Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 4/2015)

15. 10. 2017

Mountain Path, Sádhu Óm

15. díl, viz přehled všech dílů

 

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

 

* * *

 

Mountain Path, č. 4/2015

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om.jpg23. březen 1978

Sádhu Óm: Kdysi byl jeden mistr, který měl mnoho žáků, z nichž většina byli hospodáři (grihasthas). Když za ním přišli a tázali se, jak spatřit Boha, odvětil, že způsob života, který již vedou, je správný a že mít ženu a děti a vést dobrý život je to nejlepší. Mezi jeho mladšími žáky byli tři bratři, z nichž ten nejstarší se jej jednou zeptal: „Všem vašim starším žákům říkáte, že život hospodáře je to nejlepší. Měl bych se tedy též oženit?“ „Ano, zajisté. Je to ta nejlepší věc, kterou můžete učinit“, odvětil mistr. O jeden či dva roky později se tázal druhý bratr mistra: „Mému staršímu bratru jste poradil, aby se oženil. Já však chci, abyste mi řekl pravdu: je skutečně dobré být ženatý nebo ne? Odpovězte mi prosím správně a pak již nikomu neraďte opačně“. „Zajisté, manželství je to nejlepší. Nikomu bych neradil jinak“, odpověděl mistr.

Po několika letech se jej oba starší bratři tázali: „Oběma jste nám poradil, ať se oženíme. Proč jste tedy doposud nedal tutéž radu našemu mladšímu bratrovi?“ A on odpověděl: „Poněvadž se mě na to nikdy nezeptal. Vy jste se mě zeptali, a proto jsem vám dal náležitou odpověď. On nicméně takovéto pochyby nikdy neměl, proto se zdá, že je pro něj vhodné, aby žil v celibátu i nadále (tj. jako brahmačari). On je spokojen s pouhým bytím, a tak netíhne být chycen do pasti iluze (mája) rodinného života“.

Takováto je povaha pravého mistra. Nikdy nikomu neříká, aby činil cokoli, dokud není tázán. Nikdy však ani nikoho neodrazuje od toho, co si sám přeje udělat. Proto se Bhagavan nikdy neznepokojoval, když mu lidé chybně porozuměli či si chybně vykládali jeho učení. Nikdy je neopravoval, dokud mu sami nesdělili, že nerozumí. Všechny hovory o nevědomosti a neznalosti Já pro něj byly jen jako dětská hra. On viděl jasně, že všichni jsou jedním jediným Já a že je proto všichni znají.

Mohli bychom říci, že měl tvrdé srdce, ve skutečnosti to však byl projev jeho svrchované milosti. Nejvyšší milost, jakou nám může Bhagavan udělit, je nahlížet na nás jako na nic jiného než na sebe sama a jeho ticho je nejmocnější zbraní, kterou používá, aby odstranil chybnou nevědomost svých žáků. Takovéto požehnání tichem (mouna dikša) je mnohem účinnější nežli požehnání myšlenkou (sankalpa dikša). Posvátná písma (šástry) byla v jeho pohledu jen pouhou dětskou hrou, neboť věděl, že to, co je skutečné, nemůže být nikdy vyjádřeno slovy a že dokonce ani jeho vlastní Ulladu Narpadu nemůže tuto skutečnost vyjádřit dostatečně jasně. Proto často říkal, že jeho opravdovým učením je jedině ticho.

Porozumíme-li tomu, porozumíme též, proč na určité otázky odpovídal tak, jak odpovídal. Například, jak zaznamenal Svámí Natananandar ve svém díle Sri Ramana Darsanam, jednou jeden chlapec řekl Bhagavanovi, že po něm jeho otec vyžaduje, aby opakoval jistou mantru „shakti panchakshari“, a ptal se jej, zda by tak opravdu mohl dosáhnout vysvobození, jak mu sdělil jeho otec. Bhagavan odvětil: „Ano“. Chlapec se jej tedy zeptal, zda také opakoval tutéž mantru, načež Bhagavan odpověděl: „Ano“.

Neměli bychom se nechat znepokojovat těmi stoupenci, kteří s Bhagavanem pobývali po mnoho let, a přesto neporozuměli jeho učení, ani těmi, u kterých se zdá, že se duchovně nevyvíjeli. Pokud se nyní někdo duchovně nevyvíjí, ve skutečnosti ani nikdy stezku nenastoupil. Všichni, kteří přicházejí k Bhagavanovi, obvykle říkají: „Přišel jsem si jen pro vysvobození (mókša)“. Kolik z nich je však opravdu ochotných vzdát se své individuality (svého ega, pozn. překl.)? I kdyby na duchovním bitevním poli padlo kolem nás na tisíce vojáků, neměli bychom se tím trápit, ale se vztyčenou hlavou pokračovat vpřed. Takováto odvaha a víra jsou nezbytné. Následujeme-li upřímně stezku vyučovanou Bhagavanem, nebudeme nikdy opuštěni.

Není třeba, aby nám někdo říkal, kdy máme zanechat naslouchání, čtení či studia Bhagavanova učení (sravana) a rozjímání o něm (manana). Jsme-li schopni neustále spočívat jako Já, pak na čtení či rozjímání ani nepomyslíme. Pokud toho však schopni nejsme, musíme v našem studiu a rozjímání pokračovat. Kdybychom praxe sebezkoumání (átma-vičáry) zanechali, naše mysl (a naše pozornost, pozn. překl.) by se začala zabývat zkoumáním zevního světa (loka-vičárou), což by vedlo k našemu čím dál tím většímu znesvobodnění.

Šrí Rámakrišna toto názorně vystihuje v příběhu o třech lesních zlodějích, kteří se jmenovali Sattva, Radžas a Tamas. Tamas chtěl zabít ztraceného pocestného, kterého oloupili, ale Radžas jej přesvědčil, že by jej měli jen pevně spoutat a nechat na místě. Sattva se k němu však později vrátil, aby jej rozvázal, a vzal jej s sebou na okraj lesa [klamu (máji)] poblíž vesnice [vysvobození], kde pocestný žil. Velmi za to Sattvovi děkoval a pozval jej do svého domu, aby se stal jeho hostem. Sattva však jeho pozvání odmítl se slovy: „Jsem zloděj, nemohu proto opustit bezpečí tohoto lesa.“

Bhagavanovo učení je jako Sattva. Bezpečně nás dovede na okraj lesa, tam je však musíme opustit. Nakonec musíme opustit i našeho nejdražšího přítele a vrátit se domů sami [oproštěni ode všech přívlastků a kvalit (gun)1].

_______________________

1 Pozn. překl.: Dle hinduistické filozofie existují tři guny neboli kvality, které jsou vždy a v různém poměru přítomny ve všech věcech i bytostech světa: sattva (čistota, dobro, přátelství), radžas (touha, činorodost, nestálost) a tamas (nevědomost, temnota, zmatek).

 

Pro velmi vyspělé hledající jsou psaná či mluvená slova nadbytečnými, neboť oni jsou schopni přijímat Bhagavanovo učení (upadéša) tichem. Mnoho pravd, které jsou těžko postřehnutelné, může být poznáno pouze v tichu.

 

25. březen 1978

Sádhu Óm: Druhý verš díla Ekatma Panchakam (Pět veršů na Já) začíná Bhagavan slovy: „Ač člověk neustále existuje jako Já“. To, co v tomto verši říká, je proto určeno v prvé řadě těm, kteří jsou spokojeni se svým přirozeným vědomím své vlastní existence „Já jsem“. Pokud nás prosté poznání „Já jsem“ dokonale naplňuje a nepřejeme-li si tudíž nic jiného, nebudeme svou pozornost věnovat ničemu jinému než „Já jsem“. Proč bychom pak měli mít jakoukoli potřebu tázat se „Kdo jsem já?“ či „Odkud pocházím?“? Nicméně dokud budeme pociťovat „Já jsem tělo“, „Já jsem činitel“, „Mám přání“ atd., nebudeme s prostým vědomím „Já jsem“ spokojeni. V takovémto případě je pro nás dotazování se „Kdo je toto já?“ či „Odkud toto já povstává?“ nezbytné.

Samozářící existence „Já jsem“, jež je poznávána každým, je nejvyšší pravdou, takže to je vše, co kdy potřebujeme vědět. Abychom tuto pravdu opět poznali, není duchovní praxe (sádhana) zapotřebí.2 Proto Bhagavan opakovaně říkával: „Vy víte, že existujete, a to je vše, co potřebujete vědět“, protože chtěl, abychom byli spokojeni s tímto poznáním.3 Neexistuje nic, co musíme učinit, proto dotazování se: „Zjisti, kdo je toto “já“ či odkud toto já vyvstává“, bylo určeno pouze těm, kteří se tázali: „Co mohu tedy dělat?“4

_______________________

2 Pozn. překl.: Vědomím Já jsem jsme neustále, ale většinou nevědomě. Duchovní praxe pak spočívá v tom, abychom jím byli vědomě, abychom si tuto pravdu plně uvědomili a prožili. Pro to je nezbytné učinit následující kroky:

a) rozlišit se, své vědomí Já jsem, které ve stavu nevědomosti ztotožňujeme se svým tělem a výtvory naší mysli, od všeho pozorovaného

b) obrátit na vědomí Já jsem svou pozornost

c) rozpustit síly, které nás poutají do tohoto nebožského světa a které tak odvádějí od uvědomování našeho vědomí Já jsem naši pozornost (vasány).

 

3 Pozn. překl.: Tohoto poznání nicméně dosáhneme jedině tehdy, pokud na tento pocit naší existence, který není ve skutečnosti pocitem, ale naším samým bytím, obrátíme naši pozornost. Nehledáme tedy nic nového, nic mimo nás, nýbrž to, co zde již je, co existuje neustále. Není však ani naším tělem, ani naší myslí, ale jsme to my sami, naše vědomí Já jsem.

 

4 Pozn. překl.: Díky našemu zvyku ztotožňovat tento pocit naší existence s naším tělem a výtvory naší mysli mnohdy ani nevíme, co se po nás žádá. Proto je k uvědomění našeho pravého Já dlouhotrvající a nezřídkakdy veliké  úsilí zapotřebí. Abychom poznání našeho pravého Já dosáhli, nestačí jen např. přijmout nějakou myšlenku, byť by byla sebesprávnější. Myšlenka slouží pouze jako kompas, který nám pomáhá správně namířit naši pozornost. Je však nezbytné si tuto skutečnost přímo uvědomit a prožít, neboť skutečnost se nenalézá v mysli, ale výhradně a pouze za myslí.

 

Naše zevní chování a, což je důležitější, stav naší mysli nám může být ukazatelem, kolik síly musíme vynaložit, abychom na Já dokázali obrátit naši pozornost. Budeme-li se však příliš znepokojovat tím, co si o nás druzí myslí, či co o nás říkají, nebudeme se pak schopni vysvobodit z krutovlády našich myšlenek ani tehdy, snažíme-li se o obracení pozornosti na nás samé. Zde je nezbytná odvaha. Pokud pevně uvěříme: „Druzí jsou pouze mou vlastní duševní projekcí, co tedy záleží na tom, co si o mně myslí či co o mně říkají?“, získáme tak víru a sílu přebývat v Já a staneme se vůči chvále a haně lhostejnými. Do té doby musíme vytrvat v našem úsilí o obracení pozornosti na Já, poněvadž tím naše starosti o svět pozvolna přirozeně zmizí. Takováto lhostejnost se nazývá udasina.

Ve skutečnosti nejsme nikdy konateli, neboť všechny činnosti vykonává pouze Bůh. Vzdávat se proto konání není třeba. Vše, co je nezbytné, je jen vyvarovat se, abychom se za konatele považovali. To je stezka odevzdanosti a v tomto spočívá postoj, který přijímá existenci Boha i světa. Nicméně snažíme-li se upřímně následovat tuto stezku, pak z naší vlastní zkušenosti dojdeme jistého poznání a přesvědčení, že vše činí Bůh, čímž naše myšlenky a touhy pozvolna utichnou. Proto i na této stezce odevzdanosti (bhakti marga) je to výhradně poznání, které přináší naší mysli klid a mír. Ve druhém verši Átma Bódha 5 je řečeno, že bez poznání nemůže člověk dojít míru, který je stavem vysvobození.

_______________________

5 Pozn. překl.: Átma Bódha je krátký text připisovaný Ádi Šankarovi školy Advaita Védanty hinduistické filosofie, který v 68 verších popisuje stezku vedoucí k sebepoznání či uvědomění si našeho pravého Já (Átman).

 

Jednou ze základních způsobilostí není (jen, pozn. překl.) schopnost ztišit se a takto setrvávat, nýbrž pouze (hlavně, pozn. překl.) upřímná láska tak činit. Takováto láska je skutečnou láskou (bhakti) a láska je matkou moudrosti (džňána). Pro mistra není problém dovést nás do stavu vysvobození (mukti), podobně jako neztrácí nic oceán, když jedna z jeho bublinek splaskne.

 

31. březen 1978

Sádhu Óm: Když Bhagavan viděl, krátce před tím, než opustil své tělo, že jej všichni oplakávají, poznamenal: „Říká se, že jediný účel všeho, co je vyučováno v posvátných písmech, je odstranění bídy (duhkha nivritti) a dosažení štěstí (sukha prapti). Jak však odstranit bídu, která nikdy neexistuje, či dosáhnout štěstí, jež jako jediné existuje neustále?“ Takovouto váhu přikládal Bhagavan všemu našemu utrpení i naší duchovní praxi (sádhana) vedoucí k jeho odstranění.

V kapitole „Guru’s Grace“ (Milost mistra) díla Maharshi Vaymozhi [tamilské verze Maharshi’s Gospel (Mahárišiho evangelium)] je uvedeno, že se kdosi tázal Bhagavana, zda ví něco o skupině neviditelných mudrců (rišiú), kteří dohlížejí nad událostmi světa. Bhagavan odpověděl: „Jsou-li neviditelní, jak bych je tedy mohl vidět?“ A tazatel na to: „Pohledem sebepoznání (džňána-dristi)“. Bhagavan mu pak vysvětlil, že v pohledu sebepoznání druzí, které je možné vidět, neexistují. Kdyby byl býval tázán, jak je schopen přivést druhé pomocí svého ticha k osvícení, odpověděl by podobně: „V tichu druzí, které je třeba přivést k osvícení, neexistují“.

Dokonce i ve Vivékačúdámani (Korunní klenot rozlišování) 6 je posledním mistrovým pokynem žákovi, aby šel a vyučoval další zralé duše tomu, čemu se sám naučil. Máme proto velké štěstí, že jsme se narodili v době Bhagavana a naučili se od něj, že pro nás druzí, které je třeba vyučovat, neexistují. Pro džňániho je stání na pódiu a vedení přednášek stejně tak bezvýznamné, jako kdyby se někdo uzamkl v místnosti a opakoval sám pro sebe vše, čemu se naučil. I pro žáka stezky by se mělo jevit jako nesmyslné chtít podávat informace o čemkoli komukoli.

_______________________

6 Pozn. překl.: Vivékačúdámani je slavná sanskrtská báseň připisovaná též Ádí Šankarovi. Sestává z 580 veršů a popisuje vývoj vivéky, schopnosti člověka rozlišovat mezi skutečným (něměnným, věčným) a neskutečným (proměnným, dočasným), jakožto ústředního úkolu v duchovním životě člověka, a nazývá jej korunním klenotem mezi klenoty vedoucími k dosažení stavu vysvobození (mókša). Překlad této básně nalezne čtenář ve stejnojmenné knize od Jiřího Vacka.