Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Komunisté se netajili tím, že jejich justice není nestranná a spravedlivá, ale že je třídní, tj. nástrojem třídního boje. Rozuměj: sloužila k udržování komunistické moci a k potlačování všeho, co nebylo v souladu s komunistickou ideologií.

Komunisté neuznávali zásadu „Kdo není proti nám, je s námi“, ale přesně opačnou: „Kdo nejde s námi, jde proti nám, je náš nepřítel, a proto musí být zničen“. Tím se také důsledně řídili. Vše, co nebylo povoleno komunistickými úřady, bylo zakázáno a navíc trestné. Tímto způsobem své zákony vykládali a hlavně uplatňovali.

Například jakékoliv setkání více než šesti osob, pokud nebylo úředně povoleno a to i v soukromém bytě, mohlo být považováno za nezákonné a trestně stíháno, pokud se to hodilo. To se skutečně praktikovalo například na společné meditace v bytech. Ten, kdo rozhodoval o přípustnosti a nikoliv, byli samozřejmě komunisté. Ti byli zákonodárci, policisté, soudci i věznitelé. V rámci stranické discipliny táhli za jeden provaz. Udržení komunistické moci doslova za každou cenu, bylo nejvyšším cílem.

Na šíření i strojopisných, duchovních samizdatů a to i o józe, mohl být uplatňován zákon o státním dozoru nad církvemi. Znám případ, že právě za toto šel jejich vydavatel do vězení.

Zákon o ochraně socialistického soužití mohl být uplatněn na cokoliv, co se komunistům nelíbilo včetně jógy a mystiky. To vše mohlo být rušením socialistického soužití. Právě na tento paragraf mě soudil a k pokutě odsoudil MLS pro mé činnosti v duchovní oblasti.

Tvrdit, že jsem si to vymyslel a že uvedený paragraf se vztahoval na sousedské spory a nedorozumění, je proto sprostá komunistická lež. Ten, kdo ji šíří, šíří přesvědčení, že komunisté nebyli tak zlí. Obelhává ty nepoučené a prospívá komunistům, aby opět získávali důvěru voličů. Je jejich přítel a nikoliv nepřítel. Právě tím a v mnoha podobných případech se tomášovci řadí mezi obhájce komunistů.

Moc se divím, že až do dnešního dne se od těchto obhajob komunistů nikdo ze stoupenců Tomášových nedokázal distancovat. Něco to určitě o nich vypovídá.

Pro komunisty nebylo šíření duchovních samizdatů zanedbatelnou věcí, ale velmi nebezpečnou ideologickou diverzí, která vážně ohrožovala jejich snahu o ovládání lidí svou propagandou.

Jako jedině oprávněná filosofie byl komunisty a tím i státem – za komunismu byl stát a strana totéž – uzákoněn marx-leninismus a vše, co s ním nesouhlasilo, bylo tvrdě pronásledováno celým státním aparátem. To, že jsem nebyl za tuto protistátní činnost, která spočívala v psaní, překládání, opisování a šíření duchovních strojopisů, dopaden a nešel do vězení, nebylo díky shovívavosti StB, jak si vymýšlejí tomášovci, ale díky mé opatrnosti. Například jsem svá díla nepodepisoval. Hlavní však byla ochrana boží, kterou jsem zřejmě měl. Zlí komunističtí materialisté, kteří mě pomlouvají, nevěří však ani v Boha ani v jeho ochranu a hlavně obhajují komunisty a za tímto cílem i nestydatě lžou.

Co jsou zač, na ně prozrazuje nevole, kterou z jejich strany za své samizdaty sklízím. Duchovní lidé z nich měli a mají radost. Oni, jako přátelé komunistů, ji mít nemohou.

Ze svého hlediska měli komunisté pravdu. Vše, co hlásalo něco jiného než nejhrubší materialismus, narušovalo vedoucí úlohu jejich strany a její diktaturu a proto muselo být pronásledováno, aby komunisté svou moc neztratili. Z tohoto pohledu jsem opravdu narušoval jejich nikoliv socialistické, ale komunistické soužití, ve kterém byli nestraníci skutečně i ze zákona neplnoprávnými občany, kteří ve všem podléhali komunistům. Komunisté byli ze zákona přijatého komunisty, (!) vedoucí silou ve státě, což platilo doslova.

Platnost zákona o vedoucí úloze strany ve státě neboli o právu komunistů vládnout, byla tvrdě uplatňována a vynucována. Komunisté byli privilegovanými lidmi ve všech odvětvích života naší společnosti. Automaticky měli nárok z tohoto zákona na vedoucí místa v podnicích, družstvech, bankách, zdravotnictví i ve státní správě a hlavně s tím spojené vyšší platy. Někdo spočítal, že v průměru byly platy komunistů o 1/3 vyšší než nestraníků.

Pokud se někomu moje narušování komunistické nadvlády nelíbí, jako tomášovcům, pak je zřejmé, na čí straně stojí. Oslavování věrného a přesvědčeného člena strany a nepřátelství k nestraníkovi je jasnou známkou. Jsou obhájci komunismu. Zařazují se tím do skupiny lidí, kteří se nás snaží přesvědčit o upřímných úmyslech komunistů a že nebyli vůbec zlí.

Jediným výsledkem těchto snah je, že se komunisté opět hlásí k moci nad námi. Co nás v takovém případě čeká, mohou nevidět jen opravdu zlem zaslepení lidé. Komunisté všude na světě podvedli své stoupence, podvedli své voliče i u nás ve volbách v roce 1946 a podvedou opět každého, kdo je jim nakloněn. Přesně toto je totiž jejich taktika třídního boje.

Jaké dopady návrat komunistů k moci, byť i částečně,  bude mít na duchovní život, k jehož obnovení došlo po sametové revoluci, můžeme snadno předvídat. Bude opět utiskován, omezován se snahou jej zničit úplně přesně tak, jako za jejich vlády. Ti, co komunisty obhajují a oslavují, nám chystají právě toto.

A nemylme se. Proti nežádoucí ideologii lze účinně bojovat nejen zákazy a pronásledováním. Ještě před rokem 1948 komunisté ovládli Ministerstvo kultury. To tehdy přidělovalo i papír na tisk knih a novin. Pro jeho komunistického ministra Kopeckého nebylo nic snazšího, než nežádoucím žadatelům o příděl na papír sdělit, že „bohužel“ žádný není. Pro komunisty jej bylo vždy dost.

Proto i částečný podíl komunistů na vládě, jedno či více komunistických ministerstev, je pro demokracii obrovské nebezpečí. Ti, co něco takového připouštějí, nevědí, co činí. Důvod, že komunisté by tak byli pod veřejným dohledem, je naprosto směšný. Nedivil bych se, kdyby jej vymysleli sami komunisté. V předúnorové vládě si komunisté dělali ve svých ministerstvech, co chtěli i navzdory rozhodnutím celé vlády. Proto se také tak snadno zmocnili moci, protože ovládali ministerstvo vnitra a tím i celou policii.

Z těchto všech důvodů je členství opravdu duchovního hledajícího v komunistické straně naprosto vyloučené, natož pro mistra. V tom se mnou výslovně a písemně souhlasí jak Otec Pio, tak i Květoslav Minařík. Ve svém životopise „Kečara“ píše o mravně pokleslých českých mysticích, kteří po konci války vstoupili do komunistické strany. Jen opravdu zarytí fandové komunismu jako M. Tomáš a M. Pařík mohou tvrdit opak.