Charita a duchovní život
Jiří Vacek
Duchovní pravdy jsou sice věčně platné, ale ne vše, co se za ně vydává a co je ve vztahu ke světu, je opravdu duchovní.
Nejrůznější příkazy a zákazy, které se týkají potravy, jsou spíše jakési hygienické požadavky, často z hlediska vědy neopodstatněné.
Tak někteří věřící nesmí jíst vepřové, jiní hovězí. U jiných je tomu právě opačně, někteří správně nesmí maso vůbec. Již tyto skutečnosti ukazují na velmi relativní hodnotu takových a jim podobných příkazů.
Dnešní evropský a americký svět se také podstatně změnil od dob Římské říše. Existuje dobře činná zdravotnická a sociální síť, která v různém rozsahu se stará o nemocné, chudé a staré lidi a dokonce i o vězně. Ze svých daní na to vše také přispíváme, tak většina z nás, ať chce nebo nechce je zapojena do společenské charity.
Proto požadavek „živit vězně“ a starat se o nemocné je z části zbytečný, protože tuto péči byť i v různé míře převzal za naše peníze stát.
To není nic proti charitě, která je i dnes často potřebná, ale dnes je možné absolutní evangelické požadavky vidět v jiném světle, prostě tak se za 2000 let změnila společnost.
Cílevědomá charita může být, ale nemusí být součástí duchovní praxe, ale rozhodně není základem stezky k Bohu. Ta vede nikoliv světem, ale naším nitrem a přímým obrácením se k Bohu.
Je smutné, když například představitelé křesťanských církví tuto základní a zásadní pravdu neznají a tvrdí, že hlavním posláním církve je charita a od ní odvozují požadavky na peníze a majetek.
Hlavním posláním církví a duchovních organizací vůbec je vést své členy co nejpříměji k Bohu a nic jiného.
K tomu velký majetek a bohatá bankovní konta nejsou opravdu nutná.