zkušenosti vám umožní jasněji a hlouběji porozumět pokynům, jež vám byly dány. Čili pokaždé, jsou-li vaše pokusy o soustředění na Já bezúspěšné a nepodaří se vám obrátit vaši pozornost plně o 180°, můžete se vrátit zpět k vašemu studiu a rozjímání. Následně zjistíte, že jste schopni jasněji pochopit to, čemu nás Bhagavan učí.

Pro zdůraznění důležitosti studia a rozjímání se v některých textech nedvojné filosofie uvádí následující: když se žák, poté co dosáhl poznání, táže mistra, jak by měl strávit zbytek svého života, mistr odpovídá, že by měl pokračovat stejným způsobem jako předtím, studovat a rozjímat nad mistrovým učením. Jelikož nás mistr nabádá, abychom nemysleli, někteří lidé se proto mylně domnívají, že studium a rozjímání není nutné. To je podobné, jako by se člověk snažil jíst, aniž by používal ruce, neboť mu bylo řečeno, že jíst je možné pouze ústy. Jste-li schopni zůstat tiší bez přemýšlení dvacet čtyři hodin každý den, je to dobré, nejste-li však toho schopni, je nejlepší přemýšlet jen o Bhagavanově učení. (V běžném životě se však myšlení nevyhneme. I Maháriši uváděl, že např. při četbě novin myslí. Důležité však je se s myšleným neztotožňovat. Pozn. překl.)

 

* * *

Pokračování příště.