Vzpomínky pamětníků
Jiří Vacek, Luděk Hudec
Vzpomínky pamětníků, jako je pan Hudec, jsou cenné pro všechny, pro celý národ. Ukazují, co vše můžeme očekávat od „mocných“, ať to jsou Němci nebo, bohužel Rusové.
Nezapomeňme však, co stálo na začátku německé a později sovětské vlády nad námi.
Vše začalo zbabělostí, nemravností a prohnilostí politiků tehdejší Anglie a Francie. Bez jakýchkoliv zábran nás předhodili Němcům v naději, že se s touto kořistí spokojí. Bez toho by nepřišli ani Němci ani bolševici.
Takové smiřování se zlem a ustupování jeho požadavkům má vždy přesně opačný účinek, než si nemravní a nezodpovědní lidé myslí. Utvrdí jen zlo v přesvědčení, že může své požadavky prosazovat bez omezení.
Hlavní poučení pro nás spočívá v tom, že je nám odhalována pravá tvář světa, ve kterém žijeme. Tím jsme utvrzováni ve svém úsilí se v něm znovu nerodit. Pádnější důvody snad ani neexistují. (Jiří Vacek)
22.12.2011
Nazdar Jirkové,
u příležitosti Vánoc Vám i paním manželkám přejeme požehnané Vánoce a do nového roku Boží požehnání a sílu k provádění Vaší činnosti. Současně za vaši pomoc velice děkuji. Fyzicky jsem sice nějak dost dole, ale jinak musím sdělit, že zástupné meditační objekty (nebo spíš vnitřní pozice) již téměř nemám. Při jedné meditaci uvědomění sledovatele vědomí jsem na krátkou chvíli (?) pocítil tu blaženost, která se nedá popsat a nikdy jsem nic takového nezažil. Je to zase ta pomoc, abych věděl, že jdu správnou cestou (díky vám). Ale po několika letech odolávání jsem chytil virózu a na týden byl vyřazen z normálu. Tak teprve nyní píši všechna vánoční přání. Na přípravu operace pravého oka půjdu 25.1.2012. Vaši knihu o Němcích jsem přečetl v jednom kuse. Skončil jsem v půl třetí ráno. Je to skvělé dílo. Když k nám vtrhli, tak mi bylo 13 a půl roku. Padal mokrý sníh a oni přijeli do Kroměříže na motocyklech a sajdkárách s kulomety. Na to jsem nikdy nezapomněl. Ale celkový obraz, který dává vaše kniha, jsem neměl. Věděli jsme samozřejmě o popravách a parašutistech. Mnoho lidí kolem nás bylo zavřeno, nebo zavražděno, a to dosti bestiálně. Tak jeden obchodník, myslím že z vesnice Dřínov u Zdounek, který odebíral od tatínka cukrovinky před válkou, pomohl partizánům a Němci ho hodili živého do močůvky v hnojišti. Na druhé straně k nám začal chodit na konci války do obchodu německý voják, Rakušan, člen kroměřížské posádky. Tatínek uměl trochu německy z první světové války, a pomalu se sblížili oba na velmi nebezpečné činnosti. On k nám chodil jako si dokupovat nějaké volné jídlo a tatínek mu dával informace o tom. kde je fronta na východě, získané posloucháním londýnského rozhlasu. Jmenoval se Hochmarksrichter a byl to rolník ze Štýrska. Když se loučil, tak se domluvili, že po válce k nim přijedeme na návštěvu do hor. A varoval nás před Rusy a jejich znásilňováním. Do Rakouska jsme se pochopitelně nedostali a možná ani nepřežil konec války. Nakonec nás osvobodila ta nejhorší armáda v tomto směru, Rumunští těžcí zločinci, propuštění pod podmínkou, že budou bojovat proti Němcům. Poručík, který jim velel, pak varoval naše lidi před vlastními vojáky a řekl, ať schovají děvčata a vůbec je neukazují. My muži jsme pak těm Rumunům zasypali protitankový zákop blízko našeho domu a pak jsme tlačili jejich dělo na náměstí, kde se ještě střílelo. Tak jsme se schovali do domů a jak jsem tak stál v průjezdu, tak jsme najednou cítili obrovský vítr v tom průjezdu a pak slyšeli strašný výbuch. To Němci odpálili dole na řece Moravě, skoro 1 km daleko 12 metráků výbušnin a zničili náš ocelový most přes řeku. Za řekou přicházeli od Hulína Svobodovi vojáci. Tak jsem šel k tomu mostu a zpátky jsem šel se Svobodovcem, četařem. Ten mi vyprávěl, jak po útěku z republiky je Rusi zavřeli do koncentráků, kde spali v mrazech 20 stupňů na holé betonové podlaze. Chudák, netušil, jak to u nás nakonec dopadne. My také ne. Později, pokud zůstal v armádě, již jistě nikomu cizímu nesděloval své zkušenosti se slovanskými bratry a jejich koncentrákem a zacházením.
Tak jsem se rozepsal, je pozdě. Ještě jednou díky a přání Boží milosti. A přidávám jedno z přání, která jsem rozesílal.
Luděk