Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 3/2013)

2. 6. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

6. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 3/2013

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om6.jpg7. leden 1978

Sádhu Óm: Objeví-li se vlny emocí jako např. vášně, touhy, chtíče či strachu, pokuste se buď ponořit pod ně pomocí obrácení pozornosti na Já či alespoň rozjímejte nad jejich neužitečností a odmítněte je pomocí rozlišování (vivéka) a nepřipoutanosti (vajragja). Pokud přesto vlny přání dále sílí a ani jeden z těchto postupů nepomáhá, modlete se k Bhagavanovi. Modlitba vyvěrající ze zoufalého srdce má svou vlastní moc. Kdykoli se cítíme bezmocní, modlitba je naší nejlepší zbraní. On je neustále připraven pomoci bezmocným, je-li naše modlitba upřímná.

Záslužné činy (punja karmas) provázené touhou po osobním prospěchu (kamjata) mysl neočišťují. Činy konané bez této touhy (nishkama karmas) působí očistně, jsou však prostředkem, který je nejméně účinný.

Není-li uctívání či modlitba prováděna v postoji, ve kterém je ego pokořeno, nedojde k očistě mysli. Uctívání provázené pýchou ego jen posílí. Lepší než uctívání je naslouchání či studium učení mistra (sravana) a rozjímání o něm (manana). Čtení o životě svatých a rozjímání nad jejich chováním a učením nám pomůže naše ego oslabit. Nicméně lepší než toto je satsang: ve společnosti skutečných sádhuů [džňáninů] nelze jinak, nežli být pokorný. Satsang (spojení se sat, bytím, pravdou) očišťuje mysl mnoha způsoby, avšak nejlepší satsang je tiše spočívat jako vědomí „Já jsem“. Jak říká Šankara ve Vivékačúdámani (Vivekacudamani)1 [verš 364], stokrát lepší nežli naslouchat či studovat učení mistra (sravana) je rozjímat o něm (manana), avšak sto tisíc (jeden lakh) krát lepší nežli rozjímání je kontemplace (nididhyasána), jež spočívá pouze ve bdělém setrvávání jako vědomí „Já jsem“.

_______________________

1 Pozn. překl.: Vivekacudamani bylo překládáno a komentováno vícero autory. Zde uvedený odkaz je na verzi od Swamiho Madhavanandy, která je zřejmě nejrozšířenější. Existuje i překlad s výkladem Ramany Mahárišiho např. jako součást knihy The Collected Works Of Sri Ramana Maharshi. Toto dílo ovšem vzhledem k autorským právům není volně ke stažení.

 

Skutečnost všeho viděného je stejná jako skutečnost toho, kdo ji vidí. Bůh, kterého vidíte, je jen natolik skutečný jako vy, kteří jej vidíte. Uctíváte-li Boha ve jméně a tvaru, bude vaše mysl očištěna, a až bude očištěna dostatečně, On se objeví v podobě mistra, aby vás naučil praxi soustředění pozornosti na Já. Mistr nemá být jen uctíván – je třeba být mu i poslušen. Ve verši 274 Guru Vachaka Kovai Bhagavan říká:

Ti, kteří nemají [čistou] mysl, aby rozpoznali, že mistr, který přijal podobu lidské bytosti, [třebaže ve skutečnosti] pevně setrvává jako nejvyšší skutečnost [vědomí „Já jsem“], je prost tvaru, jsou [proto] spoutáni okovy špatného chování a hříchu.

To neznamená, že oddanost mistrovi (guru-bhakti) je něčím nesprávným (i když jej ztotožňujeme s tvarem či s tělem pozn. překl.), ale že není pravou oddaností (guru-bhakti), neuvádíme-li také do praxe, čemu nás naučil. Třebaže je vnější tvar mistra i jeho učení projekcí sklonů naší vlastní mysli (vasán), povedou nás přesto k probuzení, podobně jako se probudí slon, kterému se ve snu zdá, že jej spatřil lev.

Věnovat pozornost Já je nejúčinnějším prostředkem k očistě mysli. Čím více pozornosti se snažíte Já věnovat a čím více štěstí ze spočívání v Já takto zakoušíte, tím hlouběji porozumíte a tím pevněji budete přesvědčeni, že veškeré štěstí pochází jedině z Já a že existence ega působí utrpení. Tím se bude vaše bezžádostivost (vajragja) prohlubovat a váš zájem o věci umenšovat.

Kdykoli máte volnou chvíli, rozjímejte: „Co je to tento život ega? Nyní považuji toto tělo za své Já a tento svět za skutečný. Cítím náklonnost k věcem, lidem a okolnostem, ale tento život prožívám pouze po dobu několika málo let a za několik málo let od současnosti jej přestanu prožívat navždy. Proč bych se měl tedy zajímat o tento pomíjivý a bezvýznamný život? Všechny tyto věci se zdají existovat jen proto, že já existuji, neměl bych se tedy snažit nalézt pravdu o tomto „já“? Čím více tímto způsobem rozjímáte, tím více budete ztrácet zájem o váš život a tím více si budete přát spočívat pouze jako „Já jsem“.

Když mi lidé říkávali: „Máš štěstí, jelikož jsi byl s Bhagavanem“, tak jsem si občas uvědomil, jak ve mně nějaké to ego s pýchou vyvstalo. Nicméně díky Bhagavanově milosti jsem nalezl vhodnou odpověď: „V nemocnici se nalézá ambulantní oddělení, kde se ošetřují jen lehké případy, zatímco nejtěžší případy se nachází na hospitalizačním oddělení, kde je ošetřování prováděno pod osobním dohledem doktora. Totéž se děje na duchovní stezce, kde já jsem příkladem takovéhoto bezmocného pacienta, kterého musel Bhagavan umístit do svého hospitalizačního oddělení, aby mne ošetřil pod svým osobním dohledem.“ Ti, kteří se nenacházeli v Bhagavanově fyzické přítomnosti, mají štěstí, neboť byli ochráněni před klamem považovat jej za tělo.

Nevědomost je dvojího druhu: „já vím“ a „já nevím“. Oba tyto druhy závisí na vyvstávajícím „já“ (egu) a oba také zmizí, je-li toto vyvstávající „já“ pečlivě prozkoumáno. Ve verši 9 Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) Bhagavan říká:

Dvojice [protikladů jako např. poznávání a nepoznávání] a trojice [tři činitelé objektivního poznávání: poznávající, poznávání a poznávané] existují vždy [jen díky] přilnutí k „jedinému“ [jmenovitě k naší mysli či egu, které jakožto jediné může docházet k takovémuto poznání či zakoušet nevědomost]. Pokud [kdokoli] nahlédne do mysli [aby odhalil], co je toto „jediné“, ony [dvojice a trojice] přestanou existovat [neboť ego, na kterém jsou závislé, bude shledáno neexistujícím]. Pouze ti, kteří poznali [tuto neexistenci ega], jsou ti, kteří poznali skutečnost. Ti pak již nebudou zmateni.

Ve stavu poznání (džňána) nemůže „já“ (ego) vyvstat, aby řeklo: „já znám sama sebe“ či: „já neznám sama sebe“. To je pravda, kterou nás Bhagavan učí jak ve verši 33 Ulladu Narpadu, tak ve verši 2 Sri Arunachala Ashtakam (Sri Arunachala Ashtakam uveřejněno v Mountain Path 1/2014, str. 78, pozn. překl.):

Říci: „já neznám sama sebe“ [či:] „já jsem dosáhl poznání sebe“ je důvodem k výsměchu. Proč? Existují snad dvě Já, abychom mohli jedno Já učinit předmětem poznání? Neboť pravdou ze zkušenosti každého je, že jsme jedno.

Když jsem ve [své] mysli zkoumal, kdo je vidoucí, [a] když [tak] vidoucí přestal existovat, uzřel jsem to, co zůstalo [jmenovitě bytí-vědomí-blaženost existující nepřetržitě bez počátku a bez konce]. [Nyní] již mysl nevyvstává, aby řekla: „já jsem uzřel“, [takže] jak by mohla vyvstat, aby řekla: „já jsem neuzřel“? Kdo má moc toto vyjádřit slovy, když jste [to i] vy [jakožto Dakšinamurti] v dávných dobách vyjadřoval beze slov? Abyste vyjádřil tento stav beze slov, jen jste nehybně [či jako hora] stál a vyzařoval jej [ze] země [až do] nebe.

Říci: „já znám sama sebe“ je stejně nesmyslné, jako říkat: „já neznám sama sebe“. Ve verši 12 Ulladu Narpadu Bhagavan říká:

To, jež je zcela prosté poznání a nevědomosti, je [pravým] poznáním. To, jež poznává [cokoli jiného než sama sebe], pravým poznáním není. Neboť Já září bez [pomoci] čehokoli jiného [než je ono samo], jež by poznávalo či dalo vzniku poznávanému, je tedy ono tím [pravým] poznáním. Vězte však, že není prázdnotou.

Jednou řekl Bhagavan Muruganarovi: „Nejenže Já nezná jiné věci, ono nezná ani sama sebe jakožto „Já jsem toto“.

Ve verši 26 Upadesa Undiyar říká:

Poznávat Jáství je být Jástvím samým, neboť Ono je prosté dvojnosti. ...“ To znamená, že neexistují dvě Já, aby jedno mohlo být poznáváno druhým. Jelikož Já je jedno jediné, nedělitelné, může proto poznávat sama sebe jedině tak, že je samo sebou. A jelikož být si vědomo sama sebe je jeho naprostou přirozeností, jeho bytí samo sebou je proto samo jeho poznávání sebe sama.

Ve verši 8 Ulladu Narpadu Bhagavan říká:

Je-li pravá podstata člověka [nejvyšší skutečnost či Bůh] uctívána v jakémkoli tvaru a je-li [jí] dáno jakékoli jméno, je to způsob, jak uzřít tuto pravou podstatu [prostou jména a tvaru] ve jméně a tvaru. Vězte však, [že] poznání této pravé podstaty člověka může být dosaženo teprve ponořením se do této podstaty a sjednocením se s ní.2

_______________________

2 Pozn. překl.: Znění verše 8 Ulladu Narpadu anonymního anglického překladu připisovaného Arthuru Osbornovi je následující:

Uctívání nejvyšší skutečnosti v jakémkoli tvaru a v jakémkoli jméně je pouze prostředkem k jejímu uvědomění beze jména a tvaru. A to je pravá realizace, v níž člověk poznává sama sebe ve vztahu k nejvyšší skutečnosti, dosahuje míru a uvědomuje si svou jednotu s ní.

 

„Poznání této pravé podstaty [či pravdy] člověka“ může znamenat buď poznání neexistence ega či poznání, čím v pravdě jsme. Slovní obrat „poznání neexistence ega“ však lépe zapadá do této souvislosti, uvážíme-li slovní obrat „ponořením se do této podstaty“, třebaže oba vyjadřují totéž. Ať se to vezme jakkoli, „tato pravá podstata člověka“, kterou je naše pravé Já, může být opravdu poznána jedině naším ponořením se do této podstaty a sjednocením se s ní.

Uctívání této pravé podstaty (která je také nazývána „nejvyšší skutečností“ či „Bohem“) v jakémkoli jméně či tvaru může být prostředkem, jak uzřít její vize v tomto jméně a tvaru, avšak nemůže vést k poznání této pravé podstaty samé, jelikož ta je prosta jakéhokoli jména a tvaru. Abychom poznali tuto pravou podstatu, musíme poznat pravou podstatu sama sebe, pravou podstatu poznávajícího. Proto ve verši 1073 Guru Vachaka Kovai Bhagavan říká:

Neboť mnoho [podob] Boha, které jsou zakoušeny [jako vize či jiné takovéto zkušenosti plynoucí z dvojnosti] díky uctívání z čistého srdce, se objevuje a mizí a [tudíž] zaniká, je proto [pravá] podstata člověka [Já], jež existuje ve své čistotě bez ustání, pravou podobou Boha, jenž existuje [navždy] beze změny.

Je-li Bůh zakoušen či poznáván jako různý od poznávajícího, stává se proto předmětem poznávání a jako takový je tedy svou existencí závislý na poznávajícím. Jelikož je však poznávající neskutečný, je neskutečné také vše, co poznává. Nejvyšší skutečnost či Bůh může být proto opravdu poznáván jedině tehdy, dojde-li ke sjednocení poznávajícího s ním. Je-li jak poznávající, tak i poznávané rozpuštěno v jediné skutečnosti, je dosaženo pravého poznání.

 

8. leden 1978

Sádhu Óm: Bhagavan začíná verš 13 Ulladu Narpadu slovy: „Já samo, jež je pravým poznáním (džňána), je skutečné; poznání toho, jež je rozmanité [čili poznání mnohosti], je nevědomost (adžňána)“. Poznání Já září jakožto „jsem“. Mnohost zde zahrnuje svět, Boha a ego. Neboť existuje jen to, co je poznáváno (zakoušeno), naše poznání mnohosti je samo existencí této mnohosti.

Tento verš pokračuje dále slovy: „Ani [tato] nevědomost, jež je neskutečná, neexistuje odděleně od Já, jež je poznáním. Všechny rozmanité ozdoby jsou neskutečné, neboť neexistují odděleně od zlata, ze kterého jsou vyrobeny.“ Čili ani poznání ani existence mnohosti nemohou existovat odděleně či nezávisle na „Já jsem“. Mnohost je jako rozmanitost zlatých ozdob a „Já jsem“ je jako zlato, jejich podstata. Stejně tak jako zlatník vidí pouze zlato, tak džňáni vidí pouze „Já jsem“, což je poznání (džňána). Říká-li džňáni, že svět je neskutečný, míní tím, že mnohost neexistuje, zatímco říká-li, že svět je skutečný, míní tím, že „Já jsem“ je to jediné, co existuje.

Náboženství se snaží z Boha, který je třetí osobou, učinit druhou osobu, aby mohl být poznáván přímo (sakshat), avšak i druhé osoby jsou poznávány pouze nepřímo skrze první osobu. Když světlo vědomí „Já jsem“ prochází filmem sklonů naší mysli (vasán), nabývá dvou podob: pozorovatele (první osoby) a pozorovaného (druhé a třetí osoby). První osoba „Já jsem to či ono“ je jedním z projevů sklonů naší mysli (vasán) – neboli je jedním z obrazů (jména a tvaru) promítaných na plátno bytí světlem vědomí. Je prvotním sklonem naší mysli, kořenem všech dalších sklonů.

V tamilštině jsou všechny tři mluvnické osoby považovány za „místo“ (idam). První osoba se nazývá tanmai-y-idam, což doslova znamená „místo, kde sídlí Já“. Druhá osoba se nazývá munnilai-y-idam, „místo, jež se nachází vpředu“, a třetí osoba se nazývá padarkkai-y-idam, „místo, jež se rozprostírá“. Proto Bhagavan hovoří o těchto třech „místech“, když ve verši 14 Ulladu Narpadu říká:

Existuje-li první osoba (tanmai), existuje také druhá a třetí osoba (munnilai-padarkkaigal). Přestane-li první osoba existovat, byla-li zkoumáním odhalena pravda o této první osobě, druhá a třetí osoba také přestane existovat. Výsledný stav – naše pravé Já (tanmai), jež září jako jedno bez druhého [nerozdělené třemi zdánlivě od sebe oddělenými osobami či „místy“], je naším [přirozeným] stavem, Jástvím.

Proto je „Já jsem“ pravá první osoba (tanmai), zatímco „Já jsem to či ono“ je zloděj – druhá osoba vydávající se za první osobu či tanmai. Pravého poznání (džňána) je dosaženo jedině tehdy, jsou-li tělo a osobnost, které byly chybně považovány za Já – za první osobu, rozpoznány jakožto druhé osoby – věci, které jsou různé od Já.

Jedna důležitá věc zde v tomto verši, která stojí za povšimnutí, je, že Bhagavan neříká, že tato nepravá první osoba – ego skutečně existuje, ale jen podmíněně říká: „Existuje-li první osoba ...“ On ve skutečnosti nikdy nepřijímá její existenci (to jest ega pozn. překl.).

Dokud lidé nepřijdou k Bhagavanovi, obecně se domnívají, že Já bude moci být poznáváno až tehdy, zbaví-li se všech myšlenek, které jsou druhými a třetími osobami. Nerozumí, že první osoba, která je kořenem všech myšlenek, musí také přestat existovat. Proto, když ke mně lidé přicházejí a ptají se, jaké mám zkušenosti, odpovídám, že nemám zkušenosti, neboť tam, kde neexistuje zakusitel, neexistuje ani zkušenost.

 

* * *

Pokračování příště.