Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 2/2016)

29. 11. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

17. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 2/2016

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om3.jpg3. červen 1978

Sádhu Óm: Lidé bývají připoutáni k nejrůznějším věcem – ke smyslovým potěšením, k bohatství, rodině, národnosti, kastě, přesvědčení, ke společenskému postavení, jméně, slávě atd. – Bhagavan však správně učil, že kořenem veškerého lpění je naše ego, které je tvořeno naší prvotní připoutaností k tělu jako k „já“ (dehabhimana). Proto nás Bhagavan často nabádal: „Prozkoumejte, kdo je ten, jenž touží a volá po vysvobození (mókša)“, neboť zkoumáme-li toto, naše ego zmizí jak se svou připoutaností k tělu, tak i s myšlenkou na vysvobození, po kterém tolik touží.

Sádhu Óm [V odpovědi někomu, kdo poznamenal: „Tato nejvyšší zbraň nazývaná „Kdo jsem Já?“ (brahmastra), kterou nás Bhagavan obdaroval, je naprosto jasně nejmocnější zbraní ze všech. Kvůli naší nedostatečné bezžádostivosti (vajragja) nemáme však sílu, abychom ji dokázali použít“]: Nyní tomu tak být může, avšak ten, kdo je natolik soucitný, že nám dal tuto zbraň, nám dá zcela jistě též i sílu, abychom ji dokázali použít. Je-li dítěti poprvé dána do rukou tabule a křída, nebude ani vědět, jak je uchopit. Proto jeho učitel zvedne jeho ruce a povede jej tak, aby mu ukázal, jak napsat A, B, C, atd. Podobně i Bhagavan, když nám poskytl tuto zbraň (brahmastra), zcela jistě nás i naučí plně ji používat.

 

5. červen 1978

Sádhu Óm: Poznání je moc i síla. Že tomu tak je, lze spatřit i na hrubohmotné úrovni: například lidské bytosti mají větší moc než všechny ostatní bytosti právě kvůli svým vědomostem. Podobně i zevně směřující sklony naší mysli (vasány) mají zdánlivě moc právě kvůli našemu chybnému poznání světa. Protože chybně považujeme svět za skutečný, náš sklon připoutanosti k němu je velmi silný. Naše zevně směřující sklony naší mysli (vasány) mohou být tudíž zničeny pouze pravým poznáním.

To, co je doopravdy skutečné, jsme pouze my sami. Pravým poznáním je proto jedině uvědomění nás samých, jací ve skutečnosti jsme. A protože naše uvědomění nás samých není ničím jiným než námi samými, my sami jsme proto tím pravým poznáním. Abychom tudíž dosáhli pravého poznání, musíme svou pozornost obrátit pouze na nás samé. Čím více pozornosti svému Já takto věnujeme, tím více pravého poznání o nás samých i o světě dosahujeme.

Jelikož pravým poznáním je pouze vědomí Já, jež se nazývá čit, a protože poznání je síla, která se nazývá šakti, říká se proto, že vědomí, čit je jedinou skutečnou silou, šakti a že tato čit-šakti je zdrojem všech ostatních druhů síly, které se zdají existovat a být skutečné pouze kvůli ní. Proto cokoli, co Bhagavan říká o pravém poznání ve verších 10 až 13 Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších), platí tedy rovněž i pro pravou sílu. Například, říká-li Bhagavan ve verši 10: „[Pravým] poznáním je pouze poznání, ve kterém poznáváme samy sebe, své Jáství, jež je prvotní, [pomocí zkoumání], kdo má poznání i nevědomost“, nepřímo tím říká, že samo poznání neexistence ega – ega, které vzniká jako první a které jako jediné zakouší poznání a nevědomost o jiných věcech – není jen pravým poznáním, ale též i pravou silou; říká-li ve verši 11, že znát vše ostatní a neznat sebe sama není pravým poznáním, nýbrž nevědomostí, znamená to, že takovéto nepravé poznání není ani pravou silou; uvádí-li ve verši 12, že to, co poznává (jmenovitě ego či mysl), není pravým poznáním a že pravým poznáním je pouze Jáství, vyplývá z toho, že ego (jež poznává vše ostatní kromě sebe sama) není pravou silou a že tou jsme pouze my sami. Uvádí-li ve verši 13: „Jáství, které jest poznáním (džňána), je jedinou Skutečností“, míní tím, že skutečnou silou jsme opět jen my sami.

Podobně, poněvadž výraz „siddhi“ znamená „dosažení“ a protože je tento výraz též často používán v souvislosti se zázračnými silami, které je možné získat, vztahuje se tedy to, co Bhagavan říká ohledně pravých siddhi ve verši 35 Ulladu Narpadu, rovněž i na pravé poznání. Říká-li: „Nalézt Skutečnost a setrvávat v této Skutečnosti, [v naší pravé podstatě, jíž je Jáství (porul)], která existuje jako siddham, [to, co je vždy dosaženo a přítomno], je [pravým] siddhi“, má tím na mysli, že výhradně poznání Jáství a bytí Jástvím samým je jediným pravým poznáním.

Proto Bhagavan v odstavci 6 díla Nan Yar? (Kdo jsem já?) říká: „Věnuje-li se někdo neustále praxi tímto způsobem, [že obrací svou pozornost či mysl zpět k Já, ke zdroji či k místu, odkud vychází, kdykoli je vyrušena jakoukoli jinou myšlenkou], poroste tak síla mysli (šakti) zůstávat pevně ukotvena ve svém zdroji.“ Čím více pozornosti věnujeme nám samým, tím dosáhneme jasnějšího uvědomění Já, které je jediným skutečným poznáním. A v záři světla takovéhoto sebeuvědomění síla zevně směřujících sklonů naší mysli (visaja-vasán) postupně zanikne, neboť ony svou sílu získávají pouze z našeho ega, které je klamným poznáním „Já jsem toto tělo“. Toto oslabení zevně směřujících sklonů naší mysli (vasán) je to, o čem se Bhagavan zmiňuje v odstavci 10 Nan Yar? (Kdo jsem já?), když říká: „Všechny budou zničeny, bude-li se pozornost k Já (svarúpa-dhyanam) neustále zvyšovat.“

Když poprvé začneme s praxí obracení naší pozornosti zpět na Já, síla našeho sebeuvědomění bude poměrně malá. Budeme proto schopni zpozorovat vyvstávání zevně směřujících sklonů naší mysli (vasán) v podobě myšlenek až poté, kdy již naši pozornost odvedly pryč. Nicméně s pokračující praxí se bude síla našeho sebeuvědomění zvyšovat a čím více tato síla vzroste, tím snadněji dokážeme rozpoznat přesný okamžik vzniku jakéhokoli zevně směřujícího sklonu naší mysli jako myšlenku. Bude-li naše sebeuvědomění pevné, naše zkušenost bude v tom okamžiku taková, že tato myšlenka vzniká jen proto, že já ji poznávám. To nasměruje naši pozornost zpět na nás samé, na naše „Já“, které si myšlenku uvědomuje. Myšlenka pak zmizí, neboť jí bude odňata pozornost, kterou ke své existenci potřebuje. Pokaždé, kdy takto pevným sebeuvědoměním odejmeme jakékoli myšlence naši pozornost, oslabujeme tak zevně směřující sklon naší mysli (vasánu), který jí dal vznik, a posilujeme tak naši lásku a schopnost udržet se ve stavu sebeuvědomění.

Provádíme-li praxi věnování pozornosti našemu pravému Já tímto způsobem, neměli bychom čekat či mít se na pozoru, kdy další myšlenka vyvstane. Měli bychom zaměřit veškerou naši pozornost pouze na nás samé. Očekáváme-li vznik myšlenky, zcela jistě se objeví, neboť přirozeností naší mysli je rozpínat se do nesčetných myšlenek, kdykoli nevěnujeme naši pozornost pouze sami sobě. Snažíme-li se věnovat naši pozornost pouze nám samým, kdykoli pozornost k našemu Já byť i jen nepatrně ochabne, vynoří se myšlenka na něco jiného. Jsme-li však při naší praxi bdělí, okamžitě si všimneme jakéhokoli oslabení naší pozornosti k Já i následného vzniku myšlenky. Budeme tedy schopni okamžitě obrátit naši pozornost zpět k nám samým předtím, než bude odvedena úplně.

Proto je praxe věnování pozornosti našemu Já jediným přímým prostředkem, pomocí kterého můžeme získat sílu pro pevné spočívání v něm a jako ono, ve zdroji, ze kterého jako toto ego pocházíme. A pouze takovýmto spočíváním můžeme oslabit a nakonec i zničit všechny zevně směřující sklony naší mysli (vasány). Přemoci a zničit tyto sklony by bylo obtížné pouze tehdy, kdyby byly skutečné. Nicméně protože ve stavu spánku (ve stavu spánku beze snů, pozn. překl.) neexistují, skutečné tudíž nejsou. Chováme-li tedy upřímnou touhu po poznání, kdo ve skutečnosti jsme, můžeme všechny tyto sklony snadno zničit pouhým pevným přilnutím k našemu Já.

Jak říká Bhagavan ve verši 18 Ulladu Narpadu, naše mysl je jen souborem myšlenek1 a jejich kořenem je pouze naše ego, prvotní myšlenka nazývaná „já“.2 A jak říká ve verši 25 Ulladu Narpadu, ego vzniká, setrvává i roste pouze díky lpění na „tvarech“, což je jen jiné jméno pro jeho myšlenky o čemkoli jiném než o sobě. Proto jediným účinným prostředkem, jak zabránit vzniku ega a jeho rozvoji do podoby mnoha nejrůznějších myšlenek, je věnovat pozornost pouze jemu samému. Čili, poněvadž se nemůžeme objevit a existovat jako ego, aniž bychom věnovali svou pozornost jiným věcem, věnujeme-li svou pozornost pouze nám samým, egu, ego zmizí. Toto má Bhagavan na mysli, když končí verš 25 Ulladu Narpadu slovy: „Zkoumáme-li je [či je-li mu věnována pozornost], tento zlý duch, který nemá vlastní tvar – ego, zmizí.“3

_______________________

1 Pozn. překl.: Výrazem mysl označujeme:

a) schopnost přemýšlet, pamatovat si, cítit atd.

b) soubor myšlenek, citů, představ, paměti apod.

2 Pozn. překl.: Naše ego vzniká ztotožněním nás, našeho vědomí s tělem a s výtvory naší mysli. Prvotní myšlenka, osobní zájmeno „já“ vzniká pak již pouze jako důsledek tohoto pokleslého stavu našeho vědomí. Se vznikem osobního zájmena „já“ vznikají pak též osobní zájmena „ty“ a „on“, svět a vše ostatní.

3 Pozn. překl.: Jelikož naše ego vzniká ztotožněním nás, našeho vědomí s tělem a s výtvory naší mysli, díky kterému dochází k zapomnění naší pravé podstaty a tedy i pravdy o nás samých, je proto k rozpuštění našeho ega a dosažení poznání naší pravé podstaty nezbytné provést postup, který je přesně opačný. Je tedy třeba nejprve se, naše vědomí, rozlišit od všeho pozorovaného, jímž je vše předmětné – od našeho těla, myšlenek, citů, představ, nálad, apod. a přivrátit na nás samé, na naše vědomí naši pozornost. Pouhé uvědomění ega, pokud nedochází k následnému rozlišení se od toho, čím nejsme, proto k jeho rozpuštění nestačí.

 

Protože je toto ego neskutečné, podobně jako klamná představa hada v provazu, zdá se proto existovat pouze tehdy, pokud je neprozkoumáme dostatečně důkladně. Stejně jako had, který zmizí, prohlédneme-li si jej pozorně, neboť ve skutečnosti je pouze provazem, zmizí též naše ego, je-li podrobeno důkladnému zkoumání, poněvadž ve skutečnosti je pouze naším beztvarým a tedy neomezeným Já. Proto pouze díky pozornosti věnované našemu egu, jež je kořenem a prvotní myšlenkou naší mysli4, je můžeme dostatečně prozkoumat – čili zjistit, že ve skutečnosti neexistuje – a jedině tehdy, prozkoumáme-li je důkladně, můžeme je ovládnout a přemoci.

_______________________

4 Pozn. překl.: Ego není myšlenkou, ale výhradně stavem našeho vědomí, kdy se my, vědomí Já jsem, které je neprojevené, nekonečné a neomezené, ztotožňujeme s ne-Já, které je projevené, konečné a omezené, jmenovitě s naším tělem a s výtvory naší mysli.

 

Poznání získané skrze uvědomění našeho pravého Já je tedy nejvyšší silou, pomocí které můžeme ovládnout naši mysl. A protože svět je pouhou projekcí naší mysli, ovládnout naši mysl tedy znamená ovládnout celý svět – jak tento svět, tak také všechny ostatní světy, na které lze jen pomyslet. Proto je věnování pozornosti našemu pravému Já naším nejvyšším úkolem. Poněvadž je však v silách každého z nás věnovat sám sobě svou pozornost, je proto „přímou stezkou pro každého“, jak Bhagavan říká ve verši 17 Upadesa Undiyar.

Někdy se nám říká, že k tomu, abychom ovládli naši mysl, musíme ovládnout všechny naše touhy. To je však možné jedině skrze poznání, co touha skutečně je. Ve skutečnosti je nemožné získat kontrolu nad našimi touhami zcela,5 neboť touha je láska (priya či ánanda) a láska je součástí naší pravé podstaty.6 To znamená, že to, co se v naší mysli objevuje jako nespočet tužeb, je pouze naše touha po štěstí a láska k němu. A tato láska je samou podstatou našeho pravého Já, takže nemůže být nikdy ovládnuta. Jediným způsobem, jak ovládnout všechny naše touhy, abychom byli šťastni, je uspokojit naši prvotní lásku, což můžeme učinit jedině skrze poznání, kdo ve skutečnosti jsme.

_______________________

5 Pozn. překl.: Ovládnout naši mysl a její výtvory je možné a dokonce nezbytné. Míra jejího ovládnutí je pak úměrná tomu, nakolik jsme se my, vědomí schopni od jejích výtvorů rozlišit a nepřijmout je za své. Účinným prostředkem, jak tohoto stavu dosáhnout, je zaujmout postoj sebe si vědomého od všeho pozorovaného různého pozorovatele, který ví, že není ničím, co pozoruje, ale sebe si vědomým vědomím. Takto, pomocí správného rozlišování (vivéky) a pravé nepřipoutanosti (vajrágji), nad námi vše předmětné, ať už se jedná o naše touhy či cokoli jiného, ztrácí svou moc a my získáváme opět svou ztracenou svobodu.

6 Pozn. překl.: Naše zevní touhy jsou ve skutečnosti jen projevem naší vnitřní touhy po Bohu a sjednocení s ním. Pokud jejich naplnění hledáme zevně, zákonitě tak selháváme, neboť toho lze dosáhnout jedině v Bohu, který se nalézá v našem nitru jako naše vědomí Já jsem.

 

Touhy po jiných věcech, než jsme my sami, jsou nekonečné. Kdykoli je jedna z takovýchto tužeb naplněna, objeví se na jejím místě opět další. Nemůžeme tedy nikdy dojít uspokojení, snažíme-li se naplnit naše touhy jednu po druhé. Kořenem všech našich tužeb je jedině naše láska k nám samým. (Pozn. překl.: Kořenem všech našich tužeb je jedině naše ego a naše láska k němu. Zmizí-li ono, zmizí s ním i všechny naše touhy.) Měli bychom tedy přesměrovat všechny naše touhy po jiných věcech zpět k nám samým tím, že budeme toužit a usilovat o dosažení poznání, kdo ve skutečnosti jsme. V současné době je naše láska k našemu Já rozptýlena v podobě nejrůznějších přání. Je proto oslabena a roztříštěna. Abychom ji tedy opět znovu sjednotili a posílili, musíme ji nasměrovat na její skutečný cíl, na nás samé. Učiníme-li tak, poznáme, kdo ve skutečnosti jsme. Pak shledáme, že již skutečně neexistuje nic dalšího, po čem bychom toužili.

Modlitba není něčím bezvýznamným a nepřináší jen dočasný užitek. Naše modlitba směřuje k našemu pravému Já. Je projevem touhy po nás samých a zcela jistě tak přinese své ovoce. Konce konců, toto vše – svět, náš život – je jen výsledkem našich minulých tužeb a přání. Někteří lidé klesají na mysli, když se modlí za splnění určitých věcí a zjišťují, že takovéto modlitby bývají zřídkakdy vyslyšeny. Nakonec však budou všechny naše modlitby vyslyšeny lépe, než si vůbec dokážeme představit, neboť poznáme-li, kdo ve skutečnosti jsme, všechna naše přání budou naplněna.

V kapitole nazvané Bhakti, ve druhé části díla Stezka Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana) uvádím, že dokud se člověk nacházející se na třetím (a) stupni modlí s naprostou oddaností ke svému milovanému Bohu za vyplnění všech svých přání, může se mu Bůh zjevovat ve tvaru. Když však postoupí na třetí (b) stupeň – čili jakmile pochopí, že by se měl vzdát modliteb k Bohu za vyplnění svých malicherných přání a místo toho, že by se k němu měl modlit pouze za to, aby mu dal sama sebe – Bůh se mu ve tvaru zjevovat přestane. To proto, že Bůh může dát svému uctívateli sebe sama pouze skrze učení, že on není tvarem, ale pouze uctívatelovým vlastním, beztvarým Já. Bůh tak často vyplní naše přání mnohem lépe a účinněji, než kdyby nám poskytl vše, o co žádáme.

Dokud si nejsme vědomi naší pravé podstaty, nevíme, co je pro nás opravdu dobré. Je proto lépe, než se modlit za cokoli, o čem si myslíme, že je pro nás dobré, modlit se pouze za to, co pro nás chce Bůh. Jedině Bůh ví, co je pro nás skutečně nejlepší. Jak zpívá Bhagavan ve verši 2 Sri Arunachala Padikam (Eleven Stanzas to Sri Arunachala, Jedenáct slok na Šrí Arunačálu): „Tvé přání je mým přáním; toť štěstí pro mne, Pane mého života“, a ve verši 7 Sri Arunachala Navamanimalai (The Necklet of Nine Gems, Náhrdelník devíti drahokamů): „Ať je tvým přáním [či tvou vůli] cokoli, učiň tak, má milovaná. Dej [mi] jen více lásky pro tvé dvě nohy“. (Pozn. překl. Předchozí 2 díla jsou součástí Five Hymns to Arunachala) V jednom z veršů v díle Sri Ramana Sahasram, (Thousand verses praying for jnana, Tisíc veršů modliteb o poznání) zpívám, že Bůh mi dal mnohem více, než za co jsem se kdy modlil.

 

* * *

Pokračování příště.