Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Každý má právo na svobodné vyjádření svého názoru, pokud tak činí věcně, neosobně a slušně.

Uvnitř společenství současně platí doporučení a názor, který radí všichni mistři: žák se má od mistra učit a nikoliv jej kritizovat prostě proto, že toho není schopen. Úcta a vděčnost ke všem mistrům jsou pro členy společenství samozřejmostí.

Hynek v souladu s výše uvedeným pravidlem svůj názor vysvětlil, na což měl plné právo, protože je i jedním z našich mistrů. Navíc projevil upřímnou starost o naše společenství.

Přesně takto vyjádřil již dříve stejným právem svůj názor Jirka ve svých dvou textech „Vědomí je stezka od začátku do konce“ a „Cestou k jednotě“. Přiznávám se, že některá tvrzení v těchto textech například o nesrozumitelnosti metodické řady na pozorovatele nebo v tom, že v ní děláme lokavičáru, považuji za velmi nešťastná.

Z tohoto pohledu jde o oprávněnou výměnu názorů, a tak ji má každý brát: neosobně a bez emocí, ať již přátelských nebo nepřátelských.

Navíc a na tom trvám: Pro všechny členy společenství platí naprosto bez výjimek přikázání lásky k bližním, tudíž ke všem členům společenství a pravidlo vzájemného odpouštění nepřátelství, ať již skutečného nebo vzbuzeného nelibostí nad chováním druhých.

Pokud se někdo v souladu s těmito pravidly nechová, dopouští se opravdu smrtelných přestoupení, která zabíjejí jeho vnitřní život i kdyby neustále meditoval.

Varovaní před těmito smrtelnými hříchy opakuji do nekonečna a znovu a znovu se ke svému úžasu neustále setkávám s hledajícími, kteří jsou jimi nejen ovládáni, ale zřejmě si i myslí, že je to v naprostém pořádku.

Není a škodí na prvém místě zejména sobě, ale i celému společenství.

Přesto některá vyjádření k Hynkovu článku hrubě tyto zásady porušují a jsou vedeny naprostou duchovní neznalostí, zřejmou nenávistí a nadutostí ega pisatelů. Hynek, jako my ostatní, skutečně v meditaci „snímá hříchy“ těch, kteří s ním meditují a místo vděčnosti se setkává s nepřátelstvím typu: „Mně se nelíbilo, jak vedl střídavou pránájámu“ a podobně. To je přesně ego: mistr musí být podle jeho libosti.

Dokonce se objevují úvahy typu: „Hynek = špatný žák, Vacek = špatný mistr“. A hned jsme srovnáváni s Tomášovými.

I kdyby to byla pravda, to kdyby podtrhuji, byl Ježíš špatným mistrem, když jej Jidáš zradil, Petr zapřel a stovky dalších opustily?

Hynek samozřejmě není špatný žák, ale spolu s Jindrou a některými dalšími patří mezi nejvyspělejší. On a další jsou pro naše společenství mistry, velmi všem na úkor svého času, sil a zdraví pomáhají. Jakékoliv projevy nepřátelství proti nim jsou jen známkou, že jejich kritici jsou ovládáni zlem.

Na tom nic nemění, že v minulosti někteří rovněž ve své době vyspělí, později selhali. To je jen jejich nesprávné chování, které je ovládlo. Takové případy jsou nepředvídatelné právě pro svobodu, která je nám všem dána. Ježíš také přijal Jidáše mezi své vybrané a chodili spolu roky, než zradil.

Takových neuvěřitelných nesmyslů a výplodů zloby jsem si přečetl více. Jak je možné, že takoví lidé mezi námi existují, je opravdu záhada. Oni jsou prostě dokonalí, vše znají lépe než mistr, nemohou se mýlit, nepotřebují na sobě pracovat atd atd. Proč vlastně mezi nás chodí, nevím. Asi očekávají, že objevíme jejich velikost.

Nejvyšší anděly přímo stvořil sám Bůh. Přesto někteří z nich padli jako například Lucifer; ten se stal dokonce ďáblem. Podle těchto vševědoucích kritiků je zřejmě sám Bůh nedokonalý, když jím stvoření andělé padli. Jedinou výjimkou jsou oni sami: vše vědí nejlépe a jsou neomylní.

Jinými slovy: staví se na roveň Bohu. Právě to je důvod pádu těchto andělů: stavění na roveň svého ega a jeho názorů, které vydávají za vždy a jedině správné, na roveň Boha.

Přesvědčení o vlastní výjimečnosti, ta není jen příčinou pádu, ta již je pád sám.

Takoví stoupenci škodí svým zlem všem: sobě, společenství i těm, které takto hájí.

Z jiných vyjádření opět vyplývá, že Jirkovy uvedené práce buď vůbec nečetli nebo jen nepozorně. Tvrdí, že Jirka nenapsal, ač napsal, co Hynek uvádí. Názorná ukázka , jak nás city zaslepují. Zaznamenal jsem i názor, že hledající si má vybírat pomocí své inteligence metody a cvičení sám. Pro ego určitě přitažlivé. Kde však má bytost pod vlivem ega takovou inteligenci, lépe duchovní moudrost, vzít?

V příměru: od kdy má dítě školou povinné dostatek inteligence, aby mohlo rozhodovat, co se chce učit a co ne, jak se učit a zda se učit vůbec? Může si se souhlasem rodičů volit školu střední a po ní i vysokou, ale vždy bude svou volbou vázáno: musí splňovat povinnosti školou vyžadované a nikoliv si dělat podle své inteligence, co chce. Výjimky na této skutečnosti nic nemění.

V duchovní oblasti platí obdobné zásady. Ego nemá ani ty základní předpoklady – onu duchovní inteligenci, aby si mohlo vybírat. Zevní inteligence, byť i nadprůměrná, v tomto případě spíš bývá pro svou namyšlenost na sebe překážkou než předností.

Hledající může si vybrat duchovní směr, školu, ale pak – chce-li uspět, musí naplňovat její požadavky a nikoliv si dělat, co chce.

Panuje naprostá shoda, že bez mistra je úspěch na stezce nemožný. Proč by se měl mistr ujímat žáka, který nechce plnit mistrovy pokyny, ale dělat si, co chce?

Obdobně: kdo nechce plnit požadavky naší školy a chce si dělat, co chce, ať nejezdí zejména na naše semináře. To prostě nelze.

Ego jako inteligentní předpoklad správného duchovního úsilí? Větší nesmysl snad ani nemůže existovat. Jediným zájmem ega je pravý opak: tomuto úsilí co nejvíc překážet. Naše úsilí směřuje k jeho plnému a trvalému rozpuštění a nikoliv ke spoléhání na ně.

Pokud začátečník spoléhá na sebe, spoléhá na ego a nikoliv na mistra ani na Boha vědomí Já jsem.

Platí přesně pravý opak. Čím víc ega a síly směřující od Boha rozpustíme, tím víc se může projevovat a působit pravá inteligence a moc našeho pravého Já.

Vždy platí biblické: „Skrze tebe, tvé ego, je proklet tento svět“. Blaze tomu, kdo této pravdě porozumí a jedná s ní v souladu.

Právě proto do omrzení zdůrazňuji, že žádná definitiva na duchovní stezce neexistují, ale jen neustálý boj se zlem v nás, které způsobilo, že jsme odpadli od Boha a byli vyhnáni z ráje a zrodili se pro nás, pro naše zlo a ego, v prokletém světě.

Kdo propadne našeptávání zla, že je dokonalý, duchovní, že v něm žádné síly zla nepůsobí, že cokoliv si myslí, je vždy naprostá pravda a podobně, je již ztracen.

To jsou totiž neklamné známky duchovní pýchy, která je vždy smrtícím jedem pro veškerou duchovnost. Kdo jí propadne, ztrácí milost boží. Není na cestě k pravdě, ale putuje stezkou zla.

To samozřejmě platí i o všech projevech nelásky až nenávisti a zlobě.

Osobně již několik týdnů píši pojednání o „neklidu“ ve společenství, ale práce jde pomalu. Stále dávám přednost meditaci před psaním a navíc je zde agenda, kterou je nutné průběžně vyřizovat. Také společně s Jirkou píšeme další knihu o německých zločinech. Práce mnoho a síly těla ubývají. Stať vyjde pravděpodobně jako duchovní skriptum.

Vztah těchto dvou kluků mě velmi trápí, protože Hynka i Jirku mám upřímně rád a obou si velmi vážím. Oba odvádějí každý podle svých sil a možností velký kus práce pro naše společenství a oba si za to zaslouží náš dík a vděčnost.

Stavět jednoho proti druhému je proto velká nevědomost a známka sil zla působících v těch, kteří se něčeho takového dopouštějí. Něco takového je jak naprosto neduchovní, tak současně škodí našemu společenství a v důsledku toho všem včetně těch, kteří se něčeho takového z nevědomosti a zla, které v sobě chovají, dopouštějí. To nemá se správnou obranou mistra vůbec nic společného. Tím spíš, že o nějaké nepřátelství se vůbec nejedná, ale pouze o výměnu názorů.

Pevně věřím, že oba již brzy k sobě naleznou cestu a budou nám v tomto vzorem.

Pokud v takových případech zaujmeme postoj: „Já nic, to ten druhý“, řešení  a zlepšení vztahu je nemožné. I to je projev nedostatku jednak pokory, jednak proti duchu přikázání lásky, které máme na prvém místě a vždy uplatňovat ke členům společenství.

I zde se uplatňují síly odstředivé, které porušují původní jednotu.

Mimochodem, takové různé názory nejsou v duchovním světě ničím neobvyklým. Prodělalo je například i rodící se křesťanství. Apoštol Petr si představoval, že si Ježíšovi stoupenci podrží všechny zásady židovství. Apoštol Pavel naproti tomu uskutečňoval pravý opak, a tak otevřel novou církev celému tehdejšímu antickému světu.

V každém případě nikdy takové spory nesmí odvádět nikoho od naší duchovní praxe, kterou je átmavičára a jejíž nedílnou součástí je i neustálá očista. Její základ spočívá v bdění nad myslí v pozorovateli s pomocí rozlišování, vivéky a v následném rozpouštění všeho zlého – nespásného.

Některá vyjádření k Hynkovu článku dokazují, že někteří žáci svou očistu ještě ani nezačali ke škodě všech i společenství, do kterého toto své zlo vnášejí.