Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

M. Šťastná se rozhodla napsat diplomovou práci o mně a o naší skupině.

Průměrně inteligentní student by v takovém případě se nejprve seznámil s názory a filosofií duchovního učitele, nejlépe v jeho vlastním podání. Zajímal by se o praxi, kterou učí, i jak vede ty, kteří kráčí jeho stezkou. Seznámil by se s ním i s jeho přáteli, navštívil by jejich meditace a semináře. Dotazoval by se našich přátel, jak se jim naše návody v jejich praxi osvědčují. Snažil by se získat co nejvíc nezkreslených informací.

M. Šťastná nic takového neudělala. Proč, je záhada. Chtěla vůbec psát nějakou diplomovou práci na tento námět nebo jen pomlouvat?

Místo toho přečetla deset dílů pamětí „Jak jsem hledal Boha“ a po jejich přečtení usoudila, že „není o čem psát“. Přesto o čem psát měla. Napsala šest stránek lží a pomluv, ač i v pamětech, byť i jen příležitostně, vykládám duchovní nauku a popisuji činnost skupiny i to, jak si přátelé na stezce vedou, což poskytuje hojnost námětů k psaní, je-li ovšem zájem o tom psát. Ten však autorka neprojevila ani v nejmenším. Místo toho usoudila: „Není o čem psát“.

Několik desítek původních prací, vydaných vlastním nákladem, o józe a mystice – „není o čem psát!“ Přes dvacet překladů děl vrcholné duchovní literatury – „není o čem psát“. Téměř deset článků v jednom z nejlepších světových časopisů „The Mountain Path“ – „není o čem psát“. Stovka strojových samizdatů vydaných za komunistů a hrozící trest vězení za to – „není o čem psát“. Za dvacet roků stovky dnů strávených vedením společných meditací a seminářů od roku 1989 – „není o čem psát“. Úspěchy nejméně desítek hledajících na stezce – „není o čem psát!“ Tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. O čem vlastně chtěla psát, když ji nic opravdu duchovního nestojí za psaní?

Roznášet pomluvy ve stylu nejpokleslejšího bulváru, o tom je co psát. O tom opravdu duchovním autorka psát nechce. Setká se s bývalým manželem Evy a hned se o tom rozepíše. Marně přemýšlím, jakou souvislost to má se mnou a učením Ramany Mahárišiho, víz. název jejího článku. Naproti tomu souvislost se snahou „hodit bláto“ za každou cenu, je zřejmá. Markův ryze subjektivní pohled podává jako nepochybnou objektivní pravdu. Je tak nevzdělaná nebo naopak zlá? Neví, že v případech sporů, je nezbytné znát názor alespoň obou stran? Neví ani o základní zásadě – nutnosti ověření informace alespoň ze dvou na sobě plně nezávislých zdrojů? Proč neuvádí Markovu argumentaci, jak je zaznamenáno ve spise o tomto sporu: „Matka Eva, věří v Boha a v tomto duchu vede i naše děti, což je v rozporu s mým přesvědčením!“ Markovi zejména vadí, že děti seznamuje s jógou a mystikou. Na čí straně autorka stojí, koho hájí, je zřejmé. Ani se nepokouší svou neobjektivitu zakrývat. Je to intelektuální ubohost nebo obyčejné drzé darebáctví, ať rozhodne čtenář sám.

Jiná lež: rozkmotření se s Jarkou Kočím. Nic takového se nestalo. Prostě mám o něčem jiné názory než on. To není ani rozkmotření tím méně o nějakém nepřátelství. Co platí, jsou činy. V devadesátých letech jsem na čas odsunul vydávání  vlastních prací a věnoval se místo toho práci na vydání Jarkových spisů, které ve stavu, v jakém se dostali k nakladateli, nebylo možné vydat. Ti jeho „praví a věrní žáci“ se do dnešního dne na nic takového nezmohli. Šíření nepravd jim jde. Je zarážející, jak mnoho lidí stále považuje rozdílný názor za něco nepřijatelného a dokonce za nepřátelství. Zřejmě v nás stále působí totalitní propaganda Rakušáků, nacistů i komunistů, že jiné než jimi hlásané názory jsou nepřípustné.

Že jsem omylem zařadil Buchenwald do Rakouska, ač je v Německu, nic nemění na chování Rakušanů k uprchlým vězňům z tohoto tábora. Obdobné zkušenosti s nimi měli i naši vězňové. Navíc za války i Rakousko bylo Německo, jedna Velkoněmecká říše. M. Šťastná neváhá dokonce zpochybňovat válečné zločiny Rakušanů i Němců, když se jí to hodí. Že nebyl Dtikol spasen, tvrdí Míla Tomášová a nikoliv já, když říká, že je opět mezi námi. V případě Františka Chauna jde o výklad snu, který jsem měl. V jeho pravdivost svědčí skutečnost, že František přes své mnohé chyby Boha upřímně miloval a jak stojí psáno: „Kdo mnoho miluje, tomu je mnoho odpuštěno“.

Autorka píše, cituji doslova: „Osvobození tedy nesouvisí se stavem ducha, nýbrž s různými členstvími a činnostmi ve světě“.

A opět je šídlo z pytle venku. Snaží se nám podstrčit ono známé „zlo neexistuje, karma neexistuje, vše je jedno, každý si může dělat co chce. Každý může být členem Kuklux klanu, nacistické a komunistické strany a být u esesáků. Nic z toho není zlé“. Není snad právě členství v těchto organizacích obrazem ducha jejich členů? Proč by měl věřící a navíc buddhista vstupovat do zločinecké organizace nevěřících? Jaký stav ducha tím prozrazuje? Neočekávali bychom zde spíše vstup do buddhistického řádu?

Je skutečně hodný, dobrý a duchovní ten člověk, který dobrovolně a z přesvědčení vstoupí do strany, která hlásá materialismus a násilím prosazuje svou nevíru v Boha? Věří vůbec někdo, kdo do takové organizace vstupuje, v Boha, když je přesvědčen, že dobro na světě zabezpečí tito nevěřící zločinci a nikoliv Bůh? Není sama existence organizace, která hlásá nevíru v Boha, nejhorším spiknutím zla, jaké existuje? Nesvědčí o tom jasně skutky všech komunistů na celém světě? Nejsou miliony lidí, které zavraždili, dostatečným důkazem? Jaký je stav ducha, věřícího v dobro ateismu? Podle autorky vysoký, ba ten nejvyšší. Vždy platí: „Podle skutků je poznáte, stejně jako strom po ovoci“. V rozporu s tím autorka hlásá, že můžeme být i u gestapa. Tvrdí přesný opak toho, co Ježíš. Nemluví z ní Kristus, ale antikrist.

Nemyslím, že lidé, kteří se takto chovají, tím neztrácejí nárok na spásu, pokud se včas neobrátí. Bible tyto jedince zná dobře. V pošetilé snaze získat vlastní prospěch se vzdávají božího dobra. Mění prvorozenectví Ducha, boží synovství za mísu čočky, jako starozákonní Ezau.  

Ne nadarmo nás Ježíš učí, že nelze sloužit dvěma pánům. Nelze být aktivním členem ateistické organizace, která vraždí, podporovat ji jejím propagováním včetně jejího ateismu a současně si udržet „stav ducha“. Takovému zlu mohou věřit jen lidé, kteří zcela ztratili schopnost rozlišovat dobré a zlé, protože mají zastřený rozum svými zlými vlastnostmi – závistí, nenávistí atd. Ti, kteří se plně a vědomě dali do služeb zla, nevěří ničemu a nikomu; nevěří tomu, co učí, ale prohlašují za pravdu lži, které jim slouží k získání moci nad druhými lidmi.

Komunistické špičky po celém světě bojují mezi sebou nemilosrdně o moc a neštítí se ani toho, aby své spolubojovníky věznili a dokonce vraždili. Jen zaslepení lidé v nich mohou vidět záchrance lidstva a záruku svého dobra. To se samozřejmě nikdy nekoná a ani nikdy konat nemůže. Zla však natropí, díky lidem jako je Drtikol, autorka a jí podobní, opravdu hodně.

Spása je z Boha. Spasitelem je Bůh v nás a nikoliv člověk. Proč by měl Bůh spasit někoho, kdo ze své vůle a z vlastního přesvědčení vstoupí do organizace, která nejen hlásá, že Bůh neexistuje, ale dokonce věřící všemi způsoby tvrdě pronásleduje včetně nejhrubšího násilí?

Jestliže si tuto skutečnost zapálení obránci Drtikola a jemu podobných neuvědomují, vysvětlení je jediné: zastření rozumu zlem. Není snad naprosto jasně psáno: „Kdo mě zapře před lidmi, toho já – spasitel – zapřu před Bohem“? Nezvolilo mnoho tisíc mučedníků raději smrt, než aby veřejně zapřeli Boha, což Drtikol udělal zcela dobrovolně a bez nátlaku? Jak může někdo opravdu duchovní něco takového obhajovat? Jediná možná odpověď zní: takoví lidé vůbec duchovní nejsou.

Aby obhájili neobhajitelné proto tvrdí, že zlo neexistuje, protože vše je jedno. Vše jedno je pro lidi, kteří jsou zlí a nepřátelští Bohu, protože jedním z pilířů stezky je pečlivé rozlišování všeho zlého, vivéka a očista od něho. Zapření Boha nemůže ani odůvodnit údajný zájem o zevní blaho lidí. Ježíš jasně říká, že jeho království není z tohoto světa a Starý zákon opět učí, že nemáme měnit mísu čočky (zevní prospěch) za prvorozenství (ducha). To platí tím víc, že sám Drtikol musel vědět, že komunistická vláda nejen nepřinesla lidem slibovaný blahobyt, ale doslova ožebračila celý národ i stát měnovou reformou v roce 1953. V kauze Drtikol jde o mnoho víc než jen o něj. S tím „dobrým a hodným člověkem“ se nám snaží podstrčit přesvědčení, o hodných komunistech i o tom, že není třeba rozlišovat dobro a zlo. Jde o samé základy každé stezky k Bohu, má-li k němu skutečně vést. Je to šíření etického nihilismu, který neuznává žádné etické hodnoty, ve kterém si každý může dělat co chce a není za své chování a jednání zodpovědný. V něm neexistuje nic zlého, čeho by se jeho vyznavači mohli dopustit. Je popřením kosmického řádu, principu akce a reakce neboli karmy a dokonce i Boha samého. Všimněme si, že tito lidé se skutečně chovají v souladu s tím, co hlásají: vysmívají se všem poukazům na karmické dopady svého jednání, které považují za plané strašení. Prostě v boží spravedlnost ani v Boha nevěří, tak jako jejich vzor, což prokázal právě vstupem do strany.

Autorka nelení a opět neváhá přihřát roky starou polívčičku, případ Moravec a spol.

Danovi a Marušce jsem poskytoval několik roků náš byt ke společné meditaci i dvakrát týdně. Zúčastňovali se i veřejných meditací a seminářů se mnou. Věnoval jsem jim mnoho času a sil.

Pak usoudili, že u dvou paní, které cestují světem a prodávají zasvěcení, mohou získat za peníze (!) něco lepšího. To byl projev nejvyšší nízkosti na straně jedné – kupovat si osvícení, ale i neúcty k tomu, co dostávali u nás. Když jsem vyjádřil s takovým počínáním nesouhlas, tak se urazili a jasně dali znát, že si mohou a budou dělat, co chtějí oni a že mě nemíní respektovat. Pak k nám přestali chodit. Když se po čase Dan znovu objevil, již jsem jej nepřijal.

Jejich chování je jasným obrazem jejich vztahu k učiteli, který je vždy současně i obrazem jejich vztahu k Bohu. Podle nich je učitel povinen dělat to, co oni chtějí a sami se necítí nějak vázáni ani v nejmenším. O takové žáky není co stát, protože čas a síly jim věnované přicházejí nazmar.

Dan se navíc za veškerou roky poskytovanou pomoc odměnil tím, že nás pomlouval na internetu. A přece se naleznou lidé, kteří jim straní a dokonce je litují. Jsou doslova zvrácení. Myslí si, že žáci mají automaticky nárok na vše, včetně volné docházky do učitelova bytu, kdy se jim zlíbí. Učitel pak má jen povinnost nechat si od nich vše líbit. Nemá jim do ničeho co mluvit. Autorka jejich představy plně sdílí. Je také pevně přesvědčena, že ví vše nejlépe. Jaké k tomu má předpoklady, neuvádí. Mahárišiho varování, že jen mistr může poznat mistra, a že jej nemáme kritizovat, ji nezajímá. Považuje se za moudřejší než on.

Chápou tito lidé, že nemají vůbec na nic nárok, že když se jim mistr věnuje, je to obrovská milost a nikoliv povinnost a že podmínky klade on a nikoliv oni a že je na nich, aby je plnili? Je výhradně na něm, jestliže se rozhodne svou pomoc ukončit, protože nemá v tomto směru žádnou povinnost, ale vše co činí, dělá ze své svobodné vůle a dobra. Proto také někteří mistři žáky nemají vůbec, jiní je před přijetím podrobují přísným zkouškám. Jára Kočí ve svém pozdějším působení přijímal žáky výhradně podle horoskopu. Kdo v něm neměl duchovní předpoklady, s tím se prostě nezabýval. „Škoda času a práce“, říkal. Toto jsou naprosto zásadní a základní skutečnosti a přece se mnozí tváří, jakoby mistr byl od toho, aby sloužil bez nároků jejich egu. Když tak nečiní, řvou vzteky o zlém a nehodném mistrovi.

Pravda je, že neobstáli ve zkoušce. Nevymýšlím si na ty, kteří se ke mně obracejí o pomoc, nějaké zvláštní zkoušky. Soudím, že nejprůkaznější zkouška je stezka sama: jak si na ní vedou, jak obstojí v jejích nárocích a také jaký vztah mají ke mně. Pokud si myslí něco v duchu „Vacek – to není nic moc“ nebo mně považují za dojnou duchovní krávu, kterou mohou dojít jak chtějí, kdy chtějí a která nemá na nic jiného nárok, tak zpravidla nikoliv já osobně, ale šakti je odvede. Sami se vylučují. Přesně tyto postoje delší dobu chovali Dan s Maruškou, ale i jiní. Na takových vlastnostech a jim podobných se samozřejmě nedá duchovní vztah stavět. Dokonce ani ty neduchovní ne. Tak bych mohl pokračovat dlouho, ale škoda času. Opravdu to mají přátelé zla šikovně vymyšleno: Zlo se odhalovat nesmí, kdo je odhaluje, je sám zlý. KV může zlo, pomluvy a nepravdy tohoto druhu nerušeně šířit dál a ostatní musí mlčet. Jinak jsou zlí. Pravda je přesně opačná. Ne ti, co zlo kritizují, jsou zlí, ale ti, co je šíří. Celý článek má jen jeden špatně zastíraný cíl: Odradit čtenáře od zájmu o Vackovy knihy. „Není přece o čem psát“!

Komu pak to prospívá, kdo má tento zájem, může nevidět opravdu jen slepý.

Takže nejen rozumová nedostatečnost u vysokoškolačky nepochopitelná, ale i zlé úmysly. Obojí se uplatňují společně.

Kdyby autorka skutečně chtěla srovnávat například naší skupinu a Ramanašram, zjistila by toto:

Naše skupina se plně věnuje dennímu provádění Mahárišiho učení, což je hlavně átmavičára. Řídí se plně Mahárišiho poučením, že átmavičára je stezka od začátku až do konce a kdo nedělá átamvičáru, dělá lokavičáru. O dosažení tohoto cíle se každý snažíme přednostně sám, ale také společně. Setkáváme se v našich domovech i v pronajatých sálech a ubytovnách a společně se snažíme uvědomit si své Já. Závěr o dnešní situaci Ramanašramu by zněl takto.

Ramana Maháriši, jak výslovně prohlásil, nezanechal v ášramu žádného svého duchovního nástupce. Vedení šramu je výslovně podle něho pouze pověřeno jeho hospodářským řízením.

Pod tímto vedením se z Ramanašramu stalo význačné poutní místo, kde je pěstována památka Ramany Mahárišiho a kde je také uctíván. Duchovní vlivy, které svým pobytem v ášramu Maháriši vytvořil, v něm stále ještě mocně působí.

Přímé duchovní aktivity Ramanašram neorganizuje. Neprovádějí se v něm společné meditace ani sádhana jakéhokoliv druhu kromě obřadního uctívání. Dnešní vedení ášramu výslovně uvádí, že v ášramu se átmavičára ani neučí ani organizovaně neprovádí.

Tato pravda je naprosto objektivně ověřitelná. Patrně právě proto studentka Šťastná „nemá o čem psát“.  Je snad slepá – duchovně – nebo tak nepřátelská ve vztahu k opravdové praxi átmavičáry? Ať tak či onak, kdo tím trpí, je na prvém místě ona sama.

Navíc se dopouští těžkého duchovního hříchu, před kterým tolik varuje Ježíš: pohoršuje, odrazuje od přímé stezky, maličké. Není dobře brát takové počínání lehkomyslně. Nevědomost v tomto případě naprosto neomlouvá. Když nevím, tak mlčím a nešířím svou nevědomost.

Ještě ke studentce Šťastné. Dodatečně jsem se dozvěděl, že Marek Volf, bývalý manžel Evy, rozhovor se slečnou Šťastnou popřel. Nekonal se. Takže jeden či druhý lže. V každém případě to dostatečně vypovídá o hodnověrnosti autorky.

Nelze popřít, že jedno se jí podařilo. Ukázala KV, jaký skutečně je. Má úroveň pokleslého bulváru, který nezná ani ty nejprostší základy slušnosti a se zlým uspokojením skandalizuje své oběti.

Na těchto způsobech se nemíníme podílet ani se lhaním KV zabývat. Ti, kdo mu uvěří, spláčou nad tím, co získali.

Měli by si také spočítat, zda mají dost peněz na odškodné za osobní pomluvy.