Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jediným pravým a skutečným cílem komunistů byla absolutní moc ve státě, jak politická, tak i hospodářská, a co nejvíc z ní pro sebe vytěžit: vedoucí postavení, peníze a moc vládnout. K tomu jedině směřoval celý systém jejich vlády.

Komunistický systém byl vysoce organizovaným protekcionismem, korupcí a vykořisťováním nestraníků. Komunisté v něm měli přednostní práva naprosto na vše. Na vládnutí, na vedoucí místa, vyšší příjmy, na přidělování bytů, na školní vzdělání, na cesty do zahraničí  -  prostě na vše nač si vzpomeneme.

Proto měli všude své stranické organizace, jejichž členové rozhodovali v jejich rámci vše. Stranické organizace byly všude: ve státní správě, v podnicích, na školách, v policii, na soudech, ve věznicích i v městských částech, v družstvech a vesnicích. Nebylo společenské činnosti, kde by nebyly včetně například sportu.

Prostřednictvím těchto organizací, jejichž členové přísně dodržovali stranickou disciplínu, komunisté ovládali vše. Rozhodovali například, koho zaměstnají a na jakém místě a koho vyhodí z práce, kdo se dostane na školu a kdo ne, kdo dostane byt a kdo nikoliv, ale i to, kdo půjde do vězení nebo vyjede za hranice.

Oni měli skutečnou rozhodovací pravomoc a nikdo jiný. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání ani obrany, protože o stížnostech rozhodovali opět zase komunisté v rámci své stranické disciplíny. Komunista by přece nešel proti komunistovi.

Heslo komunistů: Na posledním místě našeho snažení je člověk, bylo vysoce pravdivé. Skutečně poslední, oč komunistům šlo, byl obyčejný člověk, nestraník. Neměl žádná práva, byl podřadným občanem a měl povinnost nechat se vést komunisty, kteří si své postavení vedoucí síly ve státě dokonce uzákonili.

Nejmenší neposlušnost se trestala a viník neměl zastání, protože ti, co jej měli chránit, byli titíž komunisté, kteří jej pronásledovali.

V padesátých letech a hluboce do let šedesátých končili nepohodlní v Jáchymově, který byl skutečným koncentrákem nebo byli rovnou zastřeleni například při nedovoleném překročení hranic.

Později byli jen vyhazováni z práce a týrání estebáky tak, že mnozí raději emigrovali. Byli i zavíráni i když jejich kriminál ve srovnání s dřívějškem byl skutečně „fešácký“. To, co prožíval Havel a další ve srovnání s lety po vítězném únoru, byl skutečný penzion.

To je také podstatný rozdíl mezi odpůrci režimu po únoru a v normalizaci. I tresty byly kratší o mnoho let.

Posuzujeme-li vládu komunistů, nesmíme na tyto rozdíly zapomenout a nesmíme se nechat splést tím, že v posledních letech jejich teror byl slabší. I tak byl stále hrozný.

Jak se žilo pod vládou komunistů, jsem podrobně popsal ve svých pamětech „Jak jsem hledal Boha“, díl 2. a 3. Je to líčení z prvé ruky, moje vlastní zkušenosti. Snad vyléčí každého, kdo má nějaké iluze o jejich ušlechtilosti, jak nás s ní stále krmí pánové z KV.

Kdo nechce, aby se to vše opakovalo, ať jde volit a vybere ty strany, které s komunisty nespolupracují ani v nich nemají vliv bývalí komunisté. Právě spolupráce sociálních demokratů s komunisty byla jednou z příčin, že se jim jejich puč v roce 1948 povedl. Právě takové spolupráce jsme v dnešních dnech svědky v parlamentě.

Nevolit není řešení, ale znamená předat moc rozhodovat o nás komunistům a jejich přátelům.

To není politika ani politická agitace, ale otázka svobody nebo komunistické moci nad námi.