Dva způsoby uvědomování
Jiří Vacek
Vědomí, rozumějme dobře, je absolutní uvědomovací princip, noumenon. Vědomí není vědomí něčeho, ale na prvém místě vždy sama Sebe.
Je schopností:
1. Být si vědomo sama Sebe.
2. Být si vědomo všeho stvořeného, uvědomovaných předmětů a bytostí.
Základem vědomí je schopnost uvědomění vlastní existence: Já jsem vědomí a vím, že jsem vědomí. Vědomí je má podstata a bytí. Tato vědomí nejsou dvě, ale jedno jediné, sebe si vědomé bytí.
Chápat vědomí pouze jako vědomí něčeho předmětného, stvořeného a neznat jeho sebe si uvědomující základ, je zásadní omyl a nevědomost.
Prvý způsob uvědomování – a to zcela základní – je proto ryzí vědomí samo o sobě, existence jako sebe si vědomé vědomí. V něm si vědomí je vědomo sama sebe a to naprosto samostatně a nepodmíněně čímkoliv jiným. V tomto vědomí je naprostá jednota bytí a vědomí, vědomí je bytí. Není v něm vztah pozorující vědomí a pozorovaný svět a předměty. Vědomí nepozoruje sebe, ale uvědomuje si sebe samo sebou. Nejsou dva – bytí a vědomí, ale sebe si uvědomující bytí.
Druhý stav vědomí je uvědomování světa vědomím, jeho předmětů a bytostí, také mu říkáme empirické, zkušenostní vědomí. Uvědomování předmětů, což je synonymum pro pozorování, je vždy dvojností, vztahem vědomí a toho, co si ve světě vědomí uvědomuje. V tomto vztahu pozorujícího vědomí, stručně pozorovatele, existuje dvojnost vědomí, které pozoruje a předmětu, který je pozorován. Prvé není druhé, ale vědomí a uvědomované předměty nejsou od sebe oddělené, ale pouze rozlišené.
Empirické vědomí, uvědomování světa je vždy podmíněno nejen samou existencí vědomí absolutního, ale také přivrácením pozornosti vědomí na ně. Proto bez vědomí a jeho přivrácení pozornosti vědomí empirické, zkušenostní, předmětů neexistuje ani existovat nemůže.
Závěr je zřejmý.
Je zcela zásadní jasně rozlišovat samo vědomí, absolutní princip uvědomovací, jehož základem je samovolné vědomí: „Já jsem vědomí, existuji jako vědomí a žiji vědomím“ od uvědomovaných předmětů. Proto Ježíš říká o tomto vědomí Já jsem: „Já jsem život“.
Toto absolutní vědomí je nezbytné jasně a neustále rozlišovat od relativního vědomí předmětů, které je vždy podmíněno a působí ve vztahu pozorovatel – pozorované předměty.
V absolutním vědomí Já jsem pozorovatel není, neexistuje. Vědomí se, svou existenci nepozoruje, ale uvědomuje si ji samo sebou. Proto je existencí absolutní a prvotní.
Uvědomování předmětů je relativním a podmíněným vztahem, který je vytvářen pozorností principu vědomí, která je namířena k předmětům a proto jsou tímto vědomím uvědomovány. Absolutní vědomí je trvale a naprosto nepodmíněně samovolně existující nestvořené jsoucno. Ani nevzniká ani nezaniká, ale trvá bez začátku a konce.
Vědomí empirické je vždy jen dočasné. Vzniká přivrácením pozornosti vědomí absolutního a trvá, dokud je svět pozorován a zaniká, když je mu pozornost vzata.
Chápat plně tuto pravdu o vědomí je zásadní. Absolutní vědomí si je vědomo své existence trvale a samovolně bez začátku a konce.
Vědomí empirické přesně vzato není vědomím, ale pouze uvědomovací činností vědomí. Není něčím samostatným a nezávislým, ale projevem vědomí absolutního, jehož pozornost je namířena ke stvoření nebo také k jeho neexistenci, k prázdnu.
Absolutní vědomí se neuvědomuje pomocí pozorovatele, ale přímo samo sebou. Vědomí nepozoruje vědomí, ale uvědomuje si „Já jsem vědomí“. Absolutní vědomí je jedno jediné.
Empirických vědomí světa je nespočetné množství, ale vždy jeho základem je jedno jediné absolutní vědomí s příslušně namířenou pozorností.
Kdo žije v absolutním vědomí Já jsem, žije v nestvořené věčnosti sebe si vědomého božství. Kdo žije empirickým vědomím, žije v dočasném, stvořeném světě.
Ti, kteří znají pravdu, žijí absolutním vědomím Já jsem a současně z něho pozorují svět, aniž by se do něho poutali. Neopouští své božské Já a současně jsou ve stvoření činí tak, jak je třeba.
Vědomí Já jsem není předmět, ale princip uvědomovací, bytí existující samo o Sobě, jedno bez druhého. Vědomí se nepozoruje, ale uvědomuje samo Sebou, vědomím.