Jdi na obsah Jdi na menu
 


Učení mistrů a úhly pohledu

17. 7. 2009

Josef Šťastný

(reakce na články Markéty Šťastné na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

V učení každého mistra je možné najít rozpory, pokud chceme. I v učení Ramany Mahárišiho můžeme nalézt rozporuplné nebo dokonce protiřečící si výroky, např. „ego je neskutečné“ a na druhé straně „kdo nedělá atmavičáru, dělá lokavičáru“. Jak by lokavičára byla vůbec možná, když ego je neskutečné? Nebo proč Maháriši cvičil, když jej nikdo neviděl, když svět je neskutečný? Kdo chce nalézt rozpory, jistě je najde. Obávám se ale, že tím se pouze jeho ego nafoukne. Podobně tomu je i s učením, které předává Jiří Vacek. Pokud někdo chce hledat rozpory, určitě je najde. Pokud někdo na základě četby Pamětí usoudí, že tudy cesta nevede, je to jeho věc. Na druhou stranu znám spoustu lidí včetně mě, kterým pan Vacek a jeho texty velmi pomáhají. Co se týče líčení událostí v životopise, napadá mě líčení událostí kolem Ramany Mahárišiho a jeho reakcí na ně. Bhagavan někdy reagoval, vzato ze zevního pohledu, poněkud atypicky. Události, které se kolem něj děly v hale, měly podle Mahárišiho uctívatele Chalama zvláštní logiku (viz Padamalai). Ve světle odhaleného Já události prostě dostávají poněkud jiný spád ;-)

Nechci říci, že události popisované Jiřím Vackem v životopise postrádají logiku, ale cokoliv se kolem osoby mistra děje, je třeba posuzovat individuálně a velmi opatrně. Např. já jsem chtěl jít na transmisi mistra Namkhai Norbu, tedy jakýsi buddhistický šaktipat. Nikoliv, že bych si myslel, že dostanu od Norbu Rinpočeho něco víc než od Jiřího Vacka, ale byl jsem prostě zvědavý. Když jsem o tom s Jiřím Vackem mluvil, necítil jsem žádné odsouzení ani nesouhlas. Pan Vacek dokonce v Učebnici átmavičáry píše, že pokud žák nemá možnost pobývat se svým mistrem, není nic špatného na tom vyhledat přítomnost jiné mistrovské osobnosti. Ale je rozdíl myslet si, že někde jinde najdu něco lepšího. To ukazuje na nesprávný postoj žáka. Pokud se mistr proti něčemu takovému ohradí, je to známkou jeho milosti. Pokud to takto nechápu a nezamýšlím se nad tím, co mi mistr říká, jsem vůbec jeho žákem? Právě v tom spočívá úžasná milost soužití s mistrem, že mistr odhaluje žákovy nesprávné postoje a žák má šanci je opravit. Bez mistrovi pomoci by si jich třeba ani nevšiml.

Připadá mi, že autorku mnohem víc než srovnání dvou duchovních skupin, zajímaly sporné body s „Tomášovci“. O duchovním životě a praxi přátel Jiřího Vacka nenalezneme v jejich poznámkách ani zmínku, ačkoliv to je jedno z hlavních témat Pamětí. Navíc docela nevkusně a pouze na základě svých domněnek píše o soukromí rodiny Krutinových.