Když si žák uvědomí Já
Jiří Vacek
Cíl žáka i mistra a jejich vztahu je jediný: aby žák dosáhl poznání Sebe. O dosažení tohoto cíle můžeme hovořit až tehdy, když žák získá schopnost, opravdu umění, uvědomovat si své Já jsem ze své vůle. Nahodilé zkušenosti Já nelze za jeho poznání považovat.
Za dosažení Já je správný žák svému mistrovi vysoce zavázán a také mu má být opravdu vděčný. Pouhá vděčnost vyjádřená slovy nestačí. Musí zde být skutky. Je-li třeba mistrovi potřebná zevní pomoc, žák mu má pomoci stejně, jako mu mistr pomáhal a pomáhá vnitřně. Jinak nesplatí řádně svůj dluh za mistrovu pomoc. I zde pak platí víc než jinde: Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Žák nesmí v žádném případě propadnout pýše, že dosáhl on sám svým úsilím a že nikomu za své dosažení nevděčí. Musí vědět, že bez pomoci mistra by nedosáhl a tím, že s jeho pomocí dosáhl, získal možnost záchrany z nebožského světa. Ať jsme si toho vědomi nebo nikoliv, pokud přijímáme mistrovu pomoc, tak se tím zavazujeme k vzájemnosti našeho vztahu. Nelze jen brát a nic podle svých sil a možností neposkytovat. Společné meditace s mistrem nejsou nezávazná společenská setkání pro zábavu. Taková setkání jsou vždy osudová a nikdy nahodilá.
Zevním rodičům jistě patří velký dík, že nás vychovají a připraví pro život ve světě. Úloha mistra je však ještě mnohem důležitější než zevních rodičů. Můžeme v tomto případě mluvit směle o duchovním rodičovství.
Žákovo dosažení není nikdy důvodem k opuštění mistra nebo dokonce k udělání se pro sebe a to hned z více důvodů.
Objevením Já stezka zdaleka nekončí a i na jejím pokračování je pomoc mistra velmi potřebná. Správný žák mistra neopouští, ale pomáhá mu v jeho úkolu nositele Světla. Apoštolové nebo Rámakrišnovi žáci v čele s Vivékanandou jsou toho dobrými příklady.
Nevděk nebo dokonce otevřené nepřátelství k mistrovi s průvodem ošklivých pomluv je vrcholem projevů špatného charakteru takového žáka, který poškodí nejen žáka, ale i mnohé z jeho přátel. Karma takové činy posuzuje velmi přísně. Zabloudění na stezce a její ztráta jsou jen jedna část pohromy, kterou si žák tímto jednáním přivodí. Ať takové zlé jednání žák všemožně omlouvá, na postihu za ně se tím nic nemění. Jidáš za svou zradu Ježíše zaplatil sebevraždou. To, co po ní následovalo, bylo samozřejmě ještě horší.
Takové jednání ze strany žáka je výsledkem nedokonalé očisty, působení zlých, odstředivých sil spojené se ztrátou rozlišovací schopnosti mysli. Žák si myslí, že útočí na tělesného člověka, ale ve skutečnosti bojuje proti Duchu Já jsem neboli škodí sám sobě, veden vlastními silami zla, které přijal za své.
Posmrtné tresty za nenávist, kterou jsme projevovali za života v těle, jsou velmi zlé. Nejsou nám určeny nějakým tribunálem nebo dokonce Bohem, ale mocí naší nenávisti a závisti. Tyto síly, které jsme my sami vytvořili za života zde na zemi, jsou tak zvané smrtelné hříchy a zbavují nás možnosti duchovně žít, dokud jsme v těle.
Po smrti se nás plně zmocní a umístí nás do prázdného prostoru úplné tmy a samoty, ve které doslova trpíme velkými bolestmi, před kterými není úniku. Síly nenávisti a závisti, které jsme my sami vytvořili, se na nás vrhají a nemilosrdně trápí. Tento neutěšený stav je ještě zhoršen tím, že nevíme, kdy skončí. Jeho konec nepřijde dřív, než se síla zla, která nás mučí, nevyčerpá. Vysvobození z tohoto stavu je návrat do nebožského světa, ve kterém se rodíme pro svá zla a nevědomost a trpíme dál, bez naděje na něco lepšího.
Stezka, která jedině je řešením, zůstává pro nás uzavřena, protože jsme ji my sami pro svou zlobu a pýchu opustili.
Taková je pravda a musela být řečena, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nevěděl. Je zřejmé, že ti kteří nežijí v souladu s touto pravdou, budou nejvíc křičet, ale tím se nic nezmění.
S údivem můžeme pozorovat, jak ti, kteří mají možnost setkat se s naukou, se chovají nedbale k sobě i ke druhým a způsobují si tak utrpení, které je přemáhá a postihuje všechny zúčastněné.