Jdi na obsah Jdi na menu
 


O nemyšlení

31. 10. 2006

Jiří Vacek

Bernard Shaw s oblibou říkal: „Lidé vůbec nemyslí. Já jsem slavný proto, že myslím 3x za den.“ Tomáš Masaryk říkal: „Myšlení bolí“. Tím vyjadřoval pravdu, že myslet je namáhavé, a že je pohodlnější říkat bez rozlišování, co nás napadne.

Je velká škoda, že se již na vyšších středních školách neučí pravidlům správného myšlení neboli logika, jak tomu bylo ještě před komunisty. Hynek usoudil, že vyučování logiky zrušili komunisté záměrně: „Kdyby lidé ovládali logiku, nikdo by jim nevěřil“. Mnoho lidí, soudě podle jejich vyjadřování, nemá dokonce ani potuchy, že něco jako pravidla správného myšlení existují.

Je pravdou, že A. Einstein, velký genius, se v jednom ze svých názorů na určitý problém fyziky zmýlil. Představme si, že by někdo sedl a napsal v odpověď na jeho omyl, že je velký nadutý hlupák, který si myslí, že je neomylný a ještě má k tomu špatný charakter. Nemyslitelné? Vůbec ne.

Takový způsob myšlení je zcela běžný mým kritikům, a to i tehdy, když učím totéž, co všichni velcí mistři. Oni se dokonce ani nesnaží vyvrátit věcně má tvrzení nebo počin a ihned pod mocí své negace na mne chrlí své soudy, jako naposled Michaela Urbanová 14.10.

Ta se také ani neobtěžuje napsat, co jí na satguru tak popudilo a hned na mne spustí, cituji:

14.10.06

Z Vaší reakce je mi stydno za Vás. Duchovní učitel by měl v první řadě zvládat svoje emoce a také svoje ego. Chápu je to těžké, toto je věc, která dříve nebo později postihne každého („duchovního učitele“)-sebestřednost, ztráta skromnosti, nadhledu, vědomí vlastní výjimečnosti a nadřazenosti s pocitem práva soudit. Dochází k tomu snadno, je-li dotyčný obklopen svými obdivovateli a ztratí kontakt s realitou a sám není dostatečně sebekritický. Konec citátu.


 Spáchala hned několik prohřešků proti logice a zásadám správného vedení sporu jako například tyto:

1) Neuvedla o čem píše.

2) Nezabývala se věcně a konkrétně s čím a proč nesouhlasí.

3) Osobně se neznáme, nevím dokonce ani o koho jde. Píše proto bez základních znalostí, bez kterých je správné posouzení nemožné.

4) Zcela neoprávněně hned vyslovila obecný, naprosto nedoložený odsuzující soud.

5) Do tohoto soudu zahrnula nejen mne, ale všechny duchovní učitele naráz: Sokrata, Ježíše, Buddhu, Mahárišiho a všechny další viz cituji: „Zlo, o kterém mluví, dříve či později postihne každého duchovního učitele“. Jen jí samé zřejmě toto zlo nemůže postihnout. Její přesvědčení o vlastní neomylnosti je naprosto neotřesitelné. Dokonce jí ani nenapadne, že by se mohla mýlit.

Každý je zodpovědný sám za sebe, za to, co dělá a říká a také musí být připraven za své počínání nést zodpovědnost a následky, a to i ve zveřejněné podobě. Uvedené zejména platí o záležitostech, které se týkají našeho společenství, jako je narušování meditací, seminářů, zpochybňování nauky a podobně. Naši přátelé mají plné právo vědět, co se děje a jací lidé mezi nás také chodí a při tom škodí naší praxi neboli škodí i jim. To se týká všech a všichni mají proto právo o tom vědět. Pokud se někomu taková zveřejnění nelíbí, rada je jednoduchá: chovat se tak, aby druzí neměli oprávněné – slovo oprávněné podtrhněme - důvody se proti takovému chování ohradit, což platí i pro případ M. Urbanové. Plete se do něčeho, co se jí netýká a způsobem naprosto nepatřičným.

Pokud se veřejně ohrazuji proti nepěknému počínání, je to moje právo. Nesoudím, že duchovní učitel, pokud chce být učitelem, si musí nechat vše líbit a nesmí vyjádřit nesouhlas. Tím spíš, že v jeho případě se nejedná ani tak o něho osobně, ale o nauku a ty, kteří ji provádějí. Často jsou takové případy velkým poučením pro mnohé, co vše dokáže „duchovní ego“, jak málo sebekritiky lidé mají a jak si tím škodí. Například M. Urbanová zrovna. Mně vytýká, že nezvládám emoce a není schopna vidět, že její dopis není nic jiného, než výbuch neovládaných emocí nezvládaných rozumem. Není v něm jediná věcná věta, důvod, jen samé neracionální city, navíc, jak jsem řekl, naprostá pýcha: „Mám vždy pravdu a nemusím se namáhat ji zdůvodnit“. Právě toto naprosto neodůvodněné přesvědčení: „Cokoliv mě napadne, je vždy správné“, je jedním z nejhorších klamů, kterým ega trpí. Je skutečně a doslova zničující. To, co napadá ega, je vždy z ega a v jeho prospěch a s pravdou nemá nic společného.

Takové myšlení či spíše nemyšlení je příčinou všeho zla ve světě, a proto je plným právem ukazována jeho nesprávnost a škodlivost.

Naše mysl je mocná a skutečná tvořivá síla. Je proto naším vrcholným zájmem ji používat správně, abychom si nepůsobili škodu, ale aby nám její činnost přinášela užitek. Není naprosto jedno, co cítíme a jak a na co myslíme. Tím vším si vytváříme svůj příští osud. Proto, kdo nás učí správně myslet a duchovně rozlišovat, je náš skutečný přítel a nikoliv nepřítel, a to i tehdy, když nám říká věci, které se nám nelíbí. A co se nelíbí egu? Vše, co nějak ohrožuje jeho existenci a samolibost.

Věřím, že M. Urbanové se tento článek - jako mnohým jí podobným - vůbec nebude líbit. Čím dříve si uvědomíme, že naše city typu „líbí - nelíbí“ zdaleka nejsou měřítkem pravdy a našeho skutečného prospěchu, tím lépe.

Duchovní učitelé nejsou jimi proto, aby se nám líbili, ale aby nám ukazovali cestu a pravdu bez ohledu, zda se nám líbí či nikoliv.

Nepřátelský a pohrdavý postoj ke všem duchovním učitelům, jaký M. Urbanová staví na odiv, není nic jiného, než projev zlých citů, které chová k Pravdě a k Bohu. Nic jiného jejich podkladem není. Ego správně poznává v případech, které jsou ukazovány, samo sebe, a proto je brání, jak umí. A neumí vůbec nic hezkého ani dobrého.

Právě proto je jednou z významných postupů v józe rozlišování, vivéka, která má nás chránit před zhoubnými následky nesprávného myšlení a cítění. Podstatu vivéky je rozlišování všeho ve světle nauky, co se v mysli objevuje. Nežádoucí city a myšlenky zamítáme a rozpouštíme. Základem tohoto postupu je držení se v postoji nezaujatého pozorovatele, který se neztotožňuje se žádným citem ani myšlenkou.

Je zřejmé, že vivéka je druhem duchovní logiky, úsilím o správné myšlení a cítění, které nás má vymanit z moci neřízené mysli. Proto ani ona se neobejde bez znalosti zákonů správného myšlení neboli logiky.

Všichni ti, kteří mně posílají výlevy své nepřátelskými city ovládané mysli, by učinili daleko lépe, kdyby se jí učili ovládat a řídit pomocí logiky a vivéky. Je to jejich mysl a její stav, který rozhoduje o jejich osudu, o tom,  jak projdou posmrtným soudem. Budou se zodpovídat sami za sebe a nikoliv za druhé. Pokud v nich převládá nepřátelství ke světlu, pokud se nechávají unášet zlými city, mohou si být svým osudem předem jisti. A na jejich názor, že jde o plané výhružky, se vůbec nikdo ptát nebude.

Mnozí si řeknou: „Proč tolik povyku pro jeden dopis?“. To není pro jeden dopis, ale proto, že zlozvyk nemyšlení je velmi rozšířen a na příkladech, jako je tento, jsou chyby v myšlení jasně vidět. Jelikož je mysl doslova tvořivá moc, pak plně platí:

Špatně a nesprávně myslet, znamená si připravovat špatný osud.

Názorných příkladů, které tento závěr potvrzují, když se budeme dobře dívat, nalezneme mnoho. Za válečnou a poválečnou katastrofou hitlerovského Německa je špatné myšlení a charakter Němců, které Hitler přesvědčil, že když mu dají moc, budou se mít dobře.

Kdo myslí a cítí jako M. Urbanová, bude se mít stejně dobře, jako zmínění Němci. Svým nerozumným  a nepřátelským myšlením o duchovních učitelích, se takoví lidé vylučují z jejich pomoci, a proto nemají nejmenší naději na duchovní život. Proto ztrácejí i naději na skutečné štěstí, které jinde nelze nalézt. Svým myšlením vytvářejí kolem sebe vězení, ve kterém trpí tak dlouho, dokud neprohlédnou a neobrátí se. Ne zlý osud ani nemilosrdný Bůh jsou příčinou jejich utrpení, ale oni sami.

Duchovní učitele je nutno posuzovat duchovně a nikoliv zevně, například podle zkušeností a nauky, kterou učí.

Příklady viz předchozí článek o Jitřní zemi. Kritizovat je z nevědomosti svého ega vždy musí dopadnout špatně. I zde má každý, co si zaslouží. Kdo si hoví ve špatném myšlení a charakteru, ten si pravého mistra nezaslouží.

Existují, a je dobře, že existují i jiná hodnocení a dokonce převažují. Jedno z více takových uvádím.


Mar. Lázně, 12. října 2006

Vážený pane Vacku,

Velmi Vám děkuji za opět tolik poučnou „Morávku“ – tolik toho ještě musím zlepšit, ale jsem moc rád, že mohu touto Vaší cestou jíti k „Otci“ – moc se o to chci stále snažit.

Děkuji Vám i za zasílání Vašich nových knížek a moc se na ně těším. Opravdu Vám děkuji za vše, i Vaší paní manželce a všem, kteří Vás zastupují.

Děkuji, děkuji, děkuji.

Ivan Bokr