Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Představa, že mistr nemůže padnout a dokonce, že si může vše bez újmy dovolit, je již sama obrovským pokušením a pokud je přijata, je již hříchem, pokusem rovnat se Bohu. Z bible víme, že právě proto padli i nejvyšší andělé. Prvotní Adam také padl, protože se domníval, že si vystačí bez Boha. Pravda je, že i nejvyšší stvořené bytosti podléhají zákonům stvořeného světa, zejména zákonu oživující moci vědomí a karmě. Tak jako i mistr si může zlomit nohu nebo jinak poškodit tělo, tak může propadnout nespásným sklonům mysli a tak se připravit o spásu. Mistrovství nespočívá v životě nad zákony, ale v jejich dodržování a využívání k získání božského života.

Jiří Vacek

Na ty, kteří směřují k Bohu, číhá nebezpečí na každém stupni stezky včetně mistrovského. Ošidný je často přechod k mistrovskému stavu. Pokud je provázen euforií, její síla nás může svést k přecenění toho, co bylo dosaženo, a můžeme se domnívat, že jsme na konci stezky, že již není co dosáhnout, že jsme naprosto výjimeční. Jednou i Míla Tomášová mně tvrdila: „To nepřibývá.“ Měla pravdu, jenže tato pravda se nevztahuje ani na osoby mistrů, ale pouze na To samotné. Poznání Já není zdaleka vysvobození ani poznání Skutečnosti – Boha celého. Jeho tvořivá moc a moudrost zůstávají více či méně nepoznány. „To“ nepřibývá, ale pokud správně usilujeme, přibývá, prohlubuje se naše poznání. A právě v tom nám mohou podstatně pomoci mistrovské osoby, které dosáhly poznání před námi, nezůstali stát a usilují o rozvoj dosaženého stavu.

Omlouváme se za dočasný výpadek v pořádání našich veřejných meditací – jsme v procesu hledání nového místa, které by více vyhovovalo našim potřebám. Pokud byste měli nějaký tip na nějaké zajímavé prostory, neváhejte nám napsat na info@pratelejirihovacka.cz

Předem děkujeme.

Jakmile bude jasné, kde a kdy budeme v našich veřejných meditacích pokračovat, zveřejníme obratem jejich další termíny zde na našem webu.

Díky za trpělivost.

Přátelé Jiřího Vacka

Jiří Vacek

Představa, že každý, kdo je na stezce, je dobrý, duchovní a blíží se Bohu, je všeobecně neodůvodněná. Petr Klíma výstižně říkal: „Světský člověk je zamrzlá žumpa, duchovní člověk je žumpa rozmrzlá.“ On to říkal peprněji, ale tvrzení je výstižné. Všichni obyvatelé této země se na ní ocitli, protože ze své svobodné vůle se odvrátili od Boha a ztratili s ním spojení. V důsledku toho se v nich vytvořilo nepravé já, ego. Ztratili své pravé Já, božské vědomí Já jsem a nahradili je ztotožněním s tělem a s myslí, které vytváří nepravé já. Tím se dopustili provinění, hříchu proti své božské podstatě, hříchu proti Duchu svatému neboli božímu. To je základní podstata pádu, která trvá tak dlouho, dokud není napravena rozpuštěním nepravého já, padlého Adama. Takže dokud není dosaženo rozpuštění ega a poznání Já, stále nejen nejsme dobří, tím méně duchovní, ale jsme zlí a ve stavu pádu. Nemáme proto ani ten nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou, ale naopak k obrovské pokoře, jejímž základem je poznání našeho hříchu a žalostného stavu.

Jiří Vacek

Byl Ježíš spasitelem? Pokud existoval, nepochybně ano! Spasil nás všechny? Určitě nikoliv. Koho spasil? Ty, kteří mu uvěřili a prováděli duchovní vnitřní praxi pod jeho vedením zaměřenou na dosažení spojení s Bohem, což je právě cílem vnitřního náboženství. Byl Ježíš jediným spasitelem v dějinách? Ukážeme si, že nebyl. Celá bible není o ničem jiném, než o vnitřním náboženství neboli mystice. Bohužel však nemluví řečí otevřenou, ale skrytou, pomocí symbolů, povídek a podobenství. V Novém zákoně jsou některá taková místa právě proto zvlášť označována oním tajemným "Kdo má uši k slyšení, slyš". Samozřejmě to není výzva pro ty, kteří mají zevní sluch v pořádku, ale abychom ona místa chápali ve správném Duchu a nikoliv podle litery, jak nás významně nabádá apoštol Pavel. Máme slyšet v Duchu, duchovně, nikoliv zevně

Jiří Vacek

Nikomu, kdo si neuvědomil své pravé Já, vědomí Já jsem, neradím, aby se snažil v druhých nebo ve světě vidět Boha. Snažil by se marně a nesprávně. Proč? Protože toho není schopen a pod vládou ega si bude představovat, že Bůh= tělo a mysl lidí a věci ze světa. Tak jako se ego prožívá jako tělo a mysl a nezná, nezakouší své pravé Já – vědomí, tak také pod vlivem rady: „Dívejte se na lidi a na věci ze světa jako na Boha“, bude se snažit vidět v tělech a předmětech Boha. Bude Boha zaměňovat za hmotná těla a předměty, stejně jako za ně zaměňuje sebe. Navíc je zde vážné nebezpečí, že pod vlivem představy, že těla lidí a předměty jsou Bohem, přestaneme rozlišovat lidi na zlé, dobré, na vzdalující se od Boha a na ty, kteří k Bohu směřují.

Jiří Vacek

... Zázračné síly, které někdy přicházejí nehledány, jsou proto velkým pokušením. Snadno mohou přispět k vytvoření duchovního ega. Navíc tudy stezka nevede, neboť tyto síly nejsou známkou pravé duchovnosti. Pokud se je již rozhodneme v nějakém případě po zralé úvaze využít, musí se tak dít v souladu se všemi duchovními pravidly. Posláním mistra není léčit těla, ale duše lidí a vést je k Bohu. Neměl by proto být léčitelem. Plýtvá tak jen silou, kterou by měl vynakládat na pomoc hledajícím na cestě. Navíc jeho pověst léčitele k němu přiláká mnoho lidí, kteří jsou zcela světští, o Boha nestojí, ale pečují pouze o své tělo. Předpoklad, že je uzdravení přivede na stezku, se téměř nikdy nenaplňuje, jak ukazují i evangelia. Jelikož hmotné tělo a jeho nemoci jsou nástroji naší karmy, léčitel uzdravováním odpouští lidem jejich hříchy, aniž by se o to nějak vnitřně zasloužili, činili pokání a obrátili se k Bohu...

Jiří Vacek

Absolutní zlo, zlo jako noumenon, princip neexistuje. Vylučuje je existence jediné Skutečnosti, Bůh. Současná existence Boha zla a Boha dobra je nepředstavitelná. Vyžadovala by odpověď na otázku jejich vzniku i společné existence. Již domněnka existence neprojeveného, absolutního zla je nemyslitelná. I z jiného pohledu je existence absolutního zla vyloučena, protože by, jsouc zlé, zničilo samo sebe. Existuje pouze zlo relativní, časné, podmíněné, jehož nositeli jsou stvořené bytosti, které více či méně propadly svým zlým sklonům. Možnost existence podmíněného, časného zla je již vložena do stvoření. Ne, že by ji sám Bůh vytvářel nebo bylo dokonce jeho vůlí. Jeho možnost existence je dána svobodnou vůlí stvořených bytostí, kterou Bůh stvořené bytosti obdařil. Tím Bůh možnost dočasného, podmíněného zla připustil. Neučinil stvořené bytosti tak dokonalé, aby bylo pro ně nemožné propadnout jakémukoliv zlu.

Jiří Vacek

Staří alchymisté hledali kámen mudrců, který by měnil svým dotykem obyčejné kovy ve zlato. To byl jinotaj. Kamenem mudrců je Kristus, vědomí Já jsem, který svou mocí přetváří projevené tvary a energie v duchovní světlo, což je jediné skutečně pravé zlato. Nejvyšší Skutečnost je vědomí a šakti. Soustředěné vědomí Já jsem samovolně vyzařuje světlo, šakti, moc vědomí. Zlato, duchovní světlo, vzniká v centru nad hlavou, když se tam soustřeďujeme s vědomím Já jsem. Podmínkou je dodržování duchovní kázně, zejména očisty a neplýtvání energií ve všech úrovních našeho života. Světlo je nejvyšším projevem božské tvořivé síly, šakti a jako takové se chová: obnovuje náš duchovní život v projevu.

Jiří Vacek

Pro dosažení nejvyššího cíle stezky se nejčastěji používají pojmy jako spása, vysvobození, vykoupení. Všechny naznačují záchranu života, vykoupení z otroctví, vysvobození z nesvobody, prostě z velkého zla. Je to pravda, opravdu to tak je, ale není to pravda celá ani nejdůležitější. Je za nimi i pravda vyšší. Je to na prvém místě návrat ztraceného syna k Otci, k Bohu, sjednocení s ním a vstup do života božského v souladu neboli v božské jednotě s ním. Jsme-li příliš zaměřeni na nižší stránku dosažení, na vysvobození z utrpení, snadno se nám může stát, že zapomeneme na to nejdůležitější – na toho, kdo nás doopravdy osvobozuje a nejen osvobozuje, ale je dárcem a zdrojem našeho božského života. Usilujme proto ze všech sil o vysvobození, ale ze všeho nejvíc pěstujme touhu po našem božském Otci a milujme jej celým svým životem. To je mnohem lepší než pouhé přání být spasen. A také účinnější.

Jiří Vacek

Poznání Já, ale i jeho následné mocné prožitky., je-li zkušenost Já mocná, přináší s sebou i euforii, rozjaření. To není blaženost Já, ale vzedmutí citů, které je často velmi zavádějící. Pod vlivem tohoto vzedmutí citů se cítíme vysoce povznešení, někdy dokonce až rovni Bohu. Vše se zdá být dosaženo, vyřešeno a to nastálo. Pod vlivem euforie ztrácíme často i správný úsudek, rozlišování a vládu nad myslí a chováme se, jako bychom dosáhli naprostého vysvobození od všech pout a závazků i zákonitostí tohoto světa a byli rovni Bohu. Takové chování se dokonce tak trochu podobá bujaré náladě opilce. Euforie musí zákonitě a většinou brzy opadnout a její opadnutí může být a zpravidla i zákonitě je provázeno až sklíčeností a zklamáním nad její ztrátou.

Jiří Vacek

Někdy se říká, že Já, vědomí, září v přestávce mezi dvěma myšlenkami nebo také, že když se mysl utiší, co zbyde, je Já. Není to tak docela pravda. Předně Já září stále a jsme to my sami. Pro naši nevědomost, jejíž podstatou je ego, se však nepoznáváme. Nejsme přestávkou mezi dvěma myšlenkami ani klidem mysli. Jsme sebe si vědomé vědomí, ale neuvědomujeme si tuto pravdu pro dvě hlavní překážky:

Jiří Vacek

Kdo jiný je zvrácený než ego, bytost, která zavrhla Boha, ztratila s ním spojení, a tak nikoliv byla vyhnána, ale sama se vyhnala z ráje, z božského světa a tak se odsoudila do světa, který je skrze ni proklet. Opět bible. Bůh, který zůstává i v takovéto bytosti, se ji ve své nekonečné lásce snaží získat zpět a z jejího nitra ji k sobě přitahuje. Pokud má toto přitahování Bohem větší sílu, než sklony od Boha směřující, pak nastupujeme cestu zpět k Bohu. To vůbec neznamená, že jsme se polepšili, že se naše ego zlepšilo. Ego byť i duchovní, je stále zlo a nepřestane být zlem, dokud nezmizí. Proto dělá vše možné, aby přitahování boží lásky v bytosti nezvítězilo. Stále si myslí, že je něčím významným, důležitým, že něco znamená a z této směšné pýchy připisuje svůj duchovní život, stezku a její výsledky sobě. Nevidí a nechce vidět, že vše je přesně obráceně, než si myslí: vše dobré, co každá bytost odpadlá od Boha v sobě má, je od Boha a boží a nikoliv z ní a její.

Jiří Vacek

To, co se soustřeďuje, medituje, kontempluje, je vědomí Já jsem, Bůh v nás a proto není nic důležitější než ono. Proto je rozhodující vědět, že podstatou každé meditace, soustředění je působení oživující a posilující moci vědomí. Nač se soustřeďujeme, tomu svou pozorností moc vědomí přivádíme a proto i posilujeme. Nezapomínejme nikdy, že platí i opak: čemu pozornost nevěnujeme, tomu nepřivádíme moc vědomí, a proto to slábne, až dokonce pro nás přestává existovat. Tento zákon platí pro nás i ve vztahu k Bohu. Pokud mu nevěnujeme pozornost jako našemu vědomí Já jsem, jeho uvědomování v nás slábne a často vede až k úplné nevíře v jeho samotnou existenci. Výhradní pozornost věnovaná zevnímu světu vyvolává naopak nesprávné přesvědčení o jeho existenci nezávislé na vědomí. Proto vždy a na prvém místě má v nás převažovat stav, ve kterém větší část naší pozornosti trvale spočívá v ryzím vědomí Já jsem. V něm máme být neochvějně stále zakotveni jako v božském základu naší bytosti, který je naším vědomým božským životem.

Jiří Vacek

Přísaha bodhisattvů: nedosáhnu vysvobození, pokud je nedosáhnou všechny bytosti, je stejně nesmyslná jako předsevzetí: neodmaturuji, pokud neodmaturují všichni žáci školy po dobu její existence; neopustím vězení, pokud nepropustí všechny vězně nebo neopustím nemocnici, pokud se neuzdraví všichni nemocní. Takové výroky vůbec nesvědčí o osvícené mysli, která touží po Bohu, ale o pravém opaku. Navíc jsou duchovní pýchou, která si přisvojuje moc každého spasit. To neumí ani Bůh. Navíc vzbuzuje dojem, že ten, kdo tento svět stvořil se o něj buď nestará nebo starat neumí a bódhisattvové musí se starat za něho.

Jiří Vacek

Duchovní světlo je prvotní božská energie a síla. Stvoření začíná vyzařováním světla vědomí Já jsem. Je nejvyšší projevenou energií a to dostředivou: působí božsky. Stvoření světa se děje postupným zahušťováním této energie. V našem světě tento postup končí vytvořením hmoty. Celý projev, svět tvarů je tvořen jak činností této síly tak přímo jí samou. Svět je jediná božská tvořivá energie, která se nachází v různých stavech od světla přes pránu, životní sílu až po hmotu. I ta není nic jiného než energie. Skutečnost, že svět = jediná energie, ale v různých stavech, poskytuje možnost měnit jeden její druh v jiný, z duchovního hlediska vyšší nebo nižší. Obdobu nalezneme u fyzikálních energií a sil: mechanickou energii využíváme k výrobě elektřiny, kterou měníme ve světlo či teplo, ale také ji můžeme měnit opět v energii mechanickou a pohánět s ní vlaky a podobně. To vše je možné proto, že energie je jen jedna, ale její projevy jsou různé

Dnes 25.5.2023 si připomínáme další výročí narození našeho mistra, Jiřího Vacka.

Jako tradičně dárek dostáváme my, takže se k nám jako požehnání k tomuto výročí dostává něco poměrně unikátního, a to hned šestero nových duchovních skript (viz oznámení níže), za které tímto velmi děkujeme a samozřejmě, jako vždy, přejeme našemu mistrovi jen to nejlepší.

S úctou a láskou,

Přátelé Jiřího Vacka

Jiří Vacek

Někteří lidé, kteří působí zevně velmi etickým dojmem, nevědí často, kam patří. Vlivem vlastních vnitřních nečistot, které pouze zatlačili do podvědomí místo, aby je rozpustili, mají zastřený rozum a nejsou proto schopni správně rozlišovat mezi dobrem a zlem a mezi tím, co nás k Bohu přivádí nebo od něho odvádí. Často podléhají falešné představě, že zlo neexistuje nebo nemá moc či vlastně není ani zlé, že stačí zlé lidi milovat a oni se změní. Pak se stávají obětí nejrůznějších podvodníků, kteří jejich neodůvodněnou důvěřivost zneužívají pro své zlé cíle. Nejvíc k moci pomohli nacistům nebo komunistům právě tito lidé svou nepravou, falešnou, nerozlišující láskou. Jejich působení se samozřejmě projevuje i v duchovní oblasti, kde se dopouštějí mnohého zla právě proto, že je nedokáží rozpoznat. Nevědí, kam patří, ale snaží se udržet svou nepravou nezaujatost a povýšenost. Tím se ve skutečnosti staví na stranu zla.

Dnes, 27.4.2023, si připomínáme 2. výročí mahasamádhi našeho mistra Jiřího Vacka.

A jelikož, jak víme, mistr své žáky nikdy neopouští, přináší nám jako dárek k tomuto druhému výročí stylově druhý díl svých motivačních Výroků (viz předchozí příspěvek zde na našem webu).

Přejeme tedy při této příležitosti našemu duchovnímu otci prostě vše nejlepší a děkujeme za péči a ochranu, kterých se nám neustále dostává.

S úctou a láskou,

Přátelé Jiřího Vacka

Přátelé svatého Jiřího přejí tímto

k dnešnímu svátku vše nejlepší

našemu Mistrovi. Děkujeme za

neustálou podporu, které se nám

skrze Něho dostává!
 

S úctou a láskou,

Přátelé Jiřího Vacka

Jiří Vacek

V Matoušově evangeliu, 22. kapitola, se dočteme, jak znalci zákona se Ježíše tázali po nejvyšším přikázání. Ježíš odpověděl: „Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou myslí. To je největší a prvé přikázání. Druhé je s ním stejné: Miluj svého bližního jako sama sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a proroci.“ Přikázání nalezneme v celé bibli. Ve Starém zákoně je uvádí Mojžíš, v Novém evangelia. O jeho dodržování Ježíš říká, že vede ke spáse. Nepochybně se proto jedná o text a přikázání nejvyšší důležitosti. Již proto, že v sobě jeho dodržování zahrnuje celý Starý zákon i učení proroků.

Jiří Vacek

Nejsem ničím, co vidím, ale vědomím, které si viděné uvědomuje.

Nejsem ničím, co slyším, ale vědomím, které si slyšené uvědomuje.

Nejsem ničím, co čichám, ale vědomím, které si vůně a pachy uvědomuje.

Nejsem ničím, co chutnám, ale vědomím, které si uvědomuje všechny chutě.

Nejsem předměty, které hmatám, ale vědomím, které si hmatané uvědomuje.

Nejsem tělem, které cítím, ale vědomím, které si tělo uvědomuje a oživuje.

Jiří Vacek

Mnoho autorů se shoduje o důležitosti našeho stavu před smrtí. Tvrdí, že je velmi důležitý až rozhodující pro zdárný průchod bardem. Jistě mají značnou pravdu, ale nikoliv naprostou. Představa, že se o svůj osud nemusíme starat a stačí se na smrt připravovat, až když přichází, je mylná. Ten, kdo není na stezce, krátce před smrtí nic již nedokáže. Ten, který je na stezce, může nanejvýš se snažit pevně držet to, co má.

Jiří Vacek

Někdy se – velmi zjednodušeně – říká: „Vše je Já“. Pokud říkáme: „Já je ryzí vědomí Já jsem“, pak je výrok „vše je Já“ nepřesný, až zavádějící. Pravda je, že vše, co existuje, je jedna jediná nejvyšší Skutečnost, sám Bůh, absolutno. Tato Skutečnost je jediná a mimo ni nic neexistuje a proto Indové mluví o a-dvaitě, nedvojnosti, neexistenci něčeho jiného vedle ní. Její podstatou je vědomí Já jsem, které je vše a ve všem. Tato Skutečnost není pouze vědomí, ale i láska a tvořivá moc. Je i rozlišená na projev a neprojev. Proto tvrzení, že vše je jen Já, je pravdivé, pokud tím myslíme, že vše je jedinou Skutečností, vedle které nic jiného neexistuje. Tato Skutečnost, ač je jedna jediná, jelikož je rozlišená a je i láskou a tvořivou mocí, není pouze vědomím ale i tvořivou mocí a láskou. Chápat ji výhradně jako vědomí Já, by proto bylo nesprávné a v praxi by mohlo dokonce zavádět. Kdybychom chápali Skutečnost pouze jako vědomí, vylučovali bychom tím z ní jak lásku, tak i inteligentní tvořivou moc a vlastně tím i celý projev.

Jiří Vacek

Položme si otázku, proč se tak velký mistr jako Ramana Maháriši narodil znovu v tomto velmi nebožském světě? Obecná odpověď zní, že v předchozím životě nevytvořil předpoklady svého vysvobození. Rychlost a síla, s jakou ještě jako chlapec dosáhl poznání Sebe, svědčí o tom, že v předchozím životě uvědomění Já dosáhl a prošel i mystickou smrtí a ve známém prožitku ve svém domově si ve zkratce své dosažení zopakoval. Z hlediska tohoto jeho zrodu vlastně uvědomění Já nedosáhl, ale propuklo u něho samovolně s obrovskou silou, jako výsledek toho, co dosáhl v předposledním zrodu. Právě toto je důvod, proč u některých hledajících se poznání dostavuje naráz a ve své plnosti a zdánlivě bez úsilí a jiní je dosahují postupně a s velkou námahou. Prví si předpoklady vytvořili v předchozím vtělení.

Jiří Vacek

Pokud si někdo myslí, že všemocný Bůh, který je sama nejvyšší láska, dobro a spravedlnost, dopouští, aby ve světě panovala nespravedlnost, aby někdo trpěl nespravedlivě, pak možná věří v Boha, ale nikoliv Bohu. Nedůvěřuje mu. Když si pak ještě usmyslí, že je na něm, aby svět zachraňoval místo Boha, který se o své stvoření nestará, je to vrchol vzedmutí pýchy ega. Místo toho, aby takový člověk zachraňoval sebe před svým egem a zlem, které jej odvádí od Boha, zachraňuje jiné. Samozřejmě, že to nečiní tak, jak si Bůh přeje, ale jak si on ve své nevědomosti a zlu myslí.

Přátelé Jřího Vacka