Jdi na obsah Jdi na menu
 


Popírači učení Ramany Mahárišiho

21. 9. 2007

Jiří Vacek

(k článkům na kauza-vacek.blogspot.cz)

Naše duchovní úsilí je založeno na učení Ramany Mahárišiho. Provádíme neustále átmavičáru ve shodě s jeho výroky:

1) Átmavičára je stezka od začátku až do konce.

2) Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru neboli padá zpět do světa a ega.


Naším nepřátelům se naše praxe nelíbí pro jejich nevědomost i pro zištnost jejich nakladatelství. Proto nás neustále nepravdivě pomlouvají, aby nás poškodili. To i přes naší snahu, ve které jsme jim nabízeli několikrát spolupráci; vždy odmítli. Dokonce jsme jim velkoryse umožnili vydat velký obrazový životopis  Mahárišiho prakticky zdarma.

Místo toho na nás opakovaně útočí. Jedním z oblíbených témat je, že „překrucujeme učení Mahárišiho“. Nepodali o tom jediný důkaz. Prostě jen lžou ve snaze nás poškodit. Pravda je přesně opačná. Jsou to právě oni, kteří si Mahárišiho neváží a jeho učení odmítají nebo překrucují. Tady jsou důkazy – jejich vlastní slova a činy.

Ramana Maháriši vždy tvrdil, že ego je nebožské a že je nutné je úsilím v podobě átmavičáry rozpustit. Právě pro toto tvrzení mne pan Pařík hned na začátku sporu napadl: Ego je božské a není oč usilovat. Nyní najednou po letech hlásání tohoto neudržitelného nesmyslu o božskosti ega a zbytečnosti úsilí – což je v naprostém rozporu s učením Mahárišiho, říkají: „My také usilujeme a rozpouštíme ego“. Najednou. Svůj omyl samozřejmě, jako vždy a ani lež, nepřiznají. Prostě se dělá jako by neexistovaly. Jednou je to tak, po druhé jinak, prostě jak se to zrovna hodí. Když vydají knihu od Púndži, „frčí“ z prodejných důvodů neúsilí. Maháriši požaduje úsilí, tak když jej vydáme, usilujeme. Tito lidé jsou strašně nebezpeční zejména začátečníkům. Tváří se jako velcí mistři, ale učí jen to, co prospívá nikoliv hledajícím, ale jejich obchodu. Oni opravdu usilují, ale pouze o prospěch svého obchodu a ve své nevědomosti si myslí, že je jedno, jaké prostředky volí. Podle nich účel světí prostředky. Nesvětí. Právě naopak. Zlé prostředky nakonec v souladu s karmou zničí ty, co je používají.

Ramana Maháriši byl znám svým laskavým a ohleduplným chováním. Rozhodně nesoudil, jako pan Pařík, že sprostota je upřímnost. Také dobře rozlišoval dobro a zlo a nikdy netvrdil, že jsou si rovni a že vše je vlastně jedno, jak nás M. Pařík stále přesvědčuje. Například nesnášel jakoukoliv diskriminaci v jídle nebo nespravedlivé zacházení. Také mu nebylo vše jedno, co se v ášramu dělo a dovedl rázně zjednat pořádek nebo prosadit svou vůli. Podle měřítek pana Paříka proto nežil v jednotě. Zlo se jeví být dobrem jen skutečně zlým lidem, protože si od něho slibují, samozřejmě mylně, své dobro. Proto nevidí mezi zlem a dobrem rozdíly. Pro ně je vše zlé, co jim slouží k prosazování jejich cílů, dobré. „Jaképak zlo“, si myslí, „když z toho mám prospěch“. Přesně s tím v souladu se chovají naši nepřátelé v bláhové víře, že jich se zákon karmické odezvy netýká. Když je upozorním, jakou karmu si dělají, tak „vyhrožuji“. Zřejmě považují věřit v karmu za předsudek. Pan Pařík také rázně odmítl Mahárišiho poučení o pokoře a její zásadní důležitosti pro hledající včetně těch nejpokročilejších.

Pan Pařík také nevěří na rozdíl od Ramana Mahárišiho v Boha. On se jej „vzdal“. Pochopil doslova Eckhartův výrok „o vzdání se Boha pro Boha“. Eckhart měl samozřejmě na mysli něco úplně jiného: abychom se vzdali svých představ o Bohu, které nám brání poznat Boha takového, jaký opravdu je. Pan Pařík Boha nepotřebuje, proto jej odložil jako nepotřebnou věc. V tom je podoben F. Drtikolovi. Ten také ve svém životopise píše, že se stal neznabohem. Proto zřejmě pan Pařík Drtikola tolik obdivuje. Zřejmě i proto, že vstoupil z přesvědčení do strany, která Boha nejen popírá, ale považuje za velké zlo. Podle něho členství ve straně zločinců a neznabohů je známkou duchovní výše.

Když si pan Dostál přečetl, jak Ramana Maháriši vedl své uctívatele stezkou odevzdanosti, dostal takový vztek na Mahárišiho, že způsob jeho vedení nazval „hitlerismem“ a mne „paranoidním, zlovolným a zbabělým skřetem“. Tento hrubý výpad proti Mahárišimu nikdo z představitelů tomášovců nejen neodmítl, ale Miloš Tomáš za něj neváhal srdečně na Jitřní zemi Miloše pozdravit jako svého milého kamaráda. To také dokazuje, jaký jejich vztah k Mahárišimu je. Radují se z jeho urážek.

Pan Popov opět soudí, že Mahárišiho poučka: „Jen mistr může poznat mistra“, je nesmysl. Míla Tomášová píše ve Třpytu prázdna totéž „Jen mistr nebo opravdu velmi pokročilý žák může poznat mistra“. Tak obviňuje z nesmyslů i ji. Nezná nejen co učí Ramana Maháriši, ale ani jeho vlastní mistr, Míla Tomášová.

Všichni společně pak nedbají jejího mnoha svědky potvrzeného prohlášení: „Vacek je dobrý mistr, držte se jej“. Když jde o jejich „kšeft“, jdou stranou i výroky Míly Tomášové, jejich mistra. Mistr sem, mistr tam, kšeft má přednost. Tuto svou zásadu, kterou se stále řídí, prozrazují i v mnoha dalších případech. Míla Tomášová chválí mé spisy, například „Učebnici átmavičáry“ a další, kde učím praxi, kterou hlásal Ramana Maháriši, Miloš Tomáš neváhá napsat, že je to jen brak. Důkaz není třeba. Stačí přece, že to on prohlásí. Ví vše lépe než Maháriši i jeho matka. Mimochodem může mi někdo vysvětlit, proč Míla Tomášová místo toho, aby rozpoznala jak překrucují Mahárišiho učení ve svých knihách, tak je naopak doporučuje a chválí? Výslovně zrovna „Učebnici átmavičáry“? Byla snad tak nevědomá? Podle svých „žáků“ zřejmě ano. I v tomto případě vědí vše lépe a přesně opačně než ona. Jak poučné. Koho vlastně brání, když neberou vážně ani to, co sama výslovně říká?

To samé platí i o několikrát písemně i ústně opakovaném prohlášení M. Tomášové, že se považuje za žáka Ramana Mahárišiho. Vyvracejí její vlastní slova jako nepravdu. Podle nich je zřejmě hanba být žákem Ramana Mahárišiho. Osobně s touto „hanbou žákovství“ nemám nejmenší těžkosti. Mými mistry, kromě Ramany Mahárišiho byli a jsou i Jára Kočí a Míla Tomášová a další. Ke všem chovám velkou úctu i lásku. S údivem pozoruji, jak obránci M. Tomášové ji dávají do spojení s komunistou a neznabohem Drtikolem. Zřejmě jí to má přidat víc na duchovnosti než žákovství Mahárišiho. Ze všeho nejvíce avatarům na Mahárišiho učení vadí jeho jednoznačný odsudek duchovních přednášek. Zcela jasně říká: „Lidé na ně chodí a odcházejí z nich takoví, jací na ně přišli“. Vyjadřuje tím pravdu o jejich duchovní neúčinnosti. On sám přednášet odmítal, i když mu nabízeli pro jeho potřebu vlak, se kterým by mohl udělat přednáškové turné po celé Indii. Věděl dobře proč odmítal přednášet a místo toho mlčel neboli meditoval s návštěvníky.

Avatarům je jeho poučka o neúčinnosti přednášek trnem v oku a neustále ji zlehčují. Proč, si snadno domyslíme. Snaží se je prohlašovat za daršan. Označují přednášky Tomášových za daršan. Při něm se ovšem mlčí, medituje nebo recitují mantry. Také tvrdí, že se na nich meditovalo. Osobně jsem navštívil mnoho jejich přednášek. Jestli se společně ze 4 hodin setkání meditovalo asi 15 minut, a to jen asi na každé druhé přednášce, jsem hodně optimistický. Navíc k meditaci došlo vždy až po důrazných žádostech účastníků a nikoliv z popudu Tomášových. To jsou holá fakta, která zná každý účastník jejich veřejných setkání a žádné nepravdy. Nesouhlas s učením Mahárišiho je naprosto jednoznačný. Nehodnotím, jen konstatuji zřejmý nesoulad. Není zdaleka jediný, ale je jich mnoho a dokonce zásadní, viz dále.

Vrchol popření a úplného nepřátelství k Ramanovi Mahárišimu projevil v poslední době nestyda, který se skrývá za anonym „Ctitel Ramany Mahárišiho“. Je dobře známo, že za anonym se skrývají vždy lidé s nepěkným charakterem. Ctitel není výjimkou a je jím jeden z představitelů Tomášovců. Možná dokonce sám Miloš Tomáš. Již několikrát se takto pokoušeli vytvořit zdání: „Nás mnogo“.

Ctitel nedělá nic jiného než, že popírá sám základ Mahárišiho učení a samotný smysl jeho působení.

Lstivě pod přetvářkou uctívatele Mahárišiho nás přesvědčuje, že átmavičára a její praxe nejsou ústředním bodem učení Ramany Mahárišiho, že jeho výroky: „Átmavičára je stezkou od začátku až do konce a kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, neplatí.

Jen skutečné zlo je schopné takové nestoudnosti: tvářit se jako uctívatel a současně popírat a vyvracet učení toho, za jehož uctívatele se vydává. A ještě, aby té drzosti a zla nebylo málo, prohlašovat se za strážce pravosti mistrova učení, který „je brání proti tomu, aby si je nikdo nepřivlastnil“ neboli Mahárišimu nezcizil. Při tom nic jiného si Maháriši nepřál, než aby se tak stalo a co nejvíc hledajících přijalo jeho učení za své a provádělo átmavičáru. Také žádné „jeho učení“, jehož by byl vlastníkem, neexistuje. Existují pouze věčné pravdy, které ti, co hledají Boha poznávají a pro dobro druhých hlásají.

Sám Maháriši říká, že co zakoušel, později našel popsané ve starých písmech. Představa vlastnictví duchovních pravd, které je třeba bránit před přivlastněním jinými, je typická vlastnická vásana ega, ono „moje“, kterého se musíme vzdát spolu s egem. Představa, že je třeba bránit mistrovo učení před tím, aby si je nepřivlastnil někdo jiný, je projevem největší nevědomosti. Pravý mistr chce pravý opak: aby si jeho učení přivlastnil co největší počet hledajících a dosáhli tak poznání a spásy.

V otázce átmavičáry, které je postupem, jak dosáhnout poznání átman, byl Ramana Maháriši naprosto nesmlouvavý. Jeho  díla, zejména ty základní, nejsou o ničem jiném: „Kdo jsem já?“ a „Zkoumání sebe“ neboli átmavičára.

Jak se pozná pravý uctívatel a žák Ramana Mahárišiho, o tom nám říká Annamalai Swami v následujícím výňatku. To je něco úplně jiného, než hlásají jeho falešní ctitelé, kterým nejde o poznání sebe, ale o jejich duchovní pýchu, a to ještě v lepším případě.

Annamalai swami: Bez lásky ke guruovi nemůže být žádná džňána. Ale je lepší, když naplňujeme jeho učení, než když opakujeme pouze jeho jméno. Nejlepší tapas (duchovní úsilí) je, když jdeme cestou, kterou guru vyjevil. Pokud rozumíte učení Bhagavana a uskutečňujete jej tím, že stále přebýváte v átmanu, pak se s Bhagavanem sjednotíte. To je pravá láska, bhakti, ke guruovi. Ve Vivékačúdámani se říká: „Z nesmírného počtu cest, jak realizovat átman, je bhakti nejlepší.“ Šankara však jde dále a definuje bhakti takto: Nejvyšší bhakti je vytrvalé uctívání átman tím, že v něm stále přebýváme (= átmavičára). (Pramen: D. Godman: Život podle Bhagavána, str. 280.)

Naplňovat mistrovo učení, není v případě Ramany Mahárišiho nic jiného než uskutečňovat neustále jeho základní myšlenku: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce“. Nic víc, nic míň. Kdo tak nečiní, nesměřuje k poznání,ale „dělá lokavičáru“, jak Bhagavan jasně varuje. Slova naprosto jasná, nedvojsmyslná. Nepřipouštějí možnost jakéhokoliv jiného výkladu.

Jestliže někdo tvrdí opak a zpochybňuje praxi átmavičáry, není nejen ctitel Mahárišiho, ale jeho nepřítel a jedná pod vlivem nejhoršího zla: odvádí druhé od spásné nauky a stezky a to té nejpřímější jaké existují .

Když naši nepřátelé vydávají Mahárišiho, není to proto, že jej skutečně uctívají a následují. Fakta, která jsem uvedl, hovoří jasnou řečí. Jim se nejedná o šíření jeho učení. Kdyby jim leželo na srdci jeho rozšiřování, tak by se nás nesnažili likvidovat, ale spolupracovali by s námi. Jelikož se jim jedná o kšeft a peníze, tak se nás snaží zničit za každou cenu.

Právě proto nás – opět anonymně, jak je u nich pravidlem, pomluvili v Ramanašramu a na základě této pomluvy získali právo na vydání „Mahárišiho evangelia“, které jsme chtěli vydat po druhé, protože prvé vydání bylo rozebráno. Knihu jsme již vydali jednou za 39 Kč. Vydali bychom ji ihned znovu za 70 Kč. Avatar ji vydal asi až po roce a za 250 Kč. Jim potřeby skutečných uctívatelů Ramany Mahárišiho jsou naprosto lhostejné. Co u nich platí, jsou jen peníze. Pro ty jsou doslova schopni všeho. Nejde o spor duchovní, ale o peníze, o zisk za každou cenu.