Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jediná pravá existence je sebe si vědomá existence. Nevědomá existence, která neví, neuvědomuje si, že existuje, je existencí nižší, podmíněnou. Aby byla vůbec poznána, vyžaduje vědomou existenci, která si ji uvědomuje. Vědomá existence je sebe si vědomá existence. Své bytí si uvědomuje sama sebou. Nepotřebuje nic mimo sebe ani ke své existenci ani ke svému sebeuvědomování. Je samovolně tím, čím se uvědomuje – vědomím. Jen vědomí si může něco uvědomovat; to co je nevědomé si ani nic neuvědomuje. Vědomá existence si nejen uvědomuje, že existuje, ale uvědomuje si, že je to ona, která existuje a nikoliv něco jiného. Proto je plným právem nazývána JÁ JSEM a to je nejvyšší božství.

Jiří Vacek

Stručně shrnuto, základní pravidla pro rozlišování jsou tato:

1) Rozlišujeme podle ducha a nikoliv podle litery nauky tak, aby výsledkem byl duchovní prospěch.

2) Nejvyšším a rozhodujícím hlediskem je vždy naplnění přikázání lásky k Bohu, což je v praxi hledisko pokroku na duchovní cestě.

3) Duchovní pravidla uplatňujeme na prvém místě na nás samé a nikoliv ke kritice druhých nebo dokonce mistra.

4) I duchovní pravidla nepoužíváme mechanicky, ale vždy s uvážením okolností a ve správném duchu a nikoliv doslova.

5) Vždy počítáme s možností, že se mýlíme.

6) Nenecháváme se v úsudku ovlivňovat citovým hnutím, jedno zda přátelským či nepřátelským.

Jiří Vacek

Pravidla rozlišování platí vždy a všude, včetně samotných duchovních pravd. Postřeh, který uvádí apoštol Pavel: „Litera zabíjí, duch osvobozuje,“ je stále málo doceněn, ač je klíčem ke správnému duchovnímu životu. Kdo správně nerozlišuje, nemůže ani správně duchovně žít. I duchovní pravdy je nezbytné chápat ve správném duchu a hlavně duchovně a nikoliv zevně a doslova. Jinak při jejich slepém dodržování podle jejich litery se můžeme dopouštět hrozných omylů a dokonce šířit zlo místo dobra. Ať dělám, co mohu, nemohu si vzpomenout na jiné duchovní přikázání, které platí absolutně, vždy a bez výjimek, než na přikázání milovat Boha celou svou bytostí a to stále. Přeloženo do slov duchovní praxe: neustále být soustředěni na Boha a směřovat k němu a to s láskou. Všechna ostatní přikázání jsou tomuto přikázání podřízena. Je vždy a ve všem nadřízeno všem přikázáním včetně přikázání lásky k bližním a to bez výjimek. Z toho vyplývá, že při veškerém rozlišování musíme mít na zřeteli: prospívá toto k dosažení Boha nebo mne to od něho odvádí?

Dnes, 27.4.2025, si připomínáme 4. výročí mahasamádhi našeho mistra Jiřího Vacka.

Přejeme tedy při této příležitosti našemu duchovnímu otci prostě vše nejlepší a děkujeme za péči a ochranu, kterých se nám neustále dostává.

S úctou a láskou,

Přátelé Jiřího Vacka

Přátelé svatého Jiřího přejí tímto

k dnešnímu svátku vše nejlepší

našemu Mistrovi. Děkujeme za

neustálou podporu, které se nám

skrze Něho dostává!
 

S úctou a láskou,

Přátelé Jiřího Vacka

Jiří Vacek

Někteří učitelé popírají existenci lidského já, jiní tvrdí, že je božské. Co je pravda? Vysvětlení zní: Každý mluví o jiném já. Ti, co tvrdí, že já neexistuje, mají na mysli naše nepravé já, o kterém mluví hinduisté a označují jej pojmem ego, aby bylo pojmově rozlišeno od pravého Já, vědomí Já jsem. Křesťané znají nepravé já jako padlého Adama, pravé Já je Kristus v nás. Bůh podle Bible nás stvořil „k obrazu svému“ neboli božské, a s tím souhlasí i ostatní náboženství. Proto i do nás vložil své božské Já, vědomí Já jsem. Ve stavu pádu jsme se tomuto našemu pravému Já odcizili a zapomněli na ně. Ve své nevědomosti, která je stavem bez Boha, jsme se začali ztotožňovat, své vědomí, se svým tělem a myslí a tak vzniklo nepravé já, ego, padlý Adam.

Jiří Vacek

Vědomí Já jsem je nerozlišené, nestvořené absolutní Jsoucno, Jednota mimo čas a prostor. V tomto smyslu nemá jakýkoliv střed. Toto vědomí tryská i do projevu, který v sobě obsahuje i proniká. Pokud si toto vědomí – Sebe – uvědomíme v jakémkoliv bodu vědomí, pak se tam i nacházíme a v tomto smyslu, ve vztahu k jedinci se jedná o střed vědomí. To platí zejména tehdy, když je toto místo i středem pozorovatele neboli když pozorující vědomí z tohoto bodu pomocí smyslů pozoruje svět. Z hlediska těla a mysli neboli osobnosti jedince je možné mluvit o duchovním srdci na pravé straně hrudi jako o středu vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Východní filosofie nás učí, že všemu dění vládne zákon karmické odezvy, který určuje i osud lidí. Ten není ve své podstatě nic jiného než z fyziky známy zákon akce a reakce, západní filosofie tomu říkají příčinnost neboli zákon příčiny a následku. Zákon karmické odezvy, stručně řečeno karma, je obecným vztažením výše uvedené zákonitosti na veškerou činnost člověka. Platí jak v jeho zevních skutcích, tak i v jeho myšlení. Myšlenka, cit či představa jsou stejně platným a působivým činem jako skutek zevní a jsou zevním skutkům nadřazeny.

Jiří Vacek

Neznáme-li pravidla a zákonitosti duchovního života a neřídíme-li se jimi, nutně uvažujeme i jednáme nesprávně. Zejména zevní lidé bez potřebných znalostí vedení pouhým slepým citem jsou svými snad ušlechtilými, ale rozhodně pošetilými úmysly zaváděni na scestí. Jsouce zevní, vidí jediné hodnoty v zevním světě, rmoutí je jeho stav a chtěli by jej zachraňovat včetně svých bližních; neumí však pomoci ani sobě, natož pak druhým. Nic neznají, ale domýšlí se, že vědí, jak svět napravit. Postačilo by však, aby dobře promysleli zákon akce a reakce a fakt, že tomuto světu skutečně vládne Bůh, a rázem by pochopili, že z hlediska božské spravedlnosti je vše přesně tak, jak má být, a že oni i druzí žijí v takovém světě, jaký si zaslouží a jaký jim patří. Pokud s ním nejsou spokojeni, pak jediný způsob, který je v souladu s božskou zákonitostí, je změnit sama sebe k lepšímu a dosáhnout Boha. Pak se samočinně změní i jejich svět. Vše ostatní je jen marnost a nevědomost, která tropí výhradně škodu, protože působí proti řádu všeho dění.

Jiří Vacek

Přesně vzato opravdu není oč usilovat, protože jsme opravdu TO – vědomí Já jsem. Jelikož jsme na Sebe zapomněli, musíme se na Sebe rozpomenout a právě to je zcela nezbytné velké a těžké úsilí. Proč je tomu tak? Protože jsme nejen na Sebe zapomněli, ale navíc jsme se silně ztotožnili s tím, co nejsme a vytvořili obrovské množství sil, které nám v rozpomenutí na sebe brání a drží v nevědomosti, nesvobodě a utrpení. Není oč usilovat, protože jsme To, je nebezpečná polopravda a proto i pololež. Nevědomé ego se jí radostně chopí a usoudí, že je TO a je pro další stezku ztraceno

Jiří Vacek

Vědomí není jen nezúčastněným pozorovatelem všeho, co má tvar neboli veškerého projevu. Ono projev, svět a jeho bytosti přímo vytváří svou tvořivou mocí. Ta svět tvoří, udržuje v existenci, ovlivňuje jeho stav a také jej opět rozpouští a stahuje zpět do neprojevu. Celá stezka i sama átmavičára je i prací s touto oživující a posilující mocí vědomí, která je vedena jeho pozorností. Vždy platí: Moc vědomí působí tam, kam ji svou pozorností vedeme.

Jiří Vacek

Když čteme některá pojednání o advaitě, snadno nabydeme dojmu, že nejvyšší Skutečnost je výhradně statická, neproměnná, věčný klid, nepohyb. Projev buď vůbec nenastal, nebo je celý jen klam a vědomí je v nejlepším případě pouze jeho nezúčastněným, bezmocným a nezasahujícím pozorovatelem. Projevu se vůbec nezúčastní. Tak to není. Považuji taková tvrzení pouze za rozumové úvahy, které nemají oporu v přímé zkušenosti neboli v duchovní praxi. Také se na nich může podílet euforie, citové povznesení z prožitku, ve kterém vědomí, neprojev, převládá nebo existuje pouze ono, která zkresluje skutečnost takovou, jaká je. Ramana Maháriši často úvahy o neexistenci projevu či jeho ilusornosti uvádí na pravou míru, když říká, že projev existuje, ale není objektivní, na vědomí nezávislou realitou, ale je pohybem, činností nejvyšší Skutečnosti samé.

Jiří Vacek

Na seminářích převážně mlčíme ústy i myslí. Někdy však přijde popud z nitra a cítím, že je potřeba promluvit. Na konci seminářů se tak děje často. Někdy na závěr také přidávám něco nového, nějaké nové cvičení. V té době jsem se znovu začal zabývat učením kašmírského šivaismu, otázkami práce s božskou silou a s vnitřní pránájámou. Ta, jak ukazují zkušenosti z její dlouholeté praxe, je vysoce účinnou metodou, která využívá Boha v jeho aspektu tvořivé síly a vede stále k vyšším  duchovním stavům a dosažením, je-li dlouho a nepřetržitě prováděna. Podle tvrzení mistrů kašmírského šivaismu zavedením prány do sušumny a jejím vyvedením nad hlavu, je možné dosáhnout poznání Já. Následující stať je přepisem zvukového záznamu, který byl pořízen na konci semináře. Mluvil jsem spatra bez přípravy. Záznam byl částečně upraven do spisovného jazyka

Jiří Vacek

Nevíra je stejně mocná síla jako víra, ale působí nežádoucím směrem. Snižuje působení víry. Pod mocí nevíry se něco stává nemožné a nemoci nevyléčitelné. Aby víra mohla působit, musí být silnější než nevíra. Základem nevíry je nevíra v existenci něčeho, co nás přesahuje neboli v Boha. Proto je tak důležitá naše víra v Boha pro šťastný život: nevěříme v něj ani v jeho dary a proto šťastně nežijeme. Víra i nevíra jsou vždy naše a záleží jen na nás, co si z těch dvou zvolíme. Pokud chceme cokoliv dosáhnout, je zásadní, abychom odstranili nevíru, že to není možné. To je překážka, která účinně brání naplnění očekávání víry. Největší překážka dobra je nevíra v Boha a v jeho moc a spravedlivou zákonitost. Proto prvým cílem působení zlých sil v nás je odstranit a zničit naši víru v Boha jako v absolutní dobro.

Jiří Vacek

Bůh je duch, Bůh je láska, Bůh je stvořitel světa. To nás učí bible a je to pravda. Není to však tak, jak mnozí chápou, že je Bůh jen duch nebo jen láska nebo jen stvořitel a nic jiného. Není oddělený Bůh duch, Bůh láska či Bůh stvořitel, ale je pouze jeden Bůh, který je tím vším a ještě mnohem víc. Bůh je sám v sobě Bohem, tedy naprosto dokonalým a jeho duchovní podstata není a nemůže být ve sporu s jeho láskou nebo stvořitelským aspektem. Nelze proto tyto jeho aspekty stavět proti sobě ani klást jeden výš než druhý. To je velká nevědomost, která nemá oporu v Bohu a jeho se nedotýká, ale která vnáší nebožský nesoulad v náš duchovní život. Pak místo abychom se blížili k celému Bohu, blížíme se v nejlepším případě k nějakému z jeho aspektů, ale současně se vlivem naší nemoudrosti nutně dostáváme do střetu s Bohem v jeho jiných aspektech, a proto i nutně trpíme a nemůžeme Boha dosáhnout plně. Proto nás stále něco trápí a stále nám něco chybí. To, co chybí, je právě nedostatek moudrosti, správné pochopení a rozlišování.

Jiří Vacek

Když říkáme: nejsme mysl, neříkáme nic jiného, než že nejsme jakýmkoliv výtvorem myslícího principu. Základ mysli, myslící princip sám rovněž není tím, co vytváří. Není jakoukoliv myšlenkou, citem a podobně. Chápejme jasně, to, čemu běžně říkáme mysl – jednotlivé myšlenky, city a představy, jsou jen výtvory mysli, myslícího principu a nikoliv mysl sama. Myslící princip, pravá mysl je sama schopnost myslet, cítit, představovat si a také pamatovat si neboli paměť. Mysl může být činná nebo nečinná, v klidu nebo v činnosti, ale je zde stále. Nemůže nebýt, ale existuje v neprojeveném stavu stále.

Jiří Vacek

Pravá duchovní stezka není ničím jiným než návratem do našeho původního, božského stavu, což se děje disciplínou mysli a meditací, která je disciplínou vědomí. Disciplínou mysli a vědomí rozvíjíme v sobě pokleslé božské principy, Šivu a Šakti, božské vědomí a božskou mysl, a tím obnovujeme své původní božství. Samozřejmě, že do tohoto vývoje patří i vývoj božské lásky. Meditací, která vede k Bohu, je ovšem pouze ta, která má Boha za svůj cíl v některém z jeho aspektů, a nikoliv libovolné soustředění. Koncentrace na bod na zdi či na plamen svíčky je v nejlepším případě pouze průpravným cvičením k ovládnutí mysli a nic víc. Ani od prostého soustředění na čakramy, zejména na dolní, nelze očekávat víc, než je pod jejich vládou, pokud takové soustředění není součástí postupu na stezce hadí síly. Meditací na Boha dosahujeme Boha, jeho božského vědomí, a jsme-li dostatečně otevření jeho vlivu, počíná v nás působit jednak očistně, jednak nám propůjčuje své kvality. 

Jiří Vacek

Největší síla a moc, jaká existuje, je síla a moc vědomí. Platí plně a bez výjimek: kam jde pozornost vědomí, tam jde i jeho síla a moc, kterou všemu pozorovanému poskytuje existenci až vědomý život. Platí samozřejmě i opak: od čeho vědomí svou pozornost odvrací, to ztrácí jeho sílu a proto i existenci včetně vědomého života. Tomuto zákonu je podřízeno vše: předměty, bytosti i všechny ostatní síly mysli. To je nejvyšší a nejmocnější zákon, jaký existuje. I samo stvoření vesmíru začíná obrácením pozornosti vědomí ke stvořitelskému činu: Bůh stvořitel, aby mohl tvořit, musí se stát nejprve pozorovatelem, obrátit pozornost k představě tvoření i k jeho uskutečňování. Každá vědomá bytost, ať tento zákon zná či nikoliv, jím řídí svůj život a plně mu podléhá. Nevědomost o síle vědomí nejen před neblahými následky působení tohoto zákona nechrání, ale přímo je vytváří: vedeme-li svou pozornost vědomě či nevědomě, důsledky jsou vždy dány jejím zaměřením.

Jiří Vacek

Žákův vztah k mistrovi by se měl odvíjet na základě pravdy, že žák bez pomoci mistra nemá naději sám poznání Já dosáhnout. Chce-li osvícení, musí tuto pravdu bezpodmínečně přijmout a ve vztahu k mistrovi se jí řídit. Nemá jinou možnost, chce-li uspět. Veškeré pokusy se této pravdě nějak vyhnout nebo ji obejít, jsou marné a navíc jsou známkou vážné vnitřní žákovy překážky – nedostatku pokory. Mistr je od toho, aby vedl a učil, žák se má nechat vést a učit. Je na mistrovi, aby vytýkal žákům chyby a ne na žácích, aby na mistrovi hledali nedostatky. Dodržování těchto zásad by měla být samozřejmostí, aby mistr vůbec mohl působit. Veškeré pokusy o nějakou rovnost, postoj „budu čerpat pomoc mistra, ale budu si dělat, co chci", je nezbytné odmítnout. Žák musí přijmout podmínky mistra nebo odejít jinam.

Jiří Vacek

Chceme-li dostat raketu na oběžnou dráhu kolem Země, musí odstartovat určitou minimální rychlostí. To je prvá kosmická rychlost. Pokud tomu tak není, raketa buď neodstartuje vůbec, nebo pouze poskočí a dopadne zpět na zem jako kámen vržený do vzduchu. Má-li raketa úplně opustit dosah přitažlivé síly Země a odletět do vesmíru, musí rovněž odstartovat určitou minimální rychlostí, která je vyšší než prvá kosmická rychlost. Pokud jí nedosáhne, v nejlepším případě se stane umělou oběžnicí Země. Z toho není výjimek...

...Nyní k našim kosmickým problémům. Země představuje zemi, naši hmotnou sféru. Raketa je mystik či jogín a rychlostí, kterou startuje z oblasti hmoty do oblasti ducha – rakety míří do nebe – je síla jeho úsilí. Prvá kosmická rychlost je minimální úsilí, které je nutné, aby se žák vymanil z vlivu našeho hmotného světa, a tedy hlavně hmotného těla, a vstoupil do oblasti ducha, na nebe. I zde však zůstává ve vlivu zemské přitažlivosti, která jej ovládá, i když nikoliv tak pevně, jako když zůstává na Zemi, tedy když plně podléhá hmotným vlivům a žádostem. K úplnému vysvobození z přitažlivosti Země dochází pouze tehdy, dosáhne-li žák ve svém duchovním úsilí minimálně druhé kosmické, ovšem duchovní rychlosti. Pak opouští nadobro zemský vliv, dosahuje vysvobození.

Naši přátelé ze Slovenska vydali vlastním nákladem doposud nevydanou Pataňdžaliho Jógasútru s obsáhlejším komentářem v překladu a s vlastními poznámkami od Karla Weinfurtera.

Kniha je ručně vázaná, má 302 stran, a byla vydána v nákladu pouze 150 ks.

Cena knihy činí 880 Kč.

V případě zájmu kontaktujte:

granumsinapis99@gmail.com

Srdečně nás všechny pozdravuje,

Oliver Palko a přátelé z Košic

Jiří Vacek

Bůh je stále a právě teď všude a ve všem a vše je v Bohu a mimo Boha nic neexistuje. Všechny světy tvoří vazba vědomí Já jsem a jeho tvořivé moci neboli jsou vazbou neprojeveného, neviditelného božství a projevených tvarů, které jsou pohybem božské síly. Nevědomé, od Boha odpadlé bytosti „vidí“ – vnímají z Boha pouze jeho polovinu, jeho stvořenou část. Tuto pravdu nesmíme pustit ze zřetele, pokud chceme správně vlastnosti světa pochopit. Svět není jen projev, ale i neprojev, bez kterého nemůže existovat. Neprojev, vědomí, je prvotní příčinou projevu. Pokud tuto pravdu neznáme, propadáme nutně více či méně materialismu a klamu existence světa mimo Boha a nezávisle na něm. Naším cílem je znovu nabýt schopnost uvědomovat si neprojevené božství, které je vědomím Já jsem. Toto získáváme nejprve pro sebe a v sobě, ve svém nitru. Teprve poznáním Boha, vědomí Já jsem jako základu naší bytosti, jako našeho pravého Já, získáváme možnost uvědomovat si toto božské v celém projevu i v každém předmětu a bytosti zvlášť.

Jiří Vacek

V té míře, v jaké se nám daří trvale – nikoliv jednorázově obracet pozornost vědomí k Bohu a rozpouštět síly zla směřující do ega a nebožského světa, navazujeme skutečné, ale neviditelné spojení s Bohem. Po tomto spoji, který musíme neustále udržovat a posilovat, k nám proudí moc boží a začíná v nás své božské dílo a to je milost. Jejím mocným projevem je mistr. Možnost pobývat s ním pohromadě a hlavně s ním společně meditovat, je obrovskou a nedocenitelnou pomocí a milostí. Získání mistra je vždy také výsledkem našeho úsilí i čistoty charakteru, ale nikoliv naší zásluhou. Také nikoliv my volíme mistra, ale mistr si vybírá nás podle naší karmy i současného úsilí. Jakákoliv milost není nahodilá, ale zákonitá a je zcela na nás, zda ji získáme nebo nikoliv.

Jiří Vacek

Na ego a hmotný svět zaměřený člověk neustále vytváří pozorností vědomí a tvořivými silami mysli síly, které jeho zapletení v nich a proto i nesvobodu neustále zvětšují. Pro světského člověka pád od Boha do hmoty nekončí zrodem v nebožském světě, ale neustále pokračuje právě pro neustálé vytváření nespásných sil, více nepřátelských vysvobození. Nestojí na místě, ale neustále padá. Jeho stav se nepřetržitě zhoršuje každým okamžikem světského života. Pokud dokonce „přitaká zlu,“ jeho nepříznivá karma, v jejímž důsledku bude trpět, hrozivě vzrůstá. Nastoupíme-li stezku, zdaleka proto nezačínáme od nuly, ale dokonce v mínusu úměrně celkové velikosti zla a nebožských sil, které jsme za svého života vytvořili. Musíme nejprve tuto doslova neustálou výrobu nespásných sil začít zmenšovat směrem k nule, aby se naše spásné úsilí, jeho účinek mohl vůbec projevit. Proto na začátku stezky se vůbec k Bohu neblížíme, ale pouze brzdíme svým úsilím, je-li správné, svůj pád. O přibližování se k Bohu můžeme mluvit pouze tehdy, když se nám podaří náš pád zastavit a začneme-li na pomyslné ose mezi královstvím nebeským a nebožským stoupat.

Jiří Vacek

Často se nám říká, že máme v druhých vidět Boha. Rada na prvý pohled se zdá být dobrá, při troše zamyšlení ale sporná. Vidět v našich bližních Boha neznamená, že máme být slepí k jejich nedostatkům nebo dokonce ke zlu, kterému propadají. Jejich těla, ale ani mysli nejsou Bohem ani se nenacházejí v božském stavu. Požadavek rozlišování, vivéky, platí stále a plně jak pro ně tak pro nás. Bůh je všude, proto je i v našich bližních. Není však ani jejich tělem ani myšlenkami a činy, ale smysly nepostřehnutelným Duchem. Zaměňovat tohoto Ducha, Boha, za tělo a mysl, je vždy nesprávné, ať tak činíme u sebe nebo v případě našich bližních či dokonce věcí. Stůl rozhodně není Bohem, i když od něho není oddělen. Přesně vzato, jelikož je Bůh Duch a nikdo jej neviděl, není v druhých možné vůbec Boha vidět. Kdo něco takového učí, měl by vždy vysvětlit, co vlastně „viděním Boha“ míní.

Jiří Vacek

Celý projev, vše stvořené od světů pekelných až do světů božských je vazbou všepronikajícího základu a tím je vědomí Já jsem a hmotného utváření, které je dílem tvořivé moci vědomí, šakti. Všechny světy jsou výsledkem tohoto božského působení, ale pozor: proto ještě nejsou božské. Jako i dobrá vláda musí stavět vězení, kam zavírá zločince, tak i Bůh vytváří světy pekelné. Tvrzení, že náš svět je božský, protože jej stvořil Bůh, je velkou a zavádějící nevědomostí. To, že vše co existuje, je jedna jediná Skutečnost, neznamená, že cokoliv stvořeného je božské nebo dokonce Bůh. Vrah ani pařez nejsou v Bohu, nenacházejí se v božském stavu. V rámci projevu se každá stvořená bytost zařazuje do takového světa, do jakého patří a to jak svou v minulosti vytvořenou karmou, tak současným stavem svého charakteru a vědomí. Proto má každý přesně to, co mu patří. Všechna tvrzení o nespravedlivosti jsou jen výplodem nevědomosti a nic víc.

Jiří Vacek

Vědomí je Bůh, noumenon. Je proto i nejmocnější silou. Kam se svou pozorností zaměří, s tím se spojuje, to oživuje a posiluje. Tento děj může probíhat s plným vědomím toho, co se odehrává nebo nevědomě. V obou případech se síla vědomí uplatní vždy. To, k čemu vědomí přivrátíme, s tím se spojujeme, posilujeme. S jakou silou a po jakou dobu pozornost vědomí něčemu věnujeme, a zda tak činíme vědomě nebo nikoliv, rozhoduje o výsledném účinku moci vědomí. Její nevědomé použití končí ztotožněním s tělem a s myslí a plným ponořením do zevního světa tvarů. Ty pak prožíváme jako jedinou skutečnost. Tak vzniklo ego a jeho nebožský svět, to je stav pádu. Je hlavně udržován nesprávně a nevědomě vedenou pozorností vědomí a podporováním nesprávným způsobem myšlení, cítění a usuzování, které vyplývají z našich zkušeností ve stavu pádu. Jediná možná a účinná náprava tohoto nebožského stavu nesvobody a utrpení, je možná uvědoměním si rozhodující moci vědomí a jejím namířením správným směrem, tj. obrácením pozornosti zpět k Bohu.