Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život za komunistů

24. 2. 2007

Jiří Vacek

Komunisté nám ukázali, co jsou zač již ve dnech svého únorového puče. Násilím se zmocnili vedení našeho gymnázia a museli jsme pod výhružkami stávkovat. Výhružky nebyly plané. V zápětí vyloučili ze školy řadu žáků, o kterých věděli, že smýšlejí protikomunisticky. Studenti, kteří jako jediní hromadně protestovali proti komunistickému puči, byli při pochodu na Hrad přepadeni SNB, zmláceni, rozehnáni a pozavíráni.

Někteří spolužáci přicházeli do školy vystrašeni. Esenbáci odvlékali jejich otce bez jakéhokoliv právního podkladu do pracovních táborů. Již dlouho před pučem měli seznamy svých odpůrců, které takto zneškodňovali. Také zmizeli profesoři, kteří komunistům nevyhovovali. Ti, co takto řádili, nebyli nějací předáci, význační členové strany, ale řadoví členové, pár našich profesorů. Prostě obyčejní členové strany, jako byl Fráňa Drtikol. Ten také v únorovém puči „pomáhal“. Kdyby jim někdo řekl, že jsou zločinci, což byli, asi by se urazili. Věrně pomáhali odstranit demokracii a nastolit komunistický teror. Jen tak mimochodem, mnoha svým žákům zkazili celý život. Jinak hodní a milí lidé, jako každý komunista, že? Oni nedělali nic zlého, připravovali nám lepší budoucnost. Prostě jak věřili: „Když se kácí les, létají třísky“. Na vysokou školu nepustili z naší oktávy pro „buržoazní“ původ téměř nikoho. Na fakultu elektro jsem se dostal proto, že otec byl pouze prodavač a měli málo přihlášek.

Od začátku bylo jasné, že si musím před komunisty dávat pozor na pusu. Stačilo slovo a následoval vyhazov ze studia, z práce nebo dokonce kriminál. Příkladů jsem zažil kolem sebe dost. Spolužák vyloučený ze studia na fakultě, protože se provinil „neposlušností“ našim dělnickým studentům. Mého otce málem zavřeli, když se před výlohou obchodu rozčiloval nad vysokými cenami jídla. Pravý soudruh na něho zavolal SNB.

Ádíkaři, absolventi dělnických maturitních rychlokurzů, nás na fakultě šikanovali ze všech sil. Týdně jsme museli 4 hodiny povinně studovat marxismus a diskutovat jako marxisté nebo být vyhozeni. Když jsem v roce 1954 nastoupil do Tesly Vršovice, ve středně velké fabrice byl pouze jeden inženýr, a to ještě jako řadový technik. Vedení bylo obsazeno komunisty, z nichž někteří neměli ani průmyslovku. Výsledkem bylo, že v reklamačním oddělení, kam mě zařadili, se každý týden i vícekrát otevřely dveře a dovnitř nám nanosili plný náklaďák zmetků, které vracely vysílače. Mimochodem: asi polovina výroby našich vysílacích elektronek zabezpečovala provoz rušiček zahraničního vysílání…

Zákonitě musel přijít krach a také přišel.

Po roce 1948 hospodářství země začalo rychle upadat. Odborníky komunisté všude vyházeli, aby stavěli mosty a tunely a začali šéfovat sami. Mému prvému tchánovi v Živnobance šéfoval holič. I o jídlo začala opět být nouze.

V celé západní Evropě včetně poraženého Německa byl již úplný dostatek potravin, jen u nás ne. Až do roku 1953 byly na lístky; 8 let po válce! Jelikož příděl nestačil, komunisté zřídili státní černý trh s jídlem. V jeho prodejnách bylo vše bez lístků, ale za vyšší, nedostupné ceny. Komunisté místo aby národu zabezpečili dostatek jídla, tak s ním keťasili. Pro své špičky měli samozřejmě zvláštní prodejny s levným zbožím.

V roce 1953 celý národ ožebračili měnovou reformou. Ukradli vše: vázané vklady z měnové reformy v roce 1946, sirotčí důchody, penzijní pojištění atd. A nejen to. Rázem zdražili veškeré jídlo. Prostě zrušili lístky a s nimi levnější ceny jídla a platily pouze vysoké ceny ze státního „černého trhu“. Aby zakryli bídu, do které národ uvrhli, ceny potravin se udávaly již nikoliv za 1 kg, ale za 10 dkg!

Rázem byla zakázána veškerá duchovní literatura. Nesmělo se vydávat a knihovny ji nesměly půjčovat. Všechny duchovní společnosti zanikly, veškerá duchovní činnost, semináře, veřejné meditace atd. byla zakázána. Porušení se trestalo vězením, a to i v případě meditací v bytě nebo strojopisů. Pan Šimandl, můj prvý učitel, šel na rok do vězení, protože se věnoval astrologii. Skupina paní Heranové šla do vězení na několik let za rozmnožování duchovní literatury. Z obdobných důvodů jsem byl vyslýchán StB a dokonce souzen MLS a následně poškozován v zaměstnání. Komunisté mě 2x vyhodili ze zaměstnání. Poprvé asi v roce 1959. Déle než rok jsem nemohl dělat jinou práci než jako dělník. Po druhé mě vyhodili za aktivní účast v pražském jaru 1970. Pro své přesvědčení jsem měl i stále nižší plat a nemohl jsem zastávat vyšší postavení. Dodnes mám proto nižší důchod než straníci. Takto postižených je nás několik milionů.

Komunisté nás vydírali hrozbami, jak jen mohli. Stálé honění na brigády ( = bezplatná práce), na schůze, na manifestace, na volby. Utíkal jsem, jak jsem mohl, ale vždy s rizikem, že budu odhalen a „vypiju si to“. Prostředků měli neomezeně.

Neustále se „dobrovolně“ sbíralo na podporu komunistů v cizině. Sbírací archy byly jmenovité, takže bylo zřejmé, kdo co dal a kdo nedal vůbec. Znal jsem osobně jednoho náměstka, který jednou odmítl dát, tuším na Kubu. Druhý den nebyl náměstkem.

Jediná možnost, jak získat duchovní literaturu, byla prosit ášramy a duchovní společnosti na západě. To samozřejmě znamenalo prozradit své zájmy StB a být bedlivě sledován. Listovní tajemství vůbec neexistovalo a vyprošené knihy, pokud nebyly poslány doporučeně, se nedoručovaly. Samozřejmě cizí měna na zaplacení knih se neposkytovala.

O tom, jak komunisté vládli, by se dalo psát ještě dlouho. Něco z toho je uvedeno v pamětech „Jak jsem hledal Boha“.

Takže jaký byl život za komunistů? Zevně velká bída, a to i o základní potraviny až do konce padesátých let.

Nestraníci byli občané druhého řádu, kterým doslova vládli komunisté jak v zaměstnání, tak v místě bydliště. Ti rozhodovali naprosto plně a bez možností odvolání o našich platech, postavení v zaměstnání, kdo může na školu, vyjet do zahraničí a podobně. Jediným hlediskem bylo oddanost komunistům. Veřejný duchovní život byl úplně udušen a jakékoliv pokusy o něj končily v lepším případě pronásledováním StB, v horším ve vězení.

Výsledkem komunistického teroru byl všeobecný strach a nutnost neustálé ostražitosti, abychom se za neprozřetelné slovo nedostali do komunistického kriminálu nebo v lepším případě nebyli vyhozeni ze školy či z práce. O diskriminaci platové a další nemluvě. A přece se najdou lidé, kteří se o tom všem vyjádří následovně. Cituji. „Panu Vackovi nejde od počátku ani tak o to, že jsou komunisté špatní, spíše mu vadí, že František Drtikol byl nesrovnatelně významnější duchovní osobností. Proto se tak často vrací ke komunistickému tématu“. Citát je ze článku pana Paříka z 25.11.2006, blog „kauza Vacek“, poznámka redakce neboli Miloše Tomáše.

O komunistech píši jednak proto, aby všichni věděli, jak byli hodní a jaké jsme měli pod nimi dobré časy, jednak proto, že opět sílí jejich politická moc, a proto nám hrozí návrat jejich vlády v té či oné formě.

V tom je podporuje propaganda jejich i jejich skrytých či veřejných přátel, ve které jsme ohlupováni, že jsme se za komunistů měli dobře, že nikoho nepronásledovali, že ti pronásledovaní o svém pronásledování lžou a že jsme je vlastně chtěli, protože jsme je volili. Prostě hnus a komunistické darebáctví. F. Drtikol byl podle vlastních slov soudruh z přesvědčení jako všichni ostatní, a proto, co platí o komunistech, platí i o něm. Kdo toto popírá, je sám svým myšlením komunista a nic víc. Jen komunista z přesvědčení může hlásat jako on takové duchovní perly: „Marxismus je vlastně buddhismus“ a vraždy a další zločiny, kterých se jeho strana dopustila, označovat za trochu bláta na šatech, které se snadno smyje.

Co bychom asi soudili o mistrovi Janu Husovi, kdyby najednou místo kázání o prodeji odpustků je začal sám prodávat? Co si máme myslet o duchovním mistrovi, který vstoupí do organizace, která Boha popírá?

Představme si, že by Ježíš po letech svého působení proti farizejům najednou z přesvědčení se dal s nimi do jednoho spolku a přestoupil k nim. Nebo Ramana Mahárišiho jako člena KSČ, který povinně nosí odznak strany, chodí na její schůze a zdraví „Čest práci soudruzi“ a posílá rezoluce vyjadřující věrnost a poslušnost vrahovi Gottwaldovi. Ano vrahovi, protože pod desítkami justičních vražd je podepsán on.

Nemyslitelné? Přesně tak se zachoval Drtikol jako člen strany. Hlásal duchovní pravdy a přece vstoupil do organizace, která nejen popírá existenci Boha, ale za duchovní činnost zavírá do vězení. Může buddhista zůstat buddhistou, když místo vedení hledajících do nirvány je pohlcen vidinou ráje v samsáru a navíc hlásá oprávněnost třídního násilí místo buddhistického nenásilí? Trochu divná slupka. Nacisté měli stejnou, jen jiné barvy. Jedni ji mají rudou, druzí hnědou. Mají takové osoby skutečnou duchovní velikost? V čem spočívá? V podpoře komunistického teroru a jeho zločinů? I kdybychom připustili Drtikolovy „dobré“ úmysly, jak to, když viděl, do jaké bídy místo blahobytu uvrhli národ komunisté a ožebračili jej v roce 1953 měnovou reformou, jak je možné, že ani pak neprohlédl?

Omlouvat činy, jako je Drtikolův, „slupkou“, je etický nihilismus, pod který lze schovat vše. I vraždy. Ježíš a všichni ostatní nemluví o slupkách, ale o skutcích: „Podle skutků je poznáte!“

Je tomu 18 let od svržení komunismu a ještě jsme i zdaleka nedosáhli ani životní úrovně sousedního Rakouska, jehož občané „úpí“ pod jhem kapitalismu. Toho kapitalismu, od kterého nás osvobodili nejrůznější s námi dobře smýšlející Drtikolové. Odhaduje se, že republice bude trvat ještě asi 15 – 20 let, než budeme tam, kde Rakušané jsou dnes.

Toto je jen jedno a nikoliv ještě nejhorší dědictví po Drtikolových soudruzích.Všeobecný pokles ve vnímání etických hodnot, dobra a zla, je například daleko horší. Názorným dokladem jsou výlevy o hodných komunistech a jejich ošklivých obětech, kterými nás častují Tomášovci.

Ne, vážení páni avatáři, já nepíši o komunismu kvůli soudruhovi Drtikolovi, ale bráním tak sebe, aby se nevrátila moc komunistického teroru, kterou jsem na vlastní kůži snášel 42 let. Bráním tím i vás, protože vy byste byli prví, kterým by komunisté vzali váš obchod, duchovní knihy odvezli do sběru a vás v lepším případě nechali prodávat v jiném obchodě Leninovy spisy. V horším případě by vás poslali na převýchovu do pracovního tábora. Taková je pravda, kterou pro zlo, kterému jste propadli, nejste schopni vidět.

Píši o tom i proto, že ve státní správě je stále mnoho komunistů a dokonce i estébáků, kteří rozhodují o nás a mají nás bránit proti zločincům. Jednoho z nich, estébáka, odhalila právě v těchto dnech media jako ředitele Interpolu. Získal negativní lustrační osvědčení jednoduchým podvodem. Místo Pavol se podepsal jako Pavel a rázem nebyl v seznamech StB. A trest? Zůstane dále policistou, ale nikoliv ve významné funkci. A takových případů je mnoho. Tisk uvádí, že jen na ministerstvu vnitra stále pracuje asi 800 bývalých estébáků. Jestli to jsou oni kolegové, na něž se chce obracet jak píše pan Dostál, nevím. Proto je možné, že katolický kněz, který radí, abychom nevolili komunisty, je dlouhé měsíce trestně za to stíhán a jiný disident dokonce roky souzen a měsíce vězněn za odhalování komunistů. Ne že komunistické nebezpečí nehrozí, ale oni skutečně naši demokracii ohrožují. Tato netečnost ke zlu je osudová. Doplatili na ni Rusové Leninem a Stalinem, Němci Hitlerem a my Gottwaldem. Základní příčinou všude bylo zlo, které slibovalo prostomyslným důvěřivcům ráj na zemi. Jak je zřejmé, mnozí se nedají přesvědčit ani jasnými příklady. Není jim proto pomoci. Musí dostat za vyučenou zlem, které sami zvolí.

Opravdu duchovní člověk by měl vědět, že tento svět je naším vyhnanstvím a nikdy nebyl a nebude a nemůže být rájem ani zemí spravedlivých. Kdo to neví a učí něco jiného, je obyčejný materialista a nic víc. Náš svět je samsára a ne nirvána a kdo jiný by měl tuto pravdu znát, když ne buddhista? Pokud se vydává za duchovní autoritu, je navíc nebezpečný svůdce. Nutí nám mísu čočky za prvorozenectví ducha.