Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Bible je ryze mystická kniha. V jejích symbolech k nám promlouvají hluboké duchovní pravdy, které nás poučují o naší stezce.

Tak vinice je oblast ducha. Dělníci na vinici jsou mystici, práce na vinici je duchovní praxe. Jejím výsledkem, plody, jsou hrozny, které nám po další práci dávají víno – duchovní světlo. Na vinicích se však nesetkáváme jen s dělníky, ale i s liškami. Ty nepracují, duchovně neusilují. Jsou to šelmy, které nehledají Boha, ale jen nasycení svého ega a nic víc. Tento cíl je jím vším a kousat poctivé hledající je k tomu prostředkem. Jsou i nositeli životu – rozuměj duchovnímu – nebezpečné vztekliny. Svůj  vztek si vylévají jak na mistrech, tak na jejich žácích. Chtějí jedny poštvat proti druhým, a tak je rozdělit a zhatit velké dílo – kvašení hroznů.

Terčem jejich zla se zákonitě stávají mistři, kteří dělníky na vinici Páně vedou. Lišky jsou také ti farizeové, kteří sami do království nebeského nevcházejí, neboli duchovně neusilují, ale druhé od duchovního úsilí a od těch, kteří je učí, odvracejí.

Činí tak lstivě, vychytrale; jako pravé lišky. Jedním z těchto způsobů je i rozsáhlé zkoumání a posuzování mistrů: kdo mistr je a kdo není. Je stejně oprávněné, jako by nevzdělaný člověk posuzoval, kdo je či není profesorem matematiky oprávněně nebo nikoliv. Ego, které je naprosto neznalé svého pravého Já, se cítí oprávněno posuzovat, kdo je zná a žije nebo nikoliv. Tímto námětem je ochotno se zabývat neustále dokola a vytváří tak dojem, že jde o ústřední otázku cesty. Tím není; je jím naopak samo ego, jeho rozpuštění. Ego tím jen zastírá neochotu pravého mistra po stezce následovat, protože ten je vede k jeho zániku. Zdůvodňuje tak, proč samo na sobě nepracuje a současně vyvolává dojem, že je vlastně duchovně výš než kritizovaný mistr: ví vše lépe než on.

Představme si, že ego po dlouhém zkoumání usoudí, že určitá osobnost je mistrem. A co dál? Myslí si snad, že je mistr s láskou obejme a bude mu sloužit podle jeho představ? Že se jen třese, kdy jej ego uzná být hodným své přízně?

Základním omylem ega je přesvědčení, že ono si vybírá mistra. Opak je pravdou. Žáky si vybírá Bůh prostřednictvím mistrovy osobnosti. Děje se tak na základě splnění několika předpokladů, zejména těchto:

1. Podle lásky a touhy žáka po Bohu či poznání.

2. Na základě dobré karmy žáka, zejména jeho zásluh.

3. Podle jeho vnitřní čistoty.

4. Podle jeho vlastního úsilí na stezce.

Pokud žák v dostatečné míře tyto podmínky splňuje, mistr se mu zákonitě objeví. Takže veškeré rozbory a kritiky ega, kdo podle jeho názoru mistrem může být, jsou zcela zbytečné a nesmyslné. Ego tím jen maří čas a vůbec nic nezíská. Chce-li opravdu mistra, ať pracuje usilovně na sobě. Ať mistra rozezná nebo ne, není mu to nic platné, protože pokud neplní podmínky, není mistra hodno. To je zákon, který nelze obejít.

Pozorujeme-li ty „přísné“ kritiky mistra, snadno postřehneme, že z nich přímo křičí špatně maskované nepřátelství ke všemu duchovnímu. Pro ně neexistuje ani Bůh. Oni jej vůbec nepotřebují. Vědí vše lépe nejen než mistr, ale i Bůh sám. Oni a ne Bůh jsou oprávněni posuzovat otázku mistrovství. Ani je nenapadne prosit Boha o osvícení a vedení. Vystačí si sami. Místo pokory pěstují svou duchovní pýchu a staví ji na odiv: hleďme, jak jsme chytří. Ve skutečnosti jsou jen obílenými hroby svého pravého Já, jak je Ježíš nazývá.

Pro ego je i příznačná touha po svobodě a nechuť k poslušnosti mistrovi. Mistr musí, podle ega, je vést, věnovat mu čas a sílu, ale ego si vyhrazuje právo dělat jen to, co se mu líbí. Chce mistra učit, jak má učit a co smí učit. Ve své pýše by rádo vztah k učiteli převrátilo: ono bude učit a rozhodovat a mistr poslouchat.

Bohužel i někteří duchovní učitelé tyto neblahé sklony ega podporují, když hledajícím lichotí a dokonce mluví neuváženě o tom, že si má ego udržet svobodu. Neměli by je snad učit, aby se odevzdalo Bohu a plnilo jeho a ne svou vůli?

Ego je přece synonymum pro nesvobodu. Ego a nesvoboda je jedno a totéž. Ego je připoutaností svobodného ducha k mrtvé  hmotě těla. Tuto svobodu si má ego udržet? Cílem stezky není svoboda ega, ale jeho rozpuštění, a to úplné. Ego směřuje ke svobodě nikoliv tak, že následuje svou vůli nebo dokonce zvůli či libovůli, právě naopak. Cesta ke svobodě vede poslušností k přikázáním duchovního života a mistra.

Napomínání od mistra také nejsou výhružky, ale naprosto oprávněné výstrahy, pokud se chceme skutečně osvobodit. Přátelství k osobě mistra rovněž není totéž, co připoutanost. Není třeba ani tak žáky varovat před mistry, ale spíše žáky před neúctou k mistrům a před nedbáním jejich pokynů. Takové chování se netrpí ani ve školách zevních. Neukáznění žáci se trestají a vylučují. Proč by ve škole ducha mělo platit něco jiného?

Celou duchovní tradicí se táhne přesvědčení o právu mistra zkoušet žáka, než je přijat. I Ramana Maháriši v jednom rozhovoru uznává toto právo mistrů, ač šlo o případ, kde se žák měl dokonce dopustit něčeho nepatřičného. Požadavek na zkoumání mistra žákem je s touto tradicí  v naprostém rozporu a jak bylo ukázáno, je i nesmyslný. Zdá se, že někteří lidé pod vlivem demokratických hesel typu: rovnost, volnost, bratrství, by chtěli  tyto požadavky prosazovat i v duchovní oblasti. Zde však neplatí: ego je ego a není rovno mistrovi, volnost ega je jen roztáčení kola karmy do nekonečných nových zrodů a bratrství rozhodně není totéž, co neúcta k mistrovi. Žák se musí přizpůsobovat mistrovi, volit poslušnost jako dobrovolnou kázeň, která mu umožňuje postup na stezce. Nemůže si vybírat jen to, co se mu líbí a co mu vyhovuje, protože jeho výběr je vždy veden egem. Požadavek poslušnosti je samozřejmý i v zevním životě byť i někdy ve větší či menší míře. Uplatňuje se v armádě, ve školách, v zaměstnání, v církevních řádech, v ášramech. Není jediný důvod, proč by neměl platit i ve vztahu k mistrovi. Veškerá tvrzení o svobodě se vztahují k egu a jsou z podstaty jen obrovským nepochopením, co pravá svoboda je.

Pokud učitel doporučuje, aby si žák udržel svobodu mysli a nenechal se spoutat žádnými dogmaty, měl by současně také vysvětlit, co pravá svoboda mysli je. Odložit dogma o papežské neomylnosti a přisoudit ji sobě v přesvědčení, že vše vím nejlépe, je přechod z bláta do louže. Nakonec skutečně praktikující katolík jako například Faustyna Kowalská i přes svou víru v neomylnost církve je lepší než věční pochybovači, kteří pro věčné pochyby nikdy doopravdy s cestou nezačnou. Duchovní pravdy jsou věčně platné, což není totéž co účelová dogmata. Pravá svoboda navíc neleží v mysli a v její svobodomyslnosti. Je stavem, ve kterém se s myslí, s žádným jejím výtvorem neztotožňujeme, ať je „svobodný“ či „nesvobodný“. Svobodomyslnost je prostředek a nikoliv cíl. Vězí v názorech a nikoliv v tom, co je nad všemi názory a kde je jediná pravá svoboda.

Svobodomyslnost rozhodně také nespočívá v neustálém měnění učitelů nebo dokonce mistrů a duchovní praxe. To je právě ono neustálé kopání dalších a dalších studní, když se hned nenarazí na vodu. Kritizuje je Rámakrišna a další. Věrnost mistrovi je projevem slušnosti a přátelství a nikoliv připoutaností k jeho osobě.

Projevem svobodomyslnosti není také neustálé vymýšlení hledisek pro posouzení, zda někdo mistrem je, či není. Je projevem nevědomosti, ve kterém  si namyšlenci pletou osobu s duchem. V horším případě, který je častý, jde o přímé znevažování. Jak může někdo zcela vážně například tvrdit, že známkou pravého mistra je, že mistr musí být za všech okolností vyrovnaný? Nevolá snad Ježíš z kříže pln zoufalství: „Bože, Bože, proč jsi mne opustil?“. Nepotí se úzkostí před svým zajetím? Rámakrišna umírá a zoufale pláče, že nic nemá, že vše (rozuměj duchovní dary a dosažení), rozdal. Tak bychom mohli pokračovat dlouho.

Těmto lidem, kteří si takto vymýšlejí a vyvolávají, ať již nevědomě či záměrně, pochybnosti druhých, chybí to nejpotřebnější: pokora. Oni nejsou se Sokratem zajedno v jeho „Vím, že nic nevím“. Oni vědí vše a nejlépe a jsou egem neúnavně puzeni tyto své pravdy hlásat světu. To není svobodomyslnost, ale hloupost a pýcha co z nich křičí. Neosvobodili se ze svého otroctví - z ega, z totožnosti s tělem a s myslí, ale jsou přesvědčeni o své svobodě. Učitelé, kteří se jim chtějí zalíbit, je v této temnotě ducha jen utvrzují. Právě i v tom se pozná pravé učení. Nikomu ve stavu ega nelichotí, ale důrazně varuje: když se nezbavíš ega, nemáš nejmenší naději. Zůstaneš tak dlouho nevědomý, nesvobodný a budeš trpět, dokud tuto základní pravdu nepochopíš a neuskutečníš. To není vyhrožování, ale zcela oprávněné varování. Vyhrožuje snad lékař nemocnému, když mu řekne: „Buď přestanete pít a kouřit nebo brzo zemřete“? Vyhrožování, to je oblíbený důvod nepřátel všeho duchovního. Vyhrožuje snad Ježíš, když říká: „Neodejdeš odsud (z nebožského světa), dokud nezaplatíš do posledního haléře“? Vyhrožuje Buddha, když mluví o samsáře a utrpení, které v ní každého čeká, když se neosvobodí? Takové vývody mají jen zmást ty slabé ve víře. Jejich cílem není nic jiného než odvracet hledající z jejich stezky k Bohu, kterou jejich autoři ani nenastoupili. Jsou to pravé kousající lišky na vinici Páně, nemocné vzteklinou proti veškeré pravé duchovnosti.

Pro některé hledající je, jak se zdá, největším problémem otázka, jak rozpoznat mistra. Ve skutečnosti jde o zástupný problém, který má zastřít pravdu, že žádného mistra nechtějí, protože si přejí podržet ego. Kdo opravdu chce získat mistra, musí nejprve splňovat podmínky správného žáka a nikoliv zkoumat, kdo je mistr. To tito nepraví hledající nechtějí. Proč? Protože to vyžaduje tvrdé úsilí a kázeň a umenšování ega. Oni se naopak chtějí naparovat svou chytrostí.

Já jsem tak nepostupoval. Kráčel jsem po stezce ze všech svých sil, a když jsem si myslel, že mně někdo může pomoci, tak jsem jej s radostí vyhledal a nestaral jsem se, zda je či není mistrem. Mým cílem bylo vždy získat prospěch na stezce a nikoliv posuzovat nebo dokonce odsuzovat. Tak jsem získal mnoho užitečného i od lidí, kteří mistry nebyli, jak uvádím v pamětech – například od pana Šimandla, Petra Klímy, Jirky Navrátila a dalších. Od samého začátku - od roku 1946 - byl mým mistrem Ramana Maháriši. Petr Klíma tvrdil, že je velkým mistrem, tak jsem mu věřil bez jakýchkoliv pochybností a udělal jsem moc dobře. Pak mě byl nějakou dobu učitelem Vivékánanda, Rámakrišna a zase jsem jen získával. Osobně mě byli za mistry Jarka Kočí a později Míla Tomášová. Žádné zkoumání se nedělo, vše přicházelo samo od sebe a ve správný čas, a to proto, že jsem usiloval, jak jsem uměl. Přesně podle zákona: je-li žák připraven, mistr se objeví. Platí-li tento zákon a on platí, veškeré zkoumání mistrů je jen farizejský kvas, škodlivé víření mysli, před kterým Ježíš, ale i ostatní tolik varují. Největší problém je ego a jeho rozpuštění a nikoliv kdo je, či není mistr.

To, co vadí v rozpoznání mistra, jsou rovněž naše předsudky. O tom hlavním nás poučuje Ježíš: „Nikdo není doma prorokem“, rozuměj mistrem. Za to kdokoliv přijede z ciziny a nosí cizokrajné roucho, mistrem je. V představách mnohých je Indie či Tibet zemí samých mistrů. Opak je pravdou. Podle úředních statistik je v Indii 2 miliony prostitutek a  asi 60 milionů dětí ve věku od pěti let pracuje od rána do večera za nelidských podmínek a kastovní rozdíly, ač úředně zrušené, se doposud uplatňují. Obdobné platí pro Tibet, který až do nedávna byl feudální zemí v plném smyslu slova. Nedávno jsem na programu televize viděl dokumentární záběry Tibetu z roku 1939. Pořídila je výprava esesáků – pseudoantropologů. Byli vlídně přijati duchovními představiteli Tibetu a dostali od nich pozdravné poselství pro svého vůdce Adolfa Hitlera! Na snímcích bylo vidět i vězně s těžkou kládou na hlavě, ve které byli drženi za krk v otvoru klády… Prostě doslova středověk. Na jedné straně okázalé vykupování zvířat určených na porážku, na druhé straně obrovská bída a utrpení prostých Tibeťanů, na jejichž úkor si žije velké množství mnichů a lámů. Zvířata si podle zdejších buddhistů zaslouží větší soucítění než lidé.

Tolik omílaný příběh šaktipatu našich dvou bývalých přátel je právě tohoto druhu. Domácí mistr nemůže být mistrem. Přijedou dvě zcela neznámé ženy v oranžovém rouchu a budou prodávat šaktipat za 108 $. To je ono, to je pravá duchovnost. Již to, že ony ženy jezdí po světě a každému na počkání prodávají za dolary duchovní doping, by mělo každého varovat a odradit. Pravý a zodpovědný mistr udílí šaktipat jednotlivcům po zvážení jejich duchovního stavu a zdarma. Nikdy davům a za peníze.

A jaký byl výsledek tohoto předání síly, jímž šaktipat je? Ztráta pravého mistra. Místo, aby se prohloubili, aby se zvětšila jejich pokora a odevzdanost, tak jim narostlo duchovní ego. Energii, kterou snad dostali (nebo nikoliv či dokonce nějakou nečistou sílu?), nedokázali využít pro své nedostatky.

Dali jasně mistrovi znát: posilu v týdenních meditacích u vás v bytě to ano, ale budeme si dělat, co chceme. Pokyny respektovat nebudeme. Když jsem nesouhlasil, tak odešli s obrovskou nespokojeností. Považovali za neslýchané respektovat pokyny mistra pro stezku. Tak skončil jejich šaktipat. Je zřejmé, že můj nesouhlas s ním měl hlubší a velmi oprávněný důvod. Jeden z nich ještě dnes mě ve svých výlevech střídavě pomlouvá, aby se vzápětí omlouval a chválil mě. Také píše sáhodlouhé úvahy o tom, že máme mistry zkoumat a přistupovat k nim kriticky. Škoda, že tento přístup neuplatnil na ony dvě zasvěcovatelky. Místo toho hned sebral peníze a bez rozmýšlení spěchal pro duchovní „nášup“. Skutečně skvělá ukázka duchovního rozlišování.

V Otčenáši se modlíme: „buď vůle tvá“. Lidé tohoto ražení prosazují pravý opak. Skutečně se modlí „buď vůle má“. I mistr má plnit jejich vůli. Zaměňují svobodu za libovůli, prosazují anarchii a nikoliv kázeň a poslušnost. Nechtějí se vzdát ega, ale chtějí je učinit Bohem a středem vesmíru. Razí heslo, že každý má pravdu a nejsou schopni vidět, že pravda ega je lež. Chrání si svou svobodu jako největší poklad a nejsou schopni vidět, jak ubohými otroky svého ega jsou. Co je čeká, ať každý dobře posoudí. Podkladů k tomu má víc než dost.