Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel

Pavel je jedním ze služebně nejstarších návštěvníků meditací u nás doma i těch veřejných včetně seminářů. Je s námi asi 15 let, možná i déle.

Zdánlivě příliš na stezce nepostupoval, dokonce si ztěžoval na nejistotu v praxi pozorovatele. Neplanul, alespoň zevně, velkým nadšením, ale byl vytrvalý. Právě vytrvalost je vlastnost, jak říká Ramana Maháriši, která přináší výsledky.

Pavlův příklad to dokazuje plně. Ve svém dopise líčí důležitou část stezky, která se nazývá mystická smrt. Je smrtí ega, nikoliv člověka, ač to tak někdy dokonce vypadá.

Jeho dopis, k jehož otištění svolil, je velmi poučný pro každého. Brát jej jen jako pouhou zajímavost, by byla škoda.

Vážený Mistře                                                                           

Nejdříve ze všeho Vám ještě jednou moc a moc děkuju za všechno, co jste už pro mě udělal. Děkuju, že si mě už tak dlouho pouštíte do své svaté blízkosti, i když ze mě nic pěkného nemáte. Děkuju za Vaši trpělivost, děkuju, že jste nade mnou ještě nezlomil hůl, i když jsem až po hlavu v bídě. Děkuju, že dáváte šanci i takovým jako já, ze kterých se Vám nic moc nevrací. Jak jste veliký ve své pokoře, ve své velkorysosti, ve svém pochopení! Moc se mi ulevilo, že jsem Vám směl aspoň jedenkrát říci, co jsem měl na srdci, ale kdyby mě strach, že možná umírám opravdu a už to nikdy nestihnu, k tomu nedohnal, tak bych se asi nikdy neodvážil…

A teď k tomu zážitku se smrtí. Vlastně se to asi nastartovalo v době, kdy jsem řešil výpověď ze svého teď už bývalého zaměstnání. Dlouhou dobu jsem zvažoval pro a proti, modlil se a prosil o radu, ale žádné jsem nedostával nebo alespoň jsem si žádné nevšiml. Když se pod tlakem několika okolností přiblížila chvíle, kdy jsem se musel rozhodnout, tak jsem viděl, že jsem v těch zajetých kolejích mnohaletého stereotypu tak pevně usazen, že se snad ani nezvládnu nikdy odpoutat. Už jsem zvažoval, že nejspíš tedy zůstanu, ale nakonec jsem se z ničeho nic po několika událostech rozhodl a podal tu výpověď. Přineslo mi to pocit úlevy, že jsem se dokázal pustit, i když jsem si nebyl jistý, zda jsem z pohledu „zdravého rozumu“ udělal správně – a přiznávám, že to nevím pořád, ale už se tím teď nezabývám. Na druhou stranu, když jsem se své jisté zajeté práce pouštěl, najednou jsem vůbec nevěděl, co se mnou bude. Začaly na mě dotírat všechny možné obavy typu, že nic neseženu, protože nic pořádného ani neumím, budu bez prostředků, neutáhnu podnájem v Praze, připravím se tím o možnost duchovního společenství apod. Čím víc to na mě doléhalo, tím víc jsem se snažil modlit, prosit, odevzdávat se. Tak jsem se stále dokola v mysli vzdával Prahy, Vacka, společných meditací, přátel atd. a modlil se a doufal, že mě Bůh neopustí a zařídí to tak, jak bude pro můj duchovní vývoj nejlepší. Ale často mě pocity zmaru a beznaděje úplně ubily.

Najednou jsem nevěděl, proč vlastně jsem na světě, když můj život nemá vůbec žádný smysl, pochyboval jsem o sobě i o Bohu a o tom, že mi opravdu nějak pomůže. Měl jsem pocit, že si ze mě dělá celou dobu jen srandu a teď mě v tom nechá pěkně vykoupat a bude se jen koukat. Prosil jsem ho, ať mě radši nechá umřít, protože na takovej podělanej život mu kašlu, ať si ho nechá. Tohle období se nejspíš promítlo i do stavu těla, které najednou začalo stávkovat a marodit pořád dokola, že jsem se z toho nemohl vymotat. Takže jsem pořád ležel doma sám a meditoval a v té době přišly první stavy spojené se strachy ze smrti a ztráty všeho. Bylo to někdy přes advent, kdy jsem měl na meditace dost času. Ale vždycky mě to jen „olízlo“ v nějakém náznaku jako třeba, že takhle sám už budu napořád, že dobrá duchovní karma už je u konce, tys ji nevyužil, jak si měl a vše ti bude odňato apod. Tak to vždy nějakou dobu trvalo, než to doznělo. Snažil jsem se to ustát v meditaci, ale pomáhal si i modlitbami, protože ty vlny zoufalství byly chvílema dost silné a měl jsem toho občas dost. Všechno se pak zesílilo na Morávce. Hned po příjezdu jsem opět onemocněl, a to mě zpočátku trochu rozhodilo, už jsem byl fakt na to tělo naštvaný, že teď takhle zlobí. A asi v půlce semináře začaly chodit strachy z umírání. Zajímavé, že den předtím, než to začalo, jsem na tohle téma četl v „Přehledu stezky“.

Strachy přicházely nejvíc v noci, kdy jsem se pravidelně budil v podobném čase chladem od okna a horečkou. V kombinaci s nemocí se mi to nesnášelo moc příjemně. Přistihl jsem se, že večer před usnutím už jdu do postele s obavou, že je zase přede mnou to noční psycho. Ale na druhou stranu jsem se i trošku těšil a byl zvědavý, jaký to bude dál a byl jsem rád, že se něco „zajímavého“ děje. No a vrchol toho byl po příjezdu z Morávky. Vybalil jsem věci, zalehl do postele a okamžitě přišly tak silné strachy ze smrti, že jsem nestihal ani polykat, jak mě to zaskočilo. Snažil jsem se připomínat si, co o tom píšete, že je to obrana ega, že neumírám já, pozorovat to apod., ale každá rada byla drahá. Viděl jsem, že jsem zatím ego jako bejk, a proto mě to tak válcuje. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se na mě sype snad všechno zlo, které jsem kdy napáchal a ještě neodčinil. Lapal jsem po dechu, prosil Boha a všechny za odpuštění, ale žádnou úlevu jsem nepociťoval a začínal jsem se bát, že teď už to fakt nezvládnu a skončím v blázinci. Nevěřil bych, jakou to dokáže mít sílu. Někdy nad ránem už jsem byl úplně fyzicky, psychicky vyčerpaný, jen jsem se modlil, brečel a prosil Boha, jestli teda opravdu chcípnu, tak ať mi s tím pomůže, i když asi nejsem hoden. A pak mi začalo do mysli přicházet, co vše ztratím a co vše jsem tu ještě nestihl. A začala další vlna. Najednou mě bylo moc líto, že nemám na to aspoň jednou Vám říci, že Vás mám rád a jak jsem Vám vděčný a nebyl jsem schopen si představit, že bych mohl bez toho umřít. A podobně s dalšími. Řekl jsem si, že aspoň Vám musím zavolat. Ale to už se blížila 8 hod., tipoval jsem, že budete asi meditovat, tak jsem se přidal na 2 hodiny a volal Vám potom. Řekl jste mi, že mám svolit ke smrti a hodně meditovat. Rozhodl jsem se, že to teda teď prolomím, ať se děje, co se děje. Ale přiznávám, že jsem neměl na to projít dobrovolně smrtí až do konce. Byť jsem se rozhodl, že budu ještě meditovat, za chvíli už jsem byl úplně vyřízený a musel jsem ven z bytu. I když jsem měl horečku a venku byla zrovna ta největší vánice, chodil jsem závějemi přes 2 hodiny a dával se trochu dohromady, aby mi nepřeskočilo. Do bytu jsem se opravdu bál hned vrátit, aby to nepřišlo tak silně, že to nezvládnu. Bylo mi to líto, že nestojím za nic, že na to zatím nemám, ale v tu chvíli jsem už byl opravdu úplně na dně a nenašel ani malý kousek odvahy se na smrt znova podívat.

Od té chvíle ležím doma u našich, protože stále marodím. Stavy umírání se nepravidelně víc nebo míň silně vrací. Snažím se svolovat, odevzdávat se, hodně medituju a modlím se. Ale přiznávám se, že jsem zatím neprožil nic jako úplné svolení k úplné smrti, vždycky pak nějak zpanikařím a ono to odejde. Asi zatím ještě nejsem úplně připravený a lpění na egu je moc velké. Většinou se připomínka umírání vrací v meditaci nebo naopak, když podlehnu nebdělosti a nechám mysl spojit s něčím z pomíjivého světa, tak to hned přijde. Beru to jako takové varování a připomínku, jak jsem momentálně na tom. Děkuju Ti Bože, že jsi mi dal okusit závan smrti a vlastní bídy. Pomoz mi, prosím, ať ve mně opravdu umře vše, co nejsi Ty. Ať mám smrt pořád před očima při styku s tímto světem jako připomínku bídy a marnosti života tady. Kdo si něco slibuje od života, který je postaven na smrti, to je fakt blázen…

Nakonec ještě jedenkrát moc děkuju za všechno můj Veliký Mistře. Prosím podívejte se na mě občas z nebe, i když tu už s námi osobně nebudete, budu to moc potřebovat, bojím se, že se odtud snad nikdy nevyhrabu. I když nejste tělem a Maháriši říkal, že nikam nejde, přiznávám se, že už teď vím, že jednou přijde chvíle, kdy mi budete hrozně moc chybět, protože jste to nejcennější, co jsem tu měl možnost potkat. Těžko tu ještě potkám někoho, kdo by se mi tak věnoval jako Vy, kdo by mi přes svoji velikost dovolil spolehnout se na jeho dobrotu a věrnost.

Toto je Vyznání nehodného syna. Ať jste na Věky šťastný v Bohu!

Váš Pavel, 9. 2. 2010

Mystická smrt je významným dosažením na stezce, pokud je dokončena. Někdy může probíhat i více let. Její trvání je ovlivňováno naší odevzdaností a mocí sil nepřátelských Bohu v našem nitru, který je nutno rozpustit. Právě strach ze smrtí je jejich způsob, jakým se snaží zachránit před rozpuštěním. Tyto vlivy nepřátelské stezce jsou i karmické.

Pavlův případ dokazuje, jak bylo již řečeno, důležitost vytrvalého, nepřerušovaného úsilí, ať se nám podle našich představ na stezce daří nebo nikoliv.

Úspěch, který má Pavel na dosah, dokazuje i správnost stezky, kterou učíme i moc meditace s mistrem a dobrý vliv společných meditací vůbec.

Pokračování, které prohloubí Pavlův úspěch, je v nepolevujícím úsilí a stále větší odevzdanosti do vůle boží.

Znovu se potvrzuje, že stezka je boj a současně i běh na dlouhé cestě, na které nás zdržuje každá polovičatost.