Usmíření?
Jiří Vacek
Národní Osvobození č. 23/2015 přináší článek „Nejen o vině a usmíření“, autor Jana Vrzalová. Ve svém článku se zabývá otázkou smíření s Němci po 2. světové válce.
Jsme vyzýváni různými autory k bezpodmínečnému smíření a odpuštění. Takové smíření je těžké a stojí mu v cestě rozdílný postoj Němců k tomu, co se za války dělo a stavění nás, obětí na stejnou úroveň se skutečnými zločinci. Třeba k odsunu Němců říká, cituji:
Musím připomenout druhou stranu téže mince. Totiž, že k vyhánění skutečně došlo. A to v roce 1938 z českého a moravského pohraničí – Čechů, Židů a německých antifašistů. Příběhy těchto ve třech vlnách prchajících lidí, stále zůstávají v zapomnění. Po podepsání potupného mnichovského diktátu museli Češi za posměchu Němců odstraňovat české nápisy, čistit kanály a uklízet záchody. Násilí se nevyhnulo ani ženám a dětem. Byly týrány, bity. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci s sebou nesměli vzít vůbec nic. Neměli kde spát, neměli co jíst, neměli ani prostředky na zajištění základních životních potřeb. Konec citátu.
Článek dále připomíná některé německé masové zločiny proti lidskosti:
Lze vůbec odpustit útoky freikorpsu na naše pohraničí, řádění henleinovců, lze odpustit protektorát, lze odpustit Lidice, Ležáky, Javoříčko...? Lze odpustit...? Asi těžko, nicméně v zájmu přátelské sousedské přítomnosti i budoucnosti je nezbytné o minulosti mluvit otevřeně. Konec citátu.
Článek dále dokazuje, že odsun sudetských Němců nebyl svévolným rozhodnutím Čechů, ale vítězných mocností:
Transfer německého obyvatelstva nelze posuzovat izolovaně bez srovnání s postupem dalších států protihitlerovské koalice. Obdobné požadavky během druhé světové války formulovala například také polská a jugoslávská exilová reprezentace a domácí odboj v těchto státech. Rozhodující pro jeho provedení však byl postoj velmocí. A rovněž fakt, že významnou součástí agresivní nacistické politiky se staly především německé menšiny. Konec citátu.
To, co brání usmíření je, jak samo Německo potrestalo své válečné zločince. Je úděsné, když ze 6300 esesáků, dozorců v Osvětimi, po válce stanulo před soudem pouze 15% z nich. Tresty v mnoha případech byly velmi mírné.
I toto máme odpustit a smířit se s tím, že většina německých válečných zločinců nejen nebyla potrestána, ale sloužila v německé státní správě.