Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Učím totéž, co praví mistři.

Moji odpůrci lžou, jak když tiskne, že „dehonestuji“ jiné mistry. Právě naopak: jsou-li praví, shoduji se s nimi téměř ve všem.

Stačí například se začíst v knize O. Nydahla „Moudrost okamžiku“ a shoda našich názorů bude zřejmá. Dokonce i tam, kde svými výroky budím odpor a dokonce pohoršení. Jen pár příkladů. Na straně 39 shodně se mnou vytýká Krišnamurtimu, že nedává lidem metodu, jak vysoké učení, o kterém mluví, dosáhnout v praxi. To není dehonestace ani popírání toho, co osobně Krišnamurti dosáhl. Prostě je uvedena pravda: nepodává metodu, která by hledajícím umožnila dosáhnout poznání natož vysvobození.

Na straně 87 neváhá napsat o polském papežovi: „Je šílený“. Když papež navštívil Tanzanii, kde polovina populace umírá na AIDS, řekl lidem, aby nepoužívali prezervativ. Pokud jej poslechnou, je to totéž, jako kdyby své děti předem odsuzovali k bolestnému a dlouhému umírání na nevyléčitelnou nemoc a na celý stát přivolávali obrovskou katastrofu. To je přesně to, co Ježíš vytýká farizejům. Nakládají lidu břemena, která sami nenesou. Papež jejich děti vychovávat nebude. Samozřejmě bigotní katolíci budou Nydahlovo vyjádření považovat za „dehonestaci“.

V duchovní oblasti stejně šílené jako papežův výrok, je tvrzení o neškodnosti ega a o nepotřebě jeho rozpouštění. Když proti tomuto tvrzení M. Tomášové protestuji, jde o dehonestaci. Nejde. Pouze vyvracím nesprávná tvrzení a potvrzuji všeobecně všemi mistry shodně hlásanou pravdu, že ego musí zmizet. O. Nydahl s tím  - a nejen on - plně souhlasí, stejně jako s nezbytností úsilí na stezce, které např. H. Púndža popírá. Viz např. str. 111.

O. Nydahl také nemá rád, když se žák obrací na více učitelů (str. 53), protože takové počínání může v žákovi vyvolat zmatek, a tak jej poškodit. Není to rozumné stanovisko? To ví i každý pedagog: když se na stejný předmět u třídy v průběhu školního roku vystřídá více učitelů, celková její úroveň je vždy nižší. Chaotické střídání učitelů v jakékoliv oblasti lidské činnosti není nic dobrého.

Jiný učitel – jiná praxe. Právě takové počínání odsuzuje Rámakrišna svým příměrem o kopání studní stále na novém místě, když hned na prvý pokus neteče voda. Jestliže jsem kritizován „nevidí rád obracení se na jiné učitele“, je kritizován Rámakrišna a další mistři, kteří k takovému počínání mají výhrady. Představa laciných duchovních zisků dosahovaných změnou osob učitele je hluboce nesprávná.

Nydahlovo vyjádření o vztahu žák – učitel (např. str. 48, 50 a dále) by si měli přečíst všichni ti, kteří si myslí, že jsou chytřejší než všichni učitelé dohromady a vědí nejlépe, co mistr smí a co nikoliv a kdo mistr je či není.

Nejvíc mě O. Nydahl potěšil výrokem - a nikoliv poprvé, že vědomí je noumenon, absolutno, princip existující sám o sobě, viz str. 32. Tím vyvrací velmi rozšířené, ale naprosto zcestné tvrzení mnoha buddhistů o nepodstatnosti vědomí. Také říká, že advaita = buddhismus (str. 38). Tím potvrzuje názor Ramana Mahárišiho, že prvotní Buddhovou metodou, kterou učil, byla átmavičára neboli hledání vědomí Já jsem. V tomto smyslu (str. 115) říká, že mysl sama o sobě je jasný a neomezený prostor, který si uvědomuje sám sebe. Pokud zenbuddhisté a jim podobní mluví o původní či čisté mysli, mluví o tomtéž jako Ramana Maháriši a celá advaita neboli o vědomí Já jsem, o naší pravé podstatě, o našem pravém Já; samozřejmě nikoliv o egu.

Právě z této totožnosti advaity a pravého buddhismu vycházím ve svém pojednání: „Ze samsáry do nirvány“. Vysvětluji v ní, jakou praxí lze dosáhnout přímo a bez oklik cíle buddhismu – prázdnoty, nirvány.

Jinak se mně zdá, že někteří buddhisté vlastně nevěří v Boha, jako nadřazenému principu všeho projeveného, jak jej vymezil Buddha: „Kdyby nebylo nezrozeného, nebylo by nic zrozeného“. Buddha nepopíral Boha, ale pouze o něm nemluvil. To zřejmě vede některé buddhisty k tomu, aby v něho nevěřili. Tím se zákonitě připravují i o jeho pomoc na stezce – o milost. Jelikož jim tato pomoc schází, hledají ji u nejrůznějších dákiní a podobných jevů. Tím si vytvářejí jakési osobní, pomocné bohy. Jak ví i lidové přísloví, je vždy lépe jít rovnou ke kováři než ke kovaříčkovi. Pravděpodobně právě pro tuto nevíru v Boha někteří buddhisté končí v jakémsi buddhistickém materialismu, ve kterém pro blaho světa se spojují i s komunisty, což je jejich duchovní katastrofa. Nevěří, že ono Buddhovo nezrozené se umí postarat o to, co samo rodí a domnívají se pošetile, že musí zachraňovat to, co Bůh podle jejich omezeného a nesprávného chápání, zanedbává. Tragický omyl, který plodí jen ještě větší zlo a utrpení. To, že jim na komunistech či marxistech nevadí popírání existence Boha neboli Buddhova nezrozeného, je šokující i varující před nimi současně.

Můj souhlas s Nydahlem přirozeně nejde tak daleko, abych radil rychlou jízdu na motocyklu, skákání s padákem nebo vrhání se na laně do propasti. To je naprosto nepodstatný rozdíl v názorech.

Dočkal jsem se i potvrzení svých „dehonestujících“ názorů na Gándhiho a jeho snahy o samostatnost Indie, a to tam, kde bych je nehledal. U velkého mudrce, mistra kašmírského šivaismu a siddha jogína Nitjanandy. V knize „Nityananda, in divine Presence“, (Nitjananda, v božské přítomnosti), autoři M. U. Hatengdi a Sw. Chetananda, se o tom dočteme na straně 6. Mudrc tam říká pouze 4 týdny po vyhlášení indické samostatnosti, že samostatnost Indie byla uspěchaná vlivem různých skupinových zájmů, a proto nepřinese očekávané vyřešení jejich obtíží, a proto vyvolá mnoho utrpení. V září 1947 řekl o velkém národním vůdci (byl jím Gándhi), že mu zbývá již jen krátký čas života a divil se, zda je spokojen se svou slávou a úspěchem. Kdyby odešel z politiky a věnoval se Bohu, myslí si Nitjananda, dosáhl by jej. Osoby jako Gándhi i přes svou velikost, nemohou samy ničeho dosáhnout. Za 4 měsíce byl Gándhi zavražděn. Uvedené platí naprosto a plně pro všechny zachránce světa, kteří si myslí, že dokáží sami to, co Bůh nečiní. Končí stejně nebo podobně jako Gándhi. Navíc způsobí velké utrpení, protože svou zevní snahou mění karmu lidí i národů, a ta se nutně musí naplnit. Zevně není možné karmě zabránit, aby se naplnila, protože je doslova mocnou energií, která směřuje k tomu, aby zevně uskutečnila to, co jsme do ní vložili. Rušení působení moci zákona vesmírné spravedlnosti zevními prostředky je „protizákonné“, a proto je karma i  trestá.

Takže nejen já, ale i Nitjananda „dehonestuje“ mistry.

Svým učením tento mudrc plně potvrdil správnost duchovní praxe, kterou provádíme. Vnitřní pránájáma, kterou cvičíme společně s átmavičárou, je metodou kašmírského šivaismu, kterou neustále ve svých rozhovorech zdůrazňuje. Říká, že nás čistí od vásan a samskár a prána dovedena vzhůru nad hlavu sušumnou se zde spojuje se Šivou – s vědomím, čímž je docilována jednota Šivy a Šakti, vědomí a jeho tvořivé moci. Ono spojení není ničím jiným než mystickou svatbou křesťanských mystiků. Doporučuji proto studium textů kašmírského šivaismu stejně jako advaity a Ramana Mahárišiho. Některé jako „Vidžňána Bhairava“ či „Pratjabhidžňa Hridajam“ jsem přeložil. Jiné jsou v angličtině jako výše jmenovaná kniha a například „The Chidakasha Gita of Bhagavan Nityananda of Ganeshpuri“. Tu je možno si stáhnout z příslušného internetu.

To je pravda o mých „dehonestacích“. Jsem s nimi v dobré společnosti, kterou netvoří pouze O. Nydahl či Nytjananda, ale všichni praví mistři. Když například Ramana Maháriši a s ním všichni praví mistři učí nutnost duchovního úsilí, odchodu z tohoto světa a rozpuštění ega, pak „dehonestují“ všechny ty, kteří učí opak, aniž by je přímo jmenovali.

Nadávky a pomluvy, kterých se mé osobě za hlásání správné nauky dostává, skutečnou dehonestací jsou. Kdo jen trochu myslí, snadno rozezná věcné vyjadřování k duchovní praxi od projevů nenávisti a útoků na mou osobu. Kdo nemá argumenty, hanobí oponenty. Kdo je má, nemusí se ke lžím a pomluvám uchylovat.

Neuvádím své výhrady k výrokům duchovních veličin proto, abych je snižoval, ale proto, abych dokázal, že ani duchovní pokrok nikoho nechrání před omyly a nesprávným chováním, které má zhoubné následky na celé inkarnace. Nutnost ovládání mysli, správného rozlišování a vývoj buddhi nepřestává ani s dosažením poznání, ale stává se ještě naléhavější. I v tom mne Nitjananda podporuje, když hlásá nutnost vývoje Buddhi, kterou staví na roveň s boží vůlí. Kdo nemá buddhi, nemůže ani plnit boží vůli. Kdo ji neplní a nežije, působí jen stále utrpení sobě i druhým. Pouhý soucit sám o sobě je slepý a bez buddhi zavádějící. Máme se nechat vést buddhi boží moudrostí a nikoliv slepými city. Mimochodem i buddhista O. Nydahl se takto také přesně vyjadřuje.

Pro hledající, kteří uvěří, že není oč usilovat nebo, že nemusí rozpouštět ego, je takové přesvědčení smrtelně nebezpečné. Celá stezka k Bohu není o ničem jiném než právě o usilovném rozpouštění ega. Kdo tak nečiní, nedělá átmavičáru, nekráčí k Bohu, ale dělá lokavičáru, neboli zůstává s egem v samsáře, ve světě plném utrpení. Není mu proto pomoci a nečeká jej nic jiného, než co má: nevědomost, nesvobodu a utrpení, a to vše bez konce, dokud nepochopí, kde je skutečné východisko.

Duchovní učitelé, kteří popírají nutnost úsilí, rozpuštění ega nebo mluví stále o nejvyšších pravdách, ale neposkytují návody, jak dosáhnout, snižují sami sebe svými omyly a nedostatky a nikoliv ten, kdo na ně poukazuje.

Bránit jednání duchovních veličin, které dobrovolně vstoupí do zločinecké organizace, která vraždí, loupí, mučí a vězní nejen své nepřátele, ale i své věrné, je popřením veškeré etiky. Tím spíš, když se F. Drtikol brání cynicky tím, že jde jen o trochu bláta, které se snadno smyje. Krev nevinně zavražděných „soucitný“ buddhista považuje jen za trochu bláta! Takovým tvrzením dehonestuje sám sebe a nikoliv ti, kteří o něm píší pravdu. Kdo takové lidi brání, smýšlí stejně jako oni. Ničím se od nich neliší. To dokazují i svým jednáním. Jako komunisté lžou, pomlouvají a snaží se „nestraníky“, ty, co nejsou s nimi, všemi způsoby zničit. Hrozí mocnými představiteli, tajnou policií, sektology – prostě vším, o čem si myslí, že by jim pomohlo. Přesně jako komunisté. Mentalita všech totalitních seskupení je naprosto stejná bez rozdílů vyznání a zaměření.

Když považují za dehonestaci M. Tomášové její vlastní, několikrát písemně i zvukovou nahrávkou potvrzené prohlášení, že je žačkou Ramana Mahárišiho, není co dodat. Být žákem takového mistra je čest a nikoliv hanba. Pokud je něco hanba, je jí chování „obránců její památky“, za které se považují. Myslí si, že čím víc špíny na někoho nakydají, tím větší bude její velikost. Ubohost nad ubohost. Docílí tím nanejvýš toho, že se samostatně myslící lidé začnou ptát: „Jsou toto výsledky jejího učitelského působení? Nemá opravdu jiné žáky než tyto?“

Nekritizuje neboli nedehonestuje Ježíš všechny ty samozvané zachránce světa svým: „Mé království není z tohoto světa. Opusť jej a následuj mne.“ Neříká Buddha totéž: „Opusť samsáru a vstup do nirvány.“ Nemá Mahárišiho varování: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, stejný smysl? Jeho: „Máme zasahovat do dění světa, jak nejméně je možné“, je ještě jasnější. Jaká je v tom dehonestace, když v duchu této nepochybné pravdy kritizuji ty, kteří ji nedbají? Co mně vlastně moji odpůrci vytýkají? Vlastně celou pravou nauku. Učí její skutečný opak. Posuďte sami, co tvrdí.

Není oč usilovat, duchovní praxe je zbytečná. Chodit na přednášky je totéž, co meditovat. Tvrzení Mahárišiho, že návštěva přednášek nikoho nezmění, je nepravdivé. Ego není třeba rozpouštět. Každý umí rozpoznat mistra a ví, kdo mistr je a není, co mistr smí a nesmí. Tvrzení Mahárišiho, že jen mistr pozná mistra, je nesmysl. Mistr je osobnost a nikoliv Duch. O tom, kdo je či není mistr, rozhoduje chování osobnosti, nikoliv vyzařování vědomí Já jsem. To, jak Ramana Maháriši vede přímé žáky stezkou odevzdanosti, je hitlerismus. Členství v ateistické zločinecké organizaci je slučitelné s duchovní praxí a je hloupé něco takového kritizovat. Komunisté nebyli zlí, lidé je podporovali sami. Jejich ideály byly vznešené. Je správné zasahovat co nejvíce do dění světa a zachraňovat jej i ve spolupráci se zločinci a s lidmi, kteří nejen v Boha nevěří, ale pronásledují věřící. Neexistuje snad základní poučka pravé duchovní nauky, kterou by nepopírali v přesvědčení, že jim pomůže v prosazování jejich nekalých cílů.

Běda tomu, kdo jim uvěří pod vlivem zla, které v sobě chová. Je na velmi dlouhou dobu pro stezku ztracen a čekají jej jen další zrody v nebožském světě. Nic jiného bez usilovné práce na sobě, na svém charakteru a bez ovládání mysli, rozlišování a meditace, čekat nemůže.