Jak je to se zlem?
Pavel Janda
V této úrovni dvojnosti a polarit vedle sebe existují dobro i zlo. Zlo je často relativní a subjektivní – co se jeví jako zlo, může se ukázat dobrem a co je pro jednoho zlo, je pro jiného dobro. Např. je někdy součástí vybíjení karmy, někdy nás upozorňuje na záležitosti, situace, které ještě nemáme zvládnuté či může mít podobu trestu jako výchovného prostředku či ochrany ostatních před lumpy. Takže z pohledu bytostí v této úrovni žijících zde, zlo je a každý se s ním v nějaké podobě jistě setkává.
Jednou z forem zla je i „uváznutí Vědomí ve hmotě“, kdy si Vědomí neuvědomuje Sebe Sama a jako Sebe Samo, ale je ztotožněné s nějakou částí projevu – zmrzlé či spíš zatuhlé, zpomalené energie. Tato úroveň projevu dává možnost výběru – buď v nevědomosti o sobě – své pravé Podstatě setrvat (byť dočasně) nebo si ji – Sebe – uvědomit. To však vyžaduje rozlišování, hodnocení, konání, usilování – aneb co nás k Bohu, tedy uvědomění Sebe, Poznání, navrací, je dobro a naopak. Co nás upevňuje v egu, byť by se to zdálo být kdovíjak dobré, je z vyššího pohledu zlem.
Sám původ zla je ve zlu – tedy v egu (nevědomosti) a jednání z něj. Vše, co jsme zlého jako oddělené bytosti napáchali, se nám z výchovných důvodů vrací. Často to není zřejmé, neboť příčina a následek přesahují hranice jednoho vtělení.
Svým způsobem Bůh páchá zlo Sám v Sobě, Sám na Sobě, aby si nakonec Sám Sebe ve své části v níž se ztratil, uvíznul, zůstal uvězněn – uvědomil a tím se osvobodil. Slouží tedy i jako jakýsi donucovací prostředek či záchranný pás, který je jaksi součástí božího programu umožňujícího návrat k zpět z pohlcení ve hmotě k uvědomění se v Bohu. Obrazně - být dokopán: 1) k poznání, že ego je chyba, omyl a 2) k úsilí k návratu (i když ten je vnitřně v projevu zakódován). Je mi jasné, že pro mnohé bude toto znít jako přitažené za vlasy.
Pohled Boha, božský, je pohledem nehodnotícího Pozorovatele plného Lásky a soucitu, ať je Svědkem čehokoliv. Ten však dost dobře nemůžeme do důsledku uplatňovat v úrovni, kde fungujeme se svými těly a máme zde každý své úkoly. Spíše je nutné obojí – jak je v mystice časté, není to tak či onak, ale tak i tak. Takže platí zároveň pohled božský (neb jsme božské podstaty), pro který zlo jako takové „není“ a zároveň pohled rozlišující neb jako entity působíme v oblasti, kde se projevuje dobro i zlo.
Nechci říct, že to, co jsem napsal, je úplný pohled na zlo. Navíc je to pohled zjednodušený. Měl by spíš podnítit každého k zamyšlení, jak se na zlo dívá sám. Každý jistě podle svých zkušeností, své úrovně dosažení a rozvoje Buddhi – přesto je každý pohled svým způsobem správný, neboť inspirativní.
A co ten Žíše, kterým se nás pan Pařík snaží přesvědčit na kauza-vacek, že zlo neexistuje? Je to příklad čisté duše, která vidí své jediné dobro v Bohu, takže co by pro druhé bylo zlem, v opření o Boha a Blaženost z něj čerpající, tak ani nevnímá. Poslední odstavec příběhu o něm bych tedy četl nějak takto: „S láskou, pokorou a odevzdáním může být pro nás mnohdy dobré i to, co by mnozí pokládali za zlé. Záleží na našem pohledu.“ Myslím, že pan Langer by pochopil. O panu Paříkovi si iluze nedělám.