Ad KV, 1.10.07 – zbabělý anonym
Jiří Vacek
(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)
„Ctitel Mahárišiho“: Kořen nepochopení átmavičáry v podání J. Vacka.
Upozornění: blog kauzavacek byl podle prohlášení zakladatelů, kteří se zbaběle kryjí anonymitou, založen proto, aby potíral Vacka a jeho přátele. Současně zakladatelé slíbili naprostou anonymitu všem přispívatelům, kteří se připojí k této pomlouvačné kampani.
V tomto duchu chápejme i příspěvky, které blog uvádí. Jeho cílem není věcná výměna názorů nebo jiné duchovní cíle, ale zveřejnit co nejvíc jakýchkoliv pomluv a útoků na nás. Budeme-li tento záměr zakladatelů co nejvíc poškodit Vacka a jeho přátele mít neustále na mysli, snadněji prohlédneme zveřejňované lži a pomluvy.
Je to zvláštní. Uvědomuji se ve vědomí Já jsem, které vše projevené obsahuje i proniká a v tomto vědomí zaměřením jeho pozornosti čtu článek Ctitele (spíše nepřítele) Mahárišiho, že nechápu átmavičáru. Jak je to možné, když právě jejím vytrvalým a usilovným prováděním jsem dosáhl ryzího, neomezeného vědomí Já jsem? Falešnému ctiteli, jak dokazuje svými výlevy, nejde o pochopení átmavičáry, ale o to, aby nás odvedl z její stezky. Jestliže Maháriši tvrdí, že je cestou od začátku až do konce, ctitel nám neustále dokazuje, že není důležitá.
Jelikož společně s přáteli kráčíme touto stezkou a jejich zkušenosti dokazují nade všechny pochybnosti úspěšnost tohoto snažení, což je Ctiteli proti mysli, snaží se zpochybnit způsob, jak ji učím. Cíl má jediný: odvrátit co nejvíc našich přátel od přímé stezky poznání sebe. V pozadí není opět nic jiného než ryze komerční zájmy nakladatelství Avatar. O nic jiného v tomto „sporu“ se nejedná. Neomylní diskutéři mají tuto pravdu jen zastřít. To je zřejmé i z toho, že nic dobrého, co by prospělo našemu duchovnímu vývoji nenabízejí. Nemají totiž co nabídnout. Jen své negace, které se nám snaží vnutit.
Nakonec – átmavičáru nikdo ani chápat nemusí, je znám například zenový patriarcha, který tvrdil, že nerozumí zenu. Křesťanští světci také zřejmě átmavičáru „nechápali“, ale přece dosahovali jejího cíle.
Právě cíl, dosažení, přímá zkušenost Boha Já jsem, jsou podstatné. Nikoliv řeči, brilantní výklady. Co platí je zkušenost a ne slova. Ta je pravdou a nikoliv pouhé názory na pravdu. Platí přímá, nadrozumová zkušenost a nikoliv stohy papíru popsané nenávistí vedeného ega.
K předmětu samotného sporu. Ctitel mě cituje.
Jiří Vacek: Átmavičára je meditace, ve které nikoliv mysl, ale pozornost vědomí se zaměřuje na samotné vědomí a tak si uvědomujeme, že tímto vědomím jsme my sami, že je naším pravým Já.Tato meditace se podstatně liší od všech druhů soustředění, ve kterých se soustřeďujeme na nějaký předmět, například na mantru, čakru, pránu a podobně. V těchto meditacích zůstává samo vědomí, naše pravé Já, nepoznáno, protože mu nevěnujeme pozornost. Ta směřuje pouze k předmětům pozorovaným a vědomí samo, které se soustřeďuje, zůstává stranou a proto i nepoznáno. Zůstáváme proto v nevědomosti o sobě, o tom, kdo se soustřeďuje, co si v nás soustředění na zvolený předmět – mantru, čakru, pránu atd. uvědomuje. To je dvojnost.V átmavičáře se soustřeďujeme na samotné vědomí, což vede k jeho uvědomování jako našeho pravého Já, naší podstaty. To je jednota sebe si vědomého, inteligentního bytí.
Co jsem napsal, za tím stojím a není třeba nic měnit. Je to i v souladu s rozsáhlými citacemi Mahárišiho, pokud ovšem se řídíme radou apoštola Pavla: „Litera zabíjí, duch osvobozuje“. Ctitel se chytá litery a proto, ač nepochybně říkám totéž, vidí rozdíl. Možná dokonce záměrně.
Ctitel uvízl na pojmu „meditace“. Zde jsme u vážného nedostatku celé duchovní oblasti, na který jsem vícekrát upozornil: nedostatek jednotné terminologie, který znesnadňuje, až znemožňuje vzájemné dorozumění, pokud o ně vůbec jde. Navíc i například Ramana Maháriši často používá stejné pojmy pro různé věci neboli nedůsledně.
Citované výroky Ramana Mahárišiho chápou meditaci pouze v jejím na předměty zaměřené pozornosti a v tomto smyslu platí.
Jelikož meditace je prací s pozorností vědomí, zahrnuji pod ní nejen meditaci na ne-já, na předměty, ale i soustředění pozornosti na vědomí samé, což je átmavičára. V tomto smyslu je átmavičára meditací, soustředěním pozornosti na samo vědomí, jak z mého výroku jasně vyplývá. Soustředěním bez předmětu nebo chceme-li soustředěním, ve kterém se jeho předmětem stává samo vědomí. Žádný rozpor s Mahárišim se nekoná. To, co chybí, je pochopení Ctitele oč v átmavičáře běží. Citace Mahárišiho nejsou samy o sobě zárukou, že je chápeme správně.
Takže máme z principu dvojí druh soustředění pozornosti vědomí neboli meditace:
1) Soustředění vědomí na ne-já, na předměty jak vnitřní, tak i zevní. Příklady: soustředění na čakry, na pránu, ale i na uctívané zevní podoby boží. V tomto soustředění trvá dvojnost pozorujícího vědomí a pozorovaných předmětů.
2) Soustředění vědomí na samo vědomí, které vede k sebeuvědomování se ve vědomí Já jsem. V této meditaci není dvojnost vědomí a předmětu soustředění, ale jeden jediný subjekt, vědomí, které se uvědomuje samo sebou, vědomím, ve své pravé, ryzí podstatě. Toto je átmavičára, metoda i cíl současně.
Základ obou těchto soustředění, meditací je společný. Je jím práce s vědomím a s jeho pozorností. Proto je oprávněné pro obě používat společný zastřešující pojem, ale samozřejmě je dobré rozlišovat.
Jestliže Maháriši jinde tvrdí: „Meditace je náš přirozený stav“, pak je zřejmé, že ani on se nedrží zúženého vymezení pojmu meditace na meditaci s předmětem. Náš přirozený stav je soustředění na samotné Já bez předmětu neboli samovolná átmavičára. Kdyby v tomto výroku chápal meditaci jako soustředění na předmět, byl by jeho výrok v rozporu s jeho učením.
U Ctitele jde v lepším případě o slovíčkaření, které poukazuje na nepružnou, dogmatickou mysl. Spíše, ale o snahu škodit pod každou, byť i malichernou záminkou. Tuto pravdu na něj prozrazují nepřátelství a nadřazenost, které jsou cítit ze všech jeho článků. Nezapře, kam patří: mezi tomášovce a nikoliv mezi žáky stezky átmavičáry - není přece důležitá.