Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 3/2016)

6. 1. 2018

Mountain Path, Sádhu Óm

18. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 3/2016

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om4.jpg6. červenec 1978

Sádhu Óm: Král Vajrangada Pandya, který jako první objevil výbornost Arunačála-pradakšiny (obcházení kolem Arunačály ve směru hodinových ručiček jakožto vzdání úcty, pozn. překl.), obcházel Arunačálu třikrát denně po tři roky. To, co jej k tomu vedlo poprvé, bylo jeho očekávání, že se tak stane opět Indrou [vládcem nebes (svarga)]. Po třech letech v něm však vysvitlo pochopení (vivéka) a tak se k Arunačále modlil již jen za dosažení jednoty (sayujya) s ní. Čili díky provádění Arunačála-pradakšiny jeho láska k Bohu doprovázená touhou po vyplnění světských přání (kamya bhakti) dozrála v čistou lásku k Bohu samému (niskamya bhakti). A pochopením, které takto získal, dozrál k tomu, aby dosáhl jednoty s pánem Šivou (Siva-sayujya). Takováto zralost rozlišování je ziskem, který můžeme očekávat, obcházíme-li Arunačálu.

 

10. červenec 1978

Sádhu Óm: Mnoho lidí věří, že svůj pokrok v duchovní praxi (sádhana) mohou měřit podle toho, jak dlouho jsou schopni setrvávat ve stavu bez myšlenek. Setrvávat po nějaký čas ve stavu bez myšlenek však není pravým cílem duchovní praxe. Jejím cílem je výhradně dosažení poznání, což je stav jasného vědomí sama sebe. Jaký smysl má setrvávat pět hodin ve stavu bez myšlenek, vrátí-li se člověku všechny jeho touhy, zlost a další takovéto nedostatky během následující hodiny? Člověk může přebývat ve stavu, ve kterém si není vědom svého těla i po tři sta let. Pokud však nezná sama sebe, jaký prospěch z toho může mít?

Věnujeme-li se tudíž duchovní praxi, mělo by být naším cílem nikoli setrvávat ve stavu bez myšlenek co nejdéle, nýbrž pouze dosažení poznání sama sebe. Abychom dosáhli poznání nás samých, provádíme zkoumání „Kdo jsem já?“.1 Jakmile jsme pochopili, že všechny naše problémy existují jen díky našemu chybnému poznání „Já jsem tělo“, musíme usilovat o pravé poznání nás samých.

_______________________

1 Pozn. překl.: Praxi sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáru) lze provádět též tak, že využíváme stopy našeho vědomí Já jsem v nás, kterou je pocit naší vlastní existence. Tento pocit, který není ve skutečnosti pocitem, ale naším samým bytím, pak nespojujeme s ničím předmětným či omezeným, jako je tělo, mysl atd., ale soustředíme se na prosté a pouhé „JSEM“. Nejrůznější postupy a podrobné návody k provádění praxe sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáry) nalezne čtenář v dílech Jiřího Vacka Základy jógy a mystiky, Královská jóga, Učebnice átmavičáry a dalších.

 

 

15. červenec 1978

Sádhu Óm: Pouhé odtahování naší mysli (naší pozornosti, pozn. překl.) od druhých a třetích osob není praxí sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičáry), ale pouze jejím vedlejším následkem. Praxí sebezkoumání či sebedotazování je výhradně věnování naší pozornosti nám samým. A věnujeme-li naši pozornost výhradně nám samým, naše mysl (naše pozornost, pozn. překl.) se tím od ostatních věcí odtáhne.2 Ve verši 16 Upadesa Undiyar Bhagavan říká:

„Když se mysl (naše vědomí, pozn. překl.) odtáhne od zevních smyslových objektů, to jest, když provádí mystickou introspekci a uvědomuje si svůj zářivý tvar, pak to je pravá moudrost.“

_______________________

2 Pozn. překl.: K odtažení se od vnějších jevů, jako jsou naše smysly a podobně, dochází pomocí rozlišení se od nich s pochopením, že jsou ne-Já.

 

„Když se mysl odtáhne od zevních smyslových objektů“ znamená odtažení naší pozornosti od druhých a třetích osob. Toto samo o sobě však není skutečnou moudrostí, neboť naše vnímání všech vnějších jevů ustává i tehdy, kdykoli usínáme. Abychom poznali, co je skutečné, musíme proto poznat náš vlastní „zářivý tvar“, který je naší vlastní podstatou, vědomím osvěcujícím naši mysl. V tomto verši je proto hlavní větou „když provádí mystickou introspekci a uvědomuje si svůj zářivý tvar, pak to je pravá moudrost“, zatímco věta „Když se mysl odtáhne od zevních smyslových objektů“ je pouze větou vedlejší, protože věnuje-li naše mysl (naše vědomí, pozn. překl.) svou pozornost svému základu, vědomí „Já jsem“, její pozornost se tím od vnějších jevů automaticky odtáhne.

Setrvávat na chvíli ve stavu bez myšlenek přináší bezpochyby mír a je příjemnou zkušeností, není to však konečným řešením našich problémů. To, co musí být napraveno, je naše mylné vědomí „Já jsem tělo“. A protože jde o nepravou zkušenost nás samých, může být proto napravena pouze pravým poznáním našeho Já.

Lidé se obvykle domnívají, že duchovní praxí (sádhana) je pouze čas, který tráví sezením v meditaci. Ve skutečnosti však duchovní praxe pokračuje i ve stavech bdění a snění a to po nesčetná vtělení. Vše, co ve svém životě zakoušíme, je dáno milostí mistra i naše opakované rozjímání nad utrpením života, včetně našich opakovaných pokusů nalézt kořen tohoto utrpení v nás samých, je duchovní praxí. Pomocí všech těchto prostředků postupně získáváme sílu správného rozlišování, čímž roste zralost naší mysli, jež nás připravuje pro dosažení stavu sebepoznání.

Setrvávání v Já i věnování pozornosti Já je jedna a táž věc. Setrvávání je bytím (sat), zatímco věnování pozornosti je poznáváním (čit). A jak říká Bhagavan ve verši 26 Upadesa Undiyar, být Jástvím znamená poznávat Jáství, neboť Ono je prosté dvojnosti. A protože, jak říká ve verši 23, není zde jiné vědomí než to, které existuje, aby si uvědomovalo to, co existuje, je tedy existence sama či bytí samo (sat) oním vědomím (čit). Světský člověk spočívá ve světě, neboť věnuje svou pozornost světu, zatímco duchovní člověk spočívá sám v sobě, protože věnuje svou pozornost sobě samému.

 

18. červenec 1978

Sádhu Óm: Pouze mistr zná všechny zevně směřující sklony naší mysli (vasány), které leží uschovány v našem nitru. On ví, kterým z nich může dovolit vyvstat v podobě myšlenek, abychom je dokázali zničit pomocí síly rozlišování, kterou nám dal, neboli pomocí zkoumání, komu se objevily. On ví též, kterým z nich dovolit vyvstat ještě nesmí, protože by byly příliš silné na to, abychom je dokázali zničit.

Kdyby mistr některým hledajícím dovolil uzavřít sňatek, pohroužili by se do světských potěšení a tužeb. Zatímco když totéž dovolí jiným, povede to k rozvoji postoje nepřipoutanosti (vajrágja) pomocí vnitřního rozjímání: „Co je podstatou těchto tělesných potěšení? Jen dvě těla z masa a kostí usilují o nalezení potěšení spolu navzájem“. Ti, ve kterých nepřipoutanost (vajrágja) rychle vzplane během rodinného života, by ji však nezískali, kdyby takovýto život neokusili. Jen by po takovýchto potěšeních toužili a mysleli na to, jak báječné by bylo je prožít.

Mistr nás vystavuje okolnostem, které nutí naše zevně směřující sklony naší mysli (vasány) vyvstat v podobě tužeb či myšlenek. Je to podobné jako zalévat semínka na zahradě. Zaléváním našich slabších a méně nebezpečných zevních sklonů naší mysli tímto způsobem, spolu s tím, že je nám umožněno, abychom je přemohli pomocí nepřipoutanosti (vajrágja) a rozlišování (vivéka), nám mistr umožňuje, abychom postupně získali sílu čelit silnějším a nebezpečnějším sklonům a přemohli je. Existují však některé sklony naší mysli, které jsou natolik nebezpečné, že jim nikdy nedovolí, aby se projevily. Místo toho je však nechá vyschnout tím, že jim nebude věnována pozornost. Budou tedy jako vyschlé dříví na otop, které shoří spolu se svým kořenem, naším egem, až v nás nakonec vzplane oheň poznání (džňány).3

_______________________

3 Pozn. překl.: Aby došlo k rozpuštění všech našich zevně směřujících sklonů naší mysli a navrácení jejich energie zpět do zdroje, je nezbytné, abychom si je v našem vědomí opět uvědomili. Je však důležité, abychom na ně nijak nereagovali, abychom je ani nepotlačovali ani nepřijímali za své, ale jen je nezaujatě pozorovali. Takto, v postoji nejlépe sebe si vědomého, od všeho pozorovaného různého pozorovatele si uvědomujeme, jak tyto sklony vznikají a zanikají. Nejrůznější postupy a podrobné návody pro praxi meditace na pozorovatele včetně postupů vedoucích k rozpouštění zevně směřujících sklonů naší mysli nalezne čtenář v dílech Jiřího Vacka.

 

Toto vše pro nás může vykonat pouze mistr. On zná nejen všechny naše současné myšlenky, ale též vše, na co bychom mohli pomyslet, co bychom mohli učinit či zakusit. Je nezbytné, abychom nad tím rozjímali a přesvědčili o tom samy sebe pro případ, že by naše ego pyšně vystrčilo svou hlavu, myslíc si „Já dokáži tuto iluzi (mája) přemoci“. Pokora je nepostradatelná. Silou našeho ega ničeho nezmůžeme. Bez milosti mistra nemůžeme ani myslet. Jak říká Bhagavan ve verši 170 Guru Vacaka Kovai (Věnec guruových rčení):

Když ani bohové Váju a Agni [bohové větru a ohně] nemohli pohnout kouskem suché slámy ani jej spálit, jak můžeme silou odděleného ega cokoliv učinit?“4

_______________________

4 Pozn. překl.: Jedná se o pověst o třech bozích a bohyni z Kenopanišady, jednoho ze základních textů upanišad, jehož vznik se datuje přibližně do poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Je psána formou jinotaje. Její překlad nalezne čtenář na konci článku.

 

Je vždy lepší být pokorný a držet se při zemi. Pak nemáme co ztratit, ať se stane cokoli. V jednom z mých veršů podávám následující příklady: orel s jeho silnými drápy a silným zobákem může být zahnán hejnem vran; mocný slon se postaví a uhne stranou řadě černých mravenců pro případ, že by chtěli vlézt do jeho chobotu; slunce dokáže vysušit oceán, my však před ním můžeme být ochráněni pomocí malého slunečníku; vlak dokáže vézt obrovský náklad, nezmůže však nic, je-li zastaven brzdou, kterou ovládá jeho řidič pomocí jediného prstu; Ganga dokáže svým proudem odnést slony, nedokáže však zastavit malé rybky plovoucí proti jejímu proudu. Podobně ani velcí jogíni nedokáží tuto iluzi (mája) přemoci. My ji však díky své odevzdanosti do milosti Bhagavana přemoci dokážeme.

Rozmýšlíme-li nad těmito slovy čím dál tím více, zvyšuje se tak naše rozlišování a touha přimknout se k mistrovým nohám, čímž pozbýváme sklonu myslet si: „To dokáži učinit“. K tomuto boji mezi rozlišováním (vivéka) a nepřipoutaností (vajrágja) zprostředkovaných nám Bhagavanem a naším sklonem vyvstávat jako ego musí docházet po celou dobu našeho duchovního vývoje. V tomto boji se často cítíme jako loď v divoké bouři, se kterou si vlny pohazují sem a tam. On je však naším kormidelníkem, proto bychom se k němu měli modlit, jak nás učí ve verši 79 Šrí Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu): „Střež mne nebo budu zmítán jako loď ve velké bouři bez kormidelníka, Arunačálo!“.

 

28. červenec 1978

Sádhu Óm: Síla leží v našem bytí, nikoli v našem myšlení. Skutečná síla proto vychází výhradně z našeho spočívání v našem pravém Já. Čas sám o sobě v tomto spočívání nehraje důležitou roli, jelikož setrváváním ve stavu bez myšlenek osm hodin během spánku duchovní prospěch nezískáme. Jediným důležitým činitelem v tomto spočívání (jež je stavem prostého bytí, sat) je naše pozornost (která je soustředěním našeho vědomí, čit), protože to, co určuje pevnost a hloubku našeho spočívání v našem pravém Já, je síla naší pozornosti, kterou mu věnujeme.5 Poznávání nás samých je bytím námi samými a jedině toto je pravou silou (šakti).

_______________________

5 Pozn. překl.: Během duchovní praxe je samozřejmě důležité to, na co se soustřeďujeme, s jakou silou a samozřejmě i po jakou dobu tak činíme. Chceme-li tedy dosáhnout co nejlepších výsledků, musíme se na daný cíl soustřeďovat s co největší silou a co nejdéle. A je-li naším cílem nalezení a život v našem pravém Já, musíme tudíž věnovat co nejvíce pozornosti právě jemu a to stále.

 

Pokud někdo poté, kdy prováděl tapas (odříkání, rozvíjení vnitřní očisty či své vlastní disciplíny, pozn. překl.) a získal tak o něco více síly nežli ostatní, přijímá ostatní za své žáky, pak, jak řekl Šrí Rámakrišna, je podoben malému vodnímu hadu chytajícímu velkou žábu. Spolknout ji nedokáže, ale ani ji nepustí. Budou tudíž trpět oba. Jelikož převzal takovýto „mistr“ odpovědnost za zevně směřující sklony (vasány) svých žáků, bude proto jejich touhami sám přemožen.

Skutečným mistrem není osoba, nýbrž pouze naše vlastní, neomezené a tudíž neosobní Já, neboť jedině ono dokáže ovládat a ničit všechny zevně směřující sklony naší mysli, aniž by jimi bylo jakkoli ovlivněno.

 

* * *

Pokračování příště.

 

* * *


Pověst o třech bozích a bohyni

Kdysi dávno, když v bitvě bojovali bozi s démony, dosáhl Brahman pro bohy vítězství. Bohové za toto vítězství však chválili sami sebe. Volali: „Naše je toto vítězství, nám patří moc a sláva!“. Brahman si toho povšiml a odhalil sám sebe před nimi, oni jej však nepoznali. Jen se podivovali: „Co je to za nádhernou bytost?“ Pověřili proto boha ohně, Agniho, aby šel a zjistil, co je to za bytost.

Agni tedy pospíchal k Brahman. Ten se jej tázal: „Kdo jsi?“. A Agni odpověděl: „Já jsem Agni, ten, jenž rozumí bytostem“. Brahman na to: „Je-li tomu tak, co je zdrojem tvé síly?“ Agni odvětil: „Dokáži spálit vše, co se nalézá na zemi.“ Brahman položil kousek suché slámy před Agniho a řekl: „Tak jej spal“. Agni pohlédl na kousek slámy a snažil se jej spálit ze všech svých sil. Avšak marně. Otočil se tedy a navrátil se zpět k bohům se slovy: „Nedokáži zjistit, co je to za nádhernou bytost“. Bohové tímto úkolem proto pověřili boha větru, Vájua: „Ó Váju, jdi a zjisti, co je to za nádhernou bytost!“.

Váju tedy pospíchal k Brahman. Ten se jej tázal: „Kdo jsi?“ Váju odpověděl: „Já jsem Váju, Matarisvan, ten, jenž cítí vzduch v prostoru kolem matky země, ten, jenž hýbe v prostoru věcmi. Brahman na to: „Je-li tomu tak, co je zdrojem tvé síly?“ Váju odvětil: „Dokáži pohnout vším, co se nalézá na zemi“. Brahman položil kousek suché slámy před Vájua a řekl: „Tak jím pohni“. Váju pohlédl na kousek slámy a snažil se s ním pohnout ze všech svých sil. Avšak též bezúspěšně. Otočil se tedy a navrátil se zpět k bohům společníkům se slovy: „Ani já nedokáži zjistit, co je to za nádhernou bytost“. Bohové se proto obrátili na Indru, boha blesku a moci: „Ó mocný, jdi a zjisti, co je to za nádhernou bytost!“ „Staniž se“, odvětil Indra.

Indra šel tedy k Brahman. Zde, místo Brahman, však nalezl krásnou ženu, jež měla poznání. Její jméno bylo Uma. Indra se jí proto tázal: „Co je to za nádhernou bytost?“

Bohyně Uma odvětila: „To je Brahman; to je ten, který dosáhl vítězství, ač bohové za ně chválí sami sebe“. Indra pochopil.

Tradice vyzdvihuje bohy Agniho, Vájua a Indru nade všechny ostatní bohy a při obřadech je jim vzdávána úcta jako prvním, neboť oni byli první, kteří se s Brahman setkali a zakusili jej. Indra je však oslavován nejvíce, jelikož ze všech bohů on poznal Brahman jako první.

 

(Přeloženo z anglické Wikipedie, viz https://en.wikipedia.org/wiki/Kena_Upanishad)