Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 2/2015)

23. 9. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

13. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 2/2015

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om6.jpg23. únor 1978

Sádhu Óm: Existuje staré rčení: „Mysli, mysli, dokud nebudeš myšlení již více schopen“. To neznamená, abychom mysleli na světské věci, ale pouze, abychom mysleli na mistra, na jeho velikost a učení, dokud mysl nebude myšlení již více schopna.

Když se poprvé setkáme s naším mistrem, naše láska k němu naplní celou naši mysl. Tím ztratíme veškerý zájem o vše, po čem jsme dříve toužili. O tom se Bhagavan zmiňuje ve verši 318 Guru Vacaka Kovai, když říká: „ ... chodidla mistra (guru-natha), jenž se nás ujal a přijal za své uhašením ohně třech chtíčů [po ženách, bohatství a slávě]“. Tento mír a oproštění se od přání jsou nám však dány pouze dočasně, poněvadž mistr ví, že chceme-li je udržet trvale, musíme si je sami osvojit. Proto nás poté, když nás obdaří náznakem štěstí pocházejícího z bezžádostivosti, vyšle do boje, abychom čelili všemu, jež se uvnitř nás nachází.

Jak uvádí Bhagavan ve třetí kapitole Maharshi’s Gospel (Mahárišiho evangelia) na dotaz uctívatele, který řekl, že poté, kdy opustil Bhagavanovu přítomnost, mír, jenž v jeho přítomnosti zažíval, na nějakou dobu působil jako podtón, následně se však pozvolna vytratil: „Posílíte-li mysl, působení tohoto míru bude pokračovat navždy. Délka jeho působení je úměrná síle mysli získané opakovaným prováděním praxe [obracení pozornosti na Já]. Takováto mysl se pak bude schopna v proudu [míru] udržet“.

To, co je důležité, není (pouze, pozn. překl.) naše schopnost spočívat jako Já, ale (především, pozn. překl.) naše láska ke spočívání v něm. Takováto láska je pravou láskou (bhakti) a dokud ji nechováme, Bůh ani mistr pro nás nemohou nic učinit. Nevstřebají nás do Já, dokud nebudeme toužit po splynutí s ním celým svým srdcem a být jím vstřebáni navždy.

Říká se, že mistr je větší nežli Bůh, neboť zatímco Bůh vyplní všechny naše touhy, mistr nikoli. Jeho úkolem je přimět nás toužit výhradně po vysvobození (mókša). Pokud jsme byli jednou chyceni v čelistech mocného tygra, (když nás jednou mistr „přijal za své“), zažehne v našem nitru oheň lásky ke spočívání v Já. Přiměje nás zakusit všechny zevně směřující sklony (vishaya-vasány), které se v našem nitru nacházejí, a dá nám sílu je pevným přilnutím k Já překonat, jak nás učí v Nan Yar? (Kdo jsem já?).

Ač se naše sklony či touhy zakoušet věci různé od Já (vishaya-vasány), které chováme od nepaměti, objevují [v podobě myšlenek] v nesčetném počtu jako vlny na oceánu, všechny budou zničeny, bude-li se pozornost k Já zvyšovat a zvyšovat. Aniž bychom dali prostor vzniknout i těm sebemenším pochybám v podobě myšlenky: „Je možné rozpustit tak mnoho sklonů naší mysli (vasán) a zůstat pouze jako Já?“, je nezbytné držet se vytrvale svou pozorností Já. [ ... ]

Tento boj mezi naší láskou k Já a našimi zevně směřujícími sklony je bojem milosti, o kterém Bhagavan zpívá ve verši 74 Šri Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu):

„Ukaž [mně] válečné umění tvé milosti na otevřeném poli, kde se nepřichází ani neodchází, Arunačálo!“ 1

_______________________

1 Pozn. překl: Díla, jako je Šri Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu), Ulladu Narpadu (součást Sri Ramanopadesa Noonmalai ), Nan Yar? (Kdo jsem Já?), Upadéša Saram (Třicet veršů), Sri Arunachala Stuti Panchakam (Pět hymnů na Arunačálu) a další, nalezne čtenář přeložené v knize Kdo jsem já? od Jiřího Vacka. Většina z těchto děl je opatřena též komentáři překladatele.

 

On nám neumožní, abychom se mohli před tímto bojem ukrýt. Je však neustále na naší straně a díky jeho milosti zcela jistě zvítězíme. Pro něho není nemožné nic, jak nás ujišťuje ve verši 215 Guru Vacaka Kovai:

„Neexistuje nic, co by nebylo možné pomocí síly Já vykonat. To, jež se nazývá síla Já, je silou milosti“. [ ... ]

Jsou údobí, kdy (pro náš vlastní prospěch) dovolí sklonům naší mysli (vasánam), aby nás přemohly. My se poté budeme cítit opuštěni a modlit se k němu: „Přemohla jsi mě pro své potěšení nebo pro můj prospěch? Jestli se nyní ode mne odvrátíš, bude to tvoje hanba, Arunačálo!“ (Akšaramanamalaj, verš 4), a „[ ... ] Co špatného tento nebožák učinil? Jaká maličkost [ti] nyní [brání rovnou mne zabít]? Z jakého důvodu mne takto trápíš a držíš mne napůl živého [lapeného mezi životem a smrtí]? [ ... ]“ (Patikam, verš 3). Verše Pěti hymnů na Arunačálu (Arunachala Stuti Panchakam) nejsou jen obyčejné modlitby či chvalozpěvy určené ke zpěvu. Popisují opravdové zkušenosti, kterými musí hledající projít. Čím více v naší duchovní praxi (sádhana) pokročíme, tím větší smysl v nich nalézáme.

Lidé si stěžují, že je praxe sebedotazování obtížná. O odevzdání se Já či uctívání mistra (guru-púdža) by však řekli totéž, kdyby znali skutečný význam těchto výrazů. Přišli jsme snad na tuto stezku, abychom dosáhli něčeho snadného? Úsilí, jež lidé vynakládají k dosažení světských cílů, není ničím v porovnání s úsilím, jež musí žák vynaložit, aby dosáhl sebepoznání. Celý náš život jako žáka je válkou, bojem popsaném v eposu Mahábhárata,2 neboť musíme být neustále ostražití a mít se bděle na pozoru, aby naše ego nevyvstávalo.

_______________________

2 Pozn. překl.: Mahábhárata je spolu s Rámajánou jedním z hlavních staroindických eposů a je označována jako pátá Véda. Je datována do období od 4 století př. n. l. do 4. století n. l. Jeho autorství je připisováno mudrci Vjásovi. Nedílnou součástí tohoto eposu je Bhgavadgíta (Zpěv vznešeného) jakožto jedna z nejvýznamnějsích posvátných knih hinduismu. Jádro příběhu vzniklo pravděpodobně na základě skutečné historické události, bratrovražedné války dvou spřízněných rodů, odvozujících svůj původ od legendárního, starobylého krále Bharaty.

 

Nemusíme se však obávat, zda naše nepřátele (zevně směřující sklony naší mysli) přemůžeme. Poněvadž, jak odvětil Krišna, když se jej Ardžuna tázal, jak se může domnívat, že nad svými mistry lukostřelby zvítězí: „Oni jsou již mrtví. Veď svůj boj a zemřeš-li během něj, co tím ztratíš?“ Toto je skutečný duchovní život, boj o přemožení našich zevně směřujících sklonů naší mysli pomocí bdělého pozorování jejich kořene, ega, které brání v jeho vznikání. Považovat se za velkého mistra, vystupovat na pódiích, pořádat působivé přednášky, dávat požehnání, sypat posvátný popel (vibhúti) atd., to vše je v porovnání s tímto jen pouhou dětskou hrou. Neočekává se od nás, že budeme Bhagavanovi sloužit zevně či šířit jeho učení, nýbrž jen, že budeme udržovat oheň naší vlastní lásky (bhakti) v našem srdci pomocí neustálého úsilí udržet pozornost pouze na nás samých, na první osobě.

Neměli bychom se pokoušet bránit těm, kteří mají v úmyslu následovat nepravé mistry. Nechme je jít a nalézt, čeho si žádají. I kdybychom se pokoušeli jim v tom zabránit, jen by si pomysleli, že jsme předpojatí či fanatičtí. Budou-li tvrdit, že nějaký jiný mistr je další Ramana či tak veliký jako on, neměli bychom být znepokojeni. To jen naznačuje, že neporozuměli, kým Ramana skutečně je – že není oddělenou bytostí, ale pouze jednou jedinou skutečností, jež září jako „Já jsem“ v nitru každého z nás.

Jak prohlásil Krišna, moudrý člověk by neměl vytvářet zmatek v mysli lidí nevědomých, spoutaných činností (karma) (Bhagavad Gíta 3.26). Proto dával Bhagavan nezřídka souhlas k provádění praxí jiných než je átma-vičára [sebezkoumání či sebedotazování]. Kdykoli se jej na takové praxe tázali lidé, kteří byli k nim připoutáni, vždy je pobízel k provádění té praxe, které věří, ať již je jakákoli. To je též důvodem, proč jsem kapitolu Bhakti [ve druhé části The Path of Sri Ramana] zakončil slovy: „Dokud není člověk unaven prováděním jakékoli jiné duchovní praxe (sádhany) a netáže-li se sám od sebe, zdali neexistuje nějaká lepší duchovní stezka, neměli bychom se vměšovat a narušovat tak jeho víru v takovouto praxi. Měli bychom jej naopak pobízet k následování jeho vlastní stezky“.

 

26. únor 1978

Sádhu Óm: Čteme-li jakékoli Bhagavanovo učení – jako např. verše 323 Guru Vacaka Kovai, které popisují mistra jako To, jež proniká vším, já i to, uvnitř i vně, v tomto i ve všech světech dalších – měli bychom rozjímat nad důsledky z něho plynoucími a pokusit se porozumět jeho významu. Vše, co je požadováno, je prostá změna našeho vnitřního postoje. Příslušné rozjímání nad mistrovým učením (manana) ve vhodný čas může být pak dostatečným podnětem, který obrácením pozornosti do našeho nitra tuto změnu vyvolá.

 

28. únor 1978

Sádhu Óm: Bhagavan dal převratný význam mnohým starým i tradičním slovům. Byl například první, kdo ozřejmil, že „milost“ (arul) není nic jiného než Já a že „Srdce“ (Hridajam) znamená též pouze Já. Udělal zásadní převrat v literatuře, filosofii, duchovní praxi, popisu stavu sebepoznání atd. Neměli bychom proto dávat k posouzení jakékoli z jeho knih, poněvadž velmi málo lidí, bez ohledu na jejich vzdělanost, je schopno docenit a dostatečně pochopit jeho myšlenky či způsob, jakým slova používá. Bylo by to podobné, jako bychom dali k posouzení posvátné písmo jako je například Bhagavad Gíta. Svět není doposud připraven přijmout jeho učení takové, jaké je. Proto říkám, že musíme jednoduše udržovat plamen jeho učení v našem nitru. Nemusíme je šířit, nýbrž musíme je uchovávat, jak nejlépe dokážeme.

Činnosti (karmy) se obvykle rozdělují na činnosti těla, řeči a mysli. Toto je nicméně pouze povrchní způsob dělení, jelikož naše tělo a řeč a všechny jejich činnosti neexistují odděleně od mysli (a od vědomí, pozn. překl.). Sama naše mysl (a vědomí, pozn. překl.) je to, jež se skrze naše tělo a řeč projevuje.

Hovoříme též o třech činitelích objektivního poznávání (triputi), jimiž jsou jmenovitě poznávající, poznávání a poznávané. Prozkoumáme-li tyto činitele pozorně, zjistíme, že všechny vycházejí pouze z ega, jediného „já“, jež vyvstává, aby poznávalo vše ostatní kromě sebe sama. Jak je tedy možné ve vznikání tohoto „já“ zabránit? Jak nám Bhagavan osvětlil, jediným způsobem, jak docílit, aby „já“ opět nevyvstávalo, je bděle je pozorovat.

Dojde-li ke zbystření našeho rozumu (a naší rozlišovací schopnosti, pozn. překl.) jako následku pročištění našeho vědomí, bude zřejmé, že toto „pozorování“ je prostým bytím – neboli prostým bytím jakožto ryzí vědomí Já, jímž ve skutečnosti jsme.3 Bhagavanova stezka je skutečně jen naprostým odpočinkem – neděláním ničeho jiného než jen bytím jako to, co ve skutečnosti jsme. Toto je souhrn a podstata veškeré duchovní vědy.

_______________________

3 Pozn. překl.: Provádíme-li átma-vičáru např. tím způsobem, že se tážeme, kdo átma-vičáru provádí, a obracíme-li tak naši pozornost na to, co si vše uvědomuje, vedeme tak naši pozornost zpět od ne-já k Já, čímž se naše ego, kterému takto odnímáme svou pozornost, oslabuje a my se počínáme poznávat ve své pravé podstatě jako sebe si vědomé vědomí, vědomí Já jsem. „Pozorování“ tohoto vědomí není pak ničím jiným než bytím tímto vědomím, neboť zde se tři činitelé objektivního poznávání (triputi), a to poznávající, poznávání a poznávané, stávají jedním – jednou jedinou Skutečností, jež existuje sama o sobě jako jedno bez druhého. Poznávající poznává sám Sebe jako své vědomí Já jsem.

 

1. březen 1978

Sádhu Óm: Mnoho dalších, starších způsobů dělení, jako je např. na tři druhy těl (hrubé, jemné a příčinné), pět druhů obalů a čtyři „vnitřní schopnosti“ či duševní složky (antahkarana), jimiž jsou mysl (manas), rozum (buddhi), vůle (čittam) a ego (ahankaram), není skutečně nezbytné. Je-li naším cílem výhradně poznání toho, čím ve skutečnosti jsme, takovéto způsoby dělení věci často jen ztěžují a odvádějí tak naši pozornost od toho, jež je podstatné – od nás samých, první osoby.

Jak říká Bhagavan v Nan Yar? (Kdo jsem já?), provést výčet nejrůznějších zákonů bytí či základních tříd věcí, které jsou považovány za existující, ale jsou různými od nás samých (tattvy), a jež zastírají skutečnost o nás, je jako zkoumat smetí, místo abychom je odhodili. Vše, co musíme poznat, je to, kdo jsme, a pokud to víme, nezbývá již nic, co by mělo být poznáno.

Bhagavanova filosofie a myšlenky, které vyjadřuje v Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.), jsou všechny velice prosté. Účelem naslouchání, čtení či studia jeho učení (sravana) a rozjímání o něm (manana) není zvýšit naši rozumovou činnost. Jejich cílem je zjednodušením našeho myšlení a zlepšením našeho porozumění naopak naši rozumovou činnost omezit, až v nás nakonec nezůstane nic, o čem lze přemýšlet. Učí-li nás, že vše vychází z našeho ega (verš 26) a že ego zaniká, zaměříme-li na něj pozornost (verš 25), pak již nezbývá nic dalšího, o čem bychom měli přemýšlet.

 

2. březen 1978

Sádhu Óm: „Nevěřte tomu, co neznáte“, je jedním ze základních pravidel Bhagavanova učení. Čili jeho učení začíná požadavkem, abychom nevěřili ničemu, co nemáme podložené naší vlastní zkušeností. Naší nanejvýš zřejmou zkušeností a poznáním, jež je každému z nás vlastní, je jedině „Já jsem“. Měli bychom proto začít zkoumáním, co toto „Já“ ve skutečnosti je. Jak Bhagavan říká ve verši 11 Ulladu Narpadu:

Neznat sebe sama, toho, kdo poznává, poznávaje [místo toho] vše ostatní, je [jen pouhá] nevědomost; kromě [poznání sebe sama], lze vůbec mluvit o nějakém poznání? Jestliže poznáme samy sebe [naše ego],4 základ (adhara) veškerého poznání i [nevědomosti], poznání i nevědomost zmizí.

Výraz „samy sebe“ (tannai) zde znamená ego, které poznává pouze jiné věci (jiné než Já, pozn. překl.) a jež je proto jediným základem poznání i nevědomosti o nich. Jelikož ego ve skutečnosti neexistuje,5 „poznání nás samých“ tedy znamená zakoušet neexistenci ega.6 A zakusí-li někdo toto, poznání i nevědomost zmizí, neboť jejich zdánlivá existence je zcela závislá na zdánlivé existenci ega.

_______________________

4 Pozn. překl.: V anonymním anglickém překladu verše 11 Ulladu Narpadu připisovaném Arthuru Osbornovi je výraz „samy sebe“ považován nikoliv za ego, nýbrž za Já. Celé znění tohoto verše je následující: Není to nevědomost poznávat vše ostatní, aniž bychom poznali sebe sama, toho, kdo poznává? Jestliže poznáme Já, jež je základem poznání a nevědomosti, poznání i nevědomost zmizí.

5 Pozn. překl.: Ego ve skutečnosti neexistuje ve smyslu, že není ničím bytostným, ale pouhým stavem našeho vědomí, jmenovitě ztotožněním nás, našeho vědomí s tělem a s výtvory naší mysli.

6 Pozn. překl.: A zakoušet neexistenci ega vědomě neznamená nic jiného než zakoušet naše pravé Já ve své ryzosti a čistotě. Proto je zde „poznání sebe sama“ poznáním našeho pravého Já.

 

Víme, že všechna potěšení a bolesti jsou zakoušeny jen díky našemu „já“, egu a že nejsou přítomny ve spánku (beze snů, pozn. překl.), kde ego – poznávající či zakusitel – neexistuje. Víme však, že i ve spánku existujeme a že zde zakoušíme stav štěstí, nedotčený jakoukoli bolestí či mnohostí. Poněvadž tedy z naší vlastní zkušenosti víme, že můžeme šťastně existovat i bez ega, poznávajícího či mnohosti, Bhagavan nám proto doporučuje, abychom o získání stavu bez ega usilovali i nyní.

Naše ego je nyní vyživováno a udržováno pouze naší pozorností (pozorností našeho vědomí, pozn. překl.) a prožíváním věcí, které se zdají být různé od něho samého (různé od Já, pozn. překl.), neboť víme, že kdykoli ego přestává věnovat pozornost čemukoli jinému, upadá do spánku. Ve spánku nezakoušíme nic než jen sebe sama, „Já jsem“, takže to, čemu ve spánku věnujeme pozornost, je pouze „Já jsem“.7 Čili z naší běžné zkušenosti víme, že naše ego zaniká vždy, když věnujeme pozornost výhradně nám samým. Bhagavan tedy jednoduše poukazuje jen na to, co již z naší vlastní zkušenosti známe.

_______________________

7 Pozn. překl.: Ve spánku beze snů existujeme jako vědomí Já jsem. Můžeme takto však činit vědomně či nevědomě, stejně jako je tomu ve stavu bdění. Jeho uvědomění je plně závislé na zaměření naší pozornosti. Jsme-li zvyklí věnovat naši pozornost převážně zevním věcem, směrujeme tak naši pozornost samočinně zevně i ve spánku beze snů a proto si zde našeho vědomí nemůžeme být vědomi. Proto si v tomto stavu uvědomujeme jen prázdno, nikoliv Já. K jeho uvědomění dochází až tehdy, je-li celkově větší část naší pozornosti směřována k Já.

 

Na Bhagavanově stezce nemůže nikdy docházet k jakémukoli zklamání. Jiní mistři nám mohou říkat, že k zakoušení přítomnosti mistra je jejich přítomnost zapotřebí. Bhagavan nám však sděluje: „Nepovažujte toto tělo za mistra. Nepřicházejte sem v očekávání, že zde naleznete mistrovu přítomnost. Zaměřte se do svého nitra. Mistr září ve vašem nitru jako vědomí „Já jsem“. On je tedy vždy přítomen ve vás jako vaše vlastní Já“.

Chceme-li hledat či spoléhat se na cokoli mimo nás, zcela jistě budeme zklamaní. Poněvadž cokoli, co se objeví zevně, dříve či později opět zase zmizí. Bhagavan nás proto nabádá, abychom věnovali naši pozornost výhradně „Já jsem“ – abychom se spoléhali pouze na ně. Protože je „Já jsem“ to jediné, jež je vždy přítomno, dbáme-li tak jeho rady, jak bychom pak mohli být kdy zklamaní?

 

* * *

Pokračování příště.