Co vidí, je důležitější než viděné
Jiří Vacek
Ramana Maháriši nás učí, abychom věnovali pozornost tomu, co v nás vidí a nikoliv tomu, co vidíme. To je klíč, postup, praxe, která přímo vede k poznání sebe ve vědomí Já jsem.
To „něco co v nás vidí“, není samozřejmě nic jiného než my sami, naše pravá podstata, vědomí, princip, schopnost být si vědom sebe i předmětů. Vidění, slyšení, hmatání není nic jiného než uvědomování si předmětů vědomím, kterým jsme. My jsme uvědomující se i sebe si vědomé vědomí.
Nemusíme hledat „něco co v nás vidí“ mimo nás, mimo sebe, protože tam to není. Co se po nás chce, je uvědomění, že jsme tím něčím, „co vidí“ neboli uvědomujícím vědomím. Toto poznání je sebeuvědoměním toho, co jsme stále, právě teď a zde. Děje se obrácením pozornosti vědomí, kterým vše pozorujeme na nás samotné, na uvědomující si vědomí.
Cílem je stav, ve kterém jsme sebe si vědomé, ryzí vědomí, které existuje, i když vše pozorovatelné – tělo, mysl, svět zmizí.
Ježíš jinými slovy nás učí totéž, co Ramana Maháriši, když říká, že vědomí Já jsem je dveřmi do království nebeského. Obrácením pozornosti na vědomí Já jsem a jeho uvědomění jako Sebe, vstupujeme doslova do oblasti božské, do jeho království.
Proto si stále buďme vědomi, že nejdůležitější není to, co vidíme, předměty, které si uvědomujeme, včetně naší mysli, ale to, co v nás toto vše vidí, co si vše uvědomuje a hlavně samo sebe. To něco je ryzí vědomí, které existuje samo o sobě, noumenon, my sami.