Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Sudeťáci a jejich Čeští spojenci, kteří jsou nepřáteli českého národa, nás zasypávají jednou lží za druhou, jakého bezpráví jsme se na nich po válce dopustili.

Přitom zatajují dvě podstatné pravdy:

1)  Jak konstatoval i Norimberský tribunál, který soudil německé zločiny, sudeťáci se spojili s Hitlerem s cílem rozbít demokratický stát, jehož byli plnoprávnými občany.

2)  Konečným cílem Němců byla genocida českého národa, která se začala uskutečňovat již za války a trvalé obsazení českých zemí Němci. Sudeťáci se do tohoto plánu plně zapojili.

Proto spojenci a nikoliv my rozhodli o odsunu Němců z Československa, aby se v budoucnu nemohli opět pokusit o něco podobného.

Sudeťáci nás nenávidí dál a snaží se zvrátit výsledky války a co nejvíc nám uškodit.

Vymýšlejí si proto hrůzné události, které se měly odehrát v rámci neplánované, krátkodobé odvety jedinců za jejich zločiny, kterých se za války dopustili.

Jednou z těchto lží jsou i události v Postoloprtech.

Tam došlo ke vzpouře esesáků a nacistů, kteří tam byli internováni. Jelikož bylo již po bezpodmínečné kapitulaci Německa, dopustili se kolektivního zločinu. Ztratili tím postavení válečných zajatců a stali se z nich lupiči, vrazi a bandité.

Jak to bylo doopravdy, dočteme se z článku časopisu „Národní osvobození“ z 16.1.2013. Napsal jej Stanislav Bukovský pod názvem „Kde asi všechny jejich hroby jsou“.

Z článku cituji podstatné.

„Psal se rok 1945, dva měsíce po válce. Vojenská jednotka, dislokovaná v Praze, má poplach a vyjíždí směrem Slaný – Louny – Postoloprty. O co tehdy šlo?

V Postoloprtech, v pracovním táboře, byli ubytováni němečtí vojenští zajatci. Zajatecký tábor střežilo pět sovětských vojáků – toto střežení, bohužel, vypadalo ve skutečnosti tak, že zajatci vlastně střežili rudoarmějce, protože v táboře bylo zhruba 250 osob. Této situace využila esesácká skupina. S použitím lehkých zbraní, kterých tam bylo spousta, zaútočili na místní Čechy vracející se do Postoloprt. Výsledek: Místní správní komise postřílena německými vojáky a německými civilisty z blízkého okolí. V noci pak přijíždí do Postoloprt vojenský obrněný transportér, patřící vojenské policii (OBZ), na který je zahájena mocná palba vzbouřenců. To byl důvod, proč byla z Prahy povolána naše čs. jednotka. Vždyť bylo po válce a přesto se v Postoloprtech střílelo. Rozkaz tedy zněl: Odzbrojit Němce!

Další vývoj událostí byl následující: Skupina SS opustila před příjezdem čs. vojáků Postoloprty směrem Slaný – Rakovník – Jesenice u Podbořan a přesunula se do lesního postavení v Blatně u Jesenice. A zatímco čs. vojáci museli bojem čistit lesy, v Postoloprtech došlo na šetření, kdo a co udělal. Protože bylo dokázáno, že útoku na místní úřad se zúčastnily místní civilní osoby, byli tito podle nařízení vyšetřováni vojenskou policií (OBZ).

Velitel jedné jednotky, ne frontový voják, vyšetřovaným pohrozil, že budou za ozbrojenou vzpouru a za zabití potrestáni zastřelením, ale když se o tomto výroku dozvěděli nadřízení, byl odvolán. Je možné, že byli jedinci, kteří by rádi provedli odvetu. V jednotce byli příslušníci úderné jednotky, Češi, kteří byli původem z Českého Malína na Volyni. Český Malín byl totiž Němci v roce 1943 vymazán z mapy – děti a ženy byly nahnány do budov a zaživa upáleny, muži do jednoho postříleni. Dodnes není známo proč.

V Postoloprtech naopak vše probíhalo právní cestou a nikdy se zde žádný masakr nestal. Závěrem bych chtěl říci, že jako účastník této operace jsem neviděl na straně Němců ani jediného mrtvého“.

Obdobně se k této kauze vyjádřil i dnes již zesnulý mjr. Alexandr Tůma, někdejší místopředseda Československé obce legionářské v Plzni, předseda ZO ČSBS Plzeň-Slovany, za války účastník zahraničního protinacistického odboje:

„Jako účastník a přímý aktér událostí v Postoloprtech bych rád uvedl vlastní poznatky. V městečku Postoloprty v okrese Louny v červnu 1945 vypukla vzpoura. Po porážce a kapitulaci si zde Němci dovolili použít zbraně proti nové správě ve městě; zasáhla OBZ. K potlačení velkého odporu německé strany byla povolána armáda. Této akce se zúčastnil prapor samopalníků 1. brigády SPO (Smíšeného průzkumného oddílu). Není mi známo, že by tam vojáci někoho zastřelili, to nebylo vůbec možné, vojenský polní řád to nedovoluje bez polního soudu. Současně s příchodem armády odjížděl vojenský německý konvoj z města. Skupina vzbouřenců unikla volným prostorem směrem Jesenice u Podbořan, Blatno u Jesenice. U obce Chotěšov jim byly zapáleny dva vozy, zbytek německých vojáků utekl do blatenských lesů. Tato skupina se bránila do posledního muže, nikdo nechtěl do zajetí. Bylo nám jasné, že se báli kvůli tomu, co spáchali v Postoloprtech.

Během pochodů smrti nechávali nacisté do společných hrobů pochovávat ubité a na útrapy zemřelé vězně. Je docela možné, že takové společné hroby se nacházejí i kolem Postoloprt. Čsl. jednotky měly za úkol nacistický doprovod pochodů smrti jen zajistit a předat k potrestání státním orgánům“.

Další svědectví o tom, co se před lety událo v Postoloprtech podal dnes již také nežijící člen Oblastního výboru ČSBS v Plzni, rodilý Plzeňan pocházející z německé rodiny a absolvent německých škol, antifašista dle vlastních slov věrný odkazu prezidenta T. G. Masaryka, pan Evžen Czinner:

„Přímo v Postoloprtech byl v bažantnici vlevo pod tratí Žatec – Most koncentrační tábor pro několik stovek vězňů rasově pronásledovaných tzv. židovských míšenců prvního stupně a tzv. „jüdisch versipt“ (tj. Árijských manželů Židovek). V tomto táboře byli také umístěni ruští nebo ukrajinští mladí muži. Dále byl ve štěrkovně malý zajatecký tábor francouzský a na trati ze Žatce do Mostu pracovala početná skupina sovětských zajatců. Přes Postoloprty také někdy koncem března nebo počátkem dubna procházel veliký transport vězňů z nějakého koncentračního tábora. Tento pochod jsme my, vězni OT 39 Postlberg, viděli na vlastní oči (pracovali jsme u třech stavebních firem a to Schreck – Štěrkovna Postoloprty, STRABAG – budování přistávací plochy a Dickerhoff und Widmann – výstavba bunkru pro opravu letadel u obce Velemyšleves, sloužící dnes jako chlév pro prasata). Kolona jdoucí v zástupu, lépe řečeno vlekoucí se, po silnici od křižovatky Žatec – Most a Chomutov – Louny, byla doprovázena vozy s koňským potahem. Nevím, pro jaký účel to mohlo být, zda pro ty, kteří již nemohli nebo pro již zemřelé. Jak jsme se druhý den dozvěděli, byli to prý „Schwerverbrecher“ (těžcí zločinci), čili hlavně političtí vězni. Ti, kteří došli živí, byli na noc ubytováni ve sklepích pivovaru. Kam šel transport dál už nám zůstalo utajené. Taktéž kam zahrabali mrtvé vězně a že jich muselo být dost, o tom nikdo z nás nepochyboval, nám též zůstalo utajeno. Zda to byli i ti po válce exhumovaní zůstane asi navždy tajemstvím. Možná to ale také mohli být ti později označovaní jako oběti údajného masakru spáchaného po válce Čechy na Němcích“.

Potud výňatek.

Taková je pravda. Kdo brání sudeťáky, brání i jejich zločiny.