Ego není božské
Jiří Vacek
Řekneme-li o něčem, že je „božské,“ vyjadřujeme tím přesvědčení, že je to dokonalé, krásné, prostě vrchol dobra.
Říkat o egu, že je božské, znamená mu připisovat tyto vlastnosti. Ego však není dokonalé, krásné ani dobré, a proto není ani božské.
V křesťanství je ego symbolizováno padlým Adamem, bytostí, která zavrhla Boha a byla proto z božské úrovně projevu, bible jej nazývá ráj, vyhnána.
Bible Adama, ego rozhodně nejen nepovažuje za božského, ale za prokletého, který své prokletí přináší na celý svět: „Skrze tebe je proklet tento svět.“
Z toho, že existuje pouze jedna jediná Skutečnost, nevyplývá, že uvnitř této skutečnosti v jejím projevu se nachází vše v božském stavu.
Vše je Bůh, ale proto vše není božské: vrah je vrahem a není božský ani Bohem. Hřích je hříchem a není božský ani Bohem. Zlo je opakem dobra a proto není božské ani Bohem. Peklo není království nebeské, a proto není božské ani Bohem.
Ego není božské ani Bohem, ale je nebožské a není Bohem. Proto je bytosti ve stavu ega musí rozpustit, což bez úsilí není možné.
Říkat, že ego je božské, je totéž, co tvrdit, že veškeré duchovní úsilí je zbytečné. Odstraňovat nebo vylepšovat něco, co je božské, je jak nesmysl, tak nemožné.
Je-li vše jedno a božské, pak neexistuje dobro ani zlo a je pak úplně jedno, zda kradu, lžu, podvádím nebo dokonce vraždím; pak je veškerá očista a etika naprosto zbytečná. A o to právě zlu jde: nedopustit očistu od všeho zlého a rozpuštění ega. Úsilí je podle těchto představ zbytečné.
Denní život nám tvrdě a bez milosti staví před oči nesmyslnost našich představ, že jsme božští a vše je Bůh. Jsme nevědomí, nesvobodní a trpíme pod silami zla tělesně i duševně. Zlo, zlé ego i zlý svět existuje a pro ego je jedinou skutečností, kterou zná a hlavně prožívá.
Vše je Bůh a vše je božské platí výhradně pro Boha a nikoliv pro ego, které se samo ze své vůle Boha zřeklo a opustilo jej. Kdo chce získat poznání, že vše je božské a Bůh, musí nejprve rozpustit vše, co je v něm nebožské a poznat Boha. Proto je ego nejen nebožské, ale hlavní překážkou v přímo žitém poznání: vše je Bůh a božské.
Symbolem ega v bibli je Ježíš trpící ve strašlivých bolestech na kříži, ke kterému je přibit. Ramana Maháriši tento symbol správně vykládá: Ježíš je Kristus, átman, vědomí Já jsem, které je „přibito“ k mrtvé hmotě kříže, která v symbolice znázorňuje naše tělo. To vypovídá o stavu našeho božského vědomí. Je ztotožněno a tím i znesvobodněno s tělem a připoutáno na ně a proto i trpí.
Tím Ramana Maháriši opakovaně potvrzuje nebožskost ega a nutnost jeho rozpuštění. I zde tomášovci tvrzením o božskosti ega popírají učení Ramany Mahárišiho, který jasně učí pravý opak: ego je nebožské a zlo a proto musí být rozpuštěno. Nedělají to poprvé, ale vždy kdykoliv jejich osobní zájmy jsou s ním v rozporu.
Celá átmavičára je ve svém začátku výhradně rozpouštěním nebožského ega. Teprve, je-li ego rozpuštěno, nastává znovuzrození z Ducha, uvědomění vědomí Já jsem, Boha. Tam, kde je ego, není uvědomován Bůh, vědomí Já jsem. Kde je uvědomováno božské vědomí Já jsem, neexistuje ego.
Proč? Protože ego nejen není božské, tím méně Bohem, ale jejich popřením a pravým opakem.
Ego nejen není božské, tím méně Bohem, ale ani nemá božskou podstatu. Je bezpodstatným zneužíváním božského vědomí Já jsem egem, nevědomou a od Boha odpadlou myslí, která božské vědomí připisuje hmotě těla a ztotožňuje je s ní.
Z duchovního hlediska je ego trvalé vraždění našeho božského Ducha, které je ve svých důsledcích horší než zabití těla: zabíjí to božské v nás.
Svému odhalení a rozpuštění se ego jako zlo ze všech sil brání. Jedním ze způsobů je, že se staví do postoje „jsem božské, jsem Bůh.“