Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sádhu Óm: Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já (Mountain Path 4/2017)

31. 3. 2018

Mountain Path, Sádhu Óm

23. díl, viz přehled všech dílů

 

* * *

 

Mountain Path, č. 4/2017 (pozn. ročník 2017 zatím nebyl Ramanášramem uvolněn pro volné stahování)

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

 

sadhu_om2.jpg1. září 1978

Sádhu Óm: Pokud se tážeme, jakou stezku bychom měli následovat, pak nám mistr může ukázat pouze stezku vědomí (čit), „Věnujte pozornost sami sobě“, nebo stezku blaženosti (ánanda) či lásky (priya), „Milujte Boha či mistra, který je vaším pravým Já“. To, čemu všichni džňáninové vždy učili slovy, jsou pouze tyto dvě stezky, stezka sebepoznání (džňána) a stezka odevzdanosti (bhakti).

I Dakšinamurti vyučoval pouze těmto dvěma stezkám, když odpovídal na dotazy čtyř velkých mudrců, synů Pána Brahmy. Nakonec se však musel pohroužit do sebe sama, aby je naučil, jak obrátit svou pozornost do svého nitra a jen být, což je stezkou bytí (sat) a což může být vyučováno pouze tichem a nikoliv slovy. Proto Bhagavan často říkal, že ticho je nejvyšším učením a že je vždy přítomné v našem Srdci, neboť ono je naší pravou podstatou.

Abychom se naučili tomu, čemu nás ticho neustále učí, musíme obrátit veškerou naši pozornost do nitra a k tomu je nezbytná hluboká láska a touha směřující k našemu cíli, která převáží nad vším ostatním. Bez lásky (bhakti) není možné následovat stezku sebepoznání (džňána), jež je praxí věnování pozornosti pouze nám samým, a bez usilovného a vytrvalého věnování pozornosti sobě samým se není možné naučit tomu, čemu nás ticho neustále učí v našem srdci, což jest, abychom pouze byli. Stezka lásky (priya či ánanda) proto přechází v obracení pozornosti na naše Já, což je stezkou vědomí (čit), a věnování pozornosti našemu Já pak přechází v pouhé tiché bytí, což je stezkou bytí (sat).

Je to pouze ticho, které nám může dát poznat naši pravou podstatu, jak je zřejmé z verše 5 Ekatma Panchakam (kalivenba verze):1

„To, co neustále existuje svým vlastním světlem, je pouze jedna jediná podstata (ekatma-vastu). Dal-li tenkrát původní mistr (adi-guru) [Dakšinamurti] tuto pravou podstatu poznat [pomocí] řeči beze slov, řekněte tedy, kdo ji může dát poznat slovy?“

_______________________

1 Pozn. překl.: Dílo Ekatma Panchakam (Pět veršů na Já) složil Ramana Maháriši a později jej upravil do formy tzv. venba metru (kalivenba verze) vydaného pod názvem Ekatma Vivékam (Discernment of the Oneness of Self, Rozpoznání Jednoty Já). V anglickém jazyce vyšla tato verze v časopise Mountain Path na straně 7 až 12 v lednovém vydání roku 1982.

 

Stejně tak jde jen o to skrze ticho odhalit, že se naše pravá podstata zevně projevuje jako nehybná podoba Arunačály, jak Bhagavan vysvětluje ve verši 2 Sri Arunachala Ashtakam (Sri Arunachala Ashtakam uveřejněno v Mountain Path 1/2014, str. 78, pozn. překl.):

„Když [vidoucí] v mysli zkoumal, kdo je vidoucím, spatřil jsem to, co zůstalo, když [díky tomu] vidoucí přestal existovat. [Nyní] již mysl nevyvstává, aby řekla: „já jsem uzřel“, [takže] jak by mohla vyvstat, aby řekla: „já jsem nezřel?“ Kdo má moc toto vyjádřit slovy, když jste [to i] vy [jakožto Dakšinamurti] v dávných dobách vyjadřoval beze slov? Abyste vyjádřil tento stav beze slov, jen jste nehybně [či jako hora] stál a vyzařoval jej [ze] země [až do] nebe.“

A to, čemu nás Arunačála učí skrze ticho, je pouze být – zůstávat nepohnutě, aniž bychom vyvstávali jako ego a cokoli konali myslí, řečí či tělem – jak Bhagavan říká verši 36 Šri Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu):

„V tichu jsi pravila: „Zůstaňte [zastavte se či buďte] tiší!“ a sama jsi zůstala tichá, [aniž bys činila cokoli], Arunačálo!“

Stezka bytí (sat) nemůže být vyučována slovy, neboť podstata této stezky se neliší od podstaty jejího cíle. A protože je jejím cílem naprosté ticho neposkvrněné vynořováním se ega, může být proto poznáno jedině tichem. Jinými slovy, na této stezce není nic, co by mělo být vykonáno, neobsahuje tudíž jakékoli cvičení, které by bylo možné předepsat. Abychom pouze byli, ego nemusí či dokonce nesmí činit cokoli. Vše, co se po něm žádá, je pouze zemřít: čili pohroužit se do sebe sama a zmizet navždy.2

_______________________

2 Pozn. překl.: Abychom tohoto stavu dosáhli a dokázali v něm setrvat, je nezbytné učinit následující kroky:

a) rozlišit své Já od ne-já,

b) přivrátit na sebe sama naši pozornost,

c) rozpustit všechny síly, které odvádí naši pozornost od Já.

Nicméně aby byla naše praxe opravdu účinná, je třeba, aby byla celistvá, neboli aby rozvíjela celou naši osobnost, tedy i naši sílu (Šakti), moudrost (buddhi) lásku k našemu cíli (bhakti) atd. Vyčerpávající postupy a návody, jak na to, nalezne čtenář například v Úplné encyklopedii jógy a mystiky od pana Jiřího Vacka.

 

Ve verši 27 Tituttellenam (Sri Ramana Sannidhi murai, 3. upravené vydání, rok 1974, verš 1578) Muruganar zpívá, že jakmile se dostal do přítomnosti Bhagavana, jenž je tím, co ve skutečnosti existuje (sat-tattva), zemřel bez umírání. To je to, co musíme učinit, abychom pouze byli.

Jak však můžeme zemřít bez umírání? Jelikož vyvstáváme a setrváváme jako ego jedině díky tomu, že věnujeme naši pozornost věcem, které jsou různé od nás samých, můžeme proto tomuto vyvstávání učinit navždy konec jedině tehdy, budeme-li věnovat naši pozornost pouze nám samým. A abychom dokázali věnovat naši pozornost pouze sami sobě, musíme chovat hlubokou lásku k našemu cíli a plně se mu odevzdat. Jediným prostředkem, jak dosáhnout našeho přirozeného stavu prostého bytí (sat-bhava), je proto následovat dvojitou stezku vědomí (čit) a blaženosti (ánanda): sebepoznání (džňána) a lásky (bhakti), sebezkoumání a odevzdanosti.

To je to, co Bhagavan naznačuje ve verších 8 a 9 Upadesa Undiyar, když říká, že takovéto věnování pozornosti výhradně nám samým a ničemu jinému (ananya-bhava) je nejlepší ze všech praxí stezky lásky (bhakti) a že silou takovéhoto sebeuvědomění dosáhneme stavu bytí (sat-bhava), jenž se nachází za veškerou duševní činností:

„Lepší nežli meditace, ve které je Bůh považován za různého od nás samých (anya-bhava), je meditace, ve které je Bůh považován výhradně za nás samé (ananya-bhava), což je zcela jistě nejlepší ze všech [praxí bhakti a nejrůznějších druhů meditace].“

„Silou [pevností či stálostí takovéto] meditace na Boha jakožto na nás samé (ananya-bhava) dosáhneme spočívání v našem přirozeném stavu bytí (sat-bhava), které přesahuje jakékoli myšlení, představování či meditaci (bhavana) a jež je pravou podstatou či pravým stavem nejvyšší oddanosti (para-bhakti tattva).“

Skrze slova může být ego vyučováno věnování pozornosti, hledání, zkoumání, patření, poznávání, uvědomování, lásce, odevzdanosti atd. Nicméně, prostému bytí může být účinně vyučováno pouze tichem.

Sádhu Óm: Vše, co je třeba, je zjistit, jak každý obraz světa vzniká a jak zaniká. Ve stavech bdění a snění máme schopnost či sílu nazírat samy sebe jako mnohost, zatímco ve stavu spánku (beze snů, pozn. překl) tuto sílu ztrácíme a proto nevidíme nic jiného než nás samé. Touto silou je to, co nazýváme myslí, a ta je tím, co ve stavech bdění a snění vytváří jev mnohosti. Snaha zjistit, co je to za sílu a jak vyvstává, aby tvořila jeden sen světa za druhým, je tím, co se nazývá sebezkoumáním či sebedotazováním (átma-vičára), protože zjistit to můžeme pouze usilovným obracením pozornosti na nás samé, na toho, kdo se nyní zdá být touto myslí, tomu, kdo nazírá všechnu tuto mnohost.

Tato praxe věnování pozornosti našemu Já je prostá a je jediným prostředkem, jak zjistit, jakým způsobem dochází k tomu, že se zdá existovat jakýkoli svět či cokoli jiného než Jáství. Přesto je však vyučováno ve jménu duchovní praxe (sádhana) velkému množství nejrůznějších jiných praxí. Všechna jiná duchovní cvičení však obnáší věnování pozornosti něčemu jinému než Jáství, zatímco sebezkoumání či sebedotazování (átma-vičára) směřuje naši pozornost pouze na Já. Z povahy věci je proto tato praxe nejjednodušší ze všech duchovních praxí vůbec a nepotřebuje tudíž jakoukoli oporu. Ve skutečnosti by jakákoli opora byla něčím jiným než námi samými, proto by odváděla naši pozornost pryč od nás samých, čímž by ztrácela svůj význam. To, čemu nás tedy Bhagavan učí, je jednoduchým, přímým a jediným účinným prostředkem, jak poznat samy sebe takové, jací skutečně jsme, a tím vyhladit naše ego či mysl, jež je pouhým nepravým poznáním nás samých.3

_______________________

3 Pozn. překl.: Cílem stezky sebepoznání či sebezkoumání (átma-vičáry) není zničení či vyhlazení myslícího principu jako takového, ale odstranění našeho zvyku neustálého ztotožňování se s myšleným. Přestaneme-li se ztotožňovat s předměty pozorovanými, ať už se jedná o naše myšlenky, city či představy, a staneme se jejich sebe si vědomými pozorovateli, můžeme pak obrácením naší pozornosti plně na samu podstatu tohoto pozorovatele dosáhnout poznání nás samých takových, jací ve skutečnosti jsme, neboť tímto pozorovatelem jsme my sami.

 

6. září 1978

Sádhu Óm [v odpovědi někomu, kdo se odvolával na část 49 Talks (Rozhovorů), kde je zaznamenáno, že Bhagavan řekl: „Ego vzniká s každou myšlenkou a s jejím zánikem též zaniká. Mnoho eg se rodí a umírá v každém okamžiku“, a též na výrok Chadwicka, že „ega, za která se považujeme, se mění“, a tázal se, zda opravdu existuje mnoho eg či pouze jedno]: „Já“, které vyvstává, je ego a je jen jedno ego. Když Bhagavan řekl, že ego vzniká a zaniká s každou další myšlenkou, neměl tím na mysli, že s každou myšlenkou vzniká nové ego, nýbrž že vzniká totéž ego, které spolu s každou z jeho myšlenek též zaniká.

Když Chadwick napsal, že „se ega, za která se považujeme, mění“ (A Sadhu’s Reminiscences, Sádhuovy vzpomínky, 3. vydání, rok 1976, str. 9), tak to, co měl uvést, je, že se mění jen přívlastky, za která se ego považuje. Vše (předmětné, pozn. překl.), za co se považujeme či s čím se ztotožňujeme, je přívlastkem (upadhi), a „my“, kteří se takto ztotožňujeme, jsme egem. Naše pravé Já (átma-svarúpa) se nikdy nepovažuje za nic jiného či neztotožňuje s ničím jiným než se sebou samým, protože v jeho čistém pohledu nic jiného než ono samo neexistuje.

Čili, jak Bhagavan často vysvětloval, naše pravé Já (átma-svarúpa) si je neustále vědomo sama sebe pouze jako „Já jsem“, zatímco ego je tím, co si je sama sebe neustále vědomo jako „Já jsem to“ či „Já jsem ono“, kde se „to“ a „ono“ vztahuje na jakýkoli přívlastek, za který se ego momentálně považuje. Jinými slovy, ryzí vědomí „Já jsem“ je tím, co ve skutečnosti jsme, což je to, čemu se říká „naše pravá tvář“ či pravá podstata člověka (átma-svarúpa), zatímco s přívlastkem sloučené vědomí „Já jsem to“ či „Já jsem ono“ je ego.

Toto je důvodem, proč se ego označuje za čit-džada-granthi, uzel (granthi) tvořený spletením vědomí (čit) s přívlastky, které jsou vždy nevědomé (džada). Ego je nepravým já, jež si je vždy vědomo sama sebe jako „Já jsem toto tělo“, což je složeninou skládající se ze skutečného prvku a prvku neskutečného. Skutečným prvkem je „Já“ či „Já jsem“, což je ryzí vědomí sebe sama (čit), a prvkem neskutečným je „toto tělo“, které je nevědomé (džada).

Skutečnost, že ego je jen jedno a nikoliv, že jich je mnoho, objasňuje Bhagavan ve verších 23 a 24 Ulladu Narpadu (Skutečnost ve čtyřiceti verších, součást Sri Ramanopadesa Noonmalai pozn. překl.), když o něm hovoří jako o nan ondru, což znamená „jedno jediné4 [takzvané] já“ či „jedno jediné, [které vyvstává jako] já“:

„Tělo neříká „já“ [čili, ono si není vědomo sebe sama jako „já“]. Nikdo však neřekne: „Já v hlubokém spánku beze snů neexistuji“ [i když si člověk není v tomto stavu svého těla vědom]. Vynoří-li se jedno jediné [takzvané] „já“ (ze spánku, pozn. překl.), vynoří se i vše ostatní. Pátrejte [uvažte, určete či zjistětě] se soustředěnou pozorností, odkud a kde toto „já“ vzniká.“

_______________________

4 Pozn. překl.: "Nan ondru" může znamenat též jedinec, osobnost či individualita. Takto přeloženo by pak tento verš nabýval jiného významu.

 

„Netečné (džada) tělo neříká „já“. Skutečnost, bytí-vědomí (sat-čit) se nevynořuje ani nemizí. [Nicméně] mezi [oběma dvěma], omezen tělem se objevuje jeden jediný [nepravý subjekt] něco jako „já“. Vězte, že toto [jedno jediné, omezené vědomí sebe sama, objevující se jako vědomí „Já jsem tělo“], je čit-džada-granthi [uzel spojující vědomé s nevědomým, jako by byli jedno], což jest nesvoboda (bandha), duše (džíva), jemné tělo, ego, samsara [neustálý pohyb, neklid, světská existence či věčný koloběh zrodů a smrtí], mysl (manam) atd.“

Jak říká ve verši 33 Ulladu Narpadu: „[Je zkušeností] všech, že Jáství je pouze jedno“. Jelikož jsme neustále jedno, může tudíž existovat vždy jen jedno jediné „Já“, proto je ego stále totéž ego, třebaže se přívlastky, se kterými se ztotožňuje, neustále mění.

Kdyby ego nebylo neustále jedním a týmž egem, nýbrž kdyby místo toho v každém okamžiku existovalo jiné ego, nauka o zákonu příčiny a následku (karma) by byla neplatná, poněvadž by ego, které zakouší následky minulého činu, nebylo tím samým egem, které tento čin vykonalo. Nicméně, tak tomu není, neboť Bhagavan ve verši 38 Ulladu Narpadu jasně říká:

„Jednáme-li s pocitem, že jsme činní, zakoušíme také následky svých činů. Poznáme-li [však] Já pomocí pátrání „Kdo je činný?“, ego, pocit činitele zmizí a veškeré trojí následky (agamaya, sančita a prarabdha karma) odpadnou. [Toto je] stav věčného vysvobození.“

„My“, kteří konáme, a „my“, kteří zakoušíme následky svých činů, jsme jedním a týž egem.5 Ačkoli není nauka o příčině a následku nejvyšší pravdou, je platná, dokud se jevíme být egem, tím, kdo zakouší pocity činitele (kartrtva) „Já činím“ a zakusitele (bhoktrtva) „Já zakouším“. Jelikož však ego není tím, čím doopravdy jsme, ale pouze tím, čím se jevíme být, zkoumáme-li proto samy sebe, toho, komu se nyní zdá, že je tímto jedním jediným egem, a tak poznáme, kdo opravdu jsme, ego spolu se svými pocity činitele (kartrtva), zakoušení (bhoktrtva) a všemi následky svých činů přestane existovat. To, co pak zbyde, bude pouze náš přirozený stav, navždy oproštěný od pout naší karmy.6

_______________________

5 Pozn. překl.: Jediné, co se nemění, je neprojevené vědomí Já jsem. Vše ostatní je projevené, nachází se v čase a prostoru a proto se mění. Jelikož ego vzniká ztotožněním nás, našeho vědomí Já jsem s předměty projevenými, nachází se proto také v čase a prostoru, a tudíž se také mění a to podle toho, s čím se v daném okamžiku ztotožňuje. Vymění-li jeden předmět zájmu za druhý, můžeme pak dokonce říci, že vzniká ego nové. Je to právě tato nestálost a proměnlivost ega, které nás nutí vydat se na duchovní stezku a hledat stálost a bezpečí ve vědomí Já jsem.

6 Pozn. překl.: Přestože se karma našeho přirozeného stavu přímo nedotýká, dosažením našeho poznání nemizí. Působí na nás neustále, dokud není odžita, odpuštěna či rozpuštěna, což mnohdy vede i k dalším vtělením. Pravdou též zůstává, že nepříznivé zevní podmínky či silná bolest našeho fyzického těla velmi nepříznivě ovlivňuje náš duchovní život, přestože již spočíváme ve vědomí Já jsem.

 

* * *

Pokračování příště.