Dosažení klidu mysli
Jiří Vacek
Jedním z hlavních úkolů začínajících hledajících je dosažení klidu mysli, který umožňuje provádět duchovní soustředění.
Neklid mysli, mysl, kterou neovládáme, tomu brání. Proto v duchovní praxi existuje více návodů, jak klidu mysli docílit.
Ramana Maháriši přirovnává mysl k chobotu slona, se kterým slon neustále pohybuje. Když chceme, aby chobotem nehýbal, dáme mu podržet nějaký předmět, třeba kládu. Pak pohyb chobotu ustane.
Proto radí i podobný postup s myslí. Dát jí předmět, na který se soustředí a tak se uklidní.
Takovým předmětem je například mantra. Její opakování utiší mysl tak, že v ní zůstane pouze ona. Nesmíme ji však opakovat mechanicky a při opakování myslet na něco jiného.
Mantra a jí podobné techniky mysl uklidní, ale naším cílem je naprosté utišení mysli, kde není ani opakována mantra a mysl zůstává naprosto klidná bez všech duševních výtvorů.
Pak v takové mysli vyvstává jasně její základ, jímž je vědomí, naše pravé Já.
Klid mysli si uvědomuje pozorovatel, což jsme my, vědomí, naše Já, které si je klidu vědomo. Pak může snadněji obrátit pozornost na Sebe v pozorovateli a tak si uvědomit naše pravé Já.
Dosažení klidu mysli tak není samoúčelné ani konečným cílem. Je prostředkem, který nám umožňuje provádět bez potíží átmavičáru.
V dalším se věnujeme klidu mysli a zákonitosti, kterou se řídí.
Pozorování mysli vede k jejímu uklidnění
(Velikonoce 19. 4. 2014, Zlenice)
Jednou ze zákonitostí, která se vztahuje k mysli, je pravidlo:
Nezaujaté pozorování mysli (duševních výtvorů) vede k jejímu uklidnění.
Tato zkušenost je známá nejen mystikům a jogínům, ale objevili ji i psychologové. Když prováděli introspekci, tak zjistili, že pozorované duševní jevy se zklidňují a mizí. Pak není co pozorovat.
To je pravda, kterou si může ověřit na sobě každý sám. Pokud činnost mysli nerozvíjíme, nepoddáváme se duševním hnutím, tak nezúčastněně pozorované výtvory mysli zanikají.
Tento jev se také využívá k ovládání mysli až k dosažení stavu jejího klidu. Pak může dobře probíhat zvolené soustředění, meditace.
Nejlépe je opět využívat této zákonitosti k utišení mysli s cílem uvědomění si pozorovatele, jak nás učí Patanjali svými sútrami o klidu mysli a pozorovateli.
Když jsem psal tyto řádky, tak jsem si položil otázku, co, jaký princip nebo zákonitost je za tímto utišujícím působením pozorování mysli.
Již dříve jsem věděl, že satvický klid není jen nepřítomností činnosti mysli, pouhou negací, ale něčím mnohem víc: klid je projevem vědomí Já jsem. Ono jako neprojevená Skutečnost se nachází v naprostém klidu a dokonce je samo tímto klidem a mírem.
Proto, když se vědomí pozorovatele obrací do mysli, vede tam tím i jeho klid a mír, který se tam pak projevuje, pokud jej my sami nerušíme.
Vědomí je samo klidem a mírem, proto je i jeho dárcem a oživovatelem všude, kde je necháme svobodně působit.
Proto je možné docílit klidu mysli, když mysl nezaujatě a bez reakcí pozorujeme svým vědomím.
Pak v tomto klidu, jak uvádí Patanjali, září pozorovatel, protože naši pozornost od něho činnost mysli neodvádí.
Uvedený princip, že pozornost vědomí přináší klid vědomí, pokud jej nerušíme, kam ji namíříme, platí obecně pro každé vědomé soustředění pozornosti, pro každou jogickou či mystickou meditaci.
Proto pozorování mysli uklidňuje mysl, pozorování dechu zpomaluje, uklidňuje dýchání a tak nastoluje klid i v této oblasti. Pozorováním dechu je dosahováno jeho zpomalení a tím i klidu mysli.
Účinným prvkem není pozorovaný dech, ale vědomí působí klid svou pozorností a v tomto klidu, jak zdůrazňuje Patanjali, září pozorovatel, pozorující vědomí.
Dech, jeho ať již ovládání nebo jen pozorování, je onou kládou, kterou drží chobot slona v Mahárišiho přirovnání. Jelikož se na dech snadněji soustředíme ať tím či oním způsobem než přímo na pozorující vědomí, je tato metoda pro některé hledající schůdnější.
Přímější je však vždy obracení pozornosti vědomí přímo na samo vědomí pozorovatele. Obracení pozornosti na dech vede ke klidu mysli a tím i vyvstání pozorovatele ve vědomí nepřímo. Abychom si však pozorovatele uvědomili, musíme na něho namířit vždy nakonec i naši pozornost. Jinak jeho uvědomění není možné!
Soustředění na zdroj dechu vždy zahrnuje i soustředění na samotný dech. Oboje ve shodě s vysvětlenou zákonitostí navozuje klid mysli, ve kterém je pozorovatel jasněji patrný a je proto snadnější na začátku átmavičáry tímto způsobem se na něj zaměřit.
Stále však platí, že uvědomění pozorovatele je jedině možné, když na něho přímo obrátíme pozornost. To je také jediná přímá metoda a sama podstata átmavičáry: obrácení pozornosti vědomí na samo vědomí.
Cesta pomocí soustředění na dech včetně hledání jeho zdroje je možná, ale na svém začátku je cestou nepřímou. Bez obrácení vědomí na čisté vědomí jeho uvědomění není možné.