Návštěva v temnotě
Martin Tomeš
Po jedné meditaci mistr J. Vacek opět otevřel téma, že stezka je boj od začátku do konce, kde se milost nedává. Když jsem šel ten večer spát, stále jsem uvažoval o tom, co říkal a v tomto stavu jsem usnul. Výsledkem bylo, že jsem se ocitl v příčinné astrální sféře. Jako obvykle jsem tam byl 2x. Já jako pozorující vědomí a jako snový Martin, kterého jsem pozoroval a cítil, avšak mohl jsem vše sledovat i jako Martin. Nicméně tentokrát jsem viděl černobíle, což se pravděpodobně stalo díky tomu, že jsem v tomto rozjímání usnul. Viděl jsem, že kolem bytosti Martina byla silná světelná záře (zřejmě jako následek meditace s mistrem), ale zároveň se ze všech stran vyrojilo množství temných útvarů a proudů, které na světlo dorážely a střetem s ním se vybíjely a mizely, zároveň však ubývalo i světlo. Bylo to jakoby každá částečka tmy odebrala z té světelné koule i trochu světla. Nejprve mi to jako pozorujícímu vědomí bylo jedno, ale pak přišel jednoznačný impuls, že to, co se děje, není v pořádku a že je třeba zasáhnout. Nedokážu říct, čím jsem to cítil či odkud tento vjem přišel, ale jako odezva na něj, z mého vědomí vytrysklo něco, co způsobilo, že snový Martin, který byl do té chvíle poněkud paralyzován tím svinstvem, co vidí, se začal modlit a soustředit na světlo. To, díky tomu, začalo sílit, ale zároveň stále pokračovalo i jeho ubývání díky střetům s temnotou, takže ta světelná koule kolem mého těla jakoby pulsovala, chvíli byla slabší a pak zase silnější atd.. Už byl nejvyšší čas začít něco dělat, protože když jsem se jako Martin či skrze Martina začal soustředit na světlo, měl jsem temnotu asi centimetr od povrchu hlavy a z pohledu mé bytosti jsem doslova cítil ten hukot, jak se temnota pere s každičkou částečkou světla, která se mi nad hlavou právě rozsvítila a tento stav byl velmi nepříjemný. Tento souboj trval asi 10 nebo 15 minut a pak pojednou vše utichlo a já se téměř okamžitě probudil. Myslím, že to pro mě byla názorná ukázka, jak vypadá souboj tmy a světla a skutečně jsem opět prožil, že je skutečně třeba se otevírat a odevzdávat Bohu, jeho světlu a milosti neustále a ne jen občas, jak by ego rádo věřilo. Je to skutečně tak, jak praví mistr J. Vacek. Stezka je boj s těmi silami v našem nitru, které jsou Bohu nepřátelské a zde se skutečně žádná svévolná milost nedává, ale vše je řízeno jasnou zákonitostí, kterou mistr Vacek tak výstižně přirovnává k součtu vektorů.
Bože/mistře, děkuji za tuto lekci! Vidím sklony osoby myslet si, že situace v tomto světě jsou jaksi pevné a nehybné, ale pokaždé (neb toto nebylo poprvé) když člověk vidí tu vřavu za tím, pak jasně vnímá, že každou vteřinu se buď blíží nebo oddaluje Bohu, přesně jak říká Mahariši v onom citátu o atmavičáře a lokavičáře. Ještě jednou moc děkuji za tuto lekci.