M. Pařík: „Mistři své žáky masírují“
Jiří Vacek
(Ad: Kauza J. Vacek, 12. 8. 2010, M. Pařík „Proč jsou příspěvky na obranu J. Vacka vynucené“)
Všichni mistři své žáky varují před chybami, kterých se žáci dopouštějí, všeobecně i ve vztahu k nim samým. Například Ramana Maháriši opětovně varuje, že mistra pozná jen mistr, že nemáme mistra posuzovat podle osoby, že si máme mistrů vážit, že bez pomoci mistra nedosáhneme atd.
Rámakrišna opět učí své žáky: „Je-li mistr napaden, braňte jej“.
Swami Ramdas opět varuje: „Blízkost mistra budí neúctu“.
Já učím stejné.
Pan Pařík vytrvale toto poučení mistrů znevažuje. Co si o nich opravdu myslí, odhaluje v tomto svém příspěvku: „Mistři své žáky masírují a vynucují si na nich obranu a podporu“.
A rázem máme jasno o vztahu p. Paříka k mistrům. Pokud jej vůbec zajímají, tak jen tam, kde si myslí, že s ním souhlasí. Skutečně svérázný přístup.
Mistři nejsou zdaleka jediní, kteří připomínají zásady správného chování včetně k nim samým. Správní rodiče učí své děti, aby si jich vážili a v případě potřeby je podpořili. Neučí je to však ze svého sobectví, ale pro prospěch dětí. Kdo jiný má učit děti, co je správné a co nikoliv? Cizí?
Obdobně i školní učitelé učí žáky, jak se mají ke svým učitelům chovat. Oni je nejen takovému chování neučí, ale také je velmi důrazně vyžadují! A opět: počínají si naprosto správně a ve prospěch samých žáků. Neukáznění žáci se nemohou nic naučit.
Mistři činí přesně totéž a výhradně v zájmu žáků. Bez mistra je dosažení na stezce nemožné. Pokud se žák nechová k mistrovi správně, připraví se tím o jeho pomoc a v důsledku toho nedosáhne, což je skutečná duchovní katastrofa. Proto také platí, že ten, kdo „pohorší maličké“ – žáky mistra jeho pomlouváním, dopouští se duchovního zločinu a bylo by opravdu pro něho lepší, kdyby se utopil, aby v tom nemohl pokračovat.
Ježíš říká tuto pravdu jasně: „Kdo mne zapře před lidmi, toho já zapřu před Bohem“. Mistr se obětuje doslova za žáka a žák by se neměl postavit na jeho obranu a veřejně se k němu přihlásit a vyvracet lži o mistrovi šířené? Přesně tuto nemravnost Pařík hlásá. U něho se ovšem není čemu divit. On žije v jednotě, kde není zlo. Proč na nás chrlí svou nenávist, když zlo neexistuje? Může nám to vysvětlit?
Je snad mistr nevolníkem, který nemá jediné právo, ale jen povinnosti?
Kdo zapře mistra, tomu je vzat a s tím i milost boží a nemůže dosáhnout tak dlouho, dokud se nezmění. Někteří žáci – zdaleka ne všichni, jsou tak ve svém duchovním vzdělání zanedbaní, že neznají ani tyto základní pravdy. Mistr jim proto ze soucitu s nimi tuto pravdu a mnohá další připomíná. Pro jejich prospěch a nikoliv pro svůj. Dělá totéž a ještě mnohem víc pro prospěch hledajících, co dělají rodiče i učitelé. Jen lidé posedlí zlem v tom vidí zlo.
Proč tolik avatarům, zaměstnancům Avataru, tolik vadí zkušenosti našich přátel, o které se dělí s druhými, je zřejmé. Vždy platí: „Podle skutků je poznáte. Dobrý strom plodí dobré ovoce“.
Naši přátelé svými dopisy maří výsledky jejich vytrvalého pomlouvání a usvědčují je ze lhaní. Proto nejen vynucené dopisy, ale také každý, kdo takový dopis napíše, je ihned prohlášen za slabomyslného, závislého hlupáka. Již jich je hezkých pár stovek a jen ať přibývají. Co je v očích světa bláznovstvím, je v očích božích moudrostí.
Takové věci pánové avatáři zásadně nečtou. Označovat druhé za slabomyslné a závislé hlupáky, jen proto, že mají názor, který se mně nelíbí, je neklamnou známkou ega, které je zlé a namyšlené na sebe. Jinak řečeno, trpí duchovní pýchou, která je vylučuje z milosti boží.
Protože však v Boha nevěří, ale myslí si, že jsou sami Bohem, toto vše jim nic neříká.
V jednom má pan Pařík pravdu: „Kdo mne zapírá před lidmi, o toho skutečně nestojím a nevím, proč bych měl s nim ztrácet čas a síly, když je mohu věnovat těm upřímným. Přesto takoví lidé stále na naše meditace chodí. Načerpají sílu, ani nepoděkují ani nepřiznají: i já chodím k Vackovi a k jeho přátelům pro posilu. Chybí jim základní mravnost a stud, a proto na stezce právě pro tyto své vlastnosti nepostupují ani o píď, dokud neprohlédnou ošklivost svého počínání.
To, že jim nastavuji zrcadlo, aby pochopili a změnili se, je právě onen pravý soucit nebo chceme-li láska. Mohli by mně být, jak se říká, ukradeni.
V otázce vztahu mistr – žák jsme se vždy s Mílou Tomášovou shodli. Měli jsme stejné názory i zkušenosti. Vždy říkala, že ze strany mistra ve vztahu k žákovi je plně oprávněný postoj: „A co ty mně dáš?“ Vykládat si to jako „obchod“ je snadné, ale ošklivé. Na stezce jde na prvém místě o duchovní, nehmotné dary, i když pokud by bohatí žáci nechali mistra strádat, co by to o nich vypovídalo? I v tomto vztahu jde o vzájemnost. Jen brát a nic nedávat, je hrubé a velké ego.
Ti co jen brali duchovní sílu a posilu, o těch Míla prohlašovala: „Chodí jen cucat“. Pan Pařík takové chování považuje za správné. V jeho pojetí je mistr jen dojnou krávou a nic víc. Když je mistr ostouzen, žák není povinen jej podle něho bránit. Je to přece záležitost mistra a ne žáka. Komu není ošklivost takového chování zjevná, měl by se nad sebou vážně zamyslet. Vztah k mistrovi je vždy přesným obrazem našeho vztahu k Bohu. Ne nadarmo Maháriši říká: „Mistr je Bůh“.
Jen pro příklad: sama Míla velmi bránila Edu proti nepěknému útoku Aleše Adámka, který Aleš zveřejnil bez mého vědomí v „Tripuře Rahasja“, kterou jsem přeložil. Dokonce tuto jinak velmi cennou knihu pro tento článek odmítla převzít do prodeje. Mimochodem bránila ve své odpovědi Alešovi i mne. Že by také „vynucený dopis?“ Viz mé paměti „Jak jsem hledal Boha“.
Názory, které Pařík šíří, jsou skutečně zlým, zlo plodícím jedem, který je-li pozřen, otráví duše hledajících. Podle pana Paříka takové chování je naopak známka silné a nezávislé osobnosti. Rozuměj: je známkou silného ega, které v nezávislosti na mistrovi hledá svou záchranu.