Proč se nesmí psát o zlu
Jiří Vacek
Volynští Češi odešli z Čech do tehdejšího Ruska, aby osídlili část jeho země. Vytvořili v zaostalé zemi, do které přišli, obdivuhodné společenství, které ve všech pohledech - ekonomických, kulturních, technických - vysoce převyšovalo úroveň okolí. Při tom začínali doslova od nuly. Aby mohli stavět, museli nejprve kácet lesy.
V průběhu doby byli vystaveni mnohému krutému pronásledování, ale odolali a hlavně si udrželi své češství. Vrátili se do Čech a Moravy po druhé světové válce. Muži téměř všichni jako vojáci Svobodovy armády, do které se po příchodu sovětské armády hromadně hlásili.
V roce 1939 komunisté a nacisté – SSSR a Hitlerovské Německo uzavřeli pakt o přátelství a spolupráci a rozdělili si mezi sebe poražené Polsko. Volyň, kde Češi žili, připadlo SSSR. Jak se Volyňským Čechům pod ruskými bolševiky žilo, často líčí jejich „Zpravodaj“. Bolševici si v mnohém nezadali ve svých zločinech s Němci. Dočteme se o tom například v jejich Zpravodaji č. 6/2009. Stručně, ale bez úprav uvádím:
Ještě jedna vzpomínka na Volyň
Za Poláků nám tam bylo dobře. Měla jsem krásné dětství, ale jen do té doby, než tam přišli bolševici. Od té doby bylo po klidu, měli jsme být vyvezeni na Sibiř, tatínek musel kácet les (hraběcí) ještě se sedláky, a dříví vozili do Dubna na nádraží. Bylo to moc kubíků tak, že tam byli celý týden v mrazech za hrozných podmínek. Když to splnili, tak na nás zase naložili daně. Museli jsme zaplatit 2000 rublů. Děda Libovický měl včely, prodával med, tak ty peníze dal našim, takže Sibiři ušli. Konec výňatku.
Zdaleka ne všichni Sibiři unikli. I v Miluščině příbuzenstvu byli lidé odvezeni na Sibiř a byli nuceni tam zůstat celý život. Jak se takové vysídlení po komunisticku dělá? Do vesnice přijely náklaďáky, naložili vyhnance s nejnutnějšími věcmi na korbu a jelo se. Výběr se prováděl tak, aby Češi přišli o přirozené autority: učitele, bohatší sedláci, mlynáře atd. samozřejmě vše bez soudu jen podle rozhodnutí vedoucích strany, kteří se shora dostali počty lidí, kteří mají být vyvezeni. Postižení se při tom vůbec ničím neprovinili kromě své existence, která v očích komunistů ohrožovalo jejich moc.
O životě Čechů pod komunisty na Volyni vyšla i kniha. Opět cituji Zpravodaj.
Ing. Josef Nosek napsal a vlastním nákladem vydal útlou knížku (119 str.) s názvem
Žili jsme na sovětské Volyni Holoveň Česká.
Je to první pokus ukázat, jakým represím byli vystaveni obyvatelé českých obcí při zakládání kolchozů. V nejlepším případě byli trvale vysídleni mimo obec a v nejhorším do gulagů, odkud se nikdy nevrátili. Knížka přináší i otřesné svědectví jediného obyvatele, který gulag přežil a vrátil se po více než 16 letech. Rozhodně stojí za přečtení, i když neprošla jazykovou úpravou. Zájemci si ji mohou předplatit u distributora ve svém regionu, stojí 80 Kč.
Miloslava Žáková, předs. KDE. Konec výňatku.
Kdo ještě nepochopil, jaké zlo komunisté jsou, ať si uvedenou knížku, která vypráví o osudech prostých lidí – zemědělců, řemeslníků a dalších pod vládou komunistů, přečte. Podle KV její autor musí být zloduch sám, když o takovém zlu píše.
Dnes komunisté lžou, ovšem ryze účelově, jako lhali po roce 1945, aby je lidé volili, že jsou „jiní“. Nejsou, jak je zřejmé i z jejich dnešního chování. Lhaní je pro ně jen oprávněný způsob třídního boje. Jako nedodrželi své sliby po roce 1948, kdy se zmocnili vlády, nedodrželi by je ani nyní.
Teď již také víme, proč KV a jejich spojenci tvrdí, že o zlu se nesmí psát a že kdo o něm mluví, je sám zlý. Komunistům z pochopitelných důvodů vadí, když se mluví o jejich zločinech a kdo o nich mluví, je sám z pohledu komunistů, který je i pohledem KV, zlý, a proto se jej snaží umlčet.
Co platí o zlu komunistickém zvláště, platí o každém zlu všeobecně. Kdo je odhaluje, je v jeho očích sám zlý, protože zlo, které zlí lidé šíří, škodí a překáží. Proto se nás tolik KV snaží přesvědčit, že se o zlu nemá psát ani mluvit. Jeho odhalování ruší totiž jeho působení. To se zlu a jeho spojencům vůbec nelíbí. To je přirozené. Očekávat od zla pochvalu za jeho odhalování by bylo velmi pošetilé.
Přesvědčovat nás, že se o zlu nesmí psát a kdo o něm píše a odhaluje je, je skutečně vrcholem zla. Je jeho výmyslem, který je má chránit a pomáhat mu v jeho působení. Něco takového mohou hlásat jen lidé, kteří jsou již plně v jeho moci. Představují vážné nebezpečí pro všechny, kteří jim uvěří, jak se o tom například přesvědčili živnostníci a zemědělci, kteří komunistům uvěřili a dali své hlasy. Zlo se jim odměnilo po svém. Komunisté jim vzali vše, co měli, včetně důchodů, na které si dlouhé roky platili. Žili v hrozné nouzi až do smrti. Mnohé tyto případy jsem znal osobně.