Jak běží dny
Jiří Vacek
prosinec 2012
V květnu 2012, 25. bylo mému tělu 81 let. Stáří a vážná nemoc se na jeho stavu nemohly neprojevit. Jsem činný dál jako dřív, ale s mnohem větší námahou a tělesným utrpením, které ovlivňuje v určité míře i stav mysli.
Udržet uprostřed bolestí a slabosti sebevládu vyžaduje další porci energie navíc. Proto nemáme práci na stezce odkládat na později a zejména ne na stáří. Jeho slabost, nemoce atd. účinný nástup stezky znemožní, protože bude chybět potřebná síla.
Jak tělo stárne a je nemocné, bolí celé a to doslova čím dál víc a stále. Zvládám jeho pohyb jen s vypětím všech sil. Procházky do parku, které bývaly radostí, se stávají námahou, kterou je nezbytné podstoupit, abych nepřestal vůbec chodit.
Zlobí i zažívání, bolí žaludek i vnitřnosti, což vede k nechutenství. Tím ztrácí tělesný život poslední pohodu. A je toho hodně, co musím zvládat: meditace i semináře, psaní, rozesílání a vydávání knih atd.
Blaženost téměř žádná, i když držím Já. Jen noční meditace v polospánku přinášejí určité uspokojení. Pak zase schází spánek.
Posilování zdraví tělesného duchovními prostředky nemá takový účinek, jaký bych si přál. Meditace s přáteli, zejména ty veřejné, kam chodí až 100 lidí i více, znamenají obrovskou zátěž duchovní i tělesnou. Doslova neustále při nich bojuji se záplavou tamasických, nepřátelských sil, které stahují vědomí k sobě a chvílemi je pohlcují.
Pomáhá od nich jen koupel a další odpočinek a meditace o samotě a zejména dobrý spánek. I ten ale není dobrý. Jsem – tělo – buzen asi každé 2 hodiny a musím vstát a projít se. Proto je hlubokého, opravdu osvěžujícího spánku málo.
Čtvrtek 13. prosince
Ráno 8-10 meditace u nás v bytě s přáteli, v 9:00 přijíždí dodávka z tiskárny v Havlíčkově Brodě. Přiváží 440 výtisků Základů jógy a mystiky, které jsme objednali do zásoby na další dobu, aby hledající měli možnost tuto jednu ze základních knih stále si opatřit. Pak balení knih, CD atd. pro veřejnou meditaci v sobotu ve Spolkovém domě.
Večer od 18:00 medituji s přáteli do 19:00 v klubu.
Pátek 14. prosince
Ráno 8-10 meditace s rodinou. Dokončuji přípravu na sobotu.
Sobota 15. prosince
Ráno přijíždí Hynek s Ildi. Časně obědváme a v 12-30 odjíždíme na veřejnou meditaci do Spolkového domu ve Stodůlkách. Vybalujeme knihy, připravujeme prodej, vyřizujeme zásilky na Slovensko atd.
Pránájamu vede výborně naše Eva, já vedu nácvik meditace na pozorovatele. Přišlo přes 120 lidí. Jen část pravidelně medituje, a proto se i čistí. Zbytek jsou nepravidelní usilující, a ti představují velkou zátěž pro meditaci.
Domů se vracíme v půl páté. Ve spěchu pojíme a chystáme se od šesti večer na hodinu do klubu. Nestačím si ani oddychnout. Zatím udeřil mráz a břečka na zemi zamrzla. Cesta je doslova jak kluziště. Jdem pomalu krok za krokem, každou chvíli podklouzávají nohy, jde o pád a zlomeninu. Ve čtvrtek tak upadla také cestou do klubu Míla.
Večer po návratu z meditace jsem doslova k smrti unaven, že se mohu jen vykoupat a jdu rovnou do postele. Pro velkou přeunavenost usínám s potížemi.
V neděli ráno od 8 meditace s přáteli u nás doma – přijde ještě Zuzka a pak vykládáme a rovnáme knihy atd.
Odpoledne se konečně dočkám svého spánku. Abych přežil a byl vůbec něco schopen ještě odpoledne dělat nebo jen slušně existovat, musím asi dvě hodiny spát.
Ke konci spánku mám po delší době jasný živý sen. Vím, že mám zemřít. Mám strčit hlavu do otvoru ve zdi a tak být zabit. V klidu a bez strachu se chystám do zdi hlavu strčit. Před tím ještě zesiluji uvědomování Já, aby mě smrt zastihla připraveného. Pak mě probudil nějaký hluk v okolí. Proto konec snu nedoběhl.
Další dny se postupně pomalu zotavuji z vynaložené ztráty energie a zbavuji se pokleslých energií, které jsem na sebe nabral ve společné meditaci.
Meditace u nás při tom pokračují v pondělí, úterý, ve středu a ve čtvrtek stále pravidelně dál. Navíc ještě chodím v úterý večer do klubu.
Je to kolotoč, který se točí stále dokola. Stojí moc času, energie, sil a zdraví a výsledky se dostavují pomalu a jen u některých hledajících. Opravdu platí: „Mnoho je povolaných, málo vyvolených“. Nevyvoluje nás však nikdo jiný než my sami. Klíčem k úspěchu je vytrvalá, nepřerušovaná, zcela pravidelná denní praxe, která má v našem životě přednost před vším ostatním. Nic jiného neplatí.
Jak to vše prožívají někteří přátelé? Mnozí mlčí, jiní pošlou někdy SMS. Několik nám pomáhá zabezpečovat běžný život, na který se nám již nedostává sil. Jen málo z nich si plně uvědomuje, čeho jsou účastni a využívají slunce ke sklizni, dokud svítí. Mnozí se chovají, jako by měli tuto možnost navěky jistou. Velmi se mílí a až prozřou, budou moc litovat, ale marně. Nejedná se o mě, ale o ně.
I tak vše zvládám jen díky moci vědomí Já jsem. Jak jsem se do tohoto kola dostal, nevím. Asi nenašli nahoře nikoho lepšího. Já jsem jen chtěl od svých 14 let stále jen meditovat s přáteli. Tohle mám za to, to je výsledek, který zařídila šakti, nikoliv já. I když nic nechci, ale na druhé straně téměř nic v této oblasti neodmítám. Opravdu nechci stavět světlo pod kbelík. Ze zájmu těch upřímných mám radost. Jen kdyby toho nebylo na mne tolik. Stává se, že je to k neunešení.
Nebýt těch několika „vyvolených“, nemělo by to vůbec cenu. I tak mnoho z tohoto úsilí přichází vniveč, což je obrovská škoda.
To, co prožívám, v tom či onom způsobu, prožívalo mnoho duchovních učitelů. Končili v obrovském tělesném utrpení jako Rámakrišna i Ramana Maháriši a mnozí další. Ježíšovo utrpení na kříži a výsměch, který sklízí: „Druhým pomáhal a sobě pomoci neumí“, je osudem mnohých. Vést druhé po stezce znamená, nést jejich kříž – karmu, ať plně nebo částečně.
Věci tohoto světa se jen obtížně řeší silou Ducha a je otázka, jestli je takto lze úplně vůbec řešit.
Jíst, pokud nechce zeslábnout a zemřít hlady, musí spasitel, mudrc, světec i člověk tohoto světa. Modlitba jakkoliv vysoká, krajíc chleba a sklenici vody nenahradí. Výjimky snad existují, ale pravidlem určitě nejsou. Navíc pokud se zdaří, vyžadují mnoho síly, která pak se nedostává jinde. To je sdělení pro ty, kteří jsou ve své nevědomosti často rychle „pohoršeni“ a vidí rádi nedostatky na druhých, aby se nemuseli zabývat těmi svými.
V článku „Potíže mistrů“ jsem měl na mysli na prvém místě vztah k mistrovi jako k osobě, která je obrovskou pomocí na stezce. Zevní slušné chování je jistě správné a nepochybně patří do rámce vztahu k mistrovi. Rozhodně jsem tím neměl na mysli jen pouhé nějaké potřásání rukou, jak jsem byl také pochopen.
Nejedná se o mistra, ale o jeho žáky a jejich vnitřní vztah k němu, aby nesprávným chováním k jeho osobě a nepochopením jeho významu a důležitosti si neuzavírali cestu k cíli stezky.
Následky nesprávného chování a postojů k mistrovi jsou nedozírné a mohou odsunout jeho naději na duchovní pokrok nebo poznání a spásu na mnoho vtělení. Představa, že Bůh každému jen neustále nabízí otevřenou stezku k sobě skrze mistra je obrovskou nevědomostí a zlem. Kdo jí propadne, zmešká svou příležitost na dlouho.