Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 4/2013)

18. 6. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

7. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 4/2013

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om7.jpg9. leden 1978

Sádhu Óm: [v odpovědi na otázku o celibátu]: Proč hledat štěstí v čemkoli jiném než v našem pravém Já?

Ve verši 14 Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.) Bhagavan říká:

Existuje-li první osoba [„já“, ego či subjekt], existuje také druhá a třetí osoba [„ty“, „on“, „ona“, „ono“, „toto“, „tamto“ atd.] Přestane-li první osoba existovat, je-li důkladným zkoumáním odhalena pravda o ní, druhá a třetí osoba přestane také existovat. Výsledný stav, jenž [poté] září jako jedno bez druhého [nerozdělené jako tyto tři osoby], je naším [přirozeným] stavem, Jástvím.

Verše 14, 15 a 16 Ulladu Narpadu by měly být chápány jako celek, jelikož pojednávají o skutečnosti času a místa. V tamilštině jsou první, druhá a třetí osoba považovány spíše za „tři místa“ nežli za „tři osoby“, takže verš 14 pojednává o rozdělení na tři „místa“, zatímco verš 15 o rozdělení  na tři časy: přítomnost, minulost a budoucnost. Verš 16 poté končí znovu zdůrazněním neskutečnosti jak času, tak místa.

Po celý náš život, jak během bdělého stavu, tak i spánku, všeobecně nedbáme první osoby a přítomného okamžiku a místo toho věnujeme svou pozornost převážně druhé a třetí osobě a minulosti a budoucnosti. Všechny myšlenky se vztahují pouze na druhou a třetí osobu a na minulost a budoucnost, pokud se však pokusíme vytvořit si představu první osoby či přítomného okamžiku, mysl se utiší, neboť „Já“ a „teď“ nejsou ničím jiným než Jástvím. Zkoumání: „Co (kdy či kde) je přítomný okamžik?“ je totéž, co zkoumání: „Kdo (či co) jsem Já?“.

Jsme jako osoba ve vězení v podobě trojúhelníku. Jelikož věnujeme pozornost pouze dvěma ze tří stěn (druhé a třetí osobě či minulosti a budoucnosti), myslíme si, že jsme uvězněni, ale pokusíme-li se obrátit svou pozornost na třetí stěnu (na první osobu či přítomný okamžik), shledáme, že tato stěna neexistuje a že naše uvěznění tudíž také nikdy neexistovalo.

Když poprvé zjistíme, že třetí stěna chybí, zatoužíme běžet tímto směrem, abychom z vězení uprchli. To je podobno zkušenosti sphurany, vyzařování ryzího vědomí Já, které se objevuje, zkoumáme-li první osobu či přítomný okamžik. Následně nám však dá mistr poznat, že třetí stěna ve skutečnosti neexistuje a že naše uvěznění (nesvoboda) také neexistuje, čímž naše touha uprchnout pomine a my budeme naprosto spokojeni, zůstaneme-li tam, kde jsme. To je podobno pohroužení se do sphurany, do stavu, ve kterém je dokonalý jas vědomí Já rozpoznán jako naše pravá podstata spíše než jako něco nového. To je náš přirozený stav (sahadža sthiti), ve kterém jsme dokonale spokojeni, jelikož jsme tím, čím opravdu jsme.

Neustálé těkání naší pozornosti z jedné osoby na druhou a mezi minulostí a budoucností je jako houpání kyvadla, jehož svislou osou je vědomí „Já jsem“ či „teď“. Podobně, jako není nikdy přerušeno spojení houpajícího se kyvadla se svou svislou osou, přestože se zde nikdy nezastaví, není nikdy přerušeno spojení naší pozornosti se svým středem, s vědomím „Já jsem“ či „teď“, přestože zde nikdy nespočine. Stav, ve kterém naše pozornost spočívá ve vědomí „Já jsem“ či v „teď“, je znám jako átma-ništa či samádhi (což znamená samá-dhi: vyrovnaná, klidná či tichá mysl) a je podoben kyvadlu nehybně spočívajícím ve své svislé poloze.

Vzhledem k tomu, že naše pozornost nespočine nikdy v klidu, nemůže se čas nikdy zastavit, a tak nemůže být přítomný okamžik nikdy opravdu zakoušen. Čas je nepřetržitým proudem tekoucím z minulosti do budoucnosti. Pokusíme-li se poznat pravdu o přítomném okamžiku věnováním pozornosti druhé a třetí osobě, budeme podobni člověku, který se snaží postavit se na hlavu svého vlastního stínu [neboť druhá a třetí osoba je zakoušena pouze v klamném proudu času a nikoli bezprostředně v přítomném okamžiku]. Pokud bychom se snažili provést měření něčeho bez znalosti hodnoty jednotky námi měřené veličiny (ať se jedná o koruny, kila či o cokoli jiného), nedokázali bychom ocenit hodnotu toho, co jsme naměřili. Stejně tak je bezvýznamné snažit se poznat pravdu o minulosti či budoucnosti bez poznání pravé podstaty přítomnosti, jak říká Bhagavan ve veši 15 Ulladu Narpadu:

Minulost i budoucnost jsou plně závislé na přítomnosti. Když se objeví, jsou oba tyto časy opět jen přítomností. [Proto] je přítomnost jediným [časem, který ve skutečnosti existuje]. Bez poznání pravdy o přítomnosti je tudíž snaha poznat minulost či budoucnost podobna snaze provést výpočet bez [znalosti hodnoty jednotky] veličiny, jež je počítána.

Pravdou o současnosti je, že neexistuje. Jsme-li si této skutečnosti vědomi, můžeme tak posoudit pravou hodnotu všeho dalšího poznání.

Místo a čas, ve kterém se právě nacházíme, „tady“ a „teď“, je vědomím „Já jsem“. Ve skutečnosti nemůže „tady“ a „teď“, druhá ani třetí osoba existovat, jelikož tyto osoby jsou jen objekty poznávané první osobou, která se sama nachází právě „tady“, takže se tyto osoby nachází na jiném místě než „tady“. Druhá a třetí osoba jsou subjekty podléhající změně a tudíž i času, takže existují jen v nepřetržitém proudu času plynoucím z minulosti do budoucnosti, který se v přítomnosti nikdy nezastaví. Nemohou být proto nikdy zakoušeny bezprostředně v přítomném okamžiku „teď“. Čili, „být tady a teď“, znamená být v Já, což je naším přirozeným stavem sebeuvědomění. „Tady a teď“ není však objektem; je subjektem, Já, a může být proto poznáváno pouze pozorností, která nesměřuje k objektům.

 

10. leden 1978

Sádhu Óm: Ništa znamená „spočívat v“. Kyvadlo se může zastavit pouze ve svém vlastním středu; napravo ani nalevo se zastavit nemůže. Podobně mysl nemůže spočinout v klidu, je-li pozornost věnována druhé či třetí osobě [neboť věnování pozornosti čemukoli jinému než Já ji vychyluje z jejího základu]; ta může nehybně spočinout ve svém vlastním středu jedině tehdy, je-li pozornost věnována pouze Já. Spočívá-li mysl nehybně ve svém základu, není již déle myslí, nýbrž Jástvím samým.

Přítomnost s sebou přináší i poznání. Řekneme-li, že Já je přítomno, znamená to, že Já i poznáváme. Bhagavan nám často připomínal, že Já je tady a teď, vždy poznáváno či „uvědomováno“. Poznání Já je základem všeho dalšího poznání, jak říká ve verši 13 Ulladu Narpadu:

Já, jež je poznáním (džňána), je jediné skutečné. Rozmanitost v poznávání [poznávání mnohosti] je nevědomost (adžňána). I [takováto] nevědomost, jež je neskutečná, neexistuje odděleně od Já, jež je poznáním. Všechny rozmanité ozdoby jsou neskutečné; mohou snad existovat odděleně od zlata [jejich podstaty], jež je skutečné?

Ostatní věci mohou být poznávány jedině tehdy, je-li poznáváno Já. Poznávání jakéhokoli předmětu je poznáváním Já. To však neznamená, že předmět je zakoušen jakožto Já, ale jen že předmět může být poznáván jedině tehdy, je-li Já poznáváno, neboť aby mohlo být zakoušeno „Já znám tento předmět“, musí Já zakoušet sama sebe.

Když se mne lidé táží, zda znám Já, vždy odpovídám: Neznám nic, co neznáte ani vy. Úžasné či nádherné Já však neznám. Jen vím, že Já jsem.“

Nan Yar? (Kdo jsem já?) Bhagavan říká, že dokud vnímání světa a jeho projevu neustane, nemůže být Já poznáváno takové, jaké ve skutečnosti je. Nicméně, i když je svět vnímán, je zjevné, že je Já poznáváno, jelikož on je vnímán jedině proto, že „Já jsem“. Proto Bhagavan ve verši 6 Arunachala Ashtakam (Sri Arunachala Ashtakam uveřejněno v Mountain Path 1/2014, str. 78, pozn. překl.) říká: „[...] Ó Horo Milosti, nech, ať se objevují či nikoli [co na tom záleží?] Odděleně od tebe přece neexistují!

Je přirozeností mysli potulovat se a poznávat mnoho věcí, proč vás to tedy tak znepokojuje? Protože považujete tuto mysl za „Já“, vnímáte, že vaše pozornost těká. Jste však touto myslí? Vy jste tím, co mysl pouze poznává.

Bhagavan často užíval výrazu udasina bhava, což znamená postoj nezaujatosti, a je důležité, abychom takovýto postoj zaujímali k naší mysli. To, co je požadováno, je záměna totožnosti: namísto považování mysli za Já považujte za Já to, co mysl poznává. Z žertu tuto záměnu totožnosti nazývám „paděláním“, třebaže skutečným paděláním je naše současné chybné ztotožňování se s myslí.

Mysl neustále něco poznává.1 Musíte však porozumět tomu, že mysl nemá schopnost pozornosti ze sebe samé. Schopnost pozornosti mysli existuje pouze proto, že mysli věnujeme svou pozornost. Věnujete-li svou pozornost místo mysli tomu, co ji poznává, jak by vás pak mohla potulující se mysl jakkoli ovlivnit?

JK [Krišnamurti] říká: „Pozoruj; pozoruj a nech mysl jít svoji vlastní cestou“2, jako kdyby tak stejně nečinila i bez našeho svolení. To, co říká, je svým způsobem pravda, ačkoli nevím, zda to správně i myslí. To, co by mělo být míněno, je toto: spočívejte pouze jen jako pozorovatel. Činíte-li tak, pozorování okamžitě ustane, jelikož věnujete-li pozornost pozorovateli, pozorování již nebude věnována pozornost – to již nebude zakoušeno – a tudíž nebude ani existovat. Osobně jsem jej neslyšel a všichni ti, kteří mi sdělují, co říká, se zdají mít nedostatečné pochopení toho, co tím myslí.

Většina náboženství uvádí, že Bůh stvořil svět a že vy jste v něm jen jako cosi nepatrného, nicméně toto jen zvětšuje náš zmatek. Bhagavan říká: „Vy jste a svět se objevuje jedině proto, že vy jste“. To by nemělo být chápáno, že se svět skutečně objevuje; pouze se tak zdá. To znamená, že jeho objevení se není objevením se něčeho skutečně existujícího jako např. vody, otočíme-li kohoutkem, ale je naopak objevením se něčeho, jehož existence je pouze zdánlivá, jako např. vody ve fata morgáně.

Proto se přestaňte ztotožňovat jak se světem, tak i s tím, kdo jej poznává (ani s tělem ani s myslí pozn. překl). Jen se snažte spočívat jako „Já jsem“, aniž byste jej ztotožňovali s čímkoli jiným jako např. s tělem či s myslí. Ostatní věci poznáváte jen proto, že je „Já jsem“ ztotožňováno s tím, čím není. Tímto způsobem vzniká nepravé „já“ (ego) či mysl. Není-li „Já jsem“ ztotožňováno naprosto s ničím, všechny myšlenky a všechno vnímání ustane.

Obrátit pozornost na tuto třetí stěnu není ve skutečnosti nic obtížného, nicméně dokud budete ztotožňovat Já s vaší myslí, bude se vám zdát, že jste neúspěšní.

_______________________

1 Pozn. překl.: Pozornost či schopnost něco poznávat není schopností mysli, ale výhradně vědomí. Výtvory mysli, jako jsou myšlenky, představy a city, exitují právě proto, že jim my, vědomí, věnujeme svou pozornost. Jejich síla je pak úměrná tomu, kolik pozornosti jim věnujeme. Je-li pozornost odvrácena od mysli a obrácena zpět na nás, na vědomí, přestanou tyto výtvory mysli existovat a tudíž nad námi ztratí i svou moc.

2 Pozn. překl.: Řízení mysli je možné a dokonce nezbytné. Velmi účinně jej lze provádět v postoji sebe si vědomého od všeho rozlišeného pozorovatele, který ví, uvědomuje si, že není ničím, co pozoruje, ale že je sebe si vědomým vědomím.

 

11. leden 1978

Sádhu Óm: Bhagavan často v tamilštině užíval k vyjádření Já zájmena nam, první osoby množného čísla3 „my“ jako např. ve verši 16 Ulladu Narpadu:

Kde je po pečlivém zkoumání čas a prostor kromě nás? Jsme-li tělem, budeme lapeni v pasti času a prostoru. Jsme [však] tělem? Poněvadž jsme jedno jediné a to nyní, poté a neustále, jedno jediné a to zde, tam a všude v prostoru, existuje [jen] my, nekonečné my mimo čas i prostor.

První věta tohoto verše by neměla být chápána takto: „Kde je čas a prostor odděleně od nás?“, jelikož to by mohlo znamenat, že čas i prostor jsou skutečnými. To, co Bhagavan touto řečnickou otázkou myslí, je, že po pečlivém zkoumání neexistuje nic kromě nás: jsme jen my sami a čas ani prostor neexistuje. Tento nepřímo vyjádřený význam je zopakován v poslední větě, která znamená buď: „Existuje [jen] my, my, jež je prosté času i prostoru“ či: „Existuje [jen] my, my; čas ani prostor neexistuje“.

Když Bhagavan napsal tento verš poprvé, odkazoval v něm pouze na čas, posléze jej však pozměnil, aby zahrnoval také i prostor. V původním znění, které je nyní veršem 13 Upadéša Tanippakkal (Samostatné duchovní instrukce), napsal:

Kde je čas kromě nás? Bez pečlivého zkoumání nás samých, domníváme-li se, že jsme tělem, nás pohltí čas. Jsme [však] tělem? Vždy jsme jedno jediné a to nyní, v čase, který již nastal i [v čase], který teprve nastane. Proto existuje [jen] my, my, jež pohltilo čas.

Čas i prostor je prvním projevem mysli neboli máji, tudíž bez této představy času a prostoru nemůže mysl vzniknout. Abychom se proto vysvobodili z tohoto vězení času a prostoru, měli bychom věnovat svou pozornost první osobě či přítomnému okamžiku. Pozornost je síla, která umožňuje projev všeho. Je-li obrácena na Já, může být tatáž síla pozornosti využita k tomu, aby se vše opět spojilo ve svém zdroji. My, tato síla pozornosti existujeme sami o sobě. Proč se tedy považovat za osobu? My jsme, proč však přidávat dodatek „osoba“? Jednoduše jen zjistěte, co je toto „Já jsem“.

Na duchovní stezce (sádhana) existují dva postupy – první je vzestupný a druhý sestupný. Vzestupný postup vede k projasňování ryzího vědomí „Já jsem“ skrze popírání či považování všeho za „ne-Já“ a oddělování jej ode všech jeho nadbytečných přívlastků, což má za následek objevení se sphurany – intenzivního vyzařování ryzího vědomí Já. Sestupný postup je považováním všeho za Já a vede skrze rozpoznávání, že existuje pouze Já a že vše ostatní se zdá existovat jedině proto, že „Já jsem“. Tento sestupný postup vede k pohroužení se do sphurany, což je náš přirozený stav (sahadža sthiti).

_______________________

3 V tamilštině se vyskytují dvě odlišné formy zájmen první osoby množného čísla: nam, která zahrnuje adresáta sdělení (inkluzivní forma), a nangal, která jej vylučuje (exkluzivní forma). Pokud se jedná o Já, Bhagavan vždy užíval spíše formy zahrnující adresáta sdělení nam než formy, která jej vylučuje, nangal.

 

12. leden 1978

Sádhu Óm:Upadesa Undiyar vždy druhý a třetí ze tří řádků každého verše končí slovem undipara, což je složenina dvou sloves, undi, které znamená „zvednout se“ a para, které znamená „létat“, takže může znamenat „zvednout se a létat“, nicméně však znamená též „hrát undi“, starodávnou hru, kterou hrávaly děti a která pravděpodobně zahrnovala i skákání a zpívání. Undijar je tedy starodávným druhem písně napsané zvláštním metrickým veršem. Původně byly takovéto písně složeny právě k doprovodu této hry. Bhagavan vyjadřoval nejvyšší pravdu takovýmto hravým zpěvným způsobem, jelikož této pravdě může porozumět jedině mysl, která je podobna mysli dítěte4. Mysl dítěte je jako čistá tabule, zatímco mysl starší osoby je jako tabule, jež je značně popsaná, zatížená mnoha hluboce zakořeněnými přesvědčeními a předpojatými myšlenkami.

_______________________

4 V díle Crumbs from His Table (Drobky z jeho stolu) v kapitole 13 „Some Surprising Incidents“ („Některé překvapivé události“) Ramanananda Swarnagiri vzpomíná: „Šrí Bhagavan pomáhal dětem ne starším deseti let zapamatovat si Jeho práci Upadéša Saram (Instrukce k vysvobození) napsanou v sanskrtu, zatímco se Ramanananda smál, jak se říká pod vousy, marnosti vyučování těchto dětí, které nemohly pochopit A ani B z této vysoce metafyzické poezie. Šrí Bhagavan se k němu mlčky otočil a poznamenal, že třebaže tyto děti nemohou zatím významu této poezie porozumět, přesto pro ně bude jednou nesmírnou pomocí a budou si ji s velkou úlevou a radostí připomínat, až dospějí, dostanou-li se do nesnází.

 

* * *

Pokračování příště.