Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Přiznám se bez mučení, že na rozdíl od pana Paříka a Miloše Tomáše, nemám rád komunisty a mám také proč. Zkazili mně 41 let života. Udělali ze mne bezprávného občana, který měl jen dvě možnosti: buď se podvolit jejich teroru nebo se nechat zavřít či dokonce zavraždit. Vyhazovali mě z práce, vyslýchali a hrozili StB a dokonce soudili MLS. Nedovolili mně se plně uplatnit v zaměstnání a veřejně se duchovně vyžívat. Pro své nekomunistické přesvědčení a duchovní sklony mně hrozilo po celou dobu jejich vlády zcela skutečné nebezpečí v podobě existenční likvidace a vězení. Naprosto nic radostného ani vymyšleného. Holá fakta.

Osobně jsem zažil a poznal mnoho členů komunistické strany. Žádný z nich nebyl dobrým člověkem, a to ani ti, kteří nesmýšleli komunisticky, ale byli ve straně pouze ze zištných důvodů pro výhody, které jim strana poskytovala: vedoucí místa, větší platy, přednostní získání bytů, možnost studia vlastního nebo dětí, možnost zaměstnání v kapitalistických státech a mnohé další.

Oba dva druhy komunistů byly stejné. Všichni ochotně požívali výhod členství, plně zachovávali stranickou disciplínu a neprotestovali proti komunistickým nepravostem a zločinům. Když strana poručila, poslušně pronásledovali odpůrce režimu. Třeba tak, že ochotně podepisovali výpovědi z politických důvodů.

Můj odpor proti komunistům je osobní. Pramení ze zkušenosti s nimi. Komunismus i komunisty však odmítám i z důvodů etických a duchovních, protože je zlem z obou hledisek. Je materialismem, který popírá Boha i popřením veškeré etiky i prosté lidské slušnosti. V tom se mnou všichni opravdu slušní a duchovní lidé souhlasí.

Mně nejde o Drtikola jako o osobu, ale jako o člověka, který svým vstupem do komunistické strany z přesvědčení a setrváním v ní až do smrti i přes jasné zločiny, které strana páchala, popřel základní principy slušnosti a etiky a zapřel Boha. Kdo opravdu věří v Boha, nemůže být členem organizace, která popírá jeho existenci a pronásleduje všechny, kteří v něho věří.

V tomto svém stanovisku ke komunismu jako celku i ke komunistům jako jednotlivcům nejsem zdaleka sám, ale sdílí je se mnou i všichni lidé, pro které etika není hadrem, se kterým si mohou dělat, co chtějí.

Na doklad tohoto tvrzení a pro pochopení toho, oč v případě všech komunistů běží, odkazuji čtenáře na článek V. Bystrova „Komunisté se tiše vracejí“ v Lidových novinách z 15. března tohoto roku. Název článku je opravdu přiléhavý. Komunisté a dokonce estébáci se nejen vracejí, ale dokonce ani neodešli a zastávají vedoucí místa na samém Ministerstvu vnitra a nejen tam. Řídí spolu s členem lidových milicí, které bez váhání stříleli na demonstranty proti režimu i Českou televizi. Jak ji mohou řídit při naprostém nedostatku etiky natož nějaké duchovnosti, je zřejmé.

Slova pana Bystrova jsou naprosto jasná a zásadní. Přesně vystihují podstatu zla komunismu i charakterovou nedostatečnost a selhání všech partajníků. Jde jen o zlo a jeho prosazení. Za jeho proklamovanou ušlechtilostí nic jiného není. Co platí o komunismu a straně jako o celku, platí i o každém straníkovi zvlášť. Proto i o Drtikolovi. Není výjimkou, ale jedním z mnoha, kteří zapřeli etiku i Boha. Jestliže mě za tuto kritiku někteří nemají rádi je to jen proto, že jejich způsob myšlení je shodný s myšlením komunistů. Brání je proto, že tím brání zlo, které v sobě sami chovají.

Z uvedeného článku vyjímám podstatné.

LN 15.3.07

Janeček a čtrnáct členů Rady ČT se tiše spikli, aby dokázali veřejnosti, že zákon o protiprávnosti komunistického režimu není nic jiného než pára nad hrncem.

Takovým tichým spiknutím je spolčení generálního ředitele České televize Janečka a členů Rady ČT přesvědčujících veřejnost, že bývalé členství v komunistické straně není v žádném rozporu s posláním tohoto nejautoritativnějšího média, významně ovlivňujícího formování mravních zásad humanismu a upevňování hodnot demokracie v české společnosti. Bývalý komunista Janeček a čtrnáct členů rady z patnácti jedni otevřeně a druzí tichým přitakáním, sdělili české veřejnosti, že komunistická minulost „není v rozporu se zákonem“ a doba byla prostě taková, řečeno slovy předsedy rady Baumruka v Respektu.

Janeček a členové rady tiše oktrojují české společnosti, že na tom, že se někdo upsal komunistické straně, nebylo nic nemorálního. Že upsat se ďáblu cti netratí, že vzít na sebe závazek sloužit zlu, až nás vyzve ke splacení úpisu, není odsouzeníhodné. Že to není nic, co by bylo v rozporu se zásadami jejichž zrcadlem by mělo být největší médium veřejné služby v demokratické společnosti. Janeček a čtrnáct členů rady se tiše spikli, aby dokázali české veřejnosti, že zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle nějž členové komunistické strany byli odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989 se všemi neblahými a tragickými následky, není nic jiného než pára nad hrncem. Kterou není třeba brát vážně.

Janeček a členové rady soustavně odvádějí pozornost od problému morální autority České televize, a naopak rozvíjejí demagogickou diskusi o tom, že členství v komunistické straně či Lidových milicích nesmí být handicapem zabraňujícím schopným a užitečným lidem naplňovat jejich ambice. (konec)

Přesně tento názor komunistů, jejich mravní nihilismus, který kritizuje pan Bystrov a všichni slušní lidé s ním, nám neustále podsouvají pan Pařík a spol: „Členství v komunistické straně není neslučitelné se stezkou. A vůbec: nestraníci si vše zavinili sami, protože volili komunisty“.

A znovu a po sté, proč o tom píši. Celá stezka spočívá ve zbavení se zla, které v sobě chováme a které nám vládne. Tato očista má nezbytný předpoklad, jímž je schopnost zlo rozpoznávat, což není nic jiného než ona jógická vivéka. Kdo není schopen rozpoznat zlo v komunismu – a takových je hodně – není je ani schopen rozpoznat v sobě. Základem stezky je dodržování etiky a nikoliv její odmítnutí pod přetvářkou dobra společnosti. Etika, vlastní dobrota je zárukou našeho dobra a ne poučky, které hlásají vrazi jako je Gottwald, Zápotocký, Lenin, Stalin, Pol Pot a další. Běda těm, kteří soudí podle slov a nikoliv podle mrtvol rozsetých po cestě ke spravedlivé společnosti. Ani v jediném případě, v jediné zemi se jí komunistům nepodařilo uskutečnit. A to platí.