Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Lenka

Pokud je pro někoho web „Večerní nebe“ nedůvěryhodný a článku „Jak mi Pařík napařil celibát“ nevěří, ať si přečte následující dopis. Je nezávislým vylíčením duchovnosti, pěstované pány avatary. Potvrzuje skutečnosti, líčené na webu „Večerní nebe“. (pozn. zmíněný web je v současnosti již zrušen)

I když tato svědectví jsou pro mne zadostiučiněním, radost z toho nemám. Není však opravdový důvod, proč pravdu zatajovat. I sami Miloš a pan Pařík s oblibou říkají: „Žáci pana Vacka mají právo vědět“. Právo platí pro všechny, proto i pro žáky vedené tomášovci. Mají právo vědět, co mohou pod jejich vedením očekávat. Co mohou hledající očekávat od nás, líčí například dopis Pavla a nejen jeho.

Vážený a drahý pane Vacek,

včera (v úterý 17.2.) v klubovně koloval papír s otištěnou zkušeností nějakého člověka s Milošem Tomášem a spol. Již dlouho jsem Vám chtěla napsat o mé vlastní zkušenosti s Avatarem, ale až nyní se asi odvážím. Chtěla bych tím vyjádřit, že si moc a moc vážím všeho, co děláte, že jsem stále v úžasu nad Vaším vnitřním životem, nad hromadou neuvěřitelně skvělé literatury, kterou píšete a kterou máme k dispozici a nad neuvěřitelnou láskou a soucitem a trpělivostí, které s námi všemi máte. Kéž by se mi kdy podařilo očistit svůj život a žít v milosti Boha aspoň částečně jako Vy.

Nic z tohoto respektu si nezískal Avatar v čele s Milošem Tomášem. Kdysi jsem chodila na přednášky Míly a Eduarda Tomášových do Lucerny a když oba zemřeli, nevěděla jsem, kam se obrátit. Zašla jsem se proto podívat přímo do prodejny Avataru a zjistila, že tam funguje nějaký pan Pařík a Miloš Tomáš a že tam mají dokonce meditační místnost, kde se medituje. Už je to hodně let zpátky. V té době se tam meditovalo myslím jednou za týden ve středu odpoledne a člověk tam mohl přijít, sednout si a meditovat, zatímco jiní zase odcházeli nebo přicházeli. Nebyly tam žádné židle, jenom meditační polštářky, nebyl tam nikdo, kdo by meditace vedl, takže každý si nějak meditoval sám, tak jak dovedl nebo nedovedl. Snažila jsem se tam chodit každý týden a pořád jsem doufala, že se "něco stane", že se tam objeví nějaký učitel, nebo že nějak pochopím, jak se to vlastně dělá. Měla jsem x-krát pročtené knížky od Míly i Eduarda, tak jsem se snažila dělat to, co jsem tam našla a co se mi zdálo, že mi právě aspoň trošku jde... Ničeho jsem se ale moc nedočkala, ani učitele, který by nám něco vysvětlil, jak na to, ani jsem nedokázala sama pochopit, jak se to tedy má dělat ta meditace, jenom jsem věděla, že to musím dělat, protože jinak se k Bohu nikdy nepřiblížím.

Snažila jsem se i pochopit, jakou roli tam má právě Miloš, jestli je spíš vedoucím obchodu nebo jestli navazuje na své rodiče a mohla bych od něho získat nějaké duchovní vedení nebo radu. Dokonce se mi jednou podařilo, že jsem s nimi mohla jet na chatu do Jílového, což jsem si vždycky přála, když jsem četla Míliny knížky, vždy jsem chtěla být součástí takové meditační skupinky, být v přítomnosti mistra, který si uvědomuje Boha. Na chatě se vařil oběd, prohlížely obrázky, které Miloš namaloval a potom se šlo do lesa na vycházku, kde jsme potom chvíli v tichu seděli, zatímco Miloš četl kousek svého projevu a myslím že kousek z knížky od Míly.

V té době jsem četla pořád dokola i obrazovou publikaci o Ramanu Mahárišim a sem tam Rozhovory s Ramanou Mahárišim, přeložené "nějakým" panem Vackem. Pořád jsem se snažila pochopit átmavičáru a chvílemi se mi zdálo, že to musí být přece jednoduché, že to půjde, ale pak jsem vždycky viděla, že nic nechápu a nemohu na to přijít, jak se to dělá nebo co mám tedy dělat já. Příliš jsem se ostýchala zeptat se Miloše přímo, tak jsem čekala, že se to časem nějak vyjeví samo, když budu navštěvovat Avatar atd. Taky jsem pořád čekala, že ucítím to "mistrovské vyzařování", o kterém Ramana mluví a které jsem mohla zachytit v Lucerně na Tomášových. Ale pořád nic. Nevěděla jsem, jestli jsem na tom tak špatně, že to nedokážu poznat a zachytit, nebo jestli z Miloše nic nezáří. Tak jsem trpělivě čekala, že odpovědi na moje otázky prostě nějak přijdou časem. Přišly. Moje avatarská zkušenost vyvrcholila jedním odpolednem v prodejně, kdy byla nějaká slavnost a tehdejší mladá přítelkyně Miloše se mi svěřila, že si s ním neví rady, protože má každou chvíli nějaký nový milostný románek s nějakou dívkou, přestože jsou spolu, a že ji to hrozně trápí, že asi s ním nebude moci zůstat. Nějak se stalo, že mě brzy na to Miloš pozval k němu domů na večeři. Tak jsem pozvání přijala, protože jsem si pořád ještě bláhově myslela, že se dozvím něco o praxi, o meditaci, o jeho zkušenostech nebo zkušenostech rodičů. Uvařili jsme večeři, Miloš mi ukázal, jakou má knihovnu, ale že skoro nic z toho nečte, že z knih o meditaci čte občas jenom 108 meditací od táty a jinak má rád historii atd. Potom mi začal rozepínat knoflíky u svetru a já jsem co nejdřív skončila konverzaci a vypoklonkovala se ven a domů. Tím skončila moje nevalná zkušenost s lidmi z Avataru. Přestala jsem tam jezdit a stýkat se s nimi, protože mi to nic nedalo. Dalo mi to poznání, že tady nic důležitého asi nezískám. Až po několika letech, kdy jsem musela dojet až do Indie a na Arunáčalu, kde jsem se modlila k Ramanovi a k Bohu, ať mi pomůže najít tu pravou pomoc, že už nic jiného nechci, že mě nic jiného tolik nezajímá a slíbila jsem Bohu, že prostě půjdu tou cestou k němu, ať je to jak chce, tak teprve jsem mohla potkat Vás.

Vás, jehož knížku Rozhovorů jsem celou dobu měla s sebou i v Indii a nevěděla přitom o Vás, Vás, kterého si nesmírně vážím, protože přinášíte tolik božího světla do našich životů. Moc Vám z celého srdce děkuji.

Když potom Miloš nebo Pařík píše ty nesmysly, kterými Vás napadají a očerňují, tak jenom potvrzují, kdo jsou sami zač. Jenom tím šíří své vlastní zlo. Já jsem nikdy neviděla ani nezažila, že by někoho prováděli meditací, jako nás soustavně vedete Vy na seminářích a maratonech, nikdy jsem neviděla, že by někoho osobně vedli nebo popisovali praxi, jak poznat sebe sama, jak se blížit k Bohu a sjednotit se ním, že by dávali jasné praktické návody nebo že by dokonce vnitřně pomáhali jako pomáháte Vy nebo Evička s Jirkou svým vnitřním vyzařováním a přítomností. Naopak, jejich morální úroveň je velmi pochybná, jak je patrné nejen z dopisů a článků, které píší, ale i z jejich osobních životů.

Zajímavé bylo, že když jsem přišla poprvé do klubovny, Pavel Dymanus se mě napůl z legrace a napůl vážně ptal, jestli jsem nepřišla náhodou od Paříka a Tomáše z Avataru. Říkala jsem si, jak ho to vlastně napadlo? V té době jsem ještě vůbec netušila, že existuje něco jako tzv. spor nebo KV. To samé, když jsem začala chodit k Evičce na meditaci domů, tak mi Evička hned někdy na začátku řekla, že jestli mám něco do činění s Avatarem, tak k nim na meditace nemůžu chodit. Paradoxní je, že jsem o sporu nic moc pořád nevěděla, lidi z Avataru jsem kdysi trošku znala, ale nic společného jsem s nimi mít nechtěla ani roky neměla, po té, co jsem zjistila kvalitu nabízené společnosti. Když mi to Evička řekla, nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit, měla jsem pocit, že se mi zhroutí celý svět a život, jestli budu muset jít pryč, a že bych dala všechno na světě za to, abych s ní mohla zůstat. Modlila jsem se celé vánoce k Bohu, aby se to nějak vyřešilo, aby mi nějak pomohl. A asi pomohl, protože k Evičce mohu chodit na meditace dál, ale vím, že nic z této pomoci není zadarmo a že se musím hodně snažit, aby mi Šakti i dál dopřála tuto možnost. Zároveň si říkám, že člověk je opravdu zodpovědný úplně za všechno, co dělá a čemu slouží, i když si vůbec neuvědomuje možné následky a slouží tomu v dobré víře. Nevědomost neomlouvá. Jistě to nebyla náhoda, že mi Pavel i Evička řekli to, co mi řekli.

Takže jsem za to všechno moc a moc vděčná, za všechno, co pro nás děláte Vy i Vaši nejbližší, že vůbec existujete a že se nám v takové míře věnujete a vedete nás, vnějšně i vnitřně. Moc si toho vážím a přeji Vám vše nejlepší na Vaší stezce. Zároveň se modlím, abych dostála i já svému slibu Bohu jít vždycky k němu a prosím za pomoc, abych nikdy nespadla z této stezky, kterou jste před námi vyšlapal a na kterou nám svítíte Vaším neutuchajícím světlem.

Mockrát děkuji,

s vřelým pozdravem Vaše Lenka P.

Tak dopadají žáci učitelů, kteří se žáky nemeditují, ale pouze přednášejí davům zvědavců, kterým – ač jsou ve stavu ega, místo zdůrazňování očisty lichotí, jak jsou krásní. Nezanechají jim jasnou nauku a praxi ani je nevedli k vytrvalému úsilí. Po jejich odchodu nemají nic, oč by se mohli opřít a na čem stavět. Prchavé citové uspokojení z přednášek je pryč a zbývá jen neutěšená skutečnost nevědomého, nesvobodného a často dokonce i zlého ega. Když je jim tato pravda připomenuta, je zle. Vyjevují to, co v nich opravdu je a nic krásného to opravdu není.